Středa 20. března. Svátek má Světlana.

Tajemství likvidity a dluh skrytý za oponou

Opona - divadlo

K tomu, aby soukromá banka poskytla úvěr, potřebuje likviditu. Tu může získat od banky centrální – která jí může „vytisknout“ neomezeně mnoho.

Prý, když něco vypadá jako kachna, lítá jako kachna, chodí jako kachna a jako kachna i kváká, pak to s největší pravděpodobností kachna bude. V případě bankovních rezerv a likvidity ovšem příměr s kachnou pokulhává. I když bankovní rezervy představují peníze, za které mohou obchodní banky leccos nakoupit, definičně to peníze nejsou – jde o „likviditu“.

Není prostě likvidita jako likvidita. V investičním světě likviditou nejčastěji chápeme míru, v jaké lze aktivum nebo cenné papíry rychle koupit nebo prodat bez nutnosti „prodávat pod cenou“. Likvidita je také míra, v jaké má subjekt k dispozici hotovost ke splnění okamžitých a krátkodobých závazků, popřípadě majetek, který lze na hotovost převést – lze jej považovat za peněžní ekvivalent.

Na poli bankovnictví je ona „likvidita“ chápána trochu jinak. Likvidita banky jako subjektu je chápána jako schopnost dostát v každém okamžiku splatným závazkům, tj. zejména vyplatit klientské vklady podle dohodnutých podmínek. Těsně vedle toho stojí schopnost banky jako podnikatelského subjektu zajistit financování svých aktiv (např. poskytnutých úvěrů) a mezibankovní likvidita ovlivnitelná centrální bankou.

Likvidita bankovního sektoru

bankovnictví částečných rezerv se tedy používá zvláštní význam pojmu „likvidita“ – obchodní banky mají účet u centrální banky, na kterém uchovávají „přebytečnou likviditu“. V tomto smyslu se hovoří třebas o tom, že „centrální banka vykupuje přebytek likvidity bank“, popřípadě „likviditu sterilizuje“, ČNB hovoří o objemu „přebytečné likvidity bankovního sektoru“.

Znázorněme význam likvidity prostřednictvím následujícího obrázku. První podnik chce investovat do nových strojů a získává půjčku od své banky (banka 1). Tato banka poskytne úvěr, ale dokud ho podnik nepoužije k platbě, jsou tyto peníze součástí likvidity financující banky. Když pak podnik nakupuje stroje od dodavatele, dává bance příkaz k úhradě, aby převedla peníze na banku a účet dodavatele. Došlo k bezhotovostní platbě, banka odepsala částku z účtu plátce tak, aby tato byla připsána na účet příjemce v jiné bance.

Výsledkem je úhrada, přesun bezhotovostních peněz. Platba dodavateli vedla ke snížení likvidity první banky a zvýšení likvidity banky druhé. Obě banky mají účet u banky centrální a přesunem likvidity došlo k vypořádání závazků z platebního styku.

Obrázek 1: Podnik A nakupuje u podniku B stroj. Zdrojem financování je úvěr u první banky, která připíše potřebné peníze na úvěrový účet. Zúčtováním platby do jiné banky se ovlivňuje likvidita, ta se zde přesunuje k bance příjemce.

Likvidita - jak vzniká

Zdroj: ECB

Tajemství bankovních rezerv (likvidity)

Došli jsme k tomu, že prostředky obchodních bank uložené na účtech u centrální banky se nazývají mezibankovní likviditou. Tato slouží k vypořádávání platebního styku, likvidita může být prodána jiným bankám, vybírá-li obchodní banka od centrální banky oběživo, platí právě likviditou (snížením zůstatku na svém účtu).

Mezibankovní vklady, „pohybující“ se v bankovním systému mezi obchodními a centrálními bankami, se oficiálně ale mezi peníze nezahrnují. Likvidita sice může vypadat jako kachna, přesunovat se jako kachna, ale definičně nejde o kachnu / peníze!

I když likvidita vypadá jako peníze, lze za ni koupit třebas státní dluhopisy a monetizovat vládní dluh, definičně o peníze ale nejde. Učebnicové vysvětlení je takové, že v rámci bankovního sektoru dané měnové oblasti jde o položky vzájemně se kompenzující.

Likvidita je také používána k udržování požadavků na minimální povinné rezervy. Aby mohla obchodní banka poskytnout úvěr ve výši sto tisíc korun, musí mít v podobě likvidity k dispozici dva tisíce korun v povinných minimálních rezervách. Co je pro princip fungování soudobého bankovního systému příznačné, je skutečnost, že tato částka může být tvořena nejen klientskými depozity, ale může být půjčena od jiné banky nebo vytvořena bankou centrální v podobě „dodané likvidity“.

