Neděle 05. července. Je státní Svátek - Cyril a Metoděj.

Kolik peněz centrální banky ještě natisknou?

Vede se válka koronavirem a stejně jako za válek minulých se říká, že inflace a znehodnocení úspor nehrozí. Centrální banky zachraňují finanční trhy i reálnou ekonomiku. Úvěrují tempy dříve nebývalými. Bulvární titulky hlásají, že na trhy pumpují peníze. Rozbít prasátka, dokud peníze mají svou cenu?

Významné centrální banky nakupují už i prašivé dluhopisy. Trhům je do žil vlévána nová krev, dochází k další inflaci a růstu likvidity. Do zástavy jsou přijímána mnohdy toxická aktiva, veškeré problémy pod přílivem likvidity zdánlivě mizí.

Díky inflaci úvěrů finanční trhy ožily a o nakupovaná aktiva je zájem. Euforie tržního ocenění realitu problémů podniků a neudržitelnosti reálné ekonomiky nepřipouští vnímat. Ceny aktiv rostou a porostou, vždyť centrální banky mají dostatek munice.

Financování centrálními bankami, inflace likvidity a stlačování úrokových měr

Centrální banky bývaly institucemi, které z principu nemají poskytovat financování a nést související rizika. Institucionální nastavení nezávislosti centrální banky mělo být řešení napomáhající tomu, aby se předešlo inflaci. Centrální bankou poskytované financování mělo být pouze nouzové a mělo být používáno pro ovlivňování krátkodobých úrokových měr.

V poslední dekádě ovšem světlo světa spatřily nové praktiky – kvantitativní uvolňování, programy nákupu aktiv. Závazky centrálních bank jako monopolních emitentů fiat měn v důsledku toho rostou. Zřejmé je to i z nafukujících se bilancí centrálních bank.

Zatímco před finanční krizí z roku 2008 se objem dluhu financovaného centrálními bankami pohyboval na úrovni kolem 10 % světového HDP, v letech před koronakrizí už centrální banky financovaly dluh v objemu blížícím se k 40 % světového HDP.

Kvantitativní uvolňování

Kdykoli centrální banka koupí dluhopis, financuje dluh někoho. Stává se věřitelem, popřípadě investorem první instance. Dochází k zásadní inflaci likvidity, nafukování její rozvahy.

Prý je to standardní „instrumentárium“, výbava centrálních bankéřů. Nákup cenných papírů centrální bankou má nahradit jedno finanční aktivum za likviditu – úvěr použitelný k úhradě závazků.

Nastavování úrokových měr, dnes už i dlouhodobých

V době minulé finanční krize se vše jaksi zadrhlo a nastoupila ad hoc „dočasná“ nekonvenční opatření. Po dlouhou dobu nás centrální bankéři přesvědčovali, že vše mají pod kontrolou. Mají své modely, analýzy a předpovědi a podle potřeby vše dolaďují a hlídají. V realitě ale slibovaná „normalizace“ měnové politiky nenastala a z nekonvenčních a neortodoxních opatření se stala opatření běžná.

Po dlouhou dobu bylo standardem měnové politiky nastavování krátkodobých úrokových měr. Centrální banka vyhlašovala, že zvyšuje nebo snižuje úrokové sazby. Stanovila úrok, a pak z peněžního trhu stahovala, anebo na něj dodávala likviditu, finanční zdroje. Když likviditu dodávala, úvěrovala, pak se ukazovalo, že čeho je moc, to zlevňuje. Když si naopak na peněžním trhu půjčovala, odčerpávala zdroje. Úrokové sazby rostly, aby byla udržena úroková sazba vyhlášená.

Kvantitativní uvolňování

V poslední dekádě se svět změnil. Strůjci měnové politiky se nově jali ovlivňovat i dlouhodobé úrokové sazby. Chtějí stlačovat náklady, které musí dlužníci za riziko spjaté s dlouhodobým financováním platit. I zde dochází k inflaci likvidity, zvýšení úvěrů a financování poskytnutého centrální bankou. Centrální banky začínají masivně úvěrovat – v realitě se to děje úvěrováním zprostředkovaným finančními trhy a emitovanými dluhopisy.

V historii k tomu docházelo v době válek. Když vlády potřebovaly financovat boj s nepřítelem, nebyl zájem a čas strašit lidi a firmy zvyšováním daní. Nastoupilo inflační financování, deficity kryly dluhopisy přímo nebo nepřímo kryté centrální emisní bankou.

Koronakrize ukazuje, jak se financování z měšce centrálních bank stává součástí nové finanční reality. Původní mandát centrálních bank spočívající v roli věřitele poslední instance se mění na investora první instance.

Bída konzervativních investic jako důsledek inflačního zdaňování

Říká se a platí, že neexistuje cosi jako oběd zadarmo. Těmi, kdo pod tíhou inflační politiky trpí a doplácí, jsou držitelé dluhopisů. Jsou to třebas penzijní fondy a pojišťovny, které tato aktiva musí podle statutu nebo zákonných regulí nakupovat. Ostatní investoři jsou vyháněni jít do rizika, čímž mají podpořit fungování reálné ekonomiky. Ohled na to, zda mají investice financované dluhopisy návratnost, zda jsou ekonomicky smysluplné, se dostává na druhou kolej.

To, že dluhopisy mají být méně výnosné, neznamená jen podkopání výnosů a fungování penzijních fondů. Dopadá i na konzervativní investory a střadatele. Ti, kteří svá portfolia o dluhopisy opírali, jsou tlačení do investic rizikových.

Suma sumárum novodobá měnová politika tvrdě dopadá na drobné střadatele a investory. Tito na investice kvalifikovaných investorů nedosáhnou. Levnou finanční pákou výsledky svých investic stěží podpoří.

Zářných výnosů penzijních fondů se nemusí dočkat, zvláště když zvolí konzervativní finanční strategie. Retailové spoření i investice do dluhopisů bude méně výnosné, bez ohledu na vzdání se likvidity a akceptaci rizik. Rizikové investice pak mohou narážet na chabé výnosy, očekávání se nemusí naplnit.

Kvantitativní uvolňování

Ocenění aktiv a přelud bohatství

Hovoří se o tom, že nejde o monetizaci, zpeněžení nakoupených aktiv, ale že centrální banky jen řeší paniku na trhu. Ve výprodejích třebas „dočasně“ vybraná aktiva převezmou do své bilance. Výměnou za poskytnutou likviditu.

Zdá se, že kdykoliv by měly ceny aktiv klesat, centrální banky budou intervenovat, poskytovat nové úvěry. Gigantické odkupy aktiv centrální bankou pak zvyšují hodnotu aktiv a instrumentů, které si pro své obchody a financování vyberou.

Pokud se realizovanou politikou podaří udržet našponované ceny aktiv, bonitní dlužníci mohou spekulovat na jejich další růst. Spekulanti na pokles mají být potrestáni, nové a další programy úvěrového uvolnění a programů odkupů aktiv vyhlašovaných centrálními bankami jim mají chuť testovat ceny odebrat.

Realizovaná politika cílování cen aktiv se odráží ve stlačených dlouhodobých úrokových sazbách. Vznikají cenové bubliny a deformace. Vedlejším efektem realizované politiky inflace likvidity je deformování představy o bohatství domácností. Zrcadlem tohoto může být ocenění nemovitostí. Jejich ceny pod vlivem uvolněného úvěrování vzrostly.

Šplhání po realitním žebříčku a stabilní nestabilita

Majitelé nemovitostí se mohli zdánlivě radovat z růstu cen svého majetku. Koupí nemovitosti získali zástavu umožňující dostat se k hotovosti. Prostě použít svůj dům jako pokladničku – praktika, která se v Česku ve formě reverzních hypoték teprve na dveře klepe. Nemovitosti se staly jednou z posledních investic, která je podpořena levným dluhem. Je to srozumitelné a vydělá to na sebe.

Koupit jeden, dva nebo i tři byty, opřít se o levné dluhové financování, a na penzi je vystaráno. Související cenová nestabilita a růst cen nemovitostí podpořený levnými půjčkami na straně druhé nedělal radost těm, kteří by rádi bydleli ve svém. Držet aktivum, jehož hodnotě neškodí (a naopak prospívá) inflační politika centrálních bank, byl kauf.

Kdo se rozhodne šplhat po realitním žebříčku, je dotlačen k vysokému zadlužení. Začalo platit: kup, nedívej se napravo nebo nalevo. Růst cen je jistý, kapitálový zisk zaručený. Do toho ony levné a jedině teď dostupné hypotéky, super daňová uznatelnost úroků z hypoték a jiná lákadla, která mohou zhořknout.

Směřování je jasné, méně rozhodování na základě fundamentů. Zkreslení fundamentů, nástup spekulací a hledání výnosu, okamžiky, kdy se ukazuje, jaký risk znamená zisk.

Na straně druhé se ovšem ve zformovaném  systému zvyšují rizika finanční nestability. Uplatňované regulace a dohled v bankovním systému musely vzrůst, rostl význam stínového bankovnictví. Nově se do mandátu centrálních bank dostal i mandát makroobezřetnostní politiky.

(Makro)financování a (makro)obezřetnost a směřování centrálního bankovnictví

Instituce centrálních bank rozšířily své činnosti. Nejen na poli financování, ale i na poli obezřetnosti. V rostoucí míře chtějí hlídat rizika související s úvěrováním a fungováním privátních bank – např. omezovat částku, kterou si majitelé domů mohou půjčit v poměru k jejich příjmu.

Nastoupila „makroobezřetnostní“ politika, která má hlídat stabilitu finančního systému. Nastoupila politika předcházení bankovním a finančním krizím pumpováním likvidity do finančního systému. Vykolejení mají zabránit další a další úvěry.

O souvisejícím dodávání likvidity a úvěrování centrální bankou můžeme hovořit jako o (makro)financování. To, nakolik jsou uplatňované praktiky tohoto financování a (makro)obezřetnosti životaschopné, ukáže čas.

Zatímco proponenti tvrdí, že jde o vývoj a posun či vylepšení centrálního bankovnictví, kritici poukazují na to, jak jsou finanční trhy deformovány, vychýleny a pokřiveny.

Historické ohlédnutí říká, jak inflace a inflační procesy proměňovaly svůj kabát. Kdysi byla inflace převýdejem bankovek, přílišné úvěrování centrální emisní bankou. Inflace měnová, doprovázená inflací cenovou, byla v moderní době nahrazena konceptem inflace spotřebitelských cen.

Paradigma měření cenové stability změnou cen koše zboží a služeb, které průměrný spotřebitel nakupuje, vytěsnila obavy o inflaci cen aktiv. Na cenách aktiv prý nezáleží.

Tak jako tak existující měnové jednotky, ať už v bilanci centrální banky, tak bank obchodních, nebo ve formě oběživa představují formu účetnictví a zúčtovávání.

Komu dluží centrální banky

Nelze zapomínat, že závazky centrálních jsou pohledávkami. Třebas těmi v bilancích penzijních fondů. V konečné instanci i těch, kdo na penzi spoří. Monetizovaný dluh není virtuální. Naše tisícovka poslaná do penzijního fondu se třebas převtělí do vládního dluhopisu. Ten koupí kupříkladu centrální banka – ano, v nových dobách to má být realitou. Za nově poskytnutý úvěr zajištěný oním dluhopisem.

Kreativní účetnictví dokáže pohledy na finanční toky, pohledávky i závazky zkreslovat. Platí to ve vztahu k účetnictví (makro)financování. Když pak dochází k zúčtování finálnímu, realita vychází najevo. Realita nekrytých závazků, dopadů inflace, vychází najevo v dobách zhroucení, přelomů – padne-li důvěra, nastupuje zúčtování. V podobě (hyper)inflace nebo měnových reforem.

Prasátka ale nemá cenu rozbíjet . Kupovat v panice cokoliv, ať už zlato, stříbro nebo třebas akcie, cokoliv, co neodpovídá investičním cílům, je chybou. Když už někdo chce držet třebas zlato, měl by to dělat po rozvaze a v duchu hesla dvakrát měř a jednou řež.

43 komentářů: “Kolik peněz centrální banky ještě natisknou?”

  1. Pavel Hanzl napsal:

    Dobrý večer, pane Fulde!
    Rád bych vám vyjádřil srdečný dík za vaši trpělivost podrobně a přitom srozumitelně vysvětlovat. To je tu už skoro nevídané, aby tu vydržel publikovat skutečný odborník. Hodně z reality finančních trhů jsem pochopil až po vašem výkladu.

    Pokud jde o vaše postřehy na odbornost pana Rusnoka, je to hodně smutné. Více se k tomu nechci vyjadřovat, přeci jen moje firma podléhá napřímo dohledu ČNB a nerad dráždím kobru bosou nohou. HANZL FP je investiční zprostředkovatel.

    Prosím, abyste se nenechal nikým otrávit. Zůstaňte tady, děláte mi radost! Jste fundovaný odborník, děkuji za vaši píli nastudovat, pochopit a hlavně umět předávat poznatky. DĚKUJI !!!

  2. Ještě pár dotazů napsal:

    Nemám slov pane Ekonome s velkým E. Moc děkuji za vaše odpovědi. Dovolím si ještě pár otázek, hypotéz…
    1. To vypadá že žijeme v téměř dokonalém systému, co může být podle vás v této době problém pro ekonmiku, který by se dal jen velmi těžko vyřešit?Růst inflace? Pokles důvěry v dolar?
    2. Komerční banky vytváří taky nové peníze, když někomu poskytnou půjčku, které splacením zaniknou. Dominik Stroukal říká, že komerční banky v podstatě vytvoří peníze i na výplatu svých zaměstnanců, jen to musí zanést do rozvahy, nebo nákladů, ´četnictví, nevím přesně.
    3. Proč zbankrotovala několikrát například Argentina, její centrální banka nemohla nakoupit argentiský dluh? Vím že byl problém, že si vzali půjčku v amerických dolarech, ale přece si banka mohla vytvořit další likviditu, jejich měna tím pádem ztrácela hodnotu? Ztratili důvěru na trhu?
    4.A proč z Řeckem byly takové peripetie, šlo spíš o to je trochu potrestat? Aby ostatní taky neutráceli jak o život, šlo spíše o morální hazard?
    5.Nechápu proč se naše centrální banka zbavila většiny zlata, které měla. Vždyť si přece může vytvořit prakticky neomezenou likviditu. Nemělo to přeci žádný význam prodat to zlato?

    • Richard Fuld napsal:

      1. Ano. Dnes žijeme ve velmi komfortním prostředí, které může působit tak, že i zázraky jsou dnes možné. 🙂 A největším rizikem, je právě to, že se někdo bude snažit toto prostředí zneužít tak, že se bude pokoušet o ty zázraky. Nízkou inflaci považuji za prospěšnou. Vysoká inflace je rizikem, protože může přerůst v likvidační hyperinflaci. Stejně tak ale považuji za riziko deflaci, která může přerůst v likvidační deflační spirálu. Snahy centrálních bank o cenovou stabilitu jsou tedy zcela namístě.

      Otázka důvěry v jakoukoliv účetní měnu je také zajímavá. Je třeba zopakovat, že pro velkou většinu současných dolarů (korun, liber…) platí, že každý dolar má nejen svého majitele ale také svého dlužníka, který ten dolar dluží některé z bank, a to platí bez ohledu na to, jak moc těch dolarů je. To, že většina dolarů má svého dlužníka znamená, že tento dlužník musí produkovat (pracovat, podnikat…), a svou produkci nabízet za peníze, tak aby mohl splácet své dluhy. V tomto světle nevidím moc důvodů, proč nedůvěřovat dané měně, protože pro většinu existujících peněz stále vzniká nabídka toho, co za ty peníze lze koupit. Jinými slovy proč bych měl nedůvěřovat dané měně, když vidím, že jsou zde plné regály zboží a provozovny služeb, kde své peníze mohu vždy utratit? Proč nedůvěřovat měně, kterou každý den potřebuje obrovská armáda dlužníků, kteří je potřebují, aby mohli splácet své dluhy? Je možné očekávat, že dlužníci nebudou přijímat aktuální měnu za svou práci (produkci), když vědí, že ty peníze potřebují ke splácení svých dluhů? Důvěru penězům dává samotná ekonomika, která produkuje to, co jde za peníze koupit. Čím větší ta ekonomika je, čím větší je paleta a množství nabízených výrobků a služeb, tím větší objem peněz může v takové ekonomice bezpečně existovat. Uvedené představuje základní princip důvěry v měnu.

      Jako všude, i zde ale existují výjimky, kdy se na daný princip nelze spoléhat. Jde o peníze, které byly vytvořeny tak, že je banky půjčily státu. Tyto peníze nejsou „spárovány“ s dlužníkem, který by něco produkoval, co bychom si za peníze mohli koupit. Důvěra v tyto peníze tak není podložena výše zmíněným principem. V tomto ohledu tak vidím určité riziko příliš velkého podílu těchto peněz na celkovém objemu těchto peněz. Avšak ani toto riziko nepovažuji za fatální, neboť v minulosti již fungovaly peníze, které nebyly svázány se závazkem nějakého dlužníka tyto peníze ve splatnosti vrátit bance. Typicky 100% zlatý standard představuje takovéto peníze, stejně jako např. bitcoiny by mohly představovat takovéto peníze. Uvedené je ale třeba doplnit o fakt, že naproti těmto penězům (které dluží stát) existují také peníze, které vlastní lidé, kteří tyto peníze nechávají neutracené ležet na spořících účtech, nebo je vyvedli do oběhu na kapitálových trzích. Peníze těchto vlastníků nevyžadují nabídku výrobků a služeb, které je za peníze možné koupit, protože v reálné ekonomice neobíhají. Stabilita cen (a tedy i důvěra v měnu) je v takovémto prostředí možná právě v situaci, kdy zde máme rovnovážnou směs peněz, které dlužníci dluží bankám a proti nim stojí vlastníci peněz, kteří je používají k financování veškeré své spotřeby a dále peněz, které stát dluží bankám a proti těmto penězům stojí vlastníci těchto peněz, které nechávají ležet v úsporách a obíhají na kapitálových trzích, a to vše při určité rychlosti oběhu těch peněz v reálné ekonomice a na kapitálových trzích. Tato problematika je velmi komplexní. Možností, jak zde mohou vznikat nerovnováhy, je celá řada. A jediným komplexním ukazatelem rovnováhy všech uvedených faktorů je jednoduše stabilita cen. Proto je pozice centrální banky (a vlády) tak složitá, protože nastolení cenové stability má smysl pouze v tom případě, že je správně identifikována příčina dané nestability a je použit nástroj, který jde proti příčině dané nestability. A k odstranění některých příčin centrální banky nemají účinné nástroje. Stejně tak vlády nemají efektivní nástroje k odstranění jiných příčin. K odstranění některých příčin je totiž vhodná pouze fiskální politika, nikoliv monetární politika a u jiných příčin je to naopak. V tomto vidím také velké riziko, že si centrální bankéři nepřiznají, že na daný problém nemají efektivní nástroje a že současně si vlády neuvědomí, že jediným efektivním nástrojem disponují právě vlády a ne centrální banky a vice versa.

    • Richard Fuld napsal:

      2. Ano banky tvoří peníze vždy, když za cokoliv platí nebankovním subjektům, tedy včetně úhrad mezd, úroků, odvodů, daní, veškerých nákladů … V tomto měl Dominik pravdu. 🙂 Uvedu příklad úhrady mzdy zaměstnanci banky. Zaúčtování probíhá tak, že banka připíše na peněžní účet zaměstnance částku odpovídající čisté mzdě (navýší se pasiva banky). Současně zaúčtuje mzdový náklad do nákladů banky, což se v rámci vyčíslení hospodářského výsledku banky, projeví jeho snížením, což se dále projeví adekvátním snížení vlastního kapitálu banky (sníží se pasiva banky). Dá se tak s jistou mírou zjednodušení říci, že banky mzdy (i veškeré své jiné náklady) platí ze svého vlastního kapitálu. Vlastní kapitál banky se nezahrnuje od objemu peněžní zásoby, nicméně peníze, které banka připíše zaměstnanci na jeho peněžní účet, objem peněžní zásoby zvýší. Jinými slovy banka platí nebankovním subjektům penězi, které vytváří. Podle toho, zda banka nakupuje za nové peníze aktiva nebo hradí své náklady dodavatelům, nastávají dvě možnosti. Pokud banka platí za aktiva, pak proti nově vzniklým penězům připsaným na peněžní účet prodejce zaúčtuje do aktiv nakoupené aktivum. Pokud banka platí svým dodavatelům výrobků a služeb, pak proti nově vzniklým penězům připsaným na peněžní účet dodavatelů, zaúčtuje banka utracenou částku do nákladů a přes hospodářský výsledek dojde ke snížení vlastního kapitálu. V obou případech ale vznikají nové peníze.

    • Richard Fuld napsal:

      3. Situací v Argentině jsem se moc nezabýval. Skutečnost, že se zadlužili v dolarech může být komplikací. Pokud by centrální banka začala skupovat dolarové státní dluhopisy, začala by oslabovat vlastní měnu, takže uhašení požáru na trhu se státními dluhopisy by zažehlo jiný požár na devizovém trhu (tady se ale zase nabízí devizové intervence). Taky je možné, že argentinské zákony zakazují argentinské centrální bance nákupy argentinských státních dluhopisů. Další možná komplikace může nastat v okamžiku, kdy zahraniční banky odmítly refinancovat právě splatné dluhopisy a argentinské banky byly v tomto omezeny pravidly pro maximální expozice vůči jedinému emitentovi (v daném případě Argentině). Jinými slovy, že kapacita Argentinského bankovního trhu je malá pro fiskální potřeby Argentiny. Těch příčin může být spousta. Jednoduše toto nevím. Pokud někde narazíte na srozumitelné vysvětlení argentinských rozpočtových trampot, dějte mi vědět. 🙂

    • Richard Fuld napsal:

      4. Ano, určitou roli hrála snaha Řecko vytrestat a udělat z něj odstrašující případ. Nicméně to hodně přehnali. Nastolili tam podmínky, které by odpovídaly vážnému válečnému konfliktu. A nic tím nevyřešili. Nebo máte pocit, že poprava Řecka pro výstrahu ostatním nějak zafungovala? Celá ta řecká dluhová krize byla jedna obrovská blamáž. ECB, namísto aby včas zasáhla na trhu s Řeckými dluhopisy, tak počkala až se to rozjede a pak Draghi blábolil, že udělá cokoliv aby euro zachránil. Je to vlastně podobné jako s Lehman Brothers. Tato banka byla nejspíše popravena taky pro výstrahu a pak se nikdo nestačil divit, co tím spustil. Úspory řeckých domácností a firem byly 104% státního dluhu v době kdy to všechno začalo. Jinými slovy řecké dluhy byly kryty úsporami řeckých domácností a firem. Jedinou chybou bylo, že ECB se nechovala v daném okamžiku jako řecká centrální banka. Následně, až se jim to vymklo z rukou, tak se ECB začala chovat jako italská a španělská a portugalská a irská centrální banka. Tahle nekonzistentnost v postojích ECB by měla být pro každého, kdo touží po zavedení eura v ČR, velmi alarmující. Zlatá koruna, zlatá ČNB. Hlavně nejít do holportu s eurozónou. V takové případě je po měnové autonomii a jakékoliv problémy nás potkají, budeme muset čekat co a zda vůbec něco, s tím udělá ECB a EU. Opravdu děsivá představa. Jen si všimněte, jak je „spořivá čtyřka“ ochotná k podpoře jižních zemí v dnešní koronakrizi. Hrůza a děs. Morální hazard nevidím. Když to některá země přežene se zadlužením (stát pustí do oběhu příliš mnoho peněz), potká ji vyšší inflace. To je asi všechno. Pokud by to některá země přeháněla do té míry, že bude hrozit nebezpečí hyperinflace, mělo by platit pravidlo, že v takovém případě dochází k vyloučení takové země z eurozóny.

