CZK/€ 25.095 -0,06%

CZK/$ 23.756 +0,13%

CZK/£ 30.317 +0,07%

CZK/CHF 27.002 -0,14%

Osmý div světa? Bilance centrálních bank..

 

Centrální banky mohou nafouknout svou rozvahou do libosti. Jak se strůjcům měnové politiky zachce. Doba si to žádá, došla likvidita a nelze přece opakovat Velkou depresi. Má to ovšem háček – tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.

Loading



 

„Nechápu, kde centrální banky berou peníze například na nákup dluhopisů,“ zní jedna z otázek našeho čtenáře Ondry. Snaží se pochopit likviditu, tajemství dluhu skrytého za oponou. Pozastavuje se nad domnělou neomezeností financování z měšce centrální banky. Z praktického hlediska ale chápe, že nic neroste do nebes a jednou musí dojít k zúčtování.

Jak se množí peníze?

Záhadného pana Fulda, který s patřičnou pečlivostí pravidelností komentuje námi publikované články týkající se témat „tištění peněz“ a otázek kvantitativního uvolňování, aktuálně doplnil anonym. Říkejme mu Standa.

Jak Fuld, tak Standa podobnými argumenty více či méně pochopitelně a zdatně komentují, jak se centrální bankovnictví posunulo a změnilo podobu. Centrální bankéři chtějí zajišťovat a dodávat financování potřebné k fungování a chodu ekonomiky, aniž by došlo k vykolejení inflace spotřebitelských cen. O inflaci cen aktiv nejde, to už je věc druhořadá.

Standa se ve svém komentáři nejprve opírá o potřebu odlišit peníze od likvidity:

„Nové peníze vznikají tak, že někdo zajde do banky a půjčí si peníze. … Čím víc lidí a firem si půjčuje peníze od bank, tím více peněz vzniká.… Při splácení půjček ty nové peníze ale zanikají.“ Standa nám tak trochu nosí dříví do lesa, vznik a zánik peněz jsme už kdysi popsali v článku

REKLAMA

Také si přečtěte: Tajemství peněz: Jak se množí peníze?

Čím jsou financovány gigantické cizoměnové investice ČNB?

I pod článkem zabývajícím se tím, jak v soudobém bankovním systému vznikají a zanikají peníze, se tehdy v komentáři projevil tajemný pan Fuld. Vyslovil upozornění, že „Likvidita a peníze jsou odlišné entity a jejich směšování při počítání peněžní zásoby je častou školáckou chybou“.

Ano, rozlišení rozdílu mezi likviditou a penězi je pro pochopení dopadů různých forem QE na inflaci důležité. Nebudeme opakovat a odkážeme se na dřívější článek: Tajemství likvidity a dluh skrytý za oponou.

Likvidita má prostě omezené použití, je to dluh ukrytý za oponou. Pokud to tajemné instrumentárium, zbraně a nástroje, které centrální banka má, dokáže za oponou udržet, může to fungovat. Jakmile vyprchá důvěra nebo se zadrhne reálná ekonomika, pak se ukáže, kdo plaval nahý.

Kdo článek o tajemství likvidity přečte, má nakročeno k tomu, aby pochopil způsob, kterým ČNB financuje svoje devizové rezervy. S nimi se pojí cizoměnové investice, které úřad ČNB oficiálně prezentuje jako součást realizace nezávislé měnové politiky.

Gigantické devizové rezervy, aktuálně ve výši 66 % HDP, drží úřad ČNB zejména v důsledku změny režimu kurzu koruny a jejím držení na oslabené úrovni 27 CZK/EUR. Jak s tímto souvisí velká novela Zákona o ČNB, si jsou zajisté nezávislí experti představující poradní hlas legislativců vědomi.

Tak jako tak masa cizoměnových investic ČNB existuje. Ve svém důsledku taková gigantická devizová pozice ovlivňuje kurz koruny, stejně jako jeho volatilitu. Tyto rezervy nepředstavují fondy nastřádané a kumulované spořivými občany, ale byly financovány nafouknutím bilance centrální banky, inflací likvidity.

