Neděle 18. srpna. Svátek má Helena.

Deflace: Že by se historie opakovala?

Hořící peníze - eura - 50 EUR

Proč je deflace tak problematická? Jaké jsou historické zkušenosti s deflací? Proč se v deflaci nevyplatí investovat? Proč cílenou deflaci vítají zájmy finančního kapitálu? Proč se dluhy „protíží“ a dlužníci směřují do propasti? Jak se na deflaci nahlížel Josef Macek, jeden z československých ekonomů?

I když by se zdálo, že otázky deflace jsou problematikou, která spatřila světlo světa v poslední krizi, není tomu tak. Deflace byla žhavým tématem již před sto lety, v době prvorepublikového Československa, a vlastně nejen tehdy. Diskutoval o tom i československý ekonom Josef Macek (1887 – 1972) v knize „Sociální ekonomika. Kurs národního hospodářství. Část III. Peníze“, vydané v Praze v roce 1946.

Tiráž knihy slibuje, že čtenář najde „zevrubný výklad důležité společenské instituce peněz v jejich dějinném vývoji i v jejich současné funkci. Jsou zde probrány různé druhy peněz kovových i papírových, i jejich náhražek, dále žirování, clearing atd. Je zde přehled soustav měnových, soustav cedulového bankovnictví a výklad o kažení peněz inflací a deflací.“ My se v následujícím textu podíváme, jak bylo autorem vnímáno kažení peněz deflací, jaký byl jeho pohled na deflaci.

Deflace dávno zapomenuté

V dobách dávno minulých se peníze opíraly o drahokov – zlato a stříbro. Deflační problémy v době, kdy byly peníze kryté drahokovem, vyvolávalo hromadění pokladů a bránění oběhu peněz reprezentovaných kovem:

„Ve středověku se pociťovala nouze o peníze z drahých kovů ne pouze proto, že by těžba nebyla stačila na hotovení mincí pro potřebu rostoucího obchodu, ale že byla po drahokovech silná poptávka za účelem shromažďování pokladů, a že se bránilo vývozu zlata a stříbra; tím znesnadňováno jejich nabývání v zemích, schopných sice vyvážet zboží, ale s nedostatečnou vlastní těžbou drahokovů.“

Když byl drahokov uschováván jako poklad nebo ve velkém vyvážen do zahraničí, peněžní oběh vázl. Měnová politika v podstatě neexistovala a nebyla instituce, která by chybějící likviditu dodala. Josef Macek to shrnul takto: „Když vláda daněmi vybrala od obyvatelstva mnoho peněz a buď je vyvezla ze země např. na placení vojska nebo přepychového zboží, nebo použila drahokovu z nich k jiným účelům než mincovním, nastala v zemi „nouze o peníze“ a katastrofální klesání cen a peněžních důchodů – tedy situace, která v moderní době dostala jméno deflace.“

Moderní dobou, ve které klesání cenové hladiny v důsledku narušení peněžního oběhu začalo být označováno jako deflace, myslel Macek dobu prvorepublikového Československa: „Termín deflace se vyskytl teprve po první světové válce (…)“. V poznámce pod čarou pak k tomu Macek doplnil, že to vypadalo, že tento pojem „od nás pak putoval do světa“.

Když začal být v ekonomice peněz nedostatek, vyvolávalo to tlak na pokles cen i příjmů. Obchod i ekonomiku zasáhlo ochromení: „Odnímání zlata a stříbra z peněžního oběhu a obracení takto získaných kovů k účelům jiným působilo veliký tlak na ceny a důchody. Všeobecné stlačování cen a důchodů značí v soustavě soukromého podnikání špatnou konjunkturu. Stejný účinek však nastával, když příliv drahokovů do peněžního oběhu byl menší, než kolik by byl potřeboval obchod v zemi se vzrůstajícím obyvatelstvem a vydatnější výrobou.“

Josef Macek vyslovil i domněnku, že deflace stála za pádem Římské říše: „Úpadek římského impéria byl spoluzaviněn tímto deflačním procesem – nedostatkem kovových peněz při rostoucí potřebě jejich. Příliv drahokovů do Říma nestačil k vyrovnávání odlivu jich jednak na placení armád, operujících v zahraničních provinciích, dále na zaplacení dováženého zboží, zvlášť luxusního, a tak oběživo kleslo v 8. stol. na desetinu tohoto objemu, který mělo za Augusta. To oslabilo moc ústřední vlády a přispělo k rozpadu impéria.“

Jak Josef Macek deflaci definoval?

Deflace podle Josefa Macka úzce souvisí s peněžním oběhem: „Při deflaci se zvedá kupní síla peněz (čili cenová hladina klesá) následkem nedostačujícího oběhu peněz. Je to opačný způsob kažení peněz než inflace, s opačnými sociálními následky, a to ještě zhoubnějšími než jsou následky inflace, neboť soustava hospodářská se silnou složkou soukromého podnikání snáší hůře klesání nežli stoupání cenové hladiny.“

Naopak samotný pokles cenové hladiny nemusí definici deflace splňovat: „Jeví se sklon nazývat každé klesání cenové hladiny deflací. Kdybychom takto chtěli tohoto termínu užívat, bylo by v posledním století tolik deflací, kolik bylo v kapitalistickém podnikání hospodářských krisí, protože za každé moderní hospodářské krise se pozoruje klesání cenové hladiny.“

A proč je vlastně deflace tak problematická?

Macek zmínil problém dlužníků, jejichž dluhy se deflací reálně zhodnocují: „Dluhy z doby vyšších cen se protíží deflací: dlužník musí dát víc své práce a svého zboží za ten peníz, který si kdysi vypůjčil, a za který koupil méně cizí práce a cizího zboží.“ V deflaci je nutné očekávat i „tíseň na trhu práce“. V deflaci klesají mzdové i jiné příjmy – klesají sice některé ceny, ale když vyděláváte méně a nemáte likvidní peníze, jste na tom hůře.

Obrázek 1: Dopadem deflace je změna kupní síly peněz, dluhy reálně vzrůstají, „zvětší se“, vzhledem ke klesajícím nominálním příjmům je splácení obtížnější.

Efekt deflace na dluh

Zdroj: Google.cz, výsledek vyhledávání obrázku „effects of deflation on debt“

Jak proběhla meziválečná deflace třicátých let

Klesaly příjmy -> klesaly výnosy podniků i výnosy daňové -> volalo se po úsporách a snížení výdajů -> s poklesem výdajů ještě více klesaly příjmy -> mělo se za to, že „bez vytváření příležitosti k práci se krise nezažehná“ -> volalo se po ochraně domácí výroby -> nastupovaly cla a zákazy dovozu -> uměle se oslabovala domácí měna -> a když ani to nepomohlo, „stát a obce vystoupily na trhu jako poptávači po zboží a pracovních výkonech“ -> „deflační tlak na evropské hospodářství přestal teprve zbrojením“.

Proč se v deflaci nevyplatí investovat

Josef Macek odpověděl takto: „Klesání cenové hladiny odstrašuje od nákupů. Konsumenti kupují, jen když musí, jinak odkládají nákupy, až to bude ještě lacinější. Podnikatelé omezují výrobu na sklad, protože se obávají, že budoucí cena výrobku nebude brzo stačit k úhradě přítomných výrobních nákladů. Někdy omezují výrobu jen na pevné objednávky. Neinvestují z obavy, že by se jim nové budovy a stroje, pořízené za vyšších cen, nevyplatily v budoucnosti, a že by mohli být vytlačeni z trhů nižšími cenami konkurence, která počká a bude investovat při nižších cenách konkurence, která počká a bude investovat při nižších cenách taveb a strojů.“

Investoři v obavách, že by ceny aktiv, do kterých by mohli investovat, mohly klesnout, raději vyčkávají. Spekulují, že kupní síla peněz vzroste.

Deflace jako žhavé téma prvorepublikového Československa

Termín deflace se začal používat v době po první světové válce. Josef Macek vzpomíná, že v Československu se ho počalo užívat na označení úmyslného zvedání kupní síly peněz, t. j. stlačování cenové hladiny působením na oběh peněz, tedy politikou peněžní.“ Dnes je tato netradiční měnová politika, používaná v nově vzniklém Československu, nazývána podle svého osnovatele – Aloise Rašína (1867-1923) – jako Rašínova deflace.

Tip: Alois Rašín: Chtějme silnou korunu!

V citované knize je to popsáno takto: „První deflace v Československu byla způsobena měnovou politikou Dr. Rašína, k níž daly všechny strany revolučního Národního shromáždění souhlas. Jejím účelem bylo „napravit měnu“, totiž co nejlépe odčinit následky válečné inflace. Prostředek, který k tomu Dr. Rašín zvolil, bylo „odčerpání“ „nekrytých bankovek“ majetkovou dávkou a dávkou z přírůstku majetku, a vedle toho zvedání kursu čsl. koruny na cizích bursách, zejména v Curychu v srpnu 1922“.

Jinými slovy byla to politika, která je opakem soudobé politiky oslabování koruny – šlo o to mít korunu silnou. To má zřejmé své příznivce i odpůrce, a svědčí zájmům někoho na úkor jiných.

Macek se nezdráhal upozornit na zájmy těch, kterým tehdejší umělé posilování koruny prospívalo: „Krátkozrakost bankéřů jakožto zástupců finančního kapitálu přála tomuto pohybu cenové hladiny směrem dolů; kapitál věřitelský se domníval, že moc jeho vzroste, když kupní síla každé koruny stoupne. Nepředvídal, že protížení dluhů, jež nastane poklesem cen zboží, zmenší způsobilost dlužníků platit tyto dluhy, a že začnou zastavovat platy a ohlašovat konkursy. K tomu také došlo. A tak deflace čili t. zv. napravování měny (ovšem spolu s jinými vlivy) přineslo nejen průmyslovým podnikatelům, ale i bankovnímu kapitálu místo zisků těžké škody, jež pak stát sanoval z kapes poplatníků, ač bez kontroly veřejnosti (…)“.

Rašínova experimentální měnová politika byla Mackovi trnem v oku: „Při tomto „napravování měny“ prodělal celý stát těžkou krisi, která se projevila velkou nezaměstnaností, vyčerpáním úspor a reserv, a zadlužením obcí i státu.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.