    • Richard Fuld napsal:

      5. Zlato. Pokud by si ČNB své zlato ponechala, asi by nebylo co namítat. Nicméně, pokud by měla nyní nakupovat zlato, pak bych to považoval za překročení jejího mandátu. Nákupem zlata centrální banka nijak nepřispěje k cenové stabilitě. Zlato je anachronismus. Minulost. To byste mohl chtít, aby centrální banka nakupovala např. ropu, obilí, roušky… To je ale přesně role, která jednoduše centrálním bankám vůbec nepřísluší. Je to podobné, jako chtít, aby centrální banka převedla své devizové rezervy státu. Centrální banka je v podstatě úřad, který smí dělat jen to, co ji zákon výslovně povoluje.

      • David Hartman napsal:

        A ještě k té tvorbě peněz – když banky vytváří peníze např. tím že někomu poskytnou úvěr, proč potom přijímají vklady od nebankovních subjektů a ještě jim za to platí úrok? Často se uvádí, že např. stavební spořitelny přijímají vklady proto aby mohli poskytnout úvěry – že je to jakýsi uzavřený systém odolnější proti tržním výkyvům. Ale k čemu stavební spořitelny ty vklady potřebují, když si můžou peníze vytvořit poskytnutím úvěrů? Tohle mi je pořád trochu nejasné.

        • Richard Fuld napsal:

          Velmi dobrá otázka. Předně je zde praktického hlediska fungování bankovního systému. Banky přijímají vklady jiných klientů, protože jednoduše musí. Těžko si představit banku, která by odmítla připsat na peněžní účet bezhotovostní platbu od klienta jiné banky. Současně je ale pro banku ekonomicky výhodné přijímat platby a vklady klientů. Zpravidla totiž platí, že úroková sazba placená z peněz držených klienty na peněžním účtu je nižší, než na kterou banky dosáhnou mezibankovním depozitním trhu, nebo sazba, kterou by banky platily centrální bance za půjčení likvidity.

          Uvedu konkrétní příklad. Do banky A připlují peníze z banky B. Vypořádání tohoto mezibankovního převodu proběhne (zjednodušeně řečeno) tak, že banka A půjčí na mezibankovním trhu likviditu bance B např. za 1,2% p.a. (tahle část ve Vaší úvaze chybí) a současně banka A připíše na vkladový účet svého klienta peníze, které mu připluly z banky B, a z nichž začne klientovi vyplácet úrok 0,1% p.a.. Bance A se tak díky přílivu peněz zlepší bilance tak, že jí přibude aktivum (likvidita) úročené 1,2% p.a. a pasívum (vklad klienta) úročené 0,1% p.a., což znamená navýšení hospodářského výsledku o 1,1% p.a. po dobu, kdy tento stav bude trvat. Samozřejmě hned druhý den, může z banky A odtéct více peněz, než jich do ní připluje a banka A se dostane do opačné (ztrátové pozice). Nicméně z uvedeného příkladu by mělo být zřejmě, že má ekonomický smysl, aby banky usilovaly o co největší příliv klientských peněz na jimi vedené peněžní účty.

          Když do banky vloží klient hotovost, tak banka danou částku připíše klientovi na účet, který mu bude úročit např. 0.1% p.a., současně pak banka odvede hotovost do centrální banky, která oproti přijaté hotovosti připíše bance na její rezervní účet likviditu, kterou centrální banka úročí např. 1% p.a. (tato část ve Vaší úvaze chybí). V daném případě tak bance přibude aktivum (likvidita na rezervním účtu) úročené 1% p.a. a v pasivech vklad klienta úročený např. 0,1% p.a., což znamená pro banku vylepšení hospodářského výsledku o 0,9% p.a. z částky klientem do banky vložené hotovosti.

          Do problematiky fungování stavebních spořitelen bych se nerad pouštěl, protože regulaci jejich fungování moc neznám. Podle mě stavební spořitelny potřebují vklady klientů, aby mohly poskytovat úvěry klientům protože, takto jim to ukládá zákon, který upravuje jejich podnikání. Tato skutečnosti nekoliduje s tím, že i stavební spořitelny (stejně jako banky) půjčují peníze, které vznikají teprve vznikají při jejich půjčení klientovi. Stavební spořitelny tedy musí nejprve získat vklady klientů, aby mohly vytvářet peníze tím, že těmto klientům půjčí další peníze k těm již naspořeným. Jinými slovy ani stavební spořitelny nepůjčují klientů peníze, které si naspořili jiní klienti.

      • zlato možná není anachronismus napsal:

        Nákup zlata centrální bankou možná není takový nesmysl, jak ho stavíte. Naopak se to do budoucna může ukázat jako velmi praktické rozhodnutí. Předpokládejme, že budou existovat dvě skupiny centrálních bank: první, co zlato má a druhá, co jede čistě papírový poker. Obávám se, že je první skupina mnohem větší a spíše své zásoby navyšuje. Tvrdíte, že s námi v papírové hře zůstávají všichni pokrokoví a moderní centrální bankéři?
        Pokud přijde něco ve stylu odmítnutí dolaru jako rezervní měny, může se minimálně na začátku velmi těžkého hledání nějakých alternativ dostat zlato zpátky do hry. Také se může stát, že dojde na rozličné silové vojenské konfrontace, kde se ukáže pravá cena papíru.
        Čili za mě celkem výrazný nesouhlas se zavržením zlata. Přirovnání k ropě a obilí beru spíše jako vtip.

        • Anonym napsal:

          Můžete mi popsat, jak bude centrální banka provádět monetární zásahy v případě plných trezorů fyzického zlata? Děkuji

        • Richard Fuld napsal:

          Pokud to postavíte tak, že by se centrální banky měly připravovat na případný kolaps finančního systému s tím, že „hrozí“ návrat nějaké formy zlatého standardu, tak by mohl být Váš argument relevantní. Centrální banky ale mají v popisu přesný opak, tedy všemi dostupnými prostředky bránit kolapsu bankovního – finančního systému. Měly by se tedy spíše ostentativně zbavovat zlata a tím i vysílat signál, že se o zdraví finančního systému nestrachují.

          Co se týče rizik válečné konfrontace, pak se státy z historie poučili, že na financování válečné mašinerie bylo vždy na světě moc málo zlata a proto v těchto dobách provázanost měny a zlata naopak opouštěly. Pokud by tak neučinily, ufinancovaly by jen zlomek s válkami spojených nákladů.

          Koncept rezerv a rezervní měny považuji v současnosti za zcela zavádějící bezobsažný anachronismus. To už mi přijde důležitější v jakých měnách a v jakých objemech se obchoduje na různých burzách (trzích). Např. pro obchodování s mnoha druhy nelegálních služeb a komodit lze za „rezervní“ měnu považovat v tomto smyslu bitcoin. 🙂

          Princip současného bankovního systému není postaven na nějakých rezervách. I povinné minimální rezervy jsou spíše jen anachronickým nadbytečným institutem v době fungování centrálními bankami poskytovaných půjček likvidity. Ostatně v některých státech už není povinnost udržovat minimální rezervy.

          • v lodi je díra, pojďme tančit napsal:

            V lodi jsou díry, ale kapitán nařídí pustit muziku a zachovat kurs. Co takhle tajně připravovat záchranné vesty? Od toho přeci máme centrální banku, aby s předstihem viděla a řešila.
            Zlata je dost, jen má nejspíš chybně nastavenou cenu. Dotištění papírků u malých států nevidím v případě odmítání jejich měn jako řešení. Budou s tím mít problémy i ti velcí.
            Rezervní měna je pro mě to, co ostatní ochotně používají v mezinárodním obchodu a nevadí jim případné přebytky v této měně podržet.

  3. martin napsal:

    zdravim,

    ja k terminologii doplnim, nemluvil bych o penezich, protoze penize maji urcite vlastnosti, a soucasnym „penezum“ chybi vlastnost „uchovatel hodnoty“ … z toho duvodu je spravnejsi termin „mena“.

    • Richard Fuld napsal:

      Současné účetní peníze, jako každé jiné funkci uchovatele plní. Samozřejmě je otázkou, jak moc dobře. Měna je podle mne označení peněz v tom kontextu, že různé státy používají různé měny. Jinak v oblasti peněz je v pojmech dobrý hokej.

  4. jak fungují centrální banky napsal:

    A proč zbankrotovala Lehman Brothers? Nestačilo, aby FED nakoupil její cenné papíry, hlavně teda špatné hypotéky a jelo by se normálně dál a žádná krize by nebyla? Nevím je to všechno nějaké divné, ale příjde mi, že se už mnoho let řeší veškeré ekonomické problémy naléváním další likvidty do bank, a tak jednoduché to asi není. Děsím se toho, jak to může skončit.

    • Richard Fuld napsal:

      Ano. Stačilo Lehman Brothers nenechat padnout a o celosvětové finanční krizi by nikdo ani neslyšel. 🙂 Bývalý šéf Goldman Sachs (tehdejší americký ministr financí) si ale chtěl vyzkoušet, co to udělá, když nechá padnout velkou banku (a zrovna Lehmani mu asi leželi v žaludku). Asi si chtěl ověřit relevanci teorie, podle níž krachy mají ekonomiku očistný efekt. Nejspíše se ale tento očistný efekt nikomu moc nelíbil.

  5. jak fungují centrální banky napsal:

    Díky všem za vysvětlení, když teda půjčkou vznikají nové peníze, a splacením zanikají, co takový osobní bankrot, kdy dlužník splatí pouze 30%, ty peníze potom taky zůstávají stále v oběhu a mají tedy nějaký drobný inflační potenciál? To platí i pro firmy, se špatným hodnocením úvěrů (junk), které bude FED nakupovat, pokud firma nebude splácet, peníze zůstanou v oběhu? Potom se mluví o morálním hazardu, potom by se i ostatní firmy chtěly více a více zadlužovat. Itálie 135% dluh k hdp, můžou sidělat co chtějí, když opustí eurozonu, bude to totální finanční kolaps, tohle si Slováci nemůžou dovolit, Itálie nikdy nenechají zbankrotovat, i kdyby měla ECB vykoupit všechny dluhopisy. Každému blbci musí být jasné, že Řecko, Itálie a spol. nikdy své dluhy nesplatí. Taky pořád nechápu, kde centrální banky berou peníze například na nákup zlata? Když centrální banka může od bank nakupovat dluhopisy, státní, firemní, v neomezeném množství, může nakoupit neomezené množství zlata, nemůže. Nedává mi to smysl. I Rusnok řekl, že centrální banka má prakticky neomezené možnosti v dodávaní likvidity na trh, (sekundární. nákup přes komerční banky). Může centrální banka někdy zkrachovat? Předpokládám, že ne. Ani zisk nebo ztráta nehraje žádnou roli, je to tak?

    • Richard Fuld napsal:

      O dlužníkem nesplacené peníze přijde banka, která mu je půjčila. Takže peníze, které dlužník nesplatil existují dál, avšak o tu samou částku se sníží vlastní kapitál banky, která mu půjčila. Dopady nesplacení dluhu nejsou ale v poměru jedna nesplacená koruna za jednu korunu, která zmizí. Když zmizí 1 koruna z vlastního kapitálu banky, zmizí schopnost banky půjčit cca 8 korun. Proto jsou dopady krize, která začne doléhat na dlužníky banky, tak vážné. Ano, většina zemí své dluhy nikdy nesplatí. Ani k tomu není žádný relevantní důvod. Pro většinu zemí totiž platí, že dlužníky i věřiteli jsou daňoví poplatníci. Nastává tak situace, kdy dlužník v podstatě dluží sám sobě. Centrální banka nemůže zkrachovat. Ani zisk ani ztráta centrální banky nehrají žádnou roli. Roli centrální banky lze přirovnat v funkci trojcestného ventilu v kávovaru, který zajišťuje že nadměrný tlak vody je tímto ventilem sveden do nádržky kávovaru a do šálku nateče přes misku s namletou kávou jen potřebné množství vody hnané tím správným tlakem. Zajímá Vás kvalita a množství kávy. Kolik vody odteklo v rámci regulace tlaku do nádržky, je z hlediska výsledku (uvařené kávy) úplně jedno.

  6. xxx napsal:

    do googlu najdi článek:
    „Podstata Kvantitativního Uvolňování a Vliv na Finanční Trhy“

    • Richard Fuld napsal:

      Tak tento článek doporučuji, jen pokud si chcete udělat pořádný zmatek v hlavě a dovědět se směs pravd, polopravd a úplných blábolů. Hlavně ten o tom, co je QE, je totálně nejšťavnatejším nesmyslem, co jsem dosud o QE četl.

  7. Anonym napsal:

    Nové peníze vznikají tak, že někdo zajde do banky a půjčí si peníze. Tyto peníze jsou kryté tím, že dlužník slibuje, že je splatí. Takže to nejsou úplně bezcenné papíry, pokud věříme, že to lidi splatí. Čím víc lidí a firem si půjčuje peníze od bank tím více peněz vzniká. Čím víc je peněz v oběhu, tím více peněz má průměrný člověk či firma. A tím vzniká inflace, protože peněz má každej víc, ale věcí, které se dají koupit je stejně jako kdyby těch peněz víc nebylo. Takže je každý ochotem platit víc za zboží, ale zároveň chce vyšší mzdu. Při splácení půjček ty nové peníze ale zanikají. Při kompletním splacení půjčky se smaže dluh dlužníka. Jistina nenavrátně zmizí. Úroky jsou zisk banky a točí se v ekonomice dál. Teď je mnoho firem, států a lidí, kteří splácí svůj dluh a tím klesá počet peněz v ekonomice. Samozřejmě jiní si zase půjčují a tím počet peněz zvyšují. Tyto dvě věci se vzájemně kompenzují a brání to hyperinflaci či hyperdeflaci. Ale jde o to, že kdyby centrální banky koupily všechny dluhy všech lidí, firem a států s tím je odpustí, tak by ty peníze, které mají zaniknout každej měsíc splátkama nezanikly. A zůstaly by v ekonomice. Protože ti co si je půjčili je utratili a nikdy je nevrátí. Protože jim to centrální banka odpustí. Ale výsledkem bude, že nebude ubývat peněz v ekonomice pravidelnýma splátkama. To způsobí brutální hyperinflaci, protože budou přibývat nové peníze, jak si lidi budou půjčovat. Takže výsledkem by byla totální katastrofa a kolaps finančního systému.

    V současnosti centrální banky provádí kvantitativní uvolňování, což je kupování dluhů firem a států od komerčních bank. Ale neznamená to, že to těm firmám odpustí. Ty firmy to stejně musí splácet. Není to vznik něčeho z ničeho. Protože centrální banka vymění peníze, které si „natiskla“ za dluhopis se stejnou reálnou cenou. Takže si teoreticky vyměnili něco za něco. To by bylo OK, ale za předpokladu, že by centrální banka kupovala zdravé dluhopisy, které se bez problémů splácí. Pokud kupuje takové, kde dlužník nesplácí vzniká velký problém. viz dále. Tím že centrální banka koupí od bank tyto dluhopisy, dojde k tomu, že komerční banky mají najednou místo toho dluhopisu peníze, které jim dala centrální banka za ten dluhopis. A komerční banky nemohou tyto peníze nechat ležet na účtu centrální banky, protože na záporných úrokových sazbách prodělávají. A tak je pro ně lepší ty peníze půjčit dalších firmám či lidem. A tím zase vzniknou nové peníze. S kvantitativním uvolňování není problém pokud jsou kupovany zdravé dluhopisy. Protože ty nové dolary, které centrální banka vyměnila za ty dluhopisy zase zaniknou až to dlužník té cetrální bance splatí. Jenže pokud centrální banka nakupuje nezdravé dluhopisy například státní dluhopisy řecka, itálie, irska, francie, španělska, portugalska či špatných firem tak tím, že tyto subjekty nedokážou ty peníze splatit dojde k tomu, že ty peníze nemohou zaniknout a zůstávají v ekonomice dál. Stejně jako kdyby jim to ta centrální banka odpustila. Tím se zvyšuje počet peněz na světě a dochází k inflaci. Pokud to ty centrální banky přeženou a nakoupí nezdravé dluhopisy skončí to totální hyperinflací a katastrofou. Kvantitativní uvolňování už funguje pěkných pár let k hyperinflaci sice nedošlo ale jen ze dvou důvodů.
    1) místo inflace se peníze hrnou do akcií a nemovitostí proto vzniká bublina na těch trzích. Jenže žádná bublina se nemůže nafukovat věčně.
    2) centrální banky drží dlouhodobě úroky na nule a tím drží nad vodou firmy a státy, které splácí své dluhy tím že si berou nové půjčky. Vytloukají klín klínem. Dokud jsou sazby na nule, tak se to dá nějakou dobu vydržet. Ale už nikdy se nesmí sazby zvednout.

    nejsem ekonom takže nevylučuju, že sem napsal nějakou blbost.

    • R. Novotný napsal:

      Pan Fulde, změnil jste pseudonym? Váš rukopis je v komentáři znát :-). Nebo, že by se připojil jiný znalec posunů centrálního bankovnictví?

      (1) „Trhy peněz a likvidity jsou oddělené, likvidita nemá žádný vliv na reálnou ekonomiku“
      Dovolím si nesouhlasit. Centrální banky mají na peněžních trzích významný vliv – dochází zde k intervencím, ovlivňování či nastavování úrokových sazeb (cenu peněz). Asi by to chtělo terminologicky dopilovat.

      (2) „V prvním případě vzniká likvidita, ve druhém případě peníze.“
      Při konečném zúčtování v dlouhodobém pohledu to bude stejně jedno. Jde o závazky bankovního systému jako celku a hodnotu aktiv v konsolidované bilanci. Dnešní měnová politika se na věc nahlíží tak, že v dlouhém období jsme všichni mrtví, takže nás to nemusí (nemá) trápit.
      Pokud se v Česku nákup vládních dluhopisů přežene, může, následovat vnější nerovnováha a pokles kurzu. S tím se pojí inflace a znehodnocení kupní síly korun. Situace, kdy dnes vládní dluhopisy finanční instituce nakupují, protože věří v ČNB v nové roli investora poslední instance, je jistým signálem. V situaci kdy vláda nezřízeně utrácí, fiskální konsolidace se neplánuje, může být cesta k inflačním pnutím dlážděna.

      (3) „Je v zásadě jedno, jaká aktiva CB nakupuje.“
      Není to jedno. Některá aktiva jsou toxická. Nákup akcií např. znamená destrukci tržního oceňování akcií a „zombifikaci“ ekonomiky. Pokud centrální banka nainvestuje gigantické sumy do aktiv, která se ukáží býti problematická a toxická, má to své důsledky. Platí to jak pro aktiva domácí, tak aktiva cizoměnová (tzv. devizové rezervy).

      • Karl von banhof napsal:

        Pane Novotný, opravdu nejsem p. Fuld, i když také čekám na jeho vyjádření. Odpovídal jsem v rámci svých znalostí tazateli, který se „snaží pochopit, jak fungují centrální banky“. V souvislosti s tím se vyrojilo množství dalších otázek, které by si zasloužily odpověď. Např. co se děje v USA, jak probíhá pomoc americké vlády a FEDu firmám a jednotlivcům a proč FED nakupuje firemní dluhopisy včetně dluhopisů spekulativního stupně. Nebo proč banky nenakupují zlato, přestože ho můžou nakupovat v neomezeném množství. Myslím, že to jsou zajímavá témata na sérii článků.

      • Richard Fuld napsal:

        S potěšením zjišťuji, že existují i jiní lidé, jejichž příspěvky si lze splést s mými. 🙂

        1) Na tvrzení, že likvidita(!) nemá vliv reálnou ekonomiku, oponujete, že centrální banky(!) vliv na reálnou ekonomiku mají. Ano centrální banky mají bezesporu vliv na reálnou ekonomiku, nikoli však samotná likvidita. Samotné množství likvidity prostě na reálnou ekonomiku vliv nemá. Zprostředkovaný vliv na ekonomiku mají jen některé z transakcí, při nichž ta likvidita vzniká. Zdá se to být zbytečným hnidopišstvím, ale není. Právě v diskuzích o penězích může i zdánlivě velmi malá nepřesnost vést ke značně nesprávným závěrům.

        2) Tuhle oponenturu si dovolím označit za nesprávnou a neodbornou. Přehlížením principiálních rozdílů mezi penězi a likviditou je hlavním důvodem mnoha již tradovaných omylů a troufám si říci, že je i příčinou současné bezradnosti mnoha věhlasných ekonomů. Když to přeženu, je to stejné, jako byste při vysvětlování funkce spalovacího motoru považoval válec motoru a píst motoru za totéž.

        Co znamená, že to přežene se zadlužováním? Zdvojnásobení stáního dluhu bude už přehnané? Pokud by velikost státního dluhu ČR byla tak relevantní, tak bychom dlouhodobě čelili velmi výrazným a trvalým tlakům na posílení koruny. Nečelíme. Americký dolar a především japonský jen by čelili trvalým tlakům na oslabení. Norská koruna by trvale posilovala … Realita je ale jiná. Abychom se chápali, netvrdím, že tempo zadlužování je bez limitů. Při překročení určitých limitů může přijít zvýšená inflace. To je ale asi tak všechno. V současnosti budeme rádi pokud nepřijde deflace.

        3) V tomto se s panem Karlem fon Banhofem v podstatě shodujete. On k tomu napsal toto: „Pokud to ty centrální banky přeženou a nakoupí nezdravé dluhopisy skončí to totální hyperinflací a katastrofou.“ Rovněž já souhlasím s tím, že centrální banky by se měly omezit pouze na nákupy státních dluhopisů a neměly by nakupovat žádné komerční papíry.

        • Radovan Novotný napsal:

          Pane Fulde, děkuji. Dokazujete, že se vyznáte i v širokých souvislostech. Srozumitelný výklad toho, jak se náklady banky propíší do rozvahy, vyžaduje opravdu hluboké pochopení. Stejně tak souvislosti vnější rovnováhy. Mám dojem, že tu problematiku přednášíte nebo učíte – mne až „hloupé“ či zvídavé dotazy studentů vedly k pochopení mnoha souvislostí a detailů třebas právě na poli rozvah a výsledovek..

          Dovoluji si rozšířit Vámi a panem Karlem popsané souvislosti o zásadní skutečnost, že péči o měnu v realitě vykonávají lidé z masa a kostí a v závěru zareaguji na výtku k bodu (2).

          (a) FIGURY ZA ZÁSLUHY a rizika
          Model centrálního bankovnictví, který popisujete a související rizik dle mého poněkud opomíjíte, nutně naráží na způsob jmenování těch, kteří v této souvislosti rozhodují.
          V UK v případě Bank of England (BoE) nemají bankovní radu, ale sbor ředitelů, direktoriát (Court of Directors). Ten jmenuje nikým nevolená královna, která je sama autoritou. Když není plněn inflační cíl, tamní centrální banka píše otevřený dopis a musí vysvětlovat. Ukotvují se inflační očekávání a vznikají předpoklady, aby to fungovalo.
          V zemi, kde by do direktoriátu či bankovní rady národní banky byly dosazovány „figury“ za zásluhy či s pověřením, vzniká potenciální riziko. Pro celou ekonomiku i společnost.

          (b) POMYSLNÝ či narušený IDEÁL
          V případě země, kde je předsedou Nejvyššího soudu prezidentem republiky jmenována osobnost, kterou všichni v oboru znají, má mnoharozměrnou autoritu a kredibilitu, širokou publikační činnost, není nutné mít obavy. Podobně pečlivě pak jistě prezident republiky postupuje i výběru a při jmenování představitelů národní banky.
          V takové zemi je z poloviny vyhráno. Bude existovat předpoklad, že veřejné instituce, resp. úřady, jejichž vedení „dosazuje“ prezident republiky, budou spravovány adekvátně. V čele těchto institucí budou pravděpodobně většinově stát osobnosti, o kterých v podstatě všichni, kteří se vyznají, uznale pokývají hlavou.
          Je tu předpoklad, že bude rozhodováno tak, aby se nejvyšším zákonem stal „vyšší princip“.
          V zemi, kde je jmenování vysokého postaveného funkcionáře doprovázeno komentáři o tom, že jméno jmenovaného zůstávalo do poslední chvíle neznámé, že výběr odpovídá nové figuře na šachovnici, vyvstávají otazníky. K jejich vyvrácení stěží přispěje jmenovaný komentářem „za své jmenování jsem nic prezidentovi neslíbil“.

          (3) DIREKTORIÁT, resp. Bankovní rada
          Kredibilitě centrální banky asi přispívá, když v čele stojí i osobnosti, které odborně publikují a nemají obavy veřejně vystoupit, zúčastnit se odborného rozhovoru, vysvětlovat. Naopak neprospívá pokud člen takové direktoriátu populisticky komentuje to či ono a sbírá fanoušky či voličské hlasy.
          Třebas vyslovovat se o možnostech převádět zisky centrální banky (plynoucí z provozování hedge fondu !?) do státního rozpočtu a podpořit tím to či ono. O to více v situaci kdy centrální banku tíží záporný vlastní kapitál, resp. akumulované ztráty výsledků minulých let.
          Ze slov a komentářů členů direktoriátu by mělo být patrné, že věcem rozumí a dokáží to i komunikovat – prokazuje to konečně jejich odbornost a kompetence. Vyjádřit dvěma větami, že výsledkem cílování inflace je cosi co se občanovi špatně chápe, protože výsledkem jsou dlouhodobě nízké výnosy penzijních fondů a úspor, působí zvláštně.
          Podobně odvolávat se v psaném a korigovaném článku na to, že ECB dělala svou práci, když „pumpovala peníze do ekonomiky“ a nastupují „nekonvenční bankovní nástroje“, to bych čekal spíše od pouličního ekonoma nebo neznalého novináře.

          (4) NESPRÁVNÉ A NEODBORNÉ OPONENTURY
          V určitém stádiu akademické kariéry je odbornost posuzována komisemi, resp. vědeckými radami, které tajně hlasují. V případě veřejných činitelů může být odbornost maskována rétorickými dovednostmi a jinými přednostmi. Odbornost veřejných činitelů lze nakonec posuzovat podle toho, co napsali, co řekli a jak se vyslovují – respektive lze vnímat že raději ani nevystupují, snaží se být neviditelní.
          Měnovou politiku nakonec určují a realizují lidé z masa a kostí. Za daných podmínek, v prostoru a čase za existujících dilemat a omezení. Historie napovídá, jak to s likviditou, resp. dluhy ukrytými v bilancích centrálních (tehdy bank cedulových disponujících emisním monopolem), v historii bylo. Když teklo do bot, nastoupila monetizace dluhu se souvisejícími důsledky.

          Směřuji k výtce nesprávného a neodborného vyjádření pod bodem (2). Riziko předlužení se na našem území v minulém století opakovaně naplnilo. Přebytek peněz se řešil v dobách zúčtování (typicky převratu, konce války, revoluční změny) měnovými reformami – škrtem pera, politickým rozhodnutím se související aktiva nejprve zmrazila, později vynulovala. U nás jsme netrpěli inflací, zato jsme měli několik měnových reforem (rok 1919, 1945, 1953).

          Pane Fulde i pane Karle, díky za vaše snahy o šíření poznání principiálních rozdílů mezi penězi a likviditou. Je to důležité pro chápání toho co nás čeká a jak měnící se bankovní systém má fungovat.
          Jako nezávislý akademik, publicista a člověk z masa a kostí se rád poučím. Na EXISTENCI RIZIK opuštění rozpočtové odpovědnosti, rizicích MONETIZACE DLUHU a rizicích nekonvenční měnové politice trvám. Pokud se výtka k bodu (2) týkala zlehčení rozdílů mezi chápáním peněz a likvidity, v tomto ohledu neobratnost komentáře připouštím.

          • Richard Fuld napsal:

            Dobrý den pane Novotný. Plně souhlasím s Vaším postřehem ohledně důležitosti pochopení toho, jak funguje účetnictví bank. Alespoň základní znalost účetnictví bank je pro pochopení současného peněžního systému zcela klíčová. Ne nadarmo jsou současné peníze označeny adjektivem „účetní“. 🙂

            Ano, na první pohled hloupé dotazy, které zpochybňují velmi pevně zakořeněné představy, nebo odhalují dříve netušené souvislosti jsou úplně ty nejlepší. 🙂

            Vaší kritice toho, jak jsou obsazovány posty ve vedení bank rozumím. Bohužel toto je oblast, se kterou si moc nevím rady, takže se nebudu pouštět do nějaké hlubší diskuze na toto téma. Jen se pozastavím u Vaší myšlenky, že by na těchto postech měly být hlavně publikační a akademickou praxí prověření jedinci. Obecně asi ano. Pokud si ale představím, že v bankovní radě by zasedl nejmenovaný prof. VŠE, který napsal jistě mnoho knih a článků na téma peníze a bankovnictví, tak mi to přijde jako typické šlápnutí vedle. Po přečtení jeho knih je mi totič jasné, že problematice fungování bank a peněz skutečně nerozumí. Takže i toto kriterium považuji za ošemetné. Na druhé straně, pokud by do bankovní rady byl jmenován např. prof. Josef Jílek, pak budu mnohem klidnější. I přestože jsem s některými jeho názory nesouhlasil, považuji ho za jednoho z nejlepších odborníků na danou problematiku. Kdysi zastával v ČNB místo odborného poradce. Nejsem si jist, zda ČNB využívá jeho služby ještě dnes.

            Vyslovování názorů o možnostech převádět zisky centrální banky do státního rozpočtu a podpořit tím to či ono, považuji rovněž za minimálně pochybné. Ostatně téma hospodaření centrálních bank mi přijde docela jako přehlížené. Možná je to tak dobře, abychom tím neotevřeli nějakou pandořinu skříňku. 🙂 Souhlasím i s kritikou komunikování používání nekonvenčních nástrojů ČNB, a to zejména ve vztahu k onomu „kurzovému závazku“. Rovněž ke způsobu, jakým se v praxi provozují záporné úrokové sazby má, obrovské výhrady. Téma záporných úrokových sazeb je také velmi zajímavé, ale jen do té doby, dokud se probírá
            výhradně v teoretické rovině! 🙂

            Ano historie nám může lecos napovědět, jak to bylo s likviditou, resp. dluhy ukrytými v bilancích centrálních. V tomto smyslu je ale třeba vnímat skutečnost, že tehdy svět fungoval v prostředí úplně jiného peněžního systému. Proto platí, že historie sice může napovědět, ale přebírat nekriticky skutečnosti z té doby jako nějaká ponaučení, může být jednoduše špatné a v určitých situacích i fatálně nebezpečné.

            Monetizace státního dluhu. Podle mne je tento pojem v prostředí účetních peněz velmi přeceňován až démonizován. Monetizace státních dluhů je postrachem z toho důvodu, že centrální banka (někdy samotný stát) při této operaci nakupuje na trhu státní dluhopisy (nebo je splácí) nově emitovanými penězi a tím zde roste objem peněžní zásoby, což může vést k inflačním tlakům na ceny. Když se ale nad tím zamyslíte, tak k uvedené monetizaci státního dluhu dochází vždy, když jakákoliv(!) i obchodní banka na sekundárním trhu nakoupí od nebankovního subjektu státní dluhopisy. Při takové operaci dochází rovněž k nárůstu objemu peněžní zásoby, úplně stejně, jako v případě, kdy ty dluhopisy nakoupí banka centrální (nebo stát za jím emitované peníze). Dale je třeba si uvědomit, že k tomu, aby státní dluh byl monetizován, zde musí být vůle nebankovních držitelů své státní dluhopisy prodat nějaké bance, což je ale v praxi téměř neproveditelné, neboť když na sekundárním trhu prodáváte cenné papíry, zpravidla vůbec nevíte, kdo je Vaší protistranou. K monetizaci státního dluhu tak nemůže dojít z titulu jednostranného rozhodnutí státu. Je třeba i vůle druhé (prodávající) strany.

            Současně je třeba si uvědomit celý řetězec událostí, který musí předcházet tomu, než může být státní dluh monetizován. Nejprve stát vydá státní dluhopis a prodá jej na primárním trhu obchodní bance. Utržené peníze pak stát utratí a tím dojde k onomu obávanému navýšení peněžní zásoby již v této fázi. Již v této fázi bychom mohli mluvit o jakési prvotní „monetizaci“ státního dluhu (záleží na definici monetizace). Aby mohl být v budoucnosti státní dluh monetizován, pak musí obchodní banka nejprve prodat onen dluhopis nebankovnímu subjektu. V této fázi ale dojde k poklesu(!) objemu peněžní zásoby o částku, kterou nebankovní subjekt obchodní bance za dluhopis zaplatil (tyto peníze v bance zaniknou). A teprve v okamžiku, kdy držitel státního dluhopisu tento prodá (jakékoliv) bance, dojde k tomu, že banka vytvoří nové peníze, které připíše onomu prodejci na jeho peněžní účet. V této fázi tak ale dochází pouze k návratu(!) k původně emisí státních dluhopisů zvýšenému objemu peněžní zásoby. V této fázi nedochází k překročení objemu již v minulosti (v souvislosti se státním dluhem) emitovaných peněz. Jinými slovy negativní vliv monetizace státního dluhu nemůže překonat vliv již v minulosti nastalé emise peněz v okamžiku, kdy stát půjčené peníze utratil. Navíc státních dluhopisů, které banky prodají nebankovním subjektům je vždy jen (často malá) část celkového objemu nesplacených státních dluhopisů. Také tato skutečnost do značné marginalizuje démona jménem monetizace státního dluhu.
            A nakonec je třeba v této souvislosti zmínit, že stát předmětnou monetizací státního dluhu nezíská. Pokud centrální banka nakupuje státní dluhopisy od obchodních bank (nedochází k monetizaci), uvolňuje tím obchodním bankám „ruce“ k nákupu nově v budoucnosti emitovaných státních dluhopisů. Tohoto efektu ale centrální banka nedosáhne, pokud přistoupí k monetizaci státnáho dluhu a dluhopisy nakoupí od nebankovních subjektů. Monetizace státního dluhu v současném prostředí účetních peněz jednoduše státu nedává žádný smysl. 🙂

            Lze tak uzavřít, že v případě, kdy nedojde k prodeji státních dluhopisů nebankovnímu subjektu (dluhopisy zůstanou v držení obchodní banky), pak k žádné monetizaci státního dluhu dojít nemůže. Pokud totiž obchodní banka prodá státní dluhopis jiné bance (lhostejno zda obchodní nebo centrální), pak se objem peněžní zásoby nemění. V takovém případě vzniká pouze nová likvidita – nový vztah dlužníka a věřitele mezi dvěma bankami, které se účastnily dané transakce. Proto vždy píšu, že z hlediska velikosti peněžní zásoby je objem QE stejně (ne)bezpečný, jako je objem mezibankovních obchodů, při nichž si banky mezi sebou prodávají státní dluhopisy. Objemy mezibankovních obchodů se státními dluhopisy jsou obrovské i bez probíhajícího QE. Pokud by QE mělo způsobovat problém s objemem peněžní zásoby, čelili bychom těmto problémům už jenom proto, že banky mezi sebou obchodují se státními dluhopisy, aniž by probíhalo jakékoliv QE.

            Ano, rizikům opuštění rozpočtové odpovědnosti (já bych řekl spíš rozpočtové rozumnosti), samozřejmě čelíme v dobách stabilního vývoje ekonomik. Netvrdím, že neexistuje riziko toho, že nesprávná fiskální politika může ekonomice škodit. Ale platí to i naopak. Tedy, že existuje riziko NEOPUŠTĚNÍ doktríny rozpočtové odpovědnosti v dobách kdy čelíme nestabilitě ekonomiky, typicky krizím. Riziko neopuštění doktríny rozpočtové odpovědnosti vnímám jako mnohem nebezpečnější, protože bazírování na rozpočtové odpovědnosti ve vážné krizi může mít velmi vážné negativní ale hlavně zbytečné následky. Nebezpečí lpění na doktríně rozpočtové odpovědnosti spočívá v tom, že upřednostňuje hospodaření státu, před hladkým fungováním ekonomiky. Tohle pořadí priorit je ale zásadně špatné. Primární je chod ekonomiky, teprve na druhém (chce se mi napsat „na posledním“) místě je to, jak se tento chod projeví ve výsledku hospodaření státu. Hospodaření státu je výsledkem toho, jak šlape ekonomika. Primárně se tedy musíme vždy ptát na to, co může pomoci ekonomice, teprve v druhém sledu můžeme vnímat, jak to dopadne na výsledek hospodaření státu. Stát je jen instituce, jen jakési prostředí, v němž funguje ekonomika. Důležitá je prosperita a stabilita chodu ekonomiky a prosperita občanů státu a firem, které v něm působí. Vše ostatní musí být až na druhé koleji. Chce se mi napsat, že hospodaření státu v podstatě není vůbec důležité! Stejně jako platí doktrína, že ani hospodářský výsledek centrální banky není důležitý. Obojí jsou pouze instituce, které mají sloužit lidem a firmám. Pokud se stát cítí být taky firmou, jejíž hospodaření je třeba v rámci fiskální a monetární politiky zohledňovat, je to nepochopení jeho role a úkolů, jaké má plnit. A uvedené platí i v rovině mezinárodní. Rozhodující je vždy prosperita ekonomiky. To co dělá stát bohatým je bohatství domácností a firem a hladký chod ekonomiky. Jestli státní dluh činí 250% HDP, nebo 30% je jednoduše irelevantní.

            Rozhodně velmi zajímavá debata by byla právě na téma, jaká vlastně kritéria, jaká jejich hodnota a hlavně proč, představují nepřekročitelné hranice, po jejichž překročení se ekonomika státu musí dostat do neřešitelných problémů.

            Co se týče obav z použití některých nekonvenčních nástrojů monetární politiky (kurzový závazek, záporné sazby), tam budeme asi ve shodě.

            • Radovan Novotný napsal:

              Pane Fulde, díky za doplnění i vysvětlení. Zatímco vy se snažíte pečlivě vysvětlovat, jak by to mělo a mohlo fungovat, v ČNB dochází k posunům směrem k apetitu nakupovat sekuritizované úvěry…

              Vytahuji z nedávného rozhovoru:

              „Dominik STROUKAL, moderátor
              (…) Představa, že Česká národní banka bude nějakým způsobem refinancovat úvěry, které si nabrali podnikatelé?
              (…)
              Marek MORA, viceguvernér ČNB

              Jestli můžu k tomu jenom říct jednu větu, aby nedošlo k nějakému nedorozumění. Třeba refinancování úvěru COVID, tak to jsou úvěry se státní zárukou. My máme v českém bankovním systému nadměrný přebytek likvidity, ohromný, ve výši asi 2700 miliard korun, takže není potřeba, ale může se stát nějaké bance, že by tu likviditu potřebovala. Pokud by poskytla tyhle úvěry COVID se státní zárukou tak, aby to dokázala dát do nějakého balíku, tak my jsme schopni proti té státní záruce určitě takové bance, nevím, jestli určitě, ještě to nemáme připraveno, ale kdyby na to došlo, tak bychom možná takové bance mohli tu likviditu dodat a proti tomu bychom dostali do zástavy tyhle úvěry se státní zárukou, což pro centrální banku neznamená žádné riziko, z těch nástrojů mi tento přišel jako jeden ze skoro nejstandardnějších, protože by to byla standardní takzvaná repo operace, jen ta zástava by byla trošku jiná, než je dnes třeba standardní státní dluhopis.“

              • Richard Fuld napsal:

                Čistě z technického hlediska nevidím na tom, že centrální banka bude brát jako kolaterál proti půjčce likvidity i bankovní úvěry poskytnuté v rámci akce COVID, za něž ručí stát, nic systematicky špatného. V tomto ohledu se tedy nemohu připojit k Vaší kritice pana Marka Mory.

    • Richard Fuld napsal:

      Tvrdíte: „Čím víc lidí a firem si půjčuje peníze od bank tím více peněz vzniká. Čím víc je peněz v oběhu, tím více peněz má průměrný člověk či firma. A tím vzniká inflace, protože peněz má každej víc, ale věcí, které se dají koupit je stejně jako kdyby těch peněz víc nebylo.“ Tento názor opomíjí velmi důležitou skutečnost, že když si někdo půjčí peníze, musí je začít splácet a aby je mohl splácet, musí více pracovat, nebo produkovat a prodejem této práce (produkce) získat peníze, kterými bude splácet svůj dluh. Neplatí tedy Váš závěr, že „věcí, které se dají koupit je stejně jako kdyby těch peněz víc nebylo“. Těch věcí přibude. To znamená, že větší množství peněz, které zde budou existovat do splacení dluhu, je po tuto dobu kompenzováno i větším množstvím „věcí“, které ten dlužník vyprodukuje, po danou dobu. Jinými slovy zvýší se objem peněz i objem statků, které za ty peníze bude možné koupit. Toto je kouzlo spojení emise peněz se vznikem dluhu. U komoditních peněz ani u kryptoměn není tento efekt přítomný.

      • Karl von banhof napsal:

        Ještě se to celé pokusím víc zamotat.:-) Lidi si neberou úvěry proto, aby je trpně museli splácet a proto museli víc pracovat. Je to obráceně. Lidi si berou úvěry, protože mají chuť podnikat a ke svému podnikání potřebují úvěry. Vysvětluje to termín „animal spirits“ (Maynard Keynes), v překladu zvířecí duch neboli emotivnost, spontánnost či zvířeckost, který nutí lidi k akci. Takže motorem ekonomiky je chuť lidí podnikat, investovat do svého podnikání. Napíšu rovnici, kterou všichni známe: HDP = C + I + G + NX. Je to výpočet HDP výdajovou metodou. I jsou především investice firem do kapitálu, který umožní růst produkce v budoucnu. A v tom to celé vězí. Chuť lidí podnikat, investovat do svého podnikání a tyto investice financovat úvěry je primární příčina růstu HDP.

        No a když se firmám daří, můžou platit svým zaměstnancům lepší mzdy. Zaměstnanci můžou zvyšovat spotřebu (C) a kupovat obydlí (součást I).

        Co se stane, když tuto chuť podnikat lidem vezmeme, víme všichni. Vidíme to na úpadku komunistických režimů, kde je podnikání zakázáno nebo na úpadku EU, kde politici trestají úspěšné a odměňují neschopné a kde různými šikanózními nařízeními dokáží zničit chuť lidí k čemukoliv pozitivnímu.

        Napíšu ještě jednu rovnici. Je to rovnice směny: M x V = P x Q. Pravá část rovnice je nominální produkt, neboli HDP, HDP i množství peněz M jsou závislé na úvěrech..

        Platí, že množství zboží a služeb, které si můžeme koupit (kromě recesí) stále roste, protože roste HDP. Zároveň roste množství peněz, které ale jen vyjadřuje potřebu ekonomiky. Nevyplívá mi z toho, že by množství peněz v ekonomice M nějak ovlivňovalo inflaci P. Podle endogenní teorie peněz je inflace ovlivněna mzdovými náklady (nákladová inflace).

        • Richard Fuld napsal:

          Dobrý den Karle, když jsem psal o tom, že dlužník musí produkovat, aby splatil svůj dluh, měl jsem na mysli jak případ spotřebitelského úvěru, tak případ úvěru podnikatelského. Nerozlišoval jsem mezi produkcí typu práce zaměstnance a produkcí typu výroba výrobků, nebo poskytování služeb podnikatelským subjektem. K animal spirits. Ano jedním ze základů růstu je chuť podnikatelů rozšiřovat svou produkci. Stejně tak ale, pokud se rozhodnu vzít si druhou práci, nebo se vzdělat a začít s jinou prací, bych směle pod animal spirit zahrnul také. Animal spirit chápu jako vůli být aktivní, resp. aktivnější. Jestli jde o aktivitu podnikatelskou, nebo zaměstnaneckou, nepovažuji za úplně důležité. Je třeba nezapomínat, že i animal spirit i na straně zaměstnance může vést nejen k větší produkci ale i k větší poptávce, které si všimne produkční strana ekonomiky a náležitě na nárůst poptávky zareaguje.

          Jde zde o kladnou zpětnou vazbu, kdy vyšší spotřeba vede k vyšší produkci, ta vede k vyšší prosperitě producenta, což může(!) vést k růstu kupní síly zaměstnanců a jejich vyšší spotřebě. Tento do kruhu uzavřený příběh bude fungovat bez ohledu na to, v kterém bodě jej začnete vyprávět. A existuje i opačný princip, když pokles spotřeby povede k poklesu produkce, ten povede k propouštění, které povede k nižší spotřebě a máme zde cyklus opačný. S pozitivního cyklu se můžeme dostat do toho negativního např. tím, že se zadrhne sdílení prosperity producentů s jejich zaměstnanci, kteří jsou zároveň i jejich zákazníky (viz můj vykřičník za slovem „může“ v popisu pozitivního cyklu).

          Souhlasím, že růst objemu účetních peněz automaticky neznamená růst cen. Obecně růst cen nastává až když poptávka přesáhne limit aktuálních produkčních kapacit. Produkční kapacity však s růstem objemu peněz mohou růst také (podnikatelské úvěry na rozšíření produkčních kapacit), spotřebitelé, kteří začnou vedle zaměstnání podnikat, nebo si najdou další práci …. Růst mezd (bez adekvátního růstu produkčních kapacit) je pouze jedním ze způsobů, jak může uvedená nerovnováha mezi poptávkou a nabídkou nastat. A ano, klíčový je na straně producentů i zákazníků animal spirit. Dokonce bych napsal, že pokud pouze podnikatelé budou navyšovat svoji produkci, ale zákazníci zůstanou pasivní (bez animal spirit), tak to pro ty podnikatele může v důsledku nedostatku nové poptávky dopadnou špatně. Když se animal spirit objeví jen na straně optimisticky naladěných spotřebitelů, a producenti na to nezareagují, pak se nakonec dočkáme pouze růstu cen. Teprve růst cen pak může v producentech vyvolat odpovídající reakci. Producenti a spotřebitelé na sobe vzájemně závisí. Je zvláštní, jak se ujalo heslo: „zákazník náš pán“ a jak se současně zapomnělo na to, že drtivou většinu zákazníků tvoří právě zaměstnanci. 🙂

    • Richard Fuld napsal:

      Váš názor, že když centrální banka odpustí dluhy, tak dříve vzniklé peníze nezaniknou a zůstanou zde na vždy je v pořádku. Nelze ale souhlasit s tím, že to automaticky povede k hyperinflaci. Mnoho lidí drží úspory a ty peníze mohou ležet věčně v těch úsporách. Mnoho lidí peníze, které nepotřebuje investuje na kapitálových trzích a tyto peníze tak mohou do nekonečna obíhat na těchto trzích, aniž by způsobili růst cen spotřebního koše. Jinými slovy,
      více peněz neznamená automaticky růst cen. Více peněz často vede pouze ke zpomalení jejich oběhu v ekonomice, aniž by ceny rostly (už mnoho desítek let to platí).

    • Richard Fuld napsal:

      Pokud banka získá od centrální banky likviditu za prodej jakéhokoliv dluhopisu (či jiného aktiva), tak získá likviditu, se kterou nemůže dělat v podstatě nic jiného, než ji půjčit jiné bance, která ji potřebuje a pokud není žádná jiná banka, která by ji potřebovala pro splnění povinnosti držet povinné minimální rezervy, tak té bance nezbývá nic jiného, než držet tuto nadbytečnou likviditu na rezervním účtu centrální banky.

      Pokud chceme danou transakci nahlížet v tom ohledu, jak daná transakce ovlivní schopnost banky půjčovat další peníze, nebo nakupovat další riziková aktiva, musíme na věc nahlížet z pohledu plnění pravidel kapitálové přiměřenosti, nikoli z pohledu na objem přebytečné likvidity v držení banky.

      Pokud banka prodá centrální bance státní(!) dluhopis, pak se velikost jejího volného vlastního kapitálu (ve smyslu pravidel kapitálové přiměřenosti) nijak nezmění a tímto prodejem se ani nijak nezmění schopnost banky půjčovat další peníze nebo nakupovat riziková aktiva. Státní dluhopisy mají dle pravidel kapitálové přiměřenosti nulovou rizikovou váhu.

      Pokud ale banka prodá centrální bance korporátní(!) dluhopis, pak se velikost jejího volného vlastního kapitálu (ve smyslu pravidel kapitálové přiměřenosti) změní – zvýší. V tomto případě bance v bilanci ubylo rizikové aktivum, které před tím na sebe vázalo vlastní kapitál banky. Prodejem daného rizikového aktiva se uvolnil vlastní kapitál banky tak, že banka je nyní schopna půjčit více peněz (nebo nakoupit více rizikových aktiv), než pře prodejem daného korporátního dluhopisu centrální bance.

      Jak je z uvedeného patrné, tak schopnost banky půjčovat další peníze nebo nakupovat další riziková aktiva nijak nesouvisí s množstvím likvidity, kterou získá při prodeji nějakého dluhopisu (či čehokoliv jiného) centrální bance. V tomto smyslu záleží pouze na tom, zda daná banka centrální bance prodala rizikové aktivum (např. korporátní dluhopis) nebo bezrizikové aktivum (státní dluhopis).

  8. jak fungují centrální banky napsal:

    Jsem naprostý laik a marně se snažím pochopit jak přesně fungují centrální banky. V diskuzích tady často vystupuje odborník s nickem Richard Fuld, který je velice fundovaný v těchto oblastech, rád bych využil tuto cestu a zeptal bych se na pár otázek, děkuji předem všem, kteří mi pomohou objasnit některé záhady. Centrální banky, pokud se upraví zákony mohou posílat do bank, opravdu neomezenou likviditu? ECB by mohla vykoupit veškeré státní dluhy eurozóny, a ty by se nemusely nikdy splatit, totéž může platit pro veškeré firemní dluhopisy? Může nakupovat akcie prostě všechno? Centrální banky nakupují ve velké míře zlato, z jakých peněz nakupují zlato, když můžou vytvářet nové peníze prakticky neomezeně. To je přece nesmysl. Proč může FED, Bank of Japan a spol. prakticky neomezeně (tisknout peníze) vytvářet likviditu a trh je za to nepotrestá, je to tím že jsou to rezervní měny? Japonský jen, ale není tak silný, přesto jejich centrální banka už nakupovala i akcie. Kdežto rozvojové země, když v uvozovkách tisknou, tak jim hned padá měna a inflace letí vzhůru. Jsou nějaké analýzy proč neroste ve vyspělém západním světě inflace, když se už tolik let tiskne? Kdyby se tu někdo ropselal o celkovém fungování centrálních bank, tak mu budu moc zavázán, vypadá to že tam se rozhoduje o tom jak bude svět vypadat nadále. Ještě jednou předem moc děkuji a omlouvám se, pokud jsem napsal nějaké nesmysly, jen se to snažím trochu pochopit, ale v televizi se o tomhle moc nemluví. Na závěr se chci zeptat, jestli si myslíte, že můžou díky těmto nepřiměřeným zásahům vzniknout opravdu obrovské hospodářské a ekonomické škody v řádu destíkách procent. Itálie je příliš velká aby padla, to se může zadlužovat do nekonečna, když ECB bude pořád nakupovat jejich státní dluhopisy? Myslíte že se časem rozpadne jižní křídlo Eurozóny?

    • Karl von banhof napsal:

      Tato problematika není úplně triviální. Dokonce i guvernér ČNB Jiří Rusnok si myslí, že vkladatelé nosí své peníze do bank a banky je dále půjčuje zájemcům o úvěr. 🙂
      https://www.kurzy.cz/zpravy/544079-j-rusnok-v-poradu-90ct24-dopad-snizeni-urokovych-sazeb-ocekavany-pokles-ekonomiky-o-osm/
      Z toho, že ani taková autorita nerozumí penězům, si můžete udělat obrázek, jaký v ekonomii panuje bordel.
      Pro začátek si (několikrát) pusťte video, jak to v praxi funguje. Po zaregistrování získáte přístup k celému videu.
      https://www.investicniweb.cz/video-uver-jako-alfa-a-omega-soucasne-ekonomiky/

      Pokusím se shrnout základní myšlenky. Především je potřeba definovat peníze. Peníze se používají při styku mezi obchodními bankami a jejich nebankovními klienty. Peníze vznikají tak, že si tento nebankovní klient (člověk, firma) vezme v bance úvěr. To, jak peníze vzniknou, vyplývá z účetnictví banky. Banka si na stranu Aktiv zapíše závazek klienta splatit úvěr a na stranu Pasiv si zapíše závazek banky vyplatit klientovi peníze. Tak vzniknou nové peníze, ale i nové aktivum a nafukuje se tak bilance banky. Vysvětluje to, že současné (účetní) peníze jsou kryty dluhem, tedy povinností klienta tyto peníze v budoucnu splatit. Tato operace se nazývá úvěrová tvorba peněz.
      Další způsob, jak vznikají peníze, je např. nákup majetku a služeb bankami od nebankovních klientů. Týká se to i nákupu státních dluhopisů bankou od centrální vlády (zadlužování veřejných rozpočtů). Opačnou operací (splacením dluhu) peníze zanikají.

      Množství peněz v ekonomice se měří peněžními agregáty M1, M2, M3 a jejich množství se snaží nepřímo regulovat centrální banky uvolňováním nebo zpřísňováním měnové politiky, tedy úrokovými sazbami a pomocí nestandartních nástrojů jako je nákup aktiv na sekundárním trhu (QE) nebo měnovými intervencemi. Nic jiného CB dělat nemůžou, tedy ani „tisknout peníze“.

      Při styku mezi centrální bankou a obchodními bankami nevznikají peníze, ale likvidita. Likvidita vzniká obdobně jako vznikají peníze, tedy úvěrem obchodní banky od centrální banky, nebo nákupem aktiv centrální bankou od obchodní banky. Trhy peněz a likvidity jsou oddělené, likvidita nemá žádný vliv na reálnou ekonomiku.

      Centrální banka tedy může nakupovat aktiva na sekundárním trhu. Je v zásadě jedno, jaká aktiva CB nakupuje. Pokud ale mluvíme o QE, podle definice musí mít tyto nákupy vliv na inflaci, tedy musí ovlivňovat výnosové křivky. Největší vliv bude mít nákup vládních dluhopisů. Dále je potřeba se ptát, jestli CB nakupuje od bank nebo od nebankovních jednotek. V prvním případě vzniká likvidita, ve druhém případě peníze. Největší objem nákupů bude nákup státních dluhopisů od bank. Nákup aktiv na primárním trhu, tedy přímo od vlády, je ve slušných ekonomikách zakázán zákonem a CB nemůže přímo úvěrovat vládu.

      Když to shrnu tak tzv. „tisk peněz“ je prováděn:
      – obchodními bankami (zejména úvěrováním a nákupem aktiv od nebankovních klientů) – běžná záležitost,
      – centrální bankou (nákupem aktiv od nebankovních jednotek na sekundárním trhu) – pokud se jedná o operace na volném trhu, zatím se to snad kromě Japonska nikde neděje.

      Proč neroste inflace, přestože roste množství peněz v ekonomice? CB svojí uvolněnou měnovou politikou podporují úvěrování, ale lidi si nepotřebují kupovat tolik rohlíků a tak přebytečné peníze tečou na trhy aktiv (nemovitosti, akcie, bitcoiny, …). Je potřeba rozlišovat, jestli mluvíme o spotřebitelské inflaci nebo o inflaci cen aktiv.

      CB nakupují státní dluhopisy od obchodních bank (QE), čímž zplošťují vládní výnosové křivky a umožňují vládám další zadlužování. Jak vládní dluh narůstá, je stále obtížnější tento dluh splácet. Vlády se omezují jen na splácení úroku. Kdyby došlo v této situaci z nějakého důvodu ke zvýšení výnosů státních dluhopisů (snížení ratingu a zvýšení rizikových přirážek), vlády mnoha zemí v EU by nemohli dluh splácet a došlo by k defaultu. Ani si to raději nepředstavuji.
      Uf.

      • Richard Fuld napsal:

        Moc mě těší, že nejsem jediný na světě, komu dává to co píšu, nějaký smysl. 🙂

        • Karl von banhof napsal:

          A co teprve mě. Připadá mi, že jsem objevil něco zakázaného. 🙂

          • Richard Fuld napsal:

            Když se pustíte do objevování světa peněz, tak potkáte všelijaké věci. 🙂 Mě na začátku znepokojily ty konspirační teorie. Četl jsem to a říkal jsem si, že takhle to přece nemůže být, to přece musí být nesmysl. A byl! 🙂 A největší překvapením pro mne bylo, že těm nesmyslům věří většina „ekonomů“, i velmi vysoce postavených lidí, kteří uvěřením těm nesmyslům mohou napáchat zcela nenapravitelné a fatální škody.

    • Richard Fuld napsal:

      1. Centrální banky, pokud se upraví zákony mohou posílat do bank, opravdu neomezenou likviditu?
      Mluvit o posílání neomezené likvidity bankám je velmi zavádějící. Banky potřebují pouze zákonem stanovené množství likvidity v podobě tzv. povinných minimálních rezerv (v ČR je to 2% z vkladů). Veškerá další likvidita je bankám úplně k ničemu.

      2. ECB by mohla vykoupit veškeré státní dluhy eurozóny…? Ano mohla. I když se o tom vedou soudní pře, z ekonomického hlediska tomu nic nebrání a nevidím v tom ani žádný zásadní problém.

      3. … a ty by se nemusely nikdy splatit, totéž může platit pro veškeré firemní dluhopisy? Když ECB nakoupí jakékoliv dluhopisy, stane se de jure věřitelem a neznamená to, že by se ty dluhopisy nemusely splatit. U státních dluhopisů (na rozdíl od korporátních dluhopisů) nastává zvláštní situace, kdy emitent dluhopisu (stát) bude dlužit centrální bance, kterou ten stát ze 100% současně vlastní (toto neplatí u všech centrálních bank, většinou ale ano). Tato skutečnost je klíčová z hlediska uvědomění si, že státní dluhopisy jsou z definice považovány za bezrizikové (myšleno z hlediska rizika, že nebudou splaceny). Kdyby toto investoři respektovali, nemuselo by existovat QE. QE pouze ukazuje investorům, že státní dluhopisu mohou skutečně považovat za bezrizikové.

      4. Může nakupovat akcie prostě všechno? Ano, v mnoha případech ano. Ale podle mého názoru to nedává žádný ekonomický smysl. Pokud centrální banka nakupuje cokoliv jiného, než státní dluhopisy, je zcela namístě kritika takového počínání, protože tímto dochází skutečně k nežádoucímu zasahování do daných trhů. U státních dluhopisů je to v pořádku, protože bezrizikovost státních dluhopisů je zcela základním principem fungování současného finančního systému. Můžeme kritizovat tento finanční systém. Nemůžeme ale kritizovat dodržování jeho základního pravidla. Pokud se centrální banky uchylují k nákupům jiných aktiv, než státních dluhopisů, pak centrální banky mohou mít za cíl udržení stability bankovního systému. Pokud banky drží např. akcie, jejichž hodnota se propadne tak moc, že banka přestává plnit pravidla kapitálové přiměřenosti, pak intervence na akciovém trhu má za cíl zabránit krachu bank, které dané akcie drží. Řešením ale je zakázat bankám obchodovat s akciemi. Smyslem podnikání bank není spekulovat na akciových trzích. Banky mají odpovědnost za to, jak kvalitní peníze vytváří.

      5. Centrální banky nakupují ve velké míře zlato, z jakých peněz nakupují zlato, když můžou vytvářet nové peníze prakticky neomezeně? Ano z hlediska technického „mohou“ centrální banky nakupovat neomezeně (tedy i vytvářet likviditu i peníze neomezeně). Avšak z hlediska právního jsou centrální banky zavázány zákonem k plnění svých cílů (především toho inflačního). Nákupy zlata mi nepřijdou jako nástroj k plnění jakýchkoliv cílů centrálních bank. Jakoukoliv účast centrálních bank na trhu se zlatem považuji z pohledu jejich zákonného mandátu za nepatřičnou. Totéž lze napsat i ve vztahu účasti centrálních bank na trzích s korporátními cennými papíry.

      6. Proč může FED, Bank of Japan a spol. prakticky neomezeně (tisknout peníze) vytvářet likviditu a trh je za to nepotrestá, je to tím že jsou to rezervní měny? Je to tím, že ačkoliv jde o biliony dolarů, drtivá většina jich je v podobě likvidity, která na trhy nemá žádný vliv. Pojem rezervní měna a vůbec pojem bankovní, či devizové rezervy považuji za anachronismus, který v současném peněžním systému nemá své místo. Pojem rezerva měl jakýsi smysl v předchozím peněžním systému, který ale definitivně skončil v roce 1971.

      7. Jsou nějaké analýzy proč neroste ve vyspělém západním světě inflace, když se už tolik let tiskne? Je to jednoduché. Je to tím, že ve vyspělém světě se prostě moc peněz netiskne. 🙂 Ty biliony dolarů, eur a jenů likvidity mají na inflaci jen velmi mizivý dopad. Vyplývá to z podstaty likvidity, kterou není možné považovat za peníze. Představa gigantického tisku peněz je tak jen mediální iluzí.

      8. Můžou díky těmto nepřiměřeným zásahům vzniknout opravdu obrovské hospodářské a ekonomické škody v řádu desítkách procent? Ne. Nemůžou. Je to totiž přesně naopak. Pokud by ty zásahy chyběly, pak právě v takovém případě bychom se mohli topit v propadech ekonomik, ze kterých bychom se vyhrabávali bůh ví jak dlouho.

      9. A to nejdůležitější nakonec. Ano státy se mohou zadlužovat donekonečna (příslušným tempem samozřejmě). Neexistuje jediný důvod, proč by nemohly. Státy jsou nesmrtelné. Současné zadlužení např. Itálie představuje cca 3,5 násobek ročních veřejnoprávních příjmů Itálie. Přitom pro půjčky zranitelným a smrtelným jednotlivcům platí pravidlo, že jim banky mohou půjčit až 9. násobek ročních příjmů, a to ti jednotlivci samozřejmě nevlastní svoji centrální banku, která by jejich dluhy kdykoliv mohla vykoupit. U státních dluhů navíc platí, že je daňoví poplatníci dluží sami sobě! To už je ale na delší povídání.

      10. „Kdyby se tu někdo rozepsal o celkovém fungování centrálních bank, tak mu budu moc zavázán, vypadá to že tam se rozhoduje o tom jak bude svět vypadat nadále.“ Přesně tento dojem jsem měl i já, když jsem se před mnoha lety začal velmi intenzivně a do hloubky zabývat principy peněz a bankovních systémů. A po několika letech tápání jsem nakonec získal určitý nadhled, který mi umožňuje mnohem klidnější a spokojenější existenci. 🙂

      • Úvaha o vlivu odkupu státních dluhopisů centrální bankou na inflaci. napsal:

        Uvažujme, že si koupím státní dluhopis s tím, že jej budu držet do důchodu. Systém se tomu přizpůsobí. Vliv na inflaci v mezičase není – peníze stojí.
        Prodejem dluhopisu se mé peníze opět ocitnou ve hře. Když uvidím, že je nejsem schopen zajistit proti inflaci touto formou, budu hledat nějakou jinou. Například nemovitosti nebo akcie. Totéž udělají i ostatní. Začnou hledat, kam peníze umístit lépe. Stlačením úroků státních dluhopisů na nulu NAVŽDY se omezil prostor pro uložení peněz. Centrální bance poroste bilance a začne klesat důvěra v měnu. Lidé začnou rušit i dlouhé formy uložení peněz a zvýší rychlost peněz. Když vystoupí centrální bankéř s prohlášením, že to není problém a stát se může zadlužovat neomezeně, asi jim to moc nepřidá.
        Z mého pohledu proto odkup dluhopisů centrální bankou vliv na inflaci má, jen může být na počátku větší dopravní zpoždění. Je to čistá deformace trhu dlouhých peněz.
        Z dílčího odkupu státních dluhopisů se postupně může stát odkup výhradní. Bude větší objem riskování jinde a další problémy k hašení. Po státních dluhopisech budou následovat kvalitnější firemní. Nakonec i ty méně kvalitní a spekulace na burze.

        • Richard Fuld napsal:

          Bezrizikový bezpracný kladný reálný (po odečtení inflace) úrokový výnos není něco, co se současný systém zavazuje poskytovat držitelům peněz. Žijeme v tržním kapitalistickém prostředí, kde prakticky nic není jisté, zaručené… V krizi nemá ekonomika zájem o lidi, co drží peníze a bezpracně bohatnou jen tím, že drží své peníze s kladným úrokovým reálným výnosem. Naopak je zájem o lidi, kteří začnou to, co jiní produkují, nakupovat, začnou své peníze utrácet. Teprve až se začne ekonomika přehřívat nominální úrokové sazby překonají inflaci a držitelé peněz získají bezpracný kladný reálný výnos, který si ekonomika (přesněji dlužníci) budou moci dovolit platit. A v dobách konjunktury, tak zase peníze získají svou ztracenou důvěru, o kterou přicházely v době krizové. Existuje tedy jakýsi (jeden z několika) automatický kompenzační mechanismus, který „zajišťuje“, že v krizích, kdy peníze nesou reálně záporný výnos, tyto ztrácejí důvěru části jejich držitelů a jsou utráceny, tím ale pomohou ekonomice znovu nastartovat, čímž se ocitneme na cestě do prosperity, kde mohou peníze opět přinášet kladné reálné úroky a tím nabývat zpět důvěru, těch, kteří v ně přestali věřit v krizi. A pokud jsou v době konjunktury výnosy příliš atraktivní, začnou lidé více spořit a tím přivodí problémy producentům, jejichž zboží se začne hůře prodávat spořivým spotřebitelům a tím se kyvadlo vychýlí zase zpět na cestu k další krizi. Jen doplním, že v krizi nejde jen o ztrátu důvěry v peníze. Jde spíše o to, že lidé dál penězům důvěřují, ale nemají co utrácet, natož nějaké peníze ještě spořit. A takových upřesnění by se našlo spousta dalších, takže berte mou odpověď spíše jako námět k zamyšlení nad tím, jak to vlastně všechno funguje. 🙂

          Bilance centrální banky je prostě nedůležitá. Pokud se chcete řídit tím, jak je velká bilance centrální banky tak mě (ale spíše sám sobě) logicky vysvětlete, proč si myslíte, že je to dobrý nápad. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.