Říká se, že aby banky mohly úvěrovat, potřebují vklady. A proto vklady lákají, získávají, nakupují. Toto je ale jen část pravdy, banky vklady třeba ani nepotřebují – potřebují likviditu a tu jim může teoreticky v neomezeném množství dodat banka centrální nebo ji mohou nakoupit na mezibankovním trhu. Vše stojí a padá s bonitou, důvěrou, ale to už je jiný příběh.

Řízení likvidity

V reakci na finanční krizi bylo oznamováno, že Evropská centrální banka poskytuje „bankám úvěry v neomezeném objemu“ a „v důsledku toho je v bankovním systému jako celku více peněz – likvidity – než je nutně třeba“. ECB prostě nakupovala různé cenné papíry a platila nově vytvořenou likviditou (řečeno běžným žargonem „vytištěnými penězi“).

V českém bankovním systému je v důsledku dřívější měnové politiky přebytek likvidity. Česká národní banka tak na svých stránkách hovoří o „predikci likvidity“ a celkovém objemu přebytečné likvidity bankovního sektoru. K tomu například uvádí následující: „Tento objem se ČNB snaží třikrát týdně stáhnout z oběhu prostřednictvím svých měnových operací“. Prodává-li centrální banka cenné papíry, stahuje tím likviditu. To, že sterilizace, tedy odčerpávání přebytečné likvidity z komerčních bank, něco stojí, jsme diskutovali v článku „ČNB ve ztrátě? A proč ne!“.

Chce-li úřad centrální banky snížit likviditu bankovního sektoru, jednoduše prodává cenné papíry obchodním bankám. Tyto pak platí právě „likviditou“, jejich zůstatky bezhotovostních peněz (rezervy) se snižují.

Obrázek 2: Centrální banka „řídí“ likviditu bankovního sektoru – „peníze“ dodává anebo stahuje. Prodává-li obchodním bankám cenné papíry, likviditu stahuje.

Likvidita - dodávaná centrální bankou

Mají-li krátkodobé úrokové sazby růst, likvidita je stahována, a výsledné menší množství „peněz“ na mezibankovním trhu znamená tlak na růst krátkodobé úrokové míry. Likvidity je méně a cena roste, ceteris paribus. Centrální banka v tomto případě likviditu stahuje.

Pokud je naopak rozhodnuto, že by krátké úrokové sazby měly klesat, centrální banka bude likviditu dodávat – bude od obchodních bank „kupovat“ různé cenné papíry, výměnou za nově natištěné peníze (pardon, definujme přesně, za nově vytvořenou likviditu).

Za oponou monetizovaný dluh

Mezibankovní likvidita je nedílnou součástí soudobého bankovního systému. Jde o peníze, které představují rezervy obchodních bank. Banky mohou tyto peníze půjčovat v podobě úvěrů, mohou jimi financovat svá aktiva a investice, ale také je jenom držet v podobě rezerv neboli likvidity. Pro soukromou banku jako podnikatelský subjekt jde o cizí zdroj financování – je tvořený klientskými vklady (ano, banka může vklady klientů používat pro své obchody), popřípadě půjčkami od jiných bank nebo banky centrální.

K tomu, aby obchodní banka poskytla úvěr, potřebuje alespoň nějakou likviditu, odpovídající povinným minimálním rezervám, a tu může získat od banky centrální – která jí může teoreticky „vytisknout“ neomezeně mnoho. V dnešním peněžním systému prostě platí, že „úvěry vytvářejí vklady“. Ukázali jsme, že pochopení toho, co jsou ony rezervy, které banky drží u banky centrální, není tak jednoduché, jak by se zdálo – a to ani nemusíme používat všechny související teoretické pojmy. Termíny, jako jsou mocné peníze, měnová báze, bankovní likvidita, rezervy, umožňující multiplikaci vkladů, vymezení měnových agregátů, vysvětlení a pochopení pouze zamlžují.

Pokud obchodní banka dluží bance centrální, pak má centrální banka pohledávku, a obchodní banka závazek, je dlužníkem. Je to dluh uvnitř bankovního systému, který zůstává jaksi za oponou. Likviditu (tedy substitut konkurující vkladům a úsporám podniků a domácností!) pak na mezibankovní trh dodává (anebo stahuje) centrální banka, která výši rezerv cíleně ovlivňuje a reguluje mezibankovní úrokové míry.

