Sobota 18. srpna. Svátek má Helena.

Státní dluh: Budou dnešními dluhy zadluženi naši vnuci?

Politici rádi financují veřejné blaho, vynakládají prostředky na stavění budov a financování štědrého sociálního systému. Financování veřejných statků musí někdo zaplatit, někdo se musí vzdát části svých zdrojů, ať už je to vynaložená práce, půda nebo kapitál. Kdo zaplatí vznikající veřejné dluhy, když příjmy do rozpočtů může vláda získávat buď zdaněním, nebo půjčkami?

V on-line diskusi Hospodářských novin položil čtenář Petr Nový otázku: "Za minulých sto let proběhly na našem území tři měnové reformy znehodnocující peníze (vznik první republiky, nástup protektorátu, komunistická měna 1953). Kde jsou záruky toho, že se to nezopakuje, když peníze se odtrhly od jakéhokoliv reálného krytí?."

Jiří Rusnok, prezident Asociace penzijních fondů ČR, odpověděl takto: "Absolutní záruku proti historickým diskontinuitám tohoto typu vám nikdy nikdo nemůže dát. To je realita tohoto světa a je na vás, zda se s ní smíříte či nikoliv. Nicméně již po několik století lidé po celém civilizovaném světě odkládají ze své okamžité spotřeby za účelem pokrytí svých budoucích potřeb."

Možná zbývá dodat, že znehodnotit peníze uložené do dluhopisů nemusí zrovna měnová reforma, zapůsobit a zamíchat kartami může i jejich inflační znehodnocení. Kdokoliv drží dluhopis s dlouhou dobou splatnosti, by si měl být vědom možných "historických diskontinuit" a za takové uložení svých prostředků žádat patřičnou rizikovou přirážku.

V rozhovoru na ČT 24 položila Michala Hergetová otázku víceguvernérovi České národní banky: "Pane viceguvernére, ještě krátká otázka na vás. Zadlužování vypadá ohromně, přes 150 miliard následující tři roky. Jak dlouho tohle to budeme splácet?"

Víceguvernér ČNB Miroslav Singer odpověděl: "Splácet… já se obávám, že při těch trendech, ve kterých to je, se prostě o splácení nebudeme moc bavit. To zadlužování posune náš dluh někam poměrně výrazně nahoru o nějakých 10 až 15 %, pak to stále jako je číslo, které nezní tak strašlivě, ale problém je, že ten dluh nebudeme splácet. To je jako iluze. Ten dluh bude stále narůstat a znova opakuji, ty konce jsou pak velice neblahé nikoliv z teoretického hlediska, z velmi praktického hlediska pro většinu občanů."

Co to znamená z praktického hlediska, z pohledu většiny občanů? Že by bylo realitou, že tyto dluhy nemohou být nikdy splaceny?

Odebrání části příjmů jednotlivců a podnikatelů v podobě daní

Každodenním úsilím a využíváním různorodých zdrojů, za dělby práce a specializace, se vytváří celkový koláč přidané hodnoty. Tento koláč je tvořen produkcí, která dokáže uspokojovat lidské potřeby, ať už je to jídlo, ošacení, vytváření podmínek pro bydlení nebo poskytování úklidových služeb. Část této produkce se ovšem musí dostat do rukou těch, kteří pracují pro vládu a kteří se spolupodílejí na tvorbě veřejných statků (policistů, hasičů, učitelů, úředníků…).

Takové přerozdělení se v moderní společnosti děje prostřednictvím peněz, část z vydělaných peněz je odevzdávána vládě v podobě daní. Část vytvořeného bohatství je tak zdaněním jednotlivci odebrána, aby mohla být použita na financování veřejných výdajů.

Odebrání části zdrojů jednotlivci se děje daněmi přímými (např. daní z příjmů, povinnými odvody na zdravotní a sociální pojištění), daněmi nepřímými (např. spotřební daní nebo daní z přidané hodnoty) a daněmi působícími skrytě.

Mezi takovou skrytou daň patří daň inflační, tedy znehodnocování kupní síly peněz. Zdanění v podobě inflační daně vzniká v situaci, kdy vláda vytvoří dodatečné peníze (státovky) nebo donutí centrální banku, aby "natiskla" dodatečné peníze pro financování vládních potřeb (v moderních ekonomikách to bývá ze zákona omezeno). Centrální banka může ve prospěch vlády ve svých knihách teoreticky připsat jakýkoli obnos, dodatečné peníze může také emitovat koupí již existujících vládních dluhopisů (pevně úročených cenných papírů) na otevřeném trhu. Dodatečné "vytisknuté" peníze se pak projevují jako inflace, odrážející se v poklesu kupní síly peněžních úspor.

Inflační daň odebírající kupní sílu skrytě

Celková úhrnná (agregátní) poptávka v ekonomice vzniká ze spotřeby, z investic a z vládních výdajů. Dodatečné vládní výdaje zvyšují poptávku a díky dodatečným nákupům z vládního měšce existuje více pracovních příležitostí, nezaměstnanost klesá. Pokud nejsou výrobní faktory plně zaměstnány a zahálejí, může vláda většími výdaji zvýšit zaměstnanost a dosáhnout toho, že se vytvoří větší množství produkce. Bude-li tomu opačně (výrobní kapacity budou nedostatkové, nebudou nezaměstnané výrobní faktory), výsledkem zvýšení poptávky bude zvýšení cen.