Ano, pohled a pochopení rozvah centrálních bank skýtá osmý div světa, tajemstvím likvidity skryté za oponou. Na rozdíl od jiných subjektů může centrální banka měnově-inflačně nafouknout svou rozvahu. Jak je strůjcům měnové politiky libo a jakou mají odvahu.

Obrázek 1: Devizové rezervy (v grafu zeleně), jsou aktiva, majetkem ČNB. Financován je emitovanou likviditou (v grafu červeně).
Jak vznikají peníze centrální banky
Zdroj : ČNB, stav k 31. 12. 2019

REKLAMA

Je bilance centrální banky omezena?

Byl jednou jeden pán tajů inovovaného centrálního bankovnictví údajně neznalý. Říkejme mu Ondra. Napsal o sobě, že je laik. Ondra se snaží pochopit, jak fungují centrální banky. Jeho zvídavost se probudila právě při čtení článku Kolik peněz centrální banky ještě natisknou?

Jak Ondra napsal v komentáři pod článkem, chtěl by objasnit několik záhad.

Jednou z otázek, které položil, je zda mohou centrální banky posílat do bank skutečně neomezenou likviditu. Stručná a jasná odpověď je, že teoreticky mohou, ovšem prakticky jsou omezeny.

Když ČNB v letech 2013 – 2017 změnila kurzový režim koruny a držela korunu oslabenou na 27 CZK/EUR (eufemisticky označované jako „kurozový závazek“), musela opakovaně proti koruně intervenovat. Půjčovala si od bank eura a platila nově vytvořenou likviditou. Ta byla v úhrnné sumě za více než 2 biliony korun. Proč se taková inflace likvidity neprojevila v inflaci spotřebitelských cen, spočívá v instrumentáriu centrálního bankovnictví. Sterilizované devizové intervence, stahování likvidity a jiná kouzla.

Nejen dluhopisy, ale i akcie

Kvantitativní uvolňování je například o skupování a financování dluhů států i firem. Strůjci měnové politiky při svém obchodování vyměnili něco za něco. Bilance centrální banky se nafoukla. Centrální banka získává aktivum, cenný papír. Stává se věřitelem a věří, že dluh bude splacen. Jde-li o akcie, nese riziko špatného hospodaření. Centrální banka se stává akcionářem, přebírá a nese riziko (úměrné objemu držených akcií), že firma zkrachuje.

Píše diskutér Anonym, že odkupy dluhopisů centrální bankou by asi byly „OK“, pokud by centrální banka kupovala „zdravé dluhopisy“. Pokud se budeme držet zdravotnické terminologie, existují dluhopisy zdravé (bonitní, prvotřídní), stejně jako dluhopisy churavé (prašivé, s vysokým výnosem). Dluhopisy také mohou onemocnět, dlužník se může dostat do situace, kdy už asi dluh ani nesplatí (padlí andělé).

V aktuální korona krizi dochází v zahraničí už i na kvantitativní uvolňování zahrnující nákupy padlých andělů, kdysi vysoce kvalitních dluhopisů. Dostalo se i na dluhopisy prašivé, u kterých se vidina splacení dluhu snadno rozplyne. Jde o dodávání likvidity, hašení požáru. Nyní se hasí, co bude dál, se uvidí později.

Ptal se čtenář Ondra, jak to bude s inflací. Jak svět bude nadále vypadat, když se centrální banky pustily do obřího financování. Budeme-li upřímní, v realitě to nikdo neví. Právě v těžkých dobách se bude ukazovat, jak byla v dobách zalitých sluncem zvládnuta realizovaná měnová a rozpočtová politika. Zda byly vytvořeny rezervy. Jaká úzká místa vznikla.

Co se týká nadměrné likvidity a související inflace, v jedné z odpovědí v diskuzi zaznělo, že nadměrné peníze nakonec zamíří do nějakých investic nebo spekulací. Je to realita, vidět to je třebas v akciích, nemovitostí, anebo bitcoinu.

