Úterý 21. listopadu. Svátek má Albert.

V dobách mamutích dluhů již Samuelsonovy poučky neplatí?

Veřejné zadlužování vlastně ani není tak škodlivé, rozpočty nemusí být vyrovnané, a dluh není břemenem na bedrech našich dětí. Tak nějak popisuje Paul Samuelson mýty, které podle něj doprovázejí veřejné finance.

Fiskální

politika má být podle Samuelsonovy učebnice o utváření daňové soustavy a

veřejných výdajů, s cílem utlumit výkyvy hospodářského cyklu, a zachovat

rostoucí ekonomiku s vysokou zaměstnaností, bez vysoké a kolísavé inflace.

Ovšem v dobách, kdy veřejné dluhy nabyly mamutích rozměrů, přestávají uznávané

teorie platit.

Paul Samuelson (1915 – 2009)

v celosvětově nejprodávanější učebnici ekonomie konstatuje, že veřejné finance

jsou doprovázeny několika mýty. Tyto mýty kritizující veřejné zadlužování mají

být zjednodušujícími moralismy, zastaralými názory a zásadami veřejných

financí, které se hlásaly dříve. Veřejné finance prý nelze chápat jako aplikaci

rodinných

financí, a apelování na vyrovnanost rozpočtu nemusí být příliš rozumné. Rovněž

tvrzení, že státní dluh je břemenem na

bedrech našich dětí, nemusí být prý pravdivé.

Když

manžel s manželkou budou utrácet více, než kolik činí jejich měsíční příjmy,

bude v jejich hospodaření vznikat deficit. Deficit bude pravděpodobně nutné

krýt dluhem, a pokud se dluhy nahromadí, čekají je

nesnáze a možná i bankrot. Z takovéto úvahy by se podle Samuelsonova

pohledu dalo vyvozovat, že když je dluh soukromé osoby je přítěží, bude přítěží

a zlem i státní dluh. Samuelson ovšem tvrdí, že stát může svým deficitním

hospodařením udržet pod kontrolou hospodářské cykly, a stabilizovat tak jinak

nestabilní tržní ekonomiku.

Veřejné dluhy jako

lék na hospodářský útlum?

I

když jsou zdroje omezené a vláda si tak nemůže dělat, co chce, soudobá

makroekonomie podle Samuelsona zásadu vyrovnaného rozpočtu potlačila. V dobách,

kdy se šíří nezaměstnanost, má stát zvyšovat

výdaje nebo snižovat daně, zatímco v dobách, kdy hrozí inflace, má být

dělat pravý opak. Vláda může oživit zaostávající ekonomiku tím, že bude "řídit agregátní poptávku zvyšováním

strukturálního deficitu, rozpočtu nebo zvyšováním množství peněz, nebo

obojím."

Samuelson

ve slavné učebnici vysvětluje: "První

úvaha při tvorbě monetární a fiskální politiky se týká potřeby řízení poptávky,

tj. zajištění přiměřené úrovně agregátní poptávky, aby ani inflace, ani

nezaměstnanost nebyla nepřiměřeně vysoká." Vlády mohou podle tohoto

pohledu aktivně čelit depresím, a to i když stabilizační politika žene deficity

a vládní zadlužení nahoru. Transferové platby, jako jsou podpory

v nezaměstnanosti a výdaje na veřejné programy, vhání do ekonomiky

prostředky, a působí anticyklickým, stabilizujícím způsobem. Představa, že by

měl být státní rozpočet každý rok vyrovnaný, byla v moderní historii opuštěna.

Původně

se v souvislosti s těmito úvahami tvrdilo, že k vyrovnání schodků dojde v

průběhu hospodářského cyklu. Přebytky v době konjunktury měly dokázat pokrýt

deficity v době hospodářského útlumu. Jenže realita hospodaření soudobých

ekonomik ukázala, že přebytky v letech prosperity neodpovídají deficitům z

let recese. Státní dluhy se hromadí, a v mnoha případech dosáhly

mamutích rozměrů.

Mamutí deficity USA a

recepty na léčení předlužení

Horkou

aktualitou posledních měsíců je, že Spojené

státy potřebují zvýšit federální dluhový limit. Tento limit byl kdysi

přijat jako zábrana před nadměrným zadluženým, a byl vyčerpán. Dnes si žádá

navýšení, jinak údajně nebudou moci být placeny závazky plynoucí ze splatných

amerických dluhopisů, nastane technická platební neschopnost. S něčím takovým ovšem padá prestižní ohodnocení

amerických státních dluhopisů ratingem AAA, znamená to snížení úvěrové bonity

a zvýšení rizikové prémie, úrokových sazeb a financování dluhu.

Politikům

se ovšem do škrtání výdajů a hledání úspor moc nechce, rádi poukazují na

související oslabení ekonomiky a podkopání ekonomického růstu. Jenže když bez

ustání vlády utrácí více, než kolik získávají z daní, vládní dluhy rostou a sněhová

koule úroků z úroků narůstá. Obamovy deficity dosahují

od druhé světové války historicky nejvyšších úrovní, a diskuse o potřebě

ozdravení veřejných financí a řešení veřejného dluhu se začíná mluvit stále

více.

Představitelé

Mezinárodního měnového fondu vyzývají Spojené státy ke konsolidaci veřejných financí,

reformovány by měly být mandatorní výdaje, státní programy zdravotní péče a

daňové výjimky. Kde zůstaly Samuelsonovy poučky? Že by Samuelsonovy a Keynesovy

recepty na léčení hospodářských neduhů veřejným dluhem již nefungovaly?

Léčení ekonomiky

vládními zásahy

Samuelson

ve své učebnici ekonomie říká, že fiskální politika je o utváření daňové

soustavy a veřejných výdajů s cílem utlumit výkyvy hospodářského cyklu a

zachovat rostoucí ekonomiku s vysokou zaměstnaností, bez vysoké a kolísavé

inflace. Poklesne-li v recesi produkt, sníží se daňové příjmy, státní kasa

vybírá méně na daních, a k tomu navíc rostou výdaje. Vzniká předpoklad k

většímu deficitu, který není strukturální, ale cyklický.

V

obdobích inflace a hospodářského růstu naopak mají příjmy tendenci růst, díky

lepšímu výběru daní vzniká předpoklad k menším deficitům. Dopad hospodářského

cyklu na daňové příjmy, výdaje a na cyklický deficit ale mohou léčit vládní

zásahy, vláda podle tohoto keynesiánsky laděného pohledu může aktivně čelit

depresím. Pohled předpokládá, část rozpočtu je cyklická, je určovaná pasivně

stavem hospodářského cyklu. Když je ekonomika v útlumu, vybírá se méně daní, a

naopak rostou výdaje státu, cyklický deficit se prohlubuje.

Zastánci

keynesiánského pohledu volají po potřebě stabilizační politiky a dodatečných

vládních výdajích, které mají udržet ekonomiku nad vodou. Když stát své výdaje škrtá

neuváženě, bez ohledu na stav hospodářství, může se hospodářský propad a

cyklický deficit jen prohloubit. Právě zvýšení deficitu v době hluboké recese

má být receptem na léčení churavé ekonomiky. Po dlouhá léta tento výklad

vypadal jako kouzelný recept na hospodářské úspěchy, vyššími deficity se bojovalo proti

recesím, a veřejné dluhy se hromadily.

Samuelsonův pohled na

veřejné dluhy

Samuelson

kapitolu o hospodaření státu uzavírá ve světle výše uvedených řádků tím, že

dluhy nemusí být špatné, že vše závisí na dopadu deficitů a dluhu na ekonomiku.

Na pomoc cituje anglického historika lorda Macaulaye: "Na každém stadiu při růstu tohoto dluhu spustil národ stejné

úzkostné a zoufalé volání o pomoc. Na každém stadiu při růstu tohoto dluhu

moudří mužové vážně ujišťovali, že je nablízku bankrot a zkáza. Avšak dluh

rostl dále, a bankrot a zkáza byly stejně vzdálené jako předtím…. Prorokové

zla trpěli dvojí iluzí. Mylně si představovali, že existuje přesná analogie

mezi případem zadluženého jednotlivce a případem společnosti, která dluží sama

své části… Nebrali vůbec v úvahu účinek vyvolaný neustálým pokrokem každé experimentální

vědy a neustálým úsilím každého člověka postupovat v životě stále kupředu.

Viděli, že dluh roste, a zapomněli, že jiné věci rostou rovněž.“[1]

Na

straně druhé Samuelson uznává, že dluhová služba s sebou nese nutnost

výběru daní: "Přeměna z dnešní

ekonomiky s nízkými úsporami v budoucí ekonomiku s vysokými úsporami bude

doprovázena rozruchem na finančních trzích nebo dokonce poklesem životní úrovně

spotřebitelů." Veřejný dluh prý ale netíží ramena národa tolik, jako

kdyby občané museli nést na svých bedrech skálu. Vnitřní dluh prý není problém,

komplikace přináší dluh vnější: "V

té míře, v jaké si půjčujeme na spotřebu v zahraničí a v jaké zavážeme naše

potomky, že splatí úroky a jistinu takového vnějšího dluhu, uvalujeme na ně

čisté břemeno. Naši potomci skutečně shledají, že se rozsah toho, co budou moci

spotřebovat, snižuje."

Doby, kdy je skutečný

kapitál nahrazován veřejným dluhem

Vnitřní

dluh, který dluží

země svým vlastním občanům, prý podle Samuelsona nepředstavuje problém. Jenže

potřeba obsluhovat veřejný dluh vytváří výdajovou položku v rozpočtech, a

státní kasa na ni musí někde vzít. Čím více se veřejné dluhy hromadí a dosahují

mamutích rozměrů, tím více je skutečný kapitál nahrazován veřejným dluhem

(případně rostou zápůjčky ze zahraničí). Úspory obyvatel v rostoucí míře směřují

do státních

dluhopisů spíše než do akcií či podnikových

dluhopisů.

A

kdo úrok a jistinu těchto dluhopisů zaplatí, když občané vlastně dluží sami

sobě? Kdo splatí dnešní úspory

občana v penzijním fondu, když prostředky ve velkém tečou do kapitálu v

podobě veřejného dluhu? Při sestavování portfolií bychom prostě neměli

zapomínat na historicky osvědčený způsob řešení veřejných dluhů inflací, tedy

tištěním peněz nebo měnovou

reformou. Ještě že žijeme v době, kdy lze majetek

diverzifikovat globálně.


[1] Samuelson, Nordhaus, Ekonomie s. 404,

Nakladatelství Svoboda 1991, ISBN 80-205-0192-4

Máte otevřený účet v zahraničí?

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.