Úterý 19. března. Svátek má Josef.

Utěšený růst ve stínu nejistoty

Mezinárodní měnový fond odhaduje pro příštích několik let růst světového HDP na zhruba 3,7 procenta (ročně). To je krásné číslo. Podstatně vyšší (asi trojnásobně) než roční růst počtu pozemšťanů.

Takže poroste i produkt na obyvatele. A také (alespoň teoreticky) životní úroveň.

To celé se ale děje v prostředí hluboké nejistoty. Dlouho tu nebyl tak výrazný růst a dlouho nebyl doprovázený tolika okolnostmi, které vzbuzují obavy.

Samozřejmě je otázkou, nakolik jsou ty obavy „obvyklé“. To je podobný efekt, jako s neustálým skuhráním nás, dříve narozených, že ty mladé generace jsou k ničemu. Takové stesky se objevovaly vždy (slavné jsou antické i pozdější citáty o generacích, které jsou nejhorší z nejhorších). Podobně rádi a tradičně věštíme blížící se společenské kolapsy. Ostatně jistý mediálně populární český ekonom již od roku 2012 opakovaně předvídá, že napřesrok dorazí velká krize, horší než ta minulá. Ten má alespoň jednu jistotu. Když vydrží, tak jednou bude mít pravdu a prohlásí ono slavné: „Já to říkal.“

Takže nevíme, kolik z našeho pocitu nejistot je odraz reálné existence skutečných rizik, a kolik z toho je součást lidské povahy, která asi nějaké tušení blížící se katastrofy potřebuje ke svému životu stejně, jako tělo potřebuje vodu a vzduch.

Avšak nemohu si nějak pomoci. Opravdu vidím nejistot na rozdávání. Jen možná trochu jiných, než o kterých se obvykle píše.

Jeden příklad pro vysvětlení. Jednání o Brexitu začínají připomínat anglický vánoční puding zapomenutý na zápraží až do Velikonoc. Samo o sobě to je problém relativně malý, o to silněji přetřásaný.

Nejistota z Brexitu pro mne ale není ani tak nejistota z budoucí podoby vztahů mezi Unií a Británií. Ta mne zase tak zásadně netrápí, protože se dříve nebo později upraví. (Ostatně jsem o tom již psal.) Je to spíše nejistota, zda je možné náš složitý svět plný komunikačních šumů vůbec nějak smysluplně řídit v alespoň nějakém souladu s míněním obyvatel jednotlivých zemí.

Od velké krize z konce minulé dekády a protestních hnutí jako Occupy Wall Street obyvatelé vyspělých zemí (a tedy samozřejmě i Evropané) vyjadřují větší potřebu přímé demokracie, referend, plebiscitů. Jsou brány jako prostředek směřující k vyšší formě spravedlivosti. Občané (voliči) mají právo učinit svou většinou i taková rozhodnutí, která nejsou třeba ekonomicky racionální, ale která vyjadřují převažující přání „lidu“.

Jenže po Brexitu je nutné si klást otázku: Jak zařídit, aby rozhodnutí tohoto „lidu“ v referendu našlo odpovídající vyjádření v konkrétní politice? A především: Jak zařídit, aby odpověď ano či ne na jednu alespoň relativně jednoznačnou otázku znamenala pro každého hlasujícího to, co on osobně očekává od onoho ano či ne?

Největší poučení z dění kolem Brexitu totiž zatím zní, že o tom, jak má rozhodnutí většiny skutečně vypadat v praxi, se nedohodne ani nějakých pár stovek lidí ze špičky Konzervativní strany. Natož několik desítek milionů obyvatel Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.

Referendum o Brexitu je zatím především zdroj kocoviny a rozčarování. Z původní interpretace „národ se vyslovil“ nyní máme, že národ se sice vyslovil, ale těžko říci, co měl na mysli. Ano, trochu to ironizuji. Ale ve skutečnosti je to podstatně vážnější, než se může zdát.

To hlavní riziko, které vidím v dnešní době, není předlužení Itálie či Turecka (jakkoliv to jsou v obou případech skutečné problémy), není to ani euro (pro mnohé největší zlo od vynálezu směnky a dokonce i bank) nebo dotace (které jsou nesporně hospodářský zločin) či onen Brexit s nejasným koncem. Hlavní riziko je zpochybnění liberalismu, ekonomických svobod a demokratického systému.

Aby bylo zcela jasné, o čem je řeč. Samozřejmě byly a jsou všechny zmíněné myšlenky zpochybňovány neustále a dělo se tak vždy od jejich formulování. Konec konců celý komunismus i nacismus představují pokus zničit ony základy svobodné společnosti. Poražený pokus. Svoboda udolala své ideologické odpůrce, jednoznačně vyhrála v soutěži o nejlepší způsob vlády.

Od té doby jsme vytvořili ve vyspělých zemích prostor s nejvyšší životní úrovní, s nejdelším věkem dožití a s neobyčejnou mírou bezpečí. Přesto vidím šířící se hlubokou pochybnost o tom, že toto dosud nevídané bohatství a ona bezpečnost, kterým se těšíme, jsou skutečně výsledkem našich svobod občanských i ekonomických. Pochybujeme (my ve smyslu moderní národy, občané vyspělých zemí) o pilířích naší společnosti.

Naše hlavy plné touhy nějak nahradit onen „nejlepší ze špatných způsobů vlády“ a vymyslet osvícený despotismus, který bude navždy osvícený, to jsou skutečná rizika naší doby.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.