Problém je v tom, že úhrnná poptávka ze strany spotřebitelů, podnikatelů a ze strany vlády může představovat větší peněžní sumu, než je celková peněžní hodnota všech produktů, které mohou být při plné zaměstnanosti zdrojů či kapacit vytvořeny. Nastane-li taková situace, budou mít ceny silnou a trvale stoupající tendenci, někdo je působením inflačního mechanismu okraden a někdo se díky němu obohatí.

Na inflaci prodělají všichni, kdo své peníze půjčili na pevný úrok, například ti kdo drží pevně úročené státní dluhopisy (pevně úročené cenné papíry) a takto půjčili vládě své prostředky. Vláda může skrytě provádět politiku, při které se množství skutečné produkce, kterou je možné za ušetřené peníze pořídit, snižuje.

Díky inflaci dochází nejenom ke skrytému přerozdělování, ale i deformaci trhu. Tržní mechanismus funguje tak, že v situaci, kdy poptávka roste, rostou i ceny, což znamená že se prodá méně (při vyšších cenách je menší zájem kupovat). Je-li například nedostatek brambor, jejich cena vzroste, což se projeví tím, že za vyšší ceny se brambor prodá méně. V inflačním prostředí jsou ovšem ceny zkresleny, stoupající ceny poptávku neutlumí, protože díky novým penězům mohou růst i nominální příjmy a vyšší ceny všeho ostatního mohou být lépe snášeny (neklesá zájem kupovat).

Přenesení splácení do budoucnosti a zadlužování

Pro vládu je asi vždy lákavější financovat zvýšené výdaje vypůjčenými penězi spíše než zvyšováním daní. Daně, které občané ihned pocítí ve svých rodinných rozpočtech, budou vzbuzovat nevoli a nežádoucí ohlasy. Zvýšené válečné výdaje byly typicky financovány zvyšováním dluhů, nikoliv zvyšováním daní. Otázkou druhou je, že tyto dluhy byly později měnovou reformou nebo inflací smazány a odebraná kupní síla nebyla již v plné výši splacena.

Pokud si vláda vypůjčí od komerčních bank (nikoliv od banky centrální), odčerpává ze systému peníze, které by jinak byly dostupné občanům nebo podnikům a pravděpodobně by se staly koupěschopnou poptávkou. Stejně tak když si vláda vypůjčí prostředky od svých občanů nebo podniků, je pravděpodobné, že tito sníží svou spotřebu a investice. Aby si vláda půjčila, musí zaplatit úroky a část budoucích příjmů daňových poplatníků bude tedy vynaloženo na splácení dluhů a bude se dostávat do rukou těm, kteří vládě peníze půjčili.

Budou dnešními dluhy zadluženi naši vnuci?

Pokud vláda dluží peníze vládám nebo občanům jiných zemí, jedná se o vnější zadlužení. O tomto dluhu je možné uvažovat tak, že daná země, tedy všichni její občané jako celek, získali statky, jejichž protihodnotu nevytvořili.

Vnitřní dluh vzniká naopak ve chvíli, kdy vláda dluží peníze svým občanům. Občané pak obvykle věří, že ve státních dluhopisech, které vlastní, je zakonzervována jejich kupní síla, kterou budou moci  budoucnu použít. Pokud například občan ukládá své úspory na důchod do penzijního fondu, penzijní fond má ve svém portfoliu i státní dluhopisy a občan takto ze svých úspor zprostředkovaně financuje vládní dluh.

Vládní dluhy představují závazek k převodu příjmů mezi budoucími daňovými poplatníky a těmi, kdo budou státní dluhopisy vlastnit. Jsou tyto dluhy koulí na noze, kterou bude následující generace vláčet s sebou?

Historická zkušenost ukazuje, že jediné, co se z dlouhodobého hlediska přenáší do budoucnosti, jsou spotřebované neobnovitelné zdroje. To, co se díky dnes vypůjčeným penězům spotřebovává, jsou dnešní zdroje. Vyvstává otázka co se stane, když nastane nějaký nečekaný dějinný převrat nebo když jsou dluhy natolik velké, že se již nenajde nikdo, kdo by byl ochoten půjčit.

A odpověď? Někdo to bude muset zaplatit, někdo si bude muset utáhnout opasky. Slovy víceguvernéra ČNB to bude „neblahé nikoliv z teoretického hlediska, z velmi praktického hlediska pro většinu občanů.“

Jak by měla vláda řešit zvyšující se rozpočtové deficity?

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

4 komentáře: “Státní dluh: Budou dnešními dluhy zadluženi naši vnuci?”

  1. Jakub napsal:

    Velmi dobrý článek!

  2. Jonáš napsal:

    To jako že svým penzijkem lepím dluh státu je divný. Tak jak to vedou je jízda z kopce bez brzd !

    • Radek napsal:

      Jasně. Většina dluhopisů v penzijních fondech jsou státní. A teď, co si jich část můžou účtovat tzv. „do splatnosti“, tak jich bude ještě víc.

    • xf napsal:

      Přesně tak.
      Zatímco průběžný důchodový systém je financován z peněz budoucích poplatníků… tak fondový důchodový systém je financován z peněz budoucích poplatníků.
      Rozdíl? Je to dražší o provize agentům a náklady fondů.

      Bez brzd z kopce.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.