Není to ovšem ani tak o investicích jako o spekulaci. V dobách stlačování úrokových sazeb a pumpování likvidity do finančního systému vznikají cenové bubliny. Leckdo ve víře v zisky nakupuje. Někdo nakupuje, protože musí.

Stejně tak lze odhadovat, že zájmu významných centrálních bank bude úrokové sazby dlouhodobě stlačovat. Firmy, státy i další dlužníci budou drženi nad vodou tím, že si berou nové půjčky. Bude se vytloukat klín klínem. Malé měny budou testovány. U států s vnějším zadlužením bude záviset na jejich schopnosti splácet. Bude hledána rovnováha, ať už přes měnový kurz, tak domácí inflaci a další proměnné.

REKLAMA

Žádný strom neroste do nebe

Když firma, která dluhopis nebo akcie emitovala, zkrachuje, centrální banka držící její cenné papíry realizuje ztrátu. Ti, kdo dluhopis nebo akcii centrální bance prodali, žádný závazek nenesou. Ztráta jde k tíži hospodaření centrální banky. Při konečném zúčtování jde o závazky bankovního systému jako celku a hodnotu aktiv v konsolidované bilanci.

To, jaký budou mít ztráty centrální banky národohospodářský význam, se ukáže v dlouhém období. Nejen v inflaci, ale i hospodářském růstu. V „zombifikaci“ ekonomiky, rostoucí potřebě státu do ekonomiky zasahovat. Projeví se to v tom, jaká bude struktura ekonomiky. Vše se odrazí v tom, do čeho se (ne)vyplatí investovat.

Ondra má spoustu otázek. Může centrální banka nakupovat akcie, prostě všechno? Pokud mu to institucionální nastavení a legislativa umožní, tak ano. Duch doby si to žádá. Pokud to nebude zakázáno a pokud bude akcie ochoten někdo prodat, proč ne. Historie se neopakuje, ale rýmuje. A zkušenosti s inovacemi využívání emisního monopolu emitenta měny nejsou příliš zářné.

Centrální banky nakupují zlato. Z jakých peněz nakupují zlato? Pokud některé centrální banky zlato nakupují, pak nákupy financují z nově vytvořené, emitované, likvidity. Chcete-li z „natištěných“ peněz.

V lecčems si Ondra sám odpovídá. Země, ze které prchá zahraniční kapitál a která je ve vnější nerovnováze, kurz měny neúprosně klesá. Inflace letí vzhůru.

To ovšem neplatí pro země eurozóny, jako je třebas Itálie. Ondra přemýšlí, zda se může Itálie zadlužovat donekonečna, když bude ECB stále nakupovat italské vládní dluhopisy. Ptá se, zda by se eurozóna, resp. jednotná měna euro mohla rozpadnout. Nevíme, uvidíme.

Co víme, je realita života. Ekonomická realita toho, že žádný strom neroste do nebe, ovšem stále platí. U snědeného krámu se zvyšují pnutí. Nastupuje politika a politikaření. Dluhy nemohou růst do nebes, proti dlužníkovi vždy stojí věřitel. Německý ústavní soud se nedávno ozval. Měnová politika Bundesbanky nemá financovat cizí státy, jakkoli je Německo součástí eurozóny.

Výhody rezervních měn

Když se to s měnovým financováním přežene a nikdo nebude chtít danou měnu držet, kouzlo likvidity skryté za oponou vyprchá. Jen hlupák by držel měnu, která pádivě ztrácí svou hodnotu nebo se zdá, že se k tomu schyluje. Vyprchá-li důvěra a ztrácí se víra v politické autority, nastává rozvrat a hyperinflace.

Podobně Ondra uvádí i zmínku o zvláštní pozici rezervní měny a ptá se, zda to souvisí s tím, co jsme označili jako tajemství kouzla likvidity za oponou. Tuší dobře. Pokud dolar je a také zůstane rezervní měnou, pak ochota držet dolary snižuje dopady inflace dolarové likvidity. Když naše centrální banka část svých cizoměnových aktiv investovala do dolarových aktiv, spolupodílí se na financování obědu zdarma.