8 komentářů: “Tajemství likvidity a dluh skrytý za oponou”

  1. Richard Fuld napsal:

    Na bankovní likviditě není nic tajemného. Jako likvidita jsou označovány vzájemné „peněžní“ pohledávky mezi bankami. Pokud z banky A odplují peníze (vklady klientů) do banky B nastane situace, kdy banka A musí nahradit ve své bilanci své dřívější závazky vůči klientům (vklady klientů) jinými závazky (obvykle závazky vůči bankám, pokud tedy nejsou odchozí vklady nahrazeny přítokem vkladů jiných klientů). Současně bance B přítokem vkladů z banky A narostou závazky vůči jejím klientům (o nově přiteklé vklady klientů). Aby banka B vyrovnala svou bilanci půjčí jiným bankám, a to právě obnos o který vzrostl objem vkladů jejích klientů.

    Pokud by existovaly v bankovním systému jen banka A a B, pak by platilo, že po odtoku vkladů z banky A do banky B, by banka B půjčila bance A sumu, rovnající se právě objemu přiteklých vkladů. V bilanci banky A by tak namísto původních závazků vůči klientům (ve formě vkladů klientů) byl zaúčtován nový závazek vůči bance B, a to právě ve výši odteklých vkladů. Současně k novým závazkům banky B vzniklých v důsledku přítoku vkladů klientů od banky A, by v aktivech banky B přibyla pohledávka vůči bance A. A právě tato pohledávka banky B za bankou A se nazývá likviditou. Pro poskytování mezibankovních úvěrů pak existuje trh mezibankovních depozit.

    Uvedený příklad ukazuje podstatu likvidity, která slouží především k vypořádání převodů vkladů mezi bankami. V praxi je situace složitější protože do celého procesu je zapojeno vypořádací centrum ČNB (systém CERTIS). Nicméně podstata likvidity, jakožto aktiv sloužících především k vypořádání převodů vkladů mezi bankami platí i v případě, že do celého procesu je zapojen systém CERTIS.

    Pokud by v bankovním systému byla jen jediná banka, pak by pro vnitrostátní platební styk byla likvidita zcela zbytečná. Převody vkladů od jednoho klienta ke druhému by probíhaly pouhým připsáním částky na vkladový účet jednoho klienta a odepsáním téže částky z vkladového účtu jiného klienta.

    Pokud jde o poskytování úvěrů, pak toto probíhá jednoduše tak, že banka připíše dlužníkovi půjčenou částku na jeho vkladový účet (zvýší se pasiva banky) a současně do aktiv banka zaúčtuje závazek dlužníka půjčené peníze vrátit (zvýší se objem aktiv banky). S likviditou nemá úvěrová transakce vůbec nic společného. Představa, že banka potřebuje pro půjčení peněz likviditu od centrální banky nebo vklady klientů, je velmi rozšířeným a zcela zásadním principiálním omylem.

    • Anonym napsal:

      „Pokud by v bankovním systému byla jen jediná banka, pak by pro vnitrostátní platební styk byla likvidita zcela zbytečná.“ Ano, ale to už je přece jiný bankovní systém!

      • Richard Fuld napsal:

        No to by možná byl jiný bankovní systém, ale toto samozřejmě nijak nezpochybňuje mnou napsané. Pro vysvětlení podstaty dané věci je předmětná nutnost/zbytnost likvidity v jednotlivých případech (podle Vás v různých bankovních systémech) užitečná.

  2. Richard Fuld napsal:

    Několikrát je v článku nesprávně uvedeno, že banka potřebuje pro poskytnutí úvěru likviditu.

    Banka k poskyrnutí úvěru žádnou likviditu (ani vklady klientů) nepotřebuje.

    Banka potřebuje získat likviditu až v okamžiku, kdy klient převádíí půjčené peníze do jiné banky, a to pouze k vypořádání tohoto převodu peněz z jedné banky do jiné.

    • Anonym napsal:

      To jako že banka nepotřebuje mít likviditu pro splnění požadavku PMR?

      • Richard Fuld napsal:

        Banka potřebuje získat likviditu z důvodu povinnosti držení PMR, nikoliv k poskytnutí úvěru. Existují země, v nichž požadavek na PMR činí 0%. Bez PMR může bankovní systém zcela hladce fungovat. Povinné minimální rezervy jsou jen jakýmsi anachronickým pozůstatkem z dob komoditních peněz, kdy v rámci frakčního bankovnictví mohlo mít stanovení PMR jakýsi smysl a nějakou regulační roli.

        V současném systému účetních peněz a v systému mezibankovního platebního styku CERTIS, je požadavek na držení PMR holý nesmysl. V době, kdy nebyly PMR úročeny, bylo možné PMR považovat alespoň za jakési skryté zdanění bank (banky z půjčené likvidity platily úrok centrální bance, ale samy z likvidity uložené na rezervním účtu žádný úrok od centrální banky nedostávaly). V době, kdy jsou PMR úročeny, už nemají ani tuto funkci.

        Jinak začlenění PMR do debaty o vzniku peněz a likviditě, je stejně kontraproduktivní a matoucí, jak řeči o frakčním bankovnictví a multiplikaci vkladů. Proto jsem PMR z mých reakcí záměrně vynechal.

        • Anonym napsal:

          Chápu, že uznáváte, že komerční banka „potřebuje získat likviditu z důvodu povinnosti držení PMR, nikoliv k poskytnutí úvěru“. Jenže mohla by poskytovat úvěry bez splnění regulatorního požadavku? Asi ne :(.

          Ano, stačí změna nastavení požadavků.

          I bez PMR může bankovní systém hladce fungovat. V době kdy se banky topí v likviditě, jsou PMR čímsi přebytečným. Jsem přesvědčený, že tato teorie je užitečná k vyzdvihnutí toho, že samotné banky poskytováním úvěrů zvyšují množství peněz….

          Tak ano, uznávám že mohu souhlasit, že „v prostředí účetních peněz jen zcela nesmyslná“. Ale ve své podstatě

          • Richard Fuld napsal:

            Takže banka potřebuje likviditu nikoliv proto, aby ji mohla půjčit klientovi, jak to plyne z článku. Potřebuje ji proto, že musí plnit požadavek na PMR, a to i v případě, že banka žádný úvěr zrovna neposkytuje. Stačí, když připlují do banky nové vklady a banka si musí půjčit další likviditu, aby dodržela požadavek na PMR a aniž by poskytovala nový úvěr. Znova opakuji, že propojení povinnosti držet PMR s procesem poskytování úvěrů je zavádějící.

            Ano. Banky poskytováním úvěrů množství peněz zvyšují a je třeba také dodat, že dlužníci splácením bankovních úvěrů množství peněz současně průběžně snižují. K vysvětlení této skutečnosti ale není teorie multiplikace vkladů (ani teorie frakčního bankovnictví) užitečná. Naopak je zcela matoucí a ve finále k tomuto účelu zcela nepoužitelná.

            Uvedu příklad. Banka má 10 miliard Kč vkladů. Z titulu povinnosti držet např. 1% PMR, banka drží 100 mil. Kč na svém rezervním účtu. Rezerva banky slouží k vypořádání případného odlivu vkladů do jiné banky (nebo výběrů v hotovosti), a to právě do výše 1% vkladů banky.

            Když tato banka půjčí svým klientům 200 mil. Kč, nebude k tomu potřebovat sehnat dalších 100 mil. Kč ve formě vkladů nebo likvidity. Banka jednoduše připíše půjčené peníze klientům na účet a objem jejích vkladů vzroste na 10,2 miliardy Kč. Žádné vklady a ni likviditu drženou na rezervním účtu k této operaci nepotřebuje a ani je nepoužije. Jediné co omezuje banku v objemu úvěrem tvořených peněz jsou pravidla kapitálové přiměřenosti a další regulační obezřetností pravidla. Banka není omezena objemem vkladů nebo objemem likvidity na rezervním účtu. Skutečným limitem jejích úvěrových obchodů je povinnost banky držet objem svých rizikových aktiv (včetně úvěrů) v určité relaci k vlastnímu kapitálu banky, tak jak to stanovují regulační pravidla. Pokud by se zde mohlo mluvit o nějaké multiplikaci, pak by bylo namístě mluvit spíše o jakési „multiplikaci“ vlastního kapitálu banky, nikoliv vkladů.

            Jen pro úplnost doplňuji, že provozování frakčního bankovnictví a související multiplikace vkladů by se neobešla bez soustavné defraudace vkladů klientů. Už jen z tohoto důvodu jde o v praxi zjevně neaplikovatelný koncept. Proto je také teorie frakčního bankovnictví a multiplikace vkladů obsažena v mnoha konspiračních teoriích, které mají za cíl znevěrohodnit současný peněžní a bankovní systém. Také díky tak obrovskému rozšíření nesmyslů a bludů v podobě teorií o frakčním bankovnictví a multiplikaci vkladů, se těší takové laické popularitě další nesmysly, jako jsou krypto“měny“.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.