Pondělí 20. srpna. Svátek má Bernard.

Rozvinuté ekonomiky zachraňují centrální banky

Rozvinuté země se pyšní vyššími ratingy a lepší životní úrovní většiny svých obyvatel ve srovnání s rozvíjejícími se zeměmi. Naproti tomu mnoho rozvíjejících se zemí má nižší úroveň zadlužení. A to se v současnosti ukazuje jako jedna z výhod. Rozvinuté země nyní jdou cestou, kterou dříve kritizovaly.

V rámci „boje za záchranu“ rozvinutých ekonomik vyrazily na pomoc centrální banky těchto zemí. Podobné kroky ze strany centrálních bank rozvíjejících se zemí, zvláště těch z jihovýchodní Asie, se v době ekonomické krize rozvíjejících se ekonomiky (1997 – 1999) staly terčem kritiky mnoha ekonomů a posloužily jako důkaz nevyspělosti těchto trhů. Časy se ovšem mění.

V pondělí 8. srpna Evropská centrální banka (ECB) vyhlásila, že začíná nakupovat italské a španělské vládní dluhopisy, ve snaze zabránit „zmrzačení“ čtvrté největší evropské ekonomiky (španělské) a rozšíření dluhové krize. Den na to americký federální reservní systém (Fed) učinil bezprecedentní krok, když vyhlásil, že současné v podstatě téměř nulové sazby bude držet po dobu dvou let či skončení současné ekonomické recese. V obou případeh těchto poměrně dramatických kroků se jedná o spíše politický než ekonomický krok centrálních bank.

Počáteční reakce trhů na tento krok byla pozitivní, avšak jen na jedné straně Atlantiku. Výnosy italských a španělských dluhopisů spadly téměř na úroveň německých. Výnosy  amerických Treasuries se dostaly na úroveň akcií. Ale ne nadlouho. Akciový trh zažil 10.  srpna další pád.

Oba dva kroky centrálních bank však neměly příliš pozitivní dopady. ECB svým nakupováním dluhopisů nezachránila malé ekonomiky před vysokými úroky. Fed svou intervencí nijak nenapomohl rychlejšímu růstu ekonomiky.

Velkým problém USA je stagnace ekonomiky. Aby toho nebylo málo, evropská dluhová krize stále zůstává v rukou politiků, což vyvolává jen další otázky. Jediným výsledkem obou kroků tak bylo, že centrální banky ukázaly připravenost a schopnost reagovat.

Ačkoli jsme byli svědky dramatických výprodejů na akciových trzích v minulých dnech, nejzajímavější událostí je nepříliš dobrý výhled americké ekonomiky (v této souvislosti poukázal pozoruhodnou neznalost Tim Geithner – US treasury secretary, který nadhodnotil americký dluh o 2 biliony dolarů a hodnotu inflace v roce 2021 odhadl na 8 % HDP). Data z trhu práce i čísla HDP za první polovinu roku (podobná těm z poloviny roku 2009) značí velkou pravděpodobnost opětovného návratu recese. Navíc 5. srpna agentura S&P snížila USA rating z nejvyšší známky AAA na AA+. To mělo za následek snížení úroků u amerických dluhopisů (downgrade).

Bez ohledu na výše uvedené, downgrade Treasuries vyděsil jak trhy, tak zejména (americké) politiky. Ti, podle své nejlepší tradice, volají po větší regulaci trhu a dalších stimulech, jež by rozpohybovaly ekonomiku. Ovšem to naráží na nedávnou dohodu mezi demokraty a republikány, kdy je navýšení stropu pro dluh podmíněno poměrně vysokými rozpočtovými škrty.

Hledání správného nástroje

Vzhledem k redukování výhledu budoucího růstu oznámil Fed, že jeho cílem je držet úrokové míry blízko nuly (jak činí od konce roku 2008), a to pravděpodobně až do poloviny roku 2013. To by ovšem neplatilo v případě růstu inflace. Eliminování současných tržních nejistot může povzbudit investory k „převzetí dluhu“ a nákupu rizikovějších aktiv, jako jsou akcie. To může stimulovat růst HDP a investic.

Jak ovšem tyto nejistoty eliminovat? Centrální banka Kanady (Bank of Canada) užívá nástroj „podmíněné závazky“ (conditional commitments). V roce 2009 vyhlásili za cíl udržení sazby 0,25 % do července 2010 (aktuální cíl je sazba ještě o něco nižší, protože se ekonomické podmínky změnily). Avšak takové podmínky nejsou příliš obvyklé.

Fed však využije jiné nástroje, než je cílování sazby. Mohou to být např. nižší úroky, které jsou placeny bankám za to, že drží svá depozita u Fedu (nyní je tato sazba 0,25 %). Alternativou může být i mix dluhopisů s dlouhou dobou splatnosti nebo cílování dluhopisových kuponů podle dlouhodobé úrokové míry.

Ať již bude použit jakýkoli nástroj, není možné očekávat výraznější zlepšení ekonomické kondice rozvinutých zemí. Je to dáno především zadlužením, které bylo do značné míry způsobeno použitím první části keynesiánské strategie v době růstu ekonomik.

Bohužel se nenašel nikdo, kdo by politikům a jejich voličům vysvětlil, že Keynes ve své teorii operuje i s druhou částí, a to splácením dluhu v době růstu. Místo toho se „vymyslel“ ukazatel poměru zadlužení k HDP. Při růstu HDP tak opticky docházelo ke „snižování“ dluhu. Ovšem v absolutních číslech dluh stále rostl.

Cesta z dluhové spirály není jednoduchá, a proto neexistuje jednoduchý recept. Jestli tím správným řešením jsou další stimuly, je možné při pohledu na graf poměrně úspěšně pochybovat. Země by se zřejmě měly přizpůsobit probíhající globalizaci, snažit se vytvořit takové právní a ekonomické prostředí, aby právě u nich sídlilo co nejvíce firem, a samozřejmě maximálně osekat chapadla korupční chobotnice (to je však, již z podstaty věci, téměř neřešitelný úkol).

Graf: Rating vs. zadlužení (vládní dluh v % HDP)

Pohled na graf dokladuje pro mnoho lidí nepříliš pochopitelnou skutečnost, jak mohou být jedny země výrazně zadluženy, a přesto disponovat ratingy nejvyššího investičního stupně, a naproti tomu existovat země, jejiž dluh je v absolutní hodnotě v porovnání s těmi největšími dlužníky zanedbatelný, a přesto jejich rating není tak vysoký a platí vyšší cenu (dánu vyšším kuponem u dluhopisů) za své zadlužení.

Ratingové agentury posuzují především schopnost země splatit dluhy. I proto například více věří Japonsku, která má při vyšším zadlužení stejný raing jako Španělsko, než právě pyrenejské zemi.

Je podle vás dnes vhodná doba k využití propadů na trzích na nákup, nebo to bude ještě horší?

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.