Spojené státy  jako emitent rezervní měny prostě mají svou výhodu. Podobnou výhodu by mohlo mít i euro, tedy pokud by bylo institucionálně adekvátně nastaveno. V situaci, kdy vychází najevo, že jednotná měna je svěrací kazajkou pro hospodářsky odlišné ekonomiky, bude narůstat pnutí. Pozice významu eura tak bude nejspíše slábnout.

Jak napsal Ondra, se změnou centrálního bankovnictví se rozhoduje o tom, jak bude svět nadále vypadat. Není to ale jen otázkou dnešních dnů, ke značným posunům dochází po celou dekádu. Jedno je jisté, role státu v ekonomice se bude zvyšovat. A centrální banky nejsou natolik všemocné, jak by se zdálo. Zázraky dělat neumí.

Obrázek 2: Část cizoměnových pozic centrální banky jako ústřední banky státu je označena jako „investiční“. Úřad ČNB investoval do akcií, amerických hypotečních cenných papírů (MBS), dluhopisů. Představuje největšího institucionálního investora v zemi.
Jak vznikají peníze centrální banky
Zdroj : ČNB

Loading

Vstoupit do diskuze 38 komentářů


Související články


Diskuze k článku

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna, vyžadované informace jsou označeny hvězdičkou.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

 
 
 

 
  • D. Hrazdil

    19 dubna, 2021

    Pane kolego,
    Váš článek se vyjadřuje velice obšírně k extrémně složitému tématu, které navíc od roku 2008 několikrát změnilo pravidla hry. Bohužel struktura Vašeho psaní, počínaje zvolením tématu a jeho rozebráním až k hovorovým „padlým andělů“ a „prašivým investicím“, pochopení čtenáři nepřidá, nýbrž ubere.

    Téma samo o sobě je dosti zajímavé, prosí zdržte se žoviality a žargonu a držte pro příště merita věci a oficiálního názvosloví. Nepochybuji, že Vaše články čtou i Vaši studenti a laická veřejnost.
    Myslete tedy zejména na ně a hyperboly a žargon nechme beletrii.

    Děkuji, s pozdravem
    DH

    Odpovědět

  • R.Novotný

    27 května, 2020

    Pan Fulde, asi jste přečetl jen perex. Nebo jste přeskočil sdělení, že centrální banky sice mohou nafukovat bilance nade všechny meze, ale prakticky jsou omezeny.

    Věcný argument pro konstatování „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne“ je historie plná inflačních epizod anebo měnových reforem… U nás v minulém století měnové reformy v roce 1919, 1945, 1953 a inflace transformačních 90. let.

    Osvěta a hlásání náboženství moderní makroekonomické regulace objevující se ve zdejší diskusi opomíjí mnohé aspekty či rizika. Uvedu jeden, CIZOMĚNOVÁ AKTIVA v bilanci centrální banky.

    Na začátku května otiskl deník The Financial Times komentář upozorňující na rizika, která Švýcarská centrální banka (SNB) nafouknutím své bilance nese. Její aktiva ekvivalentní přibližně 120 procentům švýcarského HDP vygenerovala ztrátu 39 miliard dolarů za čtvrtletí. V článku byla vyslovena řečnická otázka, co by se stalo, kdyby ztráta dosáhla 100 miliard dolarů…

    Rozvaha SNB se od většiny ostatních centrálních bank liší tím, že velká část její investice byla alokována spíše do (cizoměnových) akcií než do státních dluhopisů. SNB by se prý neměla stát HEDGE FONDEM, který se ve vztahu k velikosti švýcarské ekonomiky stal příliš velký. Nastoupí-li extrémy, může to zemi i ZNIČIT.

    Ano, i devizové intervence jsou kamínkem do mozaiky QE. Mají své důsledky. Třebas dopad v podobě zvýšení aktiv domácích bank v místní měně je zřejmý (viz graf v článku) – obchodní banky jsou protipólem nárůstu cizoměnových aktiv a pozic banky centrální. S tím souvisí dopady na finanční zprostředkování a stabilitu domácího finančního sektoru.

    Nafouknutí bilance centrální banky má dopady jak na reálný, tak na finanční sektor. Jak dnes, tak v budoucnosti.

    S cizoměnovými pozicemi centrální banky pak souvisí několik otázek, např.:
    (1) Rozvaha centrální banky je vystavena tržnímu vývoji. Pokles tržní hodnoty zahraničních aktiv nebo dlouhodobý nárůst úrokové sazby může snížit hodnotu jejich aktiv při zachování hodnoty závazků.
    (2) Do hry vstupuje riziko domácí finanční nestability, nadměrné úvěrové expanze. Včetně snižování úvěrových standardů.
    (3) Sterilizace nadměrné likvidity centrální bankou dává obchodním bankám výnosy bez velkého úsilí (v ČR poukázky ČNB).
    (4) Pokud centrální banka utrpí trvalé ztráty, může být její nezávislost zasažena. To může mít nepříznivé důsledky pro schopnost dosahovat sledovaných cílů.

    Provádí ČNB zátěžové testování SVÉ rozvahy? Dokáže být jako makroobezřetnostní autorita obezřetná? A těch otázek je mnohem víc..

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    28 května, 2020

    „V článku byla vyslovena řečnická otázka, co by se stalo, kdyby ztráta (SNB) dosáhla 100 miliard dolarů…“ Takové otázky klade mnoho lidí. Mě ale zajímá odpověď na tu otázku. 🙂 Co se podle Vás v takovém případě stane a proč? Podle mě se v takovém případě nestane vůbec nic.

    „Ano, i devizové intervence jsou kamínkem do mozaiky QE. Mají své důsledky.“ Ano, mají své důsledky. V otázce rozporuplnosti dopadů změn devizových kurzů v důsledku devizových intervencí nejsme ve sporu. Nicméně samotný nárůst bilance centrální banky, jehož příčinou jsou devizové intervence, popř. ztráty centrální banky z držení devizových rezerv, nemají důsledky žádné. Důsledky má intervenční posun devizového kurzu, nikoliv samotný nárůst bilance centrální banky. Pokud si myslíte, že nějaké důsledky má samotný nárůst velikosti bilance centrální banky, pak mi vysvětlete jaké, jak se projeví a proč vlastně nastanou.

    1) Ano, cizoměnová aktiva mohou centrální bance generovat ztrátu i zisk. Koho a proč by to mělo zajímat?

    2) Do hry vstupuje riziko domácí finanční nestability. To je ale přece vždy a všude přítomné. A obří devizové rezervy současně poskytují centrální bance nástroj k tomu, jak takové nestability eliminovat, nebo jim čelit.

    3) Sterilizace dává bankám výnosy, bez úsilí. To není pravda. Banka prodá centrální bance 10 letý státní dluhopis s výnosem např. 2,2% p.a., dostane za to likviditu úročenou 2% p.a. a tu vymění za pokladniční poukázky s výnosem 2,1% p.a. To ale neznamená, že banka nějak „bez úsilí“ vydělává 0,1% p.a. v rámci sterilizačních opatření na úkor centrální banky. U každého z těch aktiv je jiný výnos, protože mají rozdílnou splatnost (o výnosové křivce jste snad už někdy slyšel).

    4) Proč by ztrátovost centrální banky měla znamenat ztrátu její nezávislosti? O nezávislost by mohla centrální banka přijít pouze v důsledku rozhodnutí zákonodárce, které by ale bylo v rozporu s ústavním pořádkem a Ústavní soud by takový zákon zrušil (viz např. nález ústavního soudu č. 278/2001 Sb.).

    Váše dotazy na to, zda ČNB provádí zátěžové testy své rozvahy a zda dokáže být dostatečně makroobezřetná, jen svědčí o Vašem nepochopení role centrálních bank v současném peněžním a bankovním systému. 🙂

    Odpovědět

  • R.Novotný

    29 května, 2020

    I pouliční ekonom může chápat, co je výnosová křivka. Dovozovat, v čem spočívají soudobé experimenty spočívající v jejím ovlivňování. Jakkoliv jsem studoval v době, kdy makroekonomii přednášeli někdejší členové katedry marxismu-leninismu, a nic mi tyto přednášky nedaly, o své kompetence strach opravdu nemám.

    Výsledek státního intervencionismu je zřejmý, více regulace, více intervencí a více vměšování. To, že státy provozují státní suverénní fondy spravující cizoměnové investice, chápu. Nechápu, pokud je provozují centrální banky a vše se děje skrytě za oponou. Potenciální střet zájmů či zájmy o dobývání renty jsou zde velké.

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    29 května, 2020

    „Výsledek státního intervencionismu je zřejmý, více regulace, více intervencí a více vměšování.“

    Díky bohu, že stát v současnosti nesedí s rukama v klíně a jedná. Jinak by to dopadlo katastrofálně, kdyby se nevměšoval. 🙂

    Oponou si zakrýváte dění v centrálních bankách pouze Vy, tím že to dění zjevně nechápete. Mě to všechno dění přijde transparentní. Devizové rezervy opravdu nelze chápat jako nějaké fondy, které stát tvoří pro financování čehokoliv. Devizové rezervy jsou jen část aktiv centrální banky. Nic víc, nic míň. Střety zájmů jsou všude. 🙂

    Odpovědět

  • pořád ten samý anonym

    29 května, 2020

    Richard Fuld: Současné ekonomické problémy si způsobily státy svými nesmyslnými zásahy. Současné ekonomické problémy nezpůsobil volný trh.

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    29 května, 2020

    Pro Vás jsou opatření bránící šíření vážné nakažlivé choroby nesmyslnými státními zásahy. Pro mě rozhodně ne. Problémy způsobila primárně pandemie. Ne, volný trh problémy nezpůsobil. To je jediné, na čem se můžeme shodnout. 🙂

    Odpovědět

  • pořád ten samý anonym

    2 června, 2020

    Pandemie zavřela hranice, pandemie zavřela obchody? 🙂 To má ta pandemie asi na vládě hodně křesel, když tohle „prohlasovala“.

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    3 června, 2020

    Státní zásahy byly reakcí na pandemii. Co na tom nechápete? 🙂

    Odpovědět

  • pořád ten samý anonym

    3 června, 2020

    Sláva. Takže ekonomické problémy nezpůsobila pandemie, ale státní zásahy. A ty byly poněkud nesmyslné. Co na tom nechápete?

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    3 června, 2020

    Vy jste hezký primitiv, když nechápete ani dvě na sebe navazující příčinné souvislostí. 🙂 „Debata“ s Vámi je pro mě jen ztráta času.

  • Anonym

    29 května, 2020

    “ 1) Ano, cizoměnová aktiva mohou centrální bance generovat ztrátu i zisk. Koho a proč by to mělo zajímat?“

    Richard Fuld: Zajímá to například Evropskou centrální banku: „The objectives for the management of the ECB’s foreign reserves are, in order of importance: liquidity, security and returns.“

    https://www.ecb.europa.eu/ecb/tasks/reserves/html/index.en.html

    Odpovědět

  • Karel

    29 května, 2020

    Tak si to pořádně přečtěte:

    „Devizové rezervy ECB zajišťují, aby ECB měla dostatečnou likviditu k provádění devizových operací, pokud to bude třeba“.

    „Cíle pro správu devizových rezerv ECB jsou v tomto pořadí důležitosti: likvidita, bezpečnost a návratnost“. Návratnost je až na posledním místě.

    Odpovědět

  • Anonym

    29 května, 2020

    Karel: Otázka Richarda Fulda zněla, koho a proč by měly zisky nebo ztráty z cizoměnových operací provedených centrální bankou zajímat. Evropskou centrální banku zajímají.

    Odpovědět

  • Karel

    29 května, 2020

    Nezajímají. Pro ECB je důležitá 1) likvidita, 2) bezpečnost. Návratnost je až na posledním, nedůležitém místě.

    Odpovědět

  • Anonym

    29 května, 2020

    To je taková – řekl bych až „milá“ – lež.

    Zajímají. Je to jeden ze tří cílů. ECB to uvádí na svých stránkách. Více číst, méně (dez)interpretovat.

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    29 května, 2020

    O.K. Centrální banky se „zajímají“ o hospodářský výsledek, se kterým hospodaří. Asi tak, že ho evidují v účetnictví, ale nikdo ho neřeší tím způsobem, že by ze ztrát/zisků někdo vyvozoval nějaké důsledky pro vedení banky nebo daný stát. Hospodářský výsledek centrální banky prostě není důležitý. Jen díky tomu mohou centrální banky skutečně nezávisle plnit úkoly, které jim ukládá zákon.

    Ve Vašem odkazuj jsem nenašel PROČ by se měl někdo zajímat o hospodaření centrální banky. Dovedu si představit, že nějakému dohledu mohou podléhat náklady banky ve smyslu výše mezd, nájmů budov a jiných provozních nákladů … Rozhodně ale není možné centrální bance mluvit do toho, jestli má nebo nemá zvýšit úrokové sazby, když jako vedlejší defekt bude v případě zvýšená úrokových sazeb ztráta z poklesu cen centrální bankou držených dluhopisů, protože primárním cílem zvýšení sazeb je omezit intenzitu inflačních tlaků.

    Odpovědět

  • pořád ten samý anonym

    29 května, 2020

    Richard Fuld: Proč? Viz např. článek „Why central bank balance sheets matter“, který napsal bývalý guvernér španělské centrální banky a BIS Jaime Caruana.

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    29 května, 2020

    Nastuduji a brzy se můžete těšit na moji reakci. 🙂

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    1 června, 2020

    Tak jsem ten článek pročetl a je to nesourodý souhrn nekonkrétních obav, vysledovaných korelací, možných konfliktů mezi správci státního dluhu a centrálními bankami a jiných rozplizlých témat, ale bohužel žádné jasné vysvětlení proč pouhý růst bilance centrální banky může mít nějaký dopad na reálnou ekonomiku a proč. Musím se tedy zase ptát komu a hlavně PROČ by měl vadit růst bilancí centrálních bank. A opětovně zdůrazňují, že se neptám proč někomu vadí např. devizové intervence. Bavíme se o tom, proč je SAMOTNÝ růst bilance (lhostejno, co za ním stojí) důležitý.

    Odpovědět

  • Anonym

    2 června, 2020

    Je mi líto, že vás neuspokojilo vysvětlení guvernéra centrální banky. Mně jeho vysvětlení vcelku stačí. Musíte si asi najít nějakou větší autoritu, větší kalibr. 🙂 Využijte Google. 🙂

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    3 června, 2020

    Sebevětší autorita nestačí, pokud neposkytne přesvědčivé odpovědi na mé otázky. To, že Vám jeho vysvětlení stačí, vypovídá jen o Vašem přístupu k chápání věcí, kdy vlastní úsudek nahrazujete vírou v názory autorit.

    Odpovědět

  • pořád ten samý anonym

    3 června, 2020

    Richard Fuld: „In sum, most economists agree that central bank balance sheets may, in principle, play a
    significant role in the economy.“

    (Filardo, Yetman: „Key facts on central bank balance sheets in Asia and the Pacific“)

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    4 června, 2020

    To je pořád dokola. Pouze úporná tvrzení, že růst bilancí centrálních bank může indikovat přítomnost rizik inflace, finanční nestability a rizika ztráty důvěryhodnosti a nezávislosti centrálních bank. Nikde ale není vysvětleno, PROČ by tam ta rizika měla z pouhého růstu velikosti bilance centrální banky vyplývat.

    Sice se dozvídám, že většina ekonomů souhlasí, že bilance centrálních hrají v ekonomikách důležitou roli ale nikdo neříká proč. To, že většina ekonomů s něčím souhlasí není pro mě argument. Značná část ekonomů věