Čtvrtek 16. srpna. Svátek má Jáchym.

Chudinství, nezaměstnanost a dělnická otázka

Chudina, problém chudiny a chudinství, nezaměstnanost a dělnická otázka, úbytek středního stavu – to byly problémy, které vnímal Karel Engliš jako sociální problémy první republiky. Jak Engliš v ekonomických souvislostech vnímal nerovnoměrnost rozdělení majetku a rozdělení společnosti do tříd? Navrhoval Engliš nějaké řešení?

Karel Engliš (1880 – 1961), prvorepublikový národohospodář a politik, ve svém díle Národní hospodářství z roku 1924 v širokých souvislostech popisuje sociální problémy tehdejší společnosti. V jedné kapitole zde autor rozebírá sociálními problémy, charakterizované „ostrými protivami majetkovými“. Byl to problém chudoby a chudinství, zatlačování výroby v malém velkokapitalistickou výrobou, problém střední třídy i dělnická otázka, nezaměstnanost a včleňování dělnictva do výrobního procesu. Ekonom Engliš byl zastáncem Masarykovského demokratického myšlení, do komunistických představ a uznávaných ideálů nezapadal.

Společenské třídy jako výsledek souběžných zájmů a zápasu

Cokoli je vytvořeno a má být spotřebováno, musí být nějak přerozděleno. Podle Engliše je rozdělování statků „výsledkem zápasu všech proti všem“. Každý tím, že třeba kupuje, prodává, najímá, vypůjčuje nebo propůjčuje svou pracovní sílu, zápasí na všechny strany. Lidé jsou tak seskupováni ve skupiny charakterizované souběžnými zájmy. Ve svém zápasu pak mají jednotlivé skupiny tendenci se seskupovat. Výrobci mají snahy vytvářet kartely, spotřebitelé konzumní spolky, zaměstnanci odborové organizace. Právě takto nějak se formují společenské třídy.

Engliš doslova napsal (Národní hospodářství, s. 387): „Za platnosti individualistického řádu hospodářského má jednotlivec právo na určitou část výtěžku národní práce, na obživu, buď podle své moci nad výrobními prostředky a půdou (soukromého vlastnictví), nebo podle práva proti jiným, kteří mu jsou povinni dávati část svých důchod jako úroky, alimentaci a p., nebo podle své práce, pro niž nalezl zaměstnavatele za mzdu.“

Karel Engliš společenské třídy prvorepublikového Československa dělil na dělnictvo, střední stav, zástupce velkokapitálu, chudinu a ostatní obyvatelstvo (úředníky a rentiéry). V návaznosti na rozdělení společnosti do těchto společenských tříd se pak zabýval problémy, jako je nezaměstnanost a dělnická otázka, problém chudiny a chudinství.

Dělnická třída a dělnická otázka

Vláda nad kapitálem rozděluje společnosti na ty, kteří kapitál mají a jsou samostatní a nezávislí, a na ty, kteří kapitál nemají. Kdo kapitál nemá, je nesamostatný a závislý na těch, kdo kapitál mají. Takový jedinec získá přístup k půdě a výrobním prostředkům jen díky pracovní smlouvě. Engliš tímto vymezením mezi dělnickou třídu zařazuje osoby nemajetné, nesamostatné a závislé, které právě „pracovní smlouva seřazuje v šik stejnosměrného zápasu proti zaměstnavatelům“. Protože počet dělníků nabývá stále většího podílu společenského celku, význam dělnické otázky v čase stoupá.

Problémem podle Engliše je, že vinou toho, že hospodářský život probíhá během roku v linii poklesu a vzestupu, že přicházejí poruchy vlivem hospodářských krizí, část dělnictva upadá do nezaměstnanosti naprosto beze své viny. Obranou má být právo na stávku, odborové organizování se a kolektivizace pracovní smlouvy. Jinak by podle Engliše „za naprosto volné soutěže mohl by nezaměstnaný dělník postaviti se před závod a levnější svou nabídkou pracovní stlačovati mzdu a zhoršovati pracovní podmínky všech dělníků.“ (…) „Vylučuje tudíž dělnictvo mezi sebou volnou soutěž a ustavuje se v řadu stejnosměrného zápasu s podnikateli, v řadu, která je nadto svázána vzájemnou solidaritou.“

Z tohoto ovšem pro zaměstnavatele plyne další problém, o kterém píše Engliš o několik stran dále: „Zaměstnavatel (…) ocitá se mezi dvěma mlýnskými kameny, z nichž jeden je pohyblivý (ceny zboží na trhu) a druhý pevný (mzda). Z toho může i pro dělnictvo vzejíti škoda, poněvadž nemožnost snížiti mzdy za nepříznivé konjunktury donutí po případě výrobce zastaviti výrobu a způsobí nezaměstnanost.“

Střední stav a problém středostavovský

Středním stavem jsou „vrstvy obyvatelstva, které svým důchodem se blíží onomu průměru důchodu, který by vzešel při daném stavu výroby z rovnoměrného rozdělování statků.“ V době, kdy se Engliš nad těmito otázkami zamýšlel, docházelo k tomu, že velkokapitalistická výroba produkovala levněji než výroba v malém a tím ji ve volné soutěži zatlačovala. Počet samostatných výrobců se zmenšoval a vytlačoval je do dělnické třídy, široké vrstvy malých živnostníků ztrácely svou samostatnost.

Problém středostavovský, který v tomto Engliš spatřoval, spočíval v tom, že právě samostatní lidé střední třídy jsou „nositeli myšlenek platných právních řádů.“ Doslova řekl, že dělnictvo „nebude nositelem myšlenky dnešního jejího pořádku, poněvadž nemůže při sociálních převratech nic ztratiti, a pokud je smýšlení socialistického, očekává od odstranění vlastnictví soukromého a od zespolečenštění vlády nad výrobními prostředky pro sebe prospěch.“

Chudina, problém chudiny a chudinství

Ty osoby, které byly úplně nemajetní a nemohly žádnou smlouvou nalézt obživy (starci, neduživí, nezaměstnaní), zařazoval Engliš mezi chudinu. Ten, kdo nemá majetku, nároku na obživu od jiných osob, nemůže pracovat anebo práci nalézt, patří podle tohoto pohledu mezi chudinu. Engliš dodává: „chudoba (je) zjev, který jako stín provází každý společenský pořádek, zbudovaný na soukromém vlastnictví. (…) Za planého společenského pořádku je tedy chudina hromadným zjevem, (…).“

Pojem chudoby byl podle Englišova pohledu pružný, protože názor o tom, co je existenční minimum je místně i časově proměnlivý. Situaci ve třicátých letech popisuje těmito slovy: „Nezdá se, že by kvota chudých proti minulým dobám stoupala, ale rozmnožila se kvota nemajetných, kteří jsou odkázáni pouze na výdělek svých rukou a stojí tedy vlastně na hranicích chudoby, do níž upadají každou nehodou, která je zbaví příležitosti k práci nebo pracovní způsobilosti. Pravidelnost, s jakou se dostavuje chudina jakožto hromadný zjev sociální, nasvědčuje, že trvají jakési hlubší sociální příčiny, stále a konstantně působící, jež onen zjev způsobují (…).“

Engliš dodává, že o chudinu se musí společnost postarat, nejenom proto, že byl tento stav „velmi krutý a nespravedlivý“, ale i proto, že byl i „sociálně škodlivý“: „Nepopravují-li se totiž chudí, tedy musí býti přece nějak živi a nedali-li by jim jednotlivci obživy almužnou, nebylo by možná udržeti právní bezpečnost – jak trestati krádež, když jsou mnozí postaveni před výběr smrti hladem anebo trestu?“ Autor svou úvahu uzavírá tím, že řešení chudinské otázky vedl k soukromé dobročinnosti a časem k veřejnému chudinství.

Veřejné chudinství je tak podle Engliše pozitivním zasáhnutím veřejné moci do rozdělování společenského důchodu. Právní řád může dopustit, aby se výroba omezovala, aby se vyrábělo tolik, kolik je v zájmu vládců nad výrobními prostředky, anebo může zasáhnout do nerovnoměrného rozdělení. V tehdejší době také začaly vznikat obrysy sociálního zajištění, což Engliš okomentoval takto:„Odštěpují se tedy tato odvětví od chudinské péče, poslední ve formě starobních pensí, které se udělují osobám, dosáhnuvším určitého věku, nemají-li z čeho žíti, bez újmy veřejných práv (Anglie, Dánsko, australské státy).“

Udržitelnost společenského řádu

Jako červená nit se mezi sociálními problémy první republiky popisovanými Karlem Englišem vine přechod k produktivnějším výrobním způsobům: „Zájem produktivitní žádá volný průchod pro vývoj vyspělejších forem, pro velkovýrobu, avšak velkovýroba pracuje levněji a vytlačuje v soutěži s trhu výrobce malé, proletarizuje je.“ Engliš uznával, že produktivnějším formám výroby nelze bránit. Myšlenku, že by se slabším podnikatelům mělo v zápasu pomáhat třeba doplňováním nedostatečného výnosu malých podniků, odmítal. Naopak konstatoval, že malé podniky mohou „vyvážiti přemoc kapitálu lepší svou jakostí pracovní a lepší organisací.“

V této souvislosti Engliš vyslovuje obavu, že toto může mít i zásadní dopady na udržitelnost stávajícího společenského řádu: „Zužováním vrstvy samostatných a rozšiřováním třídy dělnické podkopává se takto platný společenský pořádek, který má tím pevnější trvání, čím větší kvota společenského celku má na něm zájem, čím širší je vrstva samostatných. Kdyby byla vláda nad půdou a výrobními prostředky soustředěna v rukou málo lidí a všichni ostatní – máme stále na mysli obyvatelstvo při výrobě a oběhu statků bezprostředně činné – byli jejich vládě podřízeni, pak by společenský řád vybudovaný na soukromém vlastnictví nemohl prostře trvale udržeti. Jestliže se však tento řád ve svém jádru považuje  za zdravý a pro vývoj společenského celku za nejprospěšnější, pak se slouží společenskému celku též jeho upevňováním, tj. zachováním a rozmnožováním vrstev těch, kdož mají na něm zájem, tedy lidí samostatných.“

Dnes s časovým odstupem víme, že země východního bloku šly cestou změny společenského řádu, nastoupilo zde centrálně plánované hospodářství. Cesta řízení ekonomiky plánovaným hospodářstvím se ukázala jako slepá. Ovšem i na cestě, kterou se ubírají vyspělé státy, leží nevyřešené překážky, odrážející se v kumulujících se dluzích. Nebo jsou cifry státních dluhů, kterými se udržitelnost vykupuje, jen makroekonomickým číslem, jak prohlašují někteří politici?

Považujete se za chudé?

Nahrávání ... Nahrávání ...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.