Čtvrtek 25. dubna. Svátek má Marek.

Měna: Zlato, stříbro, nebo raději papír?

Zlatý standard vytlačil standard stříbrných měn, aby byl nakonec vytlačen standardem měny nekryté (fiat). Peníze nemusí mít žádnou vnitřní hodnotu a potvrzuje to i kupní síla virtuálních bitcoinů.

K platbám lze použít žetony, které bude protistrana ochotná akceptovat. Mohou mít podobu papíru, kovu nebo i elektronicky vedených záznamů. Dnešní peníze nejsou kryté zlatem ani stříbrem a vlastně nám to ani nechybí. Ještě před sto lety tomu bylo jinak, v oběhu tehdy ještě byly i mince z drahého kovu. Měnový kov byl ale vytlačen úvěrovými penězi a o směnitelnosti měn za drahé kovy si můžeme nechat jenom zdát.

Zlaté a stříbrné peníze

Zlato a v podstatě i stříbro patří mezi drahé kovy, a bývají považované za doplněk investičního portfolia. Jejich obliba je mimo jiné ovlivněna i tím, že byly po dlouhou dobu používány v roli peněz. Svými přirozenými vlastnostmi byly k plnění peněžních funkcí předurčeny. V malém kousku kovu je obsažena relativně velká kupní síla, jsou dělitelné, homogenní, dělením neztrácejí hodnotu, dají se opakované odlévat do menších či větších slitků, jsou trvanlivé a transportovatelné.

Bývaly doby, kdy se vydávání a oběh peněz opíral o měnový kov, kdy byly používány metalické (kovové) měnové soustavy. Měnová politika byla určena množstvím měnových rezerv v podobě vzácných kovů – zlata v případě zlatého standardu, stříbra v případě standardu stříbrného, popřípadě zlata i stříbra ve standardu bimetalickém. Měnové zákonodárství určilo, jaký kov bude sloužit jako základ ražby či krytí a v případě více kovů také jaký bude uplatňovaný jejich vzájemný směnný poměr. Peněžní jednotkou se pak rozumělo množství zlata nebo stříbra, tvořící obsah příslušné měnové jednotky dané země. Vedle plnohodnotných mincí byly používány i mince neplnohodnotné, třeba z laciných kovů.

Obrázek 1: Systémy kovových měn. Nejdříve bylo velmi rozšířený stříbrný standard, Velká Británie přijala zlatý standard a další země ji postupně následovaly.

zlaty-standard-01

Vlastně jsme si zvykli natolik považovat zlato za měnový kov, že jsme pozapomněli, že stříbro bylo měnovým kovem neméně důležitým. Měnovým kovem nazýváme ten drahý kov, který byl v příslušném měnovém systému základem pro krytí měny.

Napříč historií různé země používaly různé kovové měnové standardy. Velká Británie přešla na zlatý standard na počátku 19. století a pod vlivem její hegemonie se ke zlatému standardu připojovaly i další země. Bimetalický standard se uplatňoval ve Spojených státech do roku 1873 a Francii do roku 1874.

A výsledek přechodu významných zemí ke zlatému standardu? Rostoucí ceny a inflace v zemích se stříbrným standardem a klesající ceny a deflace v zemích se zlatým standardem. Když stříbro přestalo být měnovým kovem (bylo demonetizováno), teklo více do zemí, kde měnovým kovem bylo, a zde vyvolávalo inflaci. To samo o sobě vytvářelo tlak na přechod na zlatý standard i v dalších zemích. Na počátku 20. století na stříbrném standardu zůstala z velkých zemí již jen Čína a Indie.

Problémy bimetalické měny

Bimetalismus je měnová soustava, ve které jako směnný ekvivalent vystupují dva kovy – zlato a stříbro. Tyto ale mají na různých místech v různém čase jinou tržní hodnotu. Tržní směnný poměr mezi zlatem a stříbrem pak nutně podléhá výkyvům a v průběhu času kolísá. Bimetalistický systém mohl fungovat, pokud byl poměr mezi cenou zlata a stříbra pevný a ukotvený. Když se tento poměr měnil, měnil se i poměr mezi hodnotovým vyjádřením ceny zboží ve zlatě a ve stříbře.  I když byl poměr obou kovů pevně stanoven zákonem, jejich tržní hodnota byla i nadále ovlivňována nabídkou a poptávkou.

V zemi, kde bimetalický systém fungoval, tak byl nadhodnocený měnový kov vytlačován kovem podhodnoceným. V oběhu tak nakonec v důsledku „bimetalické arbitráže“ zůstal jen jeden kov. Kov hodnotnější se začal vyvážet do zemí, kde jej bylo možné prodat za vyšší cenu, anebo byl uschováván jako uchovatel hodnoty a poklad.

S principem, že „špatné peníze vytlačují peníze dobré“ je spjato jméno anglického finančníka a obchodníka Thomase Greshama (1519 – 1579). Greshamův zákon říká, že k zaplacení raději použijeme měnu, která se těší menší důvěře, a měnu důvěryhodnější pak raději uschováme pro pozdější použití. Tak třeba nekryté papírové peníze, vydávané Americkou vládou na financování Občanské války, vytlačily z oběhu veškeré zlaté, stříbrné i měděné mince.

I dnes by se našlo mnoho případů, kdy lidé utíkají od zákonné měny ve prospěch měny cizí – zkušenosti jim říkají, že je lepší držet měnu tvrdou než nestabilní měnu, u které se kurz, a tedy i kupní síla, mění třeba i ze dne na den.

Demonetizace stříbra a deflačně-inflační chaos

Už jenom to, jaký měnový standard, zda zlatý nebo stříbrný, byl v důležitých zemích zvolen, vedlo ke změnám v poptávce po zlatu a stříbru. Když se Velká Británie přiklonila ke zlatu a mnoho zemí ji následovalo, zlato bylo více žádané a to ovlivnilo i jeho cenu. Výsledkem příklonu ke zlatému standardu byl růst poptávky po zlatě, což spolu s růstem nabídky stříbra pro neměnové účely způsobilo dramatický nárůst poměru ceny zlata k ceně stříbra.

Otázkou směnného poměru mezi zlatem a stříbrem se zabýval už Irving Fisher (1867 – 1947): „Kdyby byl vymyšlen nějaký způsob, který by mohl držet zlato a stříbro svázané (řekněme pomocí světového bimetalismu), ceny by byly ve zlatých zemích neklesly tolik (proti průměru v letech 1873 – 76) nebo nevzrostly tolik (jestli vůbec) ve stříbrných zemích, ale byly by pravděpodobně ve zlatých zemích klesly mírně, pravděpodobně okolo 10 procent do období 1890 – 93 a více do roku 1896.“

Milton Friedman (1912 – 2006) ve své knize „Za vším hledej peníze“ bimetalický měnový systém porovnává se systémem monometalistickým a tvrdí, že „obecně rozšířený názor o kladech a záporech bimetalismu jako měnového systému je vážně pomýlený“. Bimetalismus prý dal vzniknout „mezi polovinou 60. let a polovinou 90. let XIX. století nejživějšímu teoretickému sporu mezi ekonomy a nejostřejším debatám o hospodářské politice v ‚civilizovaném‘ světě.“ Spor probíhal v Británii, Francii, Spojených státech i jinde na světě. Změny v ceně obou kovů měly vliv na peněžní zásobu a kolísání hodnoty stříbrných a zlatých peněz.

Jak Friedman upozornil, kdyby Spojené státy zůstaly na “stříbrném a Velká Británie a ostatní velké země na zlatém standardu, změny poměru ceny zlata a ceny stříbra by se byly přímo odrážely v měnovém kursu mezi dolarem a ostatními měnami. Růst tohoto poměru by způsobil znehodnocení dolaru a pokles tohoto poměru zhodnocení dolaru. (…) relativně stálý poměr ceny zlata a ceny stříbra by znamenal relativně stálé měnové kursy (…).“

Udržení bimetalického nebo přijetí stříbrného standardu ve Spojených státech by bývalo výrazně změnilo nabídku stříbra pro neměnové účely, zvýšilo by měnovou poptávku po stříbru. Friedman také široce diskutoval, že možná i pro bimetalický standard existují „body poměru cen zlata k cenám stříbra“, umožňující tomuto poměru pohybovat se uvnitř pásma, aniž by došlo k vytvoření prémie pro jeden kov nebo jeho úplnému nahrazení kovem druhým.

Realita života ukazuje, že peníze nemusí mít svou vnitřní hodnotu

Ještě před sto lety byl převažujícím pohledem na peníze metalismus a krytí kovem. Metalisté definují jednotku hodnoty jako určité množství kovu a věří, že peníze, které se od krytí drahokovem odkloní, čeká znehodnocení a inflační pohroma. Celkové množství peněz zde totiž dává limity dané množstvím dostupného měnového kovu. Emise peněz a úvěrů v době kovového krytý musela být v souladu s tímto regulována tak, aby nedošlo k runu na banky nebo měnovému rozvratu. Když se v dobách válečných hřešilo a zásady krytí měny se porušily, nastupovala náprava měny a návrat ke krytí drahokovem.

Obrázek 2: Už socialistické peníze byly jen číslem v systému bez krytí drahokovem. Bankovka z 50. let minulého století sice deklarovala, že je krytá zlatem, šlo ale o „papírovou“ měnu s nuceným oběhem (fiat money), směnitelnost za zlato neexistovala. 

zlaty-standard-02

V roce 1905 německý ekonom Georg Friedrich Knapp (1842 – 1926) přišel s knihou „Státní teorie peněz“. Zde konstatoval, že peníze jsou spíše než komoditou výtvorem práva. Peníze mají svou hodnotu, protože je stát deklaruje jako prostředek pro vypořádání smluvních vztahů.

