Lepší zemřít mladý…
Úvodem svého dnešního zamyšlení bych rád předeslal, že nejsem ani zdravotník, ani odborný zdravotní novinář. Zdravotnictví znám jen ze dvou úhlů pohledu. Jako obyčejný pacient, což je pohled první. Ten druhý pohled je o něco smutnější. Několik lidí v mém okolí jsou zdravotničtí pracovníci, povětšinou na té nejnižší úrovni. Jedná se o zdravotní sestry, či pomocníky ve zdravotnictví. Oni vědí, že jsem člověk, jenž píše o různých nešvarech, a tu a tam mne informují o něčem, co by podle nich stálo za zveřejnění. Většinou nechtějí nikoho konkrétně jmenovat, aby jejich slova neměla vážnější dopad.
Musím říci, že ten druhý úhel pohledu, jenž se mi na naše zdravotnictví nabízí, je velmi smutný. Co já slyším příběhů! Většinou mají jedno společné. A tím společným jmenovatelem jsou peníze.
Jsem již starší kus, takže vnímám stále ještě zdravotnictví jako službu občanům. Proto mne vždy zarazí, když se dozvím, že peníze jsou ve skutečnosti tím hlavním hybatelem v jednání mnohých zdravotníků. Asi to tak má být, ale já to nechápu. Peníze jsou to hlavní.
Když slyším, jak jednají lékaři, kteří jsou finančně motivováni zástupci farmaceutických firem k tomu, aby předepisovali konkrétní léky, mnohdy mne zamrazí. Když slyším, že lékaři neprovádějí u nemocných některé úkony, jelikož by jim to v konkrétním čtvrtletí z důvodu překročeného limitu již zdravotní pojišťovna nezaplatila, tak mne jímá děs. Spousty příhod a spousty otázek.
Nedávno mne navštívil jeden vzdálený příbuzný. A vyprávěl:
REKLAMA
Pracuje jako ošetřovatel v jednom zařízení, které nazývá domov pro stařečky. Nejedná se o žádný domov důchodců, ale o zdravotnický ústav, kde dožívají staří, nemohoucí a nemocní pacienti. On sám nemá žádné zdravotní vzdělání, před tím pracoval jako údržbář v jednom hotelu, ale tento hotel začali rekonstruovat a on přišel o práci.
Coby údržbář se tedy přihlásil na údržbu zmíněného objektu, kde je poskytována péče o staré a umírající lidi. 95 lůžek v bývalém klášteře. Malá a malebná vesnice s 250 obyvateli, ve které je již roky toto zařízení.
Ústav provozuje jistý pan doktor, který má ještě pět dalších stejných v kraji. Milionář. Jezdí drahým vozem, vždy elegantně oblečen. Za každé lůžko vybírá peníze ve velké výši, jelikož garantuje nejen péči 24/7, ale i lékařský dohled, sociální a kulturní péči o pacienty a hlavně prostředí kláštera s klášterní zahradou, kde se pasou ovečky a štěbetají vrabci. Výše poplatku za jednoho pacienta je v úrovni průměrné měsíční mzdy v naší zemi.
Můj příbuzný, coby údržbář, pracoval na údržbě asi dva dny. Pak přišla žádost. Mají málo ošetřovatelů, pojď za stejné peníze, obléknout se do bílého a dělat ošetřovatele. Budeš k ruce zdravotní sestře, která je neustále přítomna, a budeš provádět jen nezdravotní úkony. Umytí, přebalení, nakrmení pacientů, jejich převoz a hlavně komunikaci s nimi.
Vzal to. Na směně je jich šest. 4 pomocníci, sestra, lékař. Pomocníci pomáhají, sestra ošetřuje a lékař chodí mezi pacienty a dohlíží na jejich zdraví. Oficiálně je to takto.
REKLAMA
Ve skutečnosti je lékař trvale nepřítomen. Prostě nejsou lidi. Lékař jezdí jen ve středu, od 9.00 do 12.00. Prohlédne pacienty a odjede. Mnohdy ovšem ani pacienta nevidí a spokojí se se záznamy o něm. Naordinuje postupy a zmizí. V případě nouze se volá tomuto lékaři na mobil, nebo se rovnou volá 155.
Sestra je v práci jen dopoledne, ve všední den. Rozdá do lékovek léky, aplikuje injekce. Přibližně ve 14.00 odchází. Na směně zůstávají nikoliv čtyři, ale pouze tři a někdy dokonce dva, ošetřovatelé. Extrém byl, že jednou, asi 14 dní, byl na směně jen jediný člověk. Nikdo nemá zdravotní vzdělání. Kromě mého příbuzného, jsou všechno Ukrajinky (nic proti nim). Tyto Ukrajinky jsou v ČR na turistické vízum, nebo na polské pracovní. Pracují zde 3 měsíce a pak jsou vyměněny za jinou „várku“. Bydlí v areálu ústavu. O úrovni toho bydlení bych také mohl napsat, ale to by byl jiný, též smutný příběh.
Směna, která zůstane, má „na krku“ kompletní osazenstvo. Večer rozdat večeři, rozdat léky. Kdo se může najíst, nají se. Kdo nemůže, nejí. Ve třech se nedá zajistit krmení, takže prostě se občas krmí pacienti navzájem. Kdo nemá někoho, kdo by jej nakrmil, je hlady.
Léky rozdává nezdravotnický personál. Nekontroluje, zda si je, pacienti vzali. Není na to čas.
Největší odvážlivci z řad ošetřovatelů dokonce aplikují i injekce, ovšem musí to být po předchozí domluvě se sestrou. Doktora to nezajímá. Má pět ústavů, v každém je jeden pracovní den.
REKLAMA
Aplikace injekcí je nutná též, pokud některý z pacientů dostane záchvat vzteku a zuřivosti. Jsou připraveny vždy dvě až tři uklidňující injekce, které pacientovi „bodne“ ten, kdo je zrovna z personálu nejblíže. Napadání personálu je na denním pořádku.
Proleženiny a hlad. To je nejčastější problém v těchto zařízeních. Dalším problémem je absolutní absence odborného personálu. Na sestry nejsou peníze. Na odborný personál také nejsou peníze. Takže o nějakých vycházkách s pacienty si může nechat kdokoliv jen zdát. Personál se jen tak tak stíhá starat o tzv. „ležáky“ a to ještě jen v základní péči. Přebalit, namazat, zalékovat a hotovo.
Všichni, do jednoho, z personálu, dělají svoji práci rádi. Snaží se. Ale když máte na starosti chodbu plnou ležících a pohybu neschopných pacientů, moc asi neuděláte.
Jako velký problém vidím to, že děti pacientů nekontrolují, jak se s jejich rodiči zachází, či nezachází. Jsou mnohdy rádi, že se rodičů zbaví, jelikož dnešní doba je prostě taková. Není čas. Děti důvěřují tomu, že se o jejich rodiče někdo odborně stará.
Konkrétní zařízení, o kterém píši, jmenovat nebudu. Na přání mého příbuzného. Vím, že skutečnosti, které popisuji, nejsou stejné ve všech zařízeních. Vím, že jsou skutečně i poctivá zařízení, že ne ve všech dochází ke zmíněnému chování. Jde mi jen o to, poukázat na to, jaká také může být skutečnost.
Pokud se domníváte, že popsané chování je čerpáno někdo z roku 1980, odněkud z rozvojové země, mýlíte se. Popisuji realitu roku 2019, v České republice. Vše je jen o penězích. Máš? Zaplať!
Ale ani ve zmiňovaných zařízeních není péče zdarma. Jak popisuji, platí se a to docela hodně. Ústav si bere příspěvky od státu, ještě důchod pacientů a ještě děti připlácí. A ne zrovna málo.
Pohřební služba přijíždí do zmiňovaného ústavu často. Lidé jsou staří a ke stáří patří smrt. Není týdne, kdy by pohřebáci nepřijeli. Stejně jako pro jednoho pacienta, jenž ve věku 92 roků zemřel. Požehnaný věk. Můj příbuzný tvrdí, že skutečnou příčinou úmrtí bylo zanedbání řádné péče. Doktor, jenž ho měl vidět, ho prostě ani neviděl. Za tři týdny od přivezení pacienta se k němu nedostal. Viděla jej jen zdravotní sestra, která konstatovala nutnost zaléčení, zapsala to do papírů a tím to pro ni končí. Ale dokažte to někomu! Věk 92 roků již nahrává tomu, že se nikdo po ničem ani nepídí. Už byl starý, tak umřel. Příroda udělala své.
Můj příbuzný v té práci zůstává. Je to takový samaritán a v péči o ty lidi se našel. Přebaluje, převazuje, maže masti, dává na vozík a dokonce, když má volno, zůstává v práci a jezdí s lidmi venku po parku. Je to jeho vůle, chce těm lidem zpříjemnit konec jejich života. Jeho vzdělání je instalatér, nemá žádných zdravotních škol. Přesto, vzhledem k tomu, že je služebně nejstarší, a též vzhledem ke skutečnosti, že je jediný Čech, má nejen bílé oblečení, ale hlavně již řídí několik Ukrajinek a rozděluje práci. A Ukrajinky rozdávají injekce a dávají léky. Všichni o tom vědí, nikdo se nad tím nepozastaví.
Každou sobotu musí na směně být v šesti lidech. To je nařízení. Nikoliv ve dvou, nebo ve třech, jako obvykle. Ale v šesti. Tak si to přeje pan majitel. V sobotu totiž jezdí děti. A pan majitel chce, aby to vypadalo. A můj příbuzný každou sobotu dostává bonboniéry či cigarety, jelikož děti se prostě snaží zavděčit. Ale tím to pro děti povětšinou končí. Sobota mine a oni odjedou vstříc svým životům. Za těch pět roků, co tam můj příbuzný pracuje, se ještě ani jednou prý žádný z potomků nezajímal, jak to v ústavu chodí ve všední dny a zda je (například) slibované lékařská péče dostupná skutečně garantovaných 24/7. O tom, jaké vzdělání mají lidé pečující o jejich rodiče, ani nemluvě. Bílý plášť zcela postačuje. Lepší zemřít mladý. Alespoň zde, v České republice.
