Rentě odzvonilo, chystá se zákaz hotovosti

Měnová inflace a záporné úrokové sazby

V tradičním slova smyslu se rentiérem rozumí člověk, který má takový finanční kapitál, že může žít z úroků. Význam takového „rentiérství“ se ovšem se změnou finančního systému značně proměňoval. Jak se svět topí v emitovaných dolarech, eurech, jenech nebo třebas korunách, peněz a finančního kapitálu je přebytek.

Ano, život úrokových rentiérů nemusí být tak bezstarostný, jak by se na první pohled zdálo. Rentiéři byli napříč historií opakovaně z důvodu inflace nebo měnových reforem napříč zeměmi vyvlastňováni. Před téměř sto lety vyslovil John Keynes (1883-1946) nutnost eutanazie rentiérů. V závěru knihy Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz vyslovil předpověď, že rentiéry čeká tichá bezbolestná smrt: „Pokládám (…) rentiérskou stránku kapitalismu za přechodnou fázi, která skončí, jakmile splní své poslání.“

Měnová inflace a záporné úrokové sazby de facto neznamenají nic jiného než skryté zdaňování peněžního kapitálu. Vizí dneška se stává představa, že peníze (třebas ve formě kyberměny emitované centrální bankou) budou zatíženy zápornými úrokovými sazbami, pokud se zakáže hotovost, pak je konec spoření, jako ho známe dnes.

Rentiérům jsou přistřihována křídla, a chtějí-li dosáhnout na výnos, musí své investice směřovat do rizikovějších aktiv. S tím ovšem souvisí růst cen těchto aktiv a zvyšující se riziko kapitálových ztrát. Rentiéři prostě nemají a nebudou mít v 21. století na růžích ustláno.

^REKLAMA

Výnos nad inflaci? Zbožné přání!

Být rentiérem ve finančním slova smyslu znamená, že člověk díky svému majetku nebo získaným právům čerpá rentu. S jednou z představ rentiérství se pojí inkasování úroku – rentiér disponující dodatečným množstvím finančního kapitálu může poskytovat půjčky a žít z úrokového výnosu – třebas koupit dluhopis a čas od času odstřihnout kupon pro inkasování úroku.

Rentiérství ve formě „úvěrového podnikání“ existovalo už v dobách dávno minulých. I nižší šlechta v době předbělohorských Čech se opírala o „pravidelně vyplácené peněžní důchody v úrokových penězích během aktivní služby na panských dominiích“. Také „většina rytířů poskytujících úvěr Rožmberkům i pánům z Hradce se uchylovala k rentiérství“, kdy z nevelkých půjček na delší dobu „pravidelně plynuly úrokové peníze“. Tyto prý pomáhaly „drobným rytířským rentiérům k povznesení životní úrovně na trzích v okolí dominií a k nákupům luxusních předmětů“. Pokud tehdy peníze měly komoditní či spíše kovové krytí, inflační znehodnocení či oškubání věřitelů nebylo možné.

Představa žití z úroků, kdy není na jistinu saháno a její kupní síla se přenáší do budoucna, je vzhledem k inflačním zkušenostem, historii měnových reforem i soudobé praxi nízkých úrokových sazeb narušována. Za rentu vyplácenou v inflačně znehodnocených penězích si toho rentiér prostě moc nekoupí – rentiéra nutně zajímá výnos nad inflaci.

Nikoliv náhodou právě příjemci úrokových výnosů v dobách minulých volali po zachování zlatého standardu. Toto měnové uspořádání opírající se o krytí zlatem bránilo inflačnímu znehodnocování kupní síly, a působilo k prospěchu úrokových rentiérů. Případná cenová deflace pak reálnou hodnotu finančních pohledávek zvyšovala a ovlivňovala přerozdělení kupní síly právě ve prospěch věřitelů.

^REKLAMA

Reniérství ne, odměňována bude podnikavost a přejímání rizik

Rentiérství bylo a stále je terčem útoků a kritiky. Zatímco Vladimír Lenin rentiéry popisoval jako „střihače kupónů“, komunističtí ekonomové volající po zespolečenštění kapitálu v akciových společnostech jako o „parazitech“, doba po sametové revoluci přišla s pohledy novými.

Když v devadesátých letech jedna z pozdějších politických stálic hovořila o vzniku domácího kapitálu, vyjadřovala se o rentiérství pohrdavě: „Podnikatel koupí spíše nový stroj do dílny než kožich manželce, zatímco rentiér nemusí žádné stroje kupovat, není povinen rozmnožovat získaný kapitál.“ Jinde tento politický lídr konstatoval, že „rentiérství snižuje výkon ekonomiky“ a „jistou formu rentiérství může vyvolat i kupónová privatizace (…) při levném skupování akcií potenciálně perspektivních podniků. Velká většina kupónových vlastníků však bude pouze komickými rentiéry s nepatrnou dividendou (…).“

Na jiném místě a v jiném čase pak tento politik původní profesí akademického ekonoma připomněl, že již ekonomický guru Keynes ve třicátých letech mluvil o nutnosti „eutanazie rentiérů“. Aby se nedotkl seniorů jako potenciálních voličů, upozornil na následující: „rentiéry samozřejmě nemyslím starobní důchodce, ale osoby v produktivním věku, které žijí z výnosu svého kapitálu…“.

I v dobách porevolučních tak existuje svým způsobem kritický pohled na rentiérství: „Zatímco rentiér poskytuje kapitál za určitou cenu – rentu (úroky), podnikatel je osoba, která realizuje určitý projekt a nese riziko jeho úspěchu nebo neúspěchu.“ Pak už zbývá jen krok ke snaze oddělovat rentiéry od podnikatelů: „Za podnikatele nepovažujeme vlastníky – rentiéry, kteří neplní podnikatelskou roli, nezhodnocují podnikatelský potenciál, ale pouze „těží“ ze své investice rentu (podíl na zisku apod.).“ Podnikatel je prý „osoba nesoucí riziko podnikatelského projektu, zatímco rentiér je osoba poskytují za jistou cenu (rentu) kapitál“.

Alois Schumpeter (1883 – 1950) v knize Kapitalismus, socialismus a demokracie psal o „antikapitalistické mentalitě“ a postupné přeměně klasického kapitalismu, kde byl vlastník kapitálu současně podnikatelem, v rentiérský systém, kde vládnou technokratičtí manažeři. Levicoví ekonomové jdou ještě dál a konstatují, že „akciové společnosti učinily z původního kapitalistického vlastnictví pouhé rentiérství, kde pasivní akcionáři berou dividendy, zatímco řízení firem přebírají manažeři“.

Renta jako přežitek buržoazní ekonomie?

Československá literatura z doby komunistického režimu popisovala rentiéra jako „peněžního kapitalistu“, který svůj kapitál zapůjčuje nebo jej ukládá v cenných papírech a žije z úroků. Byla vyslovována kritika rentiérů, jejichž myšlení je „upřeno jedině ke spotřebě, tito příživníci nerozumějí již ani výrobě, ani obchodu (…)“.

Hovořilo se o „bezpracných důchodech vrstvy rentiérů, majících příjmy z titulu vlastnictví kapitálu“. Říkalo se, že „buržoazní stát politikou soustavného snižování úrokové míry přivede společnost (…) do stavu saturovanosti kapitálem“. Už jenom krůček nyní stojíme od marxistického vysvětlení krize, kdy přílišná akumulace kapitálu znamená snižování spotřeby mas a nadprodukci.

Zatímco marxistické řešení krizí spočívalo v revoluci, keynesovské řešení bylo mírnější. Snížení úrokové míry mělo podnítit zájem o investice, veřejné výdaje a investice zvýšit zaměstnanost. Marxistickým ekonomům se ale takové řešení nelíbilo, podle nich „pod pláštíkem boje za plnou zaměstnanost“ mělo ospravedlnit pokusy a „cestu ke zvyšování zisku, k inflační konjunktuře“.

V realitě vývoje se ekonomika a ekonomický systém proměňuje, kapitalismus vlastnický, kde byl vlastník kapitálu současně podnikatelem, vystřídal kapitalismus manažerský, na konci 20. století nastoupil kapitalismus investorský, opírající se o úsilí dosáhnout renty. Proměna  světa investic začala dávat Keynesovi zapravdu. Deflační časy byly transformacemi měnového systému vystřídány dobami inflačními, nastoupily nové fenomény. Se snížením úroků v některých měnových oblastech nastoupily carry trades, a když na dveře nečekaně zaklepala deflace, nastoupila měnová politika nulových a záporných úrokových sazeb.

„Boj s deflací“ znamenal nominální pokles úrokových sazeb napříč dobami splatnosti, monetizaci dluhu a zvýšení objemu poskytnutých úvěrů. Ocenění aktiv dosáhlo závratných výšin a s napětím se čeká, co bude dál.

Nejen rentou finanční je rentiér živ

Jako renta se původně označovaly výnosy z půdy. Pozemek v centru dění, s širokým využitím, od možnosti umístit zde prodejní stánek, parkoviště, až po stavební využití, nabývá díky pozemkové rentě štědrý výnosový potenciál. Nabídka půdy je omezená, což vytváří předpoklad vzniku renty, coby zvláštního důchodu plynoucího vlastníkovi půdy. Rentu ovšem nesmíme vztahovat jen k půdě, v dnešním významu jde o pojem daleko širší.

Zatímco člověk, který se živí rukama a musí pro svou obživu pracovat, rentiéra může živit třeba jen jeho kapitál, který se v čase rozmnožuje. Produkční kapacita věhlasného sportovce nebo zpěváka je rovněž omezena, a tak za svou práci může inkasovat rentu. Podobně vlastník kapitálu může inkasovat rentu za poskytnutí kapitálu, jehož množství je na daném místě v daném čase limitováno.

Rentu lze tak šířeji chápat i jako „bezpracný“ příjem, plynoucí z dobře investovaného kapitálu a získaných práv. V obecné rovině se tak dnes rentou rozumí příjem z kapitálu, cenných papírů nebo z pojištění. Může jít tedy o výnos plynoucí z talentu nebo patentovaných nápadů. Hovoří-li se pak o ekonomické rentě, jde o cenu produkčního faktoru, jehož nabídka je omezená. Čím vyšší bude za takové situace poptávka, ceteris paribus, tím větší bude cena a dosažitelná renta.