CZK/€ 25.265 -0,04%

CZK/$ 23.672 -0,38%

CZK/£ 29.357 +0,28%

CZK/CHF 25.977 -0,36%

Text: Radovan Novotný

04. 08. 2011

0 komentářů

V dobách mamutích dluhů již Samuelsonovy poučky neplatí?

 


 

Fiskální
politika má být podle Samuelsonovy učebnice o utváření daňové soustavy a
veřejných výdajů, s cílem utlumit výkyvy hospodářského cyklu, a zachovat
rostoucí ekonomiku s vysokou zaměstnaností, bez vysoké a kolísavé inflace.
Ovšem v dobách, kdy veřejné dluhy nabyly mamutích rozměrů, přestávají uznávané
teorie platit.

Paul Samuelson (1915 – 2009)
v celosvětově nejprodávanější učebnici ekonomie konstatuje, že veřejné finance
jsou doprovázeny několika mýty. Tyto mýty kritizující veřejné zadlužování mají
být zjednodušujícími moralismy, zastaralými názory a zásadami veřejných
financí, které se hlásaly dříve. Veřejné finance prý nelze chápat jako aplikaci
rodinných
financí
, a apelování na vyrovnanost rozpočtu nemusí být příliš rozumné. Rovněž
tvrzení, že státní dluh je břemenem na
bedrech našich dětí
, nemusí být prý pravdivé.

Když
manžel s manželkou budou utrácet více, než kolik činí jejich měsíční příjmy,
bude v jejich hospodaření vznikat deficit. Deficit bude pravděpodobně nutné
krýt dluhem, a pokud se dluhy nahromadí, čekají je
nesnáze a možná i bankrot
. Z takovéto úvahy by se podle Samuelsonova
pohledu dalo vyvozovat, že když je dluh soukromé osoby je přítěží, bude přítěží
a zlem i státní dluh. Samuelson ovšem tvrdí, že stát může svým deficitním
hospodařením udržet pod kontrolou hospodářské cykly, a stabilizovat tak jinak
nestabilní tržní ekonomiku.

Veřejné dluhy jako
lék na hospodářský útlum?

I
když jsou zdroje omezené a vláda si tak nemůže dělat, co chce, soudobá
makroekonomie podle Samuelsona zásadu vyrovnaného rozpočtu potlačila. V dobách,
kdy se šíří nezaměstnanost, má stát zvyšovat
výdaje nebo snižovat daně, zatímco v dobách, kdy hrozí inflace, má být
dělat pravý opak. Vláda může oživit zaostávající ekonomiku tím, že bude "řídit agregátní poptávku zvyšováním
strukturálního deficitu, rozpočtu nebo zvyšováním množství peněz, nebo
obojím."

Samuelson
ve slavné učebnici vysvětluje: "První
úvaha při tvorbě monetární a fiskální politiky se týká potřeby řízení poptávky,
tj. zajištění přiměřené úrovně agregátní poptávky, aby ani inflace, ani
nezaměstnanost nebyla nepřiměřeně vysoká."
Vlády mohou podle tohoto
pohledu aktivně čelit depresím, a to i když stabilizační politika žene deficity
a vládní zadlužení nahoru. Transferové platby, jako jsou podpory
v nezaměstnanosti a výdaje na veřejné programy, vhání do ekonomiky
prostředky, a působí anticyklickým, stabilizujícím způsobem. Představa, že by
měl být státní rozpočet každý rok vyrovnaný, byla v moderní historii opuštěna.

REKLAMA

Původně
se v souvislosti s těmito úvahami tvrdilo, že k vyrovnání schodků dojde v
průběhu hospodářského cyklu. Přebytky v době konjunktury měly dokázat pokrýt
deficity v době hospodářského útlumu. Jenže realita hospodaření soudobých
ekonomik ukázala, že přebytky v letech prosperity neodpovídají deficitům z
let recese
. Státní dluhy se hromadí, a v mnoha případech dosáhly
mamutích rozměrů.

Mamutí deficity USA a
recepty na léčení předlužení

Horkou
aktualitou posledních měsíců je, že Spojené
státy potřebují zvýšit federální dluhový limit
. Tento limit byl kdysi
přijat jako zábrana před nadměrným zadluženým, a byl vyčerpán. Dnes si žádá
navýšení, jinak údajně nebudou moci být placeny závazky plynoucí ze splatných
amerických dluhopisů, nastane technická platební neschopnost. S něčím takovým ovšem padá prestižní ohodnocení
amerických státních dluhopisů ratingem AAA
, znamená to snížení úvěrové bonity
a zvýšení rizikové prémie, úrokových sazeb a financování dluhu.

Politikům
se ovšem do škrtání výdajů a hledání úspor moc nechce, rádi poukazují na
související oslabení ekonomiky a podkopání ekonomického růstu. Jenže když bez
ustání vlády utrácí více, než kolik získávají z daní, vládní dluhy rostou a sněhová
koule úroků z úroků narůstá. Obamovy deficity dosahují
od druhé světové války historicky nejvyšších úrovní, a diskuse o potřebě
ozdravení veřejných financí a řešení veřejného dluhu se začíná mluvit stále
více.

Představitelé
Mezinárodního měnového fondu vyzývají Spojené státy ke konsolidaci veřejných financí,
reformovány by měly být mandatorní výdaje, státní programy zdravotní péče a
daňové výjimky. Kde zůstaly Samuelsonovy poučky? Že by Samuelsonovy a Keynesovy
recepty na léčení hospodářských neduhů veřejným dluhem již nefungovaly?

REKLAMA

Léčení ekonomiky
vládními zásahy

Samuelson
ve své učebnici ekonomie říká, že fiskální politika je o utváření daňové
soustavy a veřejných výdajů s cílem utlumit výkyvy hospodářského cyklu a
zachovat rostoucí ekonomiku s vysokou zaměstnaností, bez vysoké a kolísavé
inflace. Poklesne-li v recesi produkt, sníží se daňové příjmy, státní kasa
vybírá méně na daních, a k tomu navíc rostou výdaje. Vzniká předpoklad k
většímu deficitu, který není strukturální, ale cyklický.

V
obdobích inflace a hospodářského růstu naopak mají příjmy tendenci růst, díky
lepšímu výběru daní vzniká předpoklad k menším deficitům. Dopad hospodářského
cyklu na daňové příjmy, výdaje a na cyklický deficit ale mohou léčit vládní
zásahy, vláda podle tohoto keynesiánsky laděného pohledu může aktivně čelit
depresím. Pohled předpokládá, část rozpočtu je cyklická, je určovaná pasivně
stavem hospodářského cyklu. Když je ekonomika v útlumu, vybírá se méně daní, a
naopak rostou výdaje státu, cyklický deficit se prohlubuje.

Zastánci
keynesiánského pohledu volají po potřebě stabilizační politiky a dodatečných
vládních výdajích, které mají udržet ekonomiku nad vodou. Když stát své výdaje škrtá
neuváženě, bez ohledu na stav hospodářství, může se hospodářský propad a
cyklický deficit jen prohloubit. Právě zvýšení deficitu v době hluboké recese
má být receptem na léčení churavé ekonomiky. Po dlouhá léta tento výklad
vypadal jako kouzelný recept na hospodářské úspěchy, vyššími deficity se bojovalo proti
recesím
, a veřejné dluhy se hromadily.

Samuelsonův pohled na
veřejné dluhy

Samuelson
kapitolu o hospodaření státu uzavírá ve světle výše uvedených řádků tím, že
dluhy nemusí být špatné, že vše závisí na dopadu deficitů a dluhu na ekonomiku.
Na pomoc cituje anglického historika lorda Macaulaye: "Na každém stadiu při růstu tohoto dluhu spustil národ stejné
úzkostné a zoufalé volání o pomoc. Na každém stadiu při růstu tohoto dluhu
moudří mužové vážně ujišťovali, že je nablízku bankrot a zkáza. Avšak dluh
rostl dále, a bankrot a zkáza byly stejně vzdálené jako předtím…. Prorokové
zla trpěli dvojí iluzí. Mylně si představovali, že existuje přesná analogie
mezi případem zadluženého jednotlivce a případem společnosti, která dluží sama
své části… Nebrali vůbec v úvahu účinek vyvolaný neustálým pokrokem každé experimentální
vědy a neustálým úsilím každého člověka postupovat v životě stále kupředu.
Viděli, že dluh roste, a zapomněli, že jiné věci rostou rovněž.“[1]

REKLAMA

Na
straně druhé Samuelson uznává, že dluhová služba s sebou nese nutnost
výběru daní
: "Přeměna z dnešní
ekonomiky s nízkými úsporami v budoucí ekonomiku s vysokými úsporami bude
doprovázena rozruchem na finančních trzích nebo dokonce poklesem životní úrovně
spotřebitelů."
Veřejný dluh prý ale netíží ramena národa tolik, jako
kdyby občané museli nést na svých bedrech skálu. Vnitřní dluh prý není problém,
komplikace přináší dluh vnější: "V
té míře, v jaké si půjčujeme na spotřebu v zahraničí a v jaké zavážeme naše
potomky, že splatí úroky a jistinu takového vnějšího dluhu, uvalujeme na ně
čisté břemeno. Naši potomci skutečně shledají, že se rozsah toho, co budou moci
spotřebovat, snižuje."

Doby, kdy je skutečný
kapitál nahrazován veřejným dluhem

Vnitřní
dluh, který dluží
země svým vlastním občanům
, prý podle Samuelsona nepředstavuje problém. Jenže
potřeba obsluhovat veřejný dluh vytváří výdajovou položku v rozpočtech, a
státní kasa na ni musí někde vzít. Čím více se veřejné dluhy hromadí a dosahují
mamutích rozměrů, tím více je skutečný kapitál nahrazován veřejným dluhem
(případně rostou zápůjčky ze zahraničí). Úspory obyvatel v rostoucí míře směřují
do státních
dluhopisů
spíše než do akcií či podnikových
dluhopisů
.

A
kdo úrok a jistinu těchto dluhopisů zaplatí, když občané vlastně dluží sami
sobě? Kdo splatí dnešní úspory
občana v penzijním fondu
, když prostředky ve velkém tečou do kapitálu v
podobě veřejného dluhu? Při sestavování portfolií bychom prostě neměli
zapomínat na historicky osvědčený způsob řešení veřejných dluhů inflací, tedy
tištěním peněz nebo měnovou
reformou
. Ještě že žijeme v době, kdy lze majetek
diverzifikovat globálně
.


[1] Samuelson, Nordhaus, Ekonomie s. 404,
Nakladatelství Svoboda 1991, ISBN 80-205-0192-4

Loading

Vstoupit do diskuze 0 komentářů

Zdroj a více informací: CII750.cz



Diskuze k článku

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna, vyžadované informace jsou označeny hvězdičkou.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *