Úterý 14. srpna. Svátek má Alan.

Povinné ručení: Proč musí být povinné?

Objektivní nedokonalost lidské rasy obohacená u subjektivní prvky každého jedince dělá z člověka potenciální hrozbu pro své okolí. Tento fakt částečně potvrzuje i lidové přísloví o neštěstí nechodícím po horách ale po lidech.

Každý jedinec by měl být schopen postavit se ke svému jednání čelem a umět nést potenciální následky svých činů. Minimálně z morálního hlediska. Avšak ekonomické důsledky lidské snahy již v současné době nemusí být triviální a řešitelné. Vlivem vědeckotechnických revolucí posledních století nabývá způsob života neustále nových rozměrů, který tlačí jedince často i do nedobrovolných aktivit s vyšším objemem odpovědnosti z možné realizace rizik.

Příkladem budiž jízda automobilem, která zcela vytlačila sympatické čtyřnohé dopravní prostředky lichokopytníkového charakteru. Dnešní morální a ekonomická odpovědnost za své jednání již nemusí být pro každého únosná. Naštěstí alespoň pro tu ekonomickou část tu máme pojištění odpovědnosti za škodu.         

Právní stránka

Jednání, jehož důsledkem vznikne škoda, může být úmyslné či z nedbalosti. Úmyslné jednání by se dalo dále členit na konání s přímým úmyslem (chtěl a udělal) a s nepřímým úmyslem (nechtěl, ale udělal). Jednání z nedbalosti můžeme dále větvit na vědomé (věděl a způsobil) a nevědomé (nevěděl, způsobil, ale vědět měl).

Škodu druhému můžeme tedy způsobit vědomě a záměrně s jistým úmyslem a cílem, nebo zcela nevědomě či nechtěně. Otázkou je, které druhy jednání by měly být nejen z etického hlediska předmětem pojištění odpovědnosti, a které už nikoliv. Problémem určitě bude objektivně klasifikovat každé konkrétní jednání, neboť nikdy nelze předpokládat u kohokoliv čistou ryzí racionalitu.

Koncepce odpovědnosti za škody má několik poloh. Krajními body intervalu jsou: přímé porušení či zanedbání jasně definované povinnosti, které škodu jednoznačně zavinilo, a tzv. objektivní odpovědnost, která si vystačí s příčinnou souvislostí – nebezpečná činnost => škodná událost – na bázi presumpce viny a míra zavinění se již nezjišťuje. Mezi těmito krajními alternativami leží nespočet variant s libovolnou konstrukcí.   

Obsah produktů

Za pojištěný subjekt, který způsobil škodu třetí osobě, přebírá dle vymezeného rozsahu rizik až do plné výše odpovědnost pojišťovna. V pojistné smlouvě je tedy nutno jasně nadefinovat přebíraná rizika a míru odpovědnosti.

Nejběžnější produkty pojištění odpovědnosti za škody pokrývají oblasti provozu motorových vozidel, úrazů a nemocí z povolání, výkonu profese, občanského života a vlastnických práv. Ne ve všech oblastech je ponecháno rozhodnutí o pojištění na dotyčném subjektu, zejména u prvních třech kategorií se můžeme často setkat s variantou “dobrovolně povinné“.

Při odškodnění bývají obvykle do kalkulace škody zahrnuty následující položky: ztráta příjmu (dočasná i trvalá), náklady spojené s léčením, bolestným, trvalými následky a pohřbem, náklady přímo související s budoucími dopady (výživné, odškodnění pozůstalých) a samotná škoda.

Provoz motorových vozidel

Jedno z nejznámějších pojištění odpovědnosti má ve většině vyspělých ekonomik povinně smluvní charakter, což je dáno především značnou nepředvídatelností realizace rizik a možnými vyššími až katastrofickými škodami, které by měly pro většinu jednotlivců zcela likvidační charakter. V klasické matici finanční eliminace rizik by dle velmi nízké četnosti a velmi vysoké závažnosti byla odpovědnost z provozu motorových vozidel jasným kandidátem na pojištění.

Otázkou tedy je, proč existuje zákonná povinnost a nikoliv pouhá dobrovolnost, neboť dle výše uvedené logiky by pro racionálně jednajícího člověka ekonomického neměl být problém učinit rozhodnutí. Zásah státu v podobě regulace by byl oprávněný v případě tržního selhání. Můžeme tedy považovat případné chybné rozhodnutí subjektu za tržní selhání?

Nejen soudobá mainstreamová mikroekonomická teorie popisuje jednání subjektů za rizika. Zde je riziko charakterizováno jako stav, kdy známe všechny možné výsledky svého jednání s pravděpodobnostmi jejich realizace. Pokud jsme schopni ohodnotit (ocenit) všechny výsledky, nemáme již v rovnici žádnou neznámou a známe tedy očekávanou hodnotu, která je součtem možných výsledků vážených pravděpodobnostmi jejich realizací. Hrajeme hru s rizikem, která je považována za vyrovnanou, je-li očekávaná hodnota rovna nule. Jedná se o tzv. spravedlivou sázku. Je-li očekávaná hodnota kladná, jsme ve výhodě a naopak. Pokud jsme tedy v nevýhodě, hru bychom neměli podstupovat.

Pro ilustraci dalšího pokračování myšlenky si dovolím uvést jednoduchý příklad, který je sice zkreslen subjektivními odhady vstupních dat, ale jako demonstrace směru uvažování postačí.

Máme průměrného řidiče středně velkého auta s ročním pojistným 6 000 Kč, který má během jednoho roku 0,5 % šanci způsobit škodu za 350 000 Kč, 0,05 % šanci způsobit škodu za 3 500 000 Kč a 0,005 % šanci způsobit škodu za 35 000 000 Kč.

Vyjdeme z výše popsaného vztahu o očekávané hodnotě:

E(X) = π1*X1 + π2*X2 + π3*X3 + π4*X4 ,

kde X je událost (ušetřené pojistné či způsobená nehoda) a π pravděpodobnost realizace události X, a dosadíme:

E (X) = 0,99445*6000 – 0,005*350 000 – 0,0005*3 500 000 – 0,00005*35 000 000 = 5967 – 5250 = 717

E(X) ≥ 0

Vyšla nám kladná očekávaná hodnota, hru bychom tedy měli podstoupit, neboť jsme ve výhodě a homo economicus indiferentní k riziku by pojištění zavrhnul. Po reálném světě však chodí i rizikově averzní jedinci, která tvoří skupinu většinovou a rozhodli by se naopak pojištění přijmout. Doplňkem této skupiny by byli lidé k riziku indiferentní či ho dokonce preferující, kteří by samozřejmě stejně jako modelový homo economicus pojištění odmítli.

Projevem indiference může být v tomto případě i obyčejná neinformovanost, špatný odhad či lenost. 

Důsledky realizace většiny rizik mohou být pro jednotlivce závažné až likvidační, a proto společnost podává pomocnou ruku prostřednictvím státní regulace výše uvedené doplňkové skupině lidí, která by si pojištění dobrovolně nepořídila. Tímto dobrodiním nepomáhá společnost jen oněm druhým, ale především i sobě samé, neboť si posiluje šance na dobytnost případného náhrady škody.  

Vývoj pojištění odpovědnosti z provozu motorových vozidel u nás

Od roku 1955 až do konce tisíciletí u nás fungovala zákonná podoba „povinného ručení“. Existovala pouze jedna pojišťovací instituce a zákon plošně nahrazoval všechny detaily pojistné smlouvy a podmínek. Této podobě však chyběl základní duch komerčního pojištění – princip ekvivalence, což příliš nepřekvapí, neboť za dob minulého režimu by jakékoliv principy ekvivalence byly těžko akceptovatelné, zcela antisociální a odporně kapitalistické.

Se začátkem nového tisíciletí dochází k zásadní změně ze zákonného pojištění na povinně smluvní a Česká pojišťovna přichází o monopol. Dozor nad pojišťovnictvím udělil 12 licencí a boj o klienty mohl nerušeně začít. Snaha o krátkodobé zachování cenové regulace v podobě tříletého úzkého koridoru cen značně omezovala možnost konkurence cenou produktu. Hlavní boje tedy byly sváděny v oblastech kvality produktů, zejména v rozsahu služeb a dalších výhod. Se zajímavou strategií přišla Česká pojišťovna, která se nepřímo rozhodla konkurovat cenou a de facto úspěšně obešla zákon. Klientům byla při podpisu smlouvy nabídnuta okamžitá jednorázová odměna (asi 200 Kč) za vyplnění krátkého dotazníku průzkumu trhu.     

Pojistné

Ve valné většině případů dnes výše základního pojistného pro osobní automobily závisí pouze na obsahu motoru, což hodnotím jako velmi nešťastné a nespravedlivé řešení. Velmi málo pojišťoven pro stanovení ceny pojistného zohledňuje i další faktory, např. bydliště či věk řidiče.

Určitě je však třeba zmínit systém bonusů a malusů, který zohledňuje míru nehodovosti a nabízí zvýhodnění či přirážku k základnímu pojistnému, což může výslednou cenu pojistného značně ovlivnit. Tento systém má však potenciální a zneužitelnou mezeru, neboť je pojišťováno auto a nikoliv přímo řidič. V praxi tedy může čerstvý absolvent autoškoly usednout do velmi výkonného dědečkova auta a prohánět se silnicemi za podstatně nižší než adekvátní pojistné.  

Velmi mě proto zaujala myšlenka nepojišťovat auto ale řidiče samotného. Tedy nikoliv jedna SPZ, ale jeden řidičský průkaz na jedno pojištění. Podobný princip funguje v oblasti myslivosti, kde pro držení zbrojního průkazu kat. C (pro lovecké účely) je třeba mít sjednáno adekvátní odpovědnostní pojištění (nabízí pouze pojišťovna Halali).

Tento princip pojišťování konkrétních osob se velmi blíží klasickému odpovědnostnímu pojištění za škody v občanském životě či při výkonu profese. U provozu motorových vozidel bude ale velmi obtížné určit únosné a spravedlivé pojištění pro obě strany (řidiče a pojišťovnu). Možnými determinanty pojistného by byly nejen věk, bydliště, vzdělání či nehodovost, ale i intenzita řízení či počet vlastněných automobilů.    

Platíte povinné ručení?

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

9 komentářů: “Povinné ručení: Proč musí být povinné?”

  1. FL napsal:

    napadaji me varianty dve..
    1) Lobby , naprosto nekonecnej prijem pro pojistovny

    2) ze dost „obycejnych“ cechu jsou dementi bez financniho iq a byla by pojistena jen mala cast..ta velka by byla nepojistena a zrejme jeste vic zadluzena, ptz by musela brat pujcky na nehody, ktere spachali a nemaji logicky na zaplaceni.

  2. Michal Kára napsal:

    ‚Po reálném světě však chodí i rizikově averzní jedinci, kteří tvoří skupinu většinovou…‘ – to by mne zajímalo odkud jste toto čerpal. Naopak při existenci malého rizika s možným velkým dopadem má většinová populace tendenci riziko podceňovat (‚malé číslo to je skoro nula a nula krát hodně je pořád nula‘ aneb ‚mně se to nestane‘). A to nemluvím o opět typickém většinovém přeceňování vlastních schopností (‚Pojištění je pro ty ostatní neschopy, já ho nepotřebuju protože jsem dobrý řidič a nevybourám se‘).

    Co se týče argumentů proč povinné:

    – U mnoha havárií je způsobená škoda taková, že by viníkovi způsobila velké problémy, takže by se minimálně rapidně zvedl počet újezdů od nehod a dalších nešvarů. Prostě mnoho lidí by se způsobením nehody dostalo do situace kdy by už nemělo co ztratit a to by nebylo dobře pro celou společnost

    – U nemalého počtu nehod by viník škodu zaplatit prostě nedokázal – poškozený by nedostal náhradu

    Ad pojištění dle objemu motoru: Možná je to na první pohled nespravedlivé, ale ‚statisticky‘ to relativně vychází. A těch ‚nespravedlností‘ je tam více – třeba člověk/auto co najezdí 100 tisíc km za rok platí stejné pojištění jako člověk/auto co najezdí 10 tisíc km za rok, ačkoli pravděpodobnost že způsobí nehodu, je 10x vyšší. (Ano, můžeme debatovat, že člověk co jezdí více bude možná více vyježděny, ale rozhodně nebude 10x lepší řidič.)

    Pojištění na člověka: Nebylo by úplně od věci, ale zase by byl problém u řidičů, co nejezdí pořád, eventuelně pokud má rodina se čtyřmi řidiči jedno auto, platila by 4x atp.

    • myvyoni napsal:

      K těm alternativním způsobům výpočtu sazeb. Je to jeden velký nesmysl, který je založen pouze na nechuti lidí platit za pov. Tak pořád hledaji cesty, jak to pov alespoň slevnit.

    • Anonym napsal:

      ad rizikově averzní většina a kde jsem to vzal – kromě velké spousty teoretických přístupů a modelů s velmi tvrdými předpoklady byla tato teze potvrzena i výzkumem v USA, kdy byla skupině lidí nabídnuta možnost získat hned 500USD nebo si hodit mincí a získat 1000USD/nic…a spolehlivá většina volila jistotu (velmi stručný a nekomplexní popis pokusu, kdy tato dílčí část byla pouhým kamínkem v mozaice výzkumu „přístup člověka k riziku)

      ad argumenty pro povinnost – zcela souhlasím s celospolečenským přínosem, viz poslední odstavec kapitoly „provoz mot. vozidel“

      ad objem motoru – pro odlehčení: 1st – lež, 2st – velká lež, 3st – statistika 🙂 Jinak zcela souhlasím s Vaším názorem a navíc v článku ani nepřicházím s dotaženým nápadem, pouze s výstřelem do tmy.

      • Michal Kára napsal:

        Rizikova averza: Aha, jasne. Napriklad v knize „Michael M. Pompain, Behavioral Finance and Wealth Management“ je na strane 33 popisovan presne tento pokus a 84% ucastniku volilo jisty zisk. To je pravda. ALE! Hned pod nim je jiny pokus:

        A) Jista ztrata $500
        B) 50% sance ztraty $1000

        Zde volilo „jistotu“ pouze 69% ucastniku pokusu – realni lide posuzuji zisk jinak nez ztratu(!) A to mame 50% pravdepodobnost. Pokus, kde byla velmi mala pravdepodobnost velke ztraty jsem nenasel, ale domnivam se, ze tam by moznost „B“ – riskovat ziskala jeste vetsi, mozna i znacne nadpolovicni skore presne podle hesla „mne se to nestane“.

  3. myvyoni napsal:

    Musí být povinné, protože by ho jinak čecháčci neplatili.

    • TomTom napsal:

      Ty jsi asi marťánek,ale čeština ti jde

      • myvyoni napsal:

        Klidně se divte, ale je to tak, jak říkám. M. Kára sice použil sofistikovanější formulaci, nicméně vyjádřil jen to co já. Řada lidí by si POV neplatila (čecháčci mají obzvlášť negativní vztah k pojištění), kdyby nemusela, protože by nad rizikem úhrad statisícových škod mávli rukou. A problémy poškozených by je už vůbec nezajímali.

        • Miki napsal:

          Máte (asi i bohužel) pravdu. Ono stačí slyšet lidi, jak se baví o tom, „… že je jedno, kde mám povinný a za kolik – hlavně, ať je to co nejlevnější -, protože když už to do někoho náhodou střelím, tak jsem krytej“. Ale když je řeč o havarijním, tam už lidi uvažují jinak, protože jde o jejich majetek a reálné ohrožení jejich hodnot, statků atp.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.