Knapp popsal možnost existence čistě politických peněz – „duší měny není materiál, z něhož je tvořena, ale právní úprava, regulující její užívání“. Knapp byl vlastně prorokem, došlo na jeho slova a dnešní peníze se už od zlata a stříbra odpoutaly a jsou jen účetním zápisem. Namísto živelné regulace množství peněz dostupným množstvím měnového kovu dnes nastoupila státní regulace, zajišťovaná úřady centrálních bank.

Tabulka 1: Včerejší a dnešní pohled na peníze – metalismus versus nominalismus

Včera (metalistický pohled)

Dnes (nominalistický pohled)

Podstatou peněz je drahý kov.

Peníze jsou účetním zápisem.

Množství peněz je dáno množstvím drahého kovu.

Množství peněz je dáno měnovou politikou (vládou nebo centrální bankou).

Peníze jsou navázané na drahý kov (zlato, stříbro).

Peníze vznikají poskytováním úvěrů, jako dluh v účetních knihách bank.

 

Metalismus, peněžní teorii a praxi, podle které se kupní síla peněz odvíjí od kovového obsahu a krytí, odvál čas. Podobně na propadlišti dějin skončily bankovky kryté zlatem a samotné zlaté a stříbrné mince. Kotva, kterou ještě před sto lety bylo zlato a před dvěma stoletími zlato a stříbro, se přerušila.  Měny už nejsou ukotveny a setrvalá kupní síla vlastně není zaručena. Dnešní peníze garantovanou směnitelnost za něco zaručeně hodnotného nemají. V případě naplnění hrozby hyperinflace nebo měnové reformy jejich držitel přichází o všechno.

Ponaučení pro praxi

Moderní pohled na peníze je odlišný, stát může vytvořit čistě „papírovou“ měnu a krytí drahokovem je jen barbarským přežitkem. Zastánci tvrdých aktiv v souvislosti s diskutovaným tématem budou hovořit o nutnosti investovat do zlata a stříbra. Má to být osvědčený způsob, jak přežít v rozbouřených vodách a vyhnout se různým způsobům zdanění a ztráty kupní síly úspor. Ano, drahé kovy zachovávají svou hodnotu tváří v tvář mnohé události, která by mohla ohrozit národní nekryté (fiat) peníze.  Je pravdou, že drahokov nelze, na rozdíl od nekrytých měn, „vytisknout“. Podobné ovšem platí i pro jiná investiční aktiva, bylo by pošetilé mít majetek pouze v drahých kovech.

A pokud investovat do zlata a stříbra, tak jen zlomek celkového majetku a držet dlouhodobě.

Rozumně hospodařící člověk, který má hluboko do kapsy, zlato a stříbro k životu nepotřebuje a namísto zlata či stříbra se mu bude hodit likvidní rezerva.  Pohotové peníze jsou k životu potřebné, i když vlastně nejsou fundamentálně ničím podložené. Složenky zlatem či stříbrem zaplatíme jen stěží, a pokud ano, transakční náklady budou tíživé.

Investujete do zlata?

Nahrávání ... Nahrávání ...

5 komentářů: “Měna: Zlato, stříbro, nebo raději papír?”

  1. Iveta napsal:

    Zdravím, děkuji za článek. Mám na vás dotaz. Co říkáte na investiční zlato: top-gold.cz? Pořád o něm uvažuji, ale nechci udělat unáhlený krok, takže bych potřebovala radu odborníků.

  2. Lubajz napsal:

    Docela zajímavá ta transformace, ještě před rokem mi 90 % lidí tvrdilo, že zlato je nesmysl, a dneska je to zhruba půl na půl, spíše ve prospěch zlata (i viz anketa). No před rokem mi to, že se zlato vyplatí, tvrdili snad jen tady http://www.in­vestice.cz/zla­to/t79/ :) Přitom pokud ho vnímáte jako dlouhodou investici, tak jste to měli muset taky tvrdit před tím velkým skokem nahoru :)

  3. xmart napsal:

    Jsou-li zlato s stříbro opravdu barbarským přežitkem, proč mají centrální banky tak velké zásoby zlata?

    Proč i takový ekonom, jako bývalý předseda FEDu Alan Greenspan volá po obnovení zlatého standardu?
    http://www.ze­rohedge.com/new­s/2016–06–27/greenspan-warns-crisis-imminent-he-urges-return-gold-standard

  4. dvojí občanství napsal:

    Carský důstojník žijící v Praze spoustu let po roce 1918 a se zlatou mincí s rytinou svého cara mohl přežít díky zlatu.
    Do dne, kdy nás osvobodili Rudá armáda.
    A pak, že zlato nenese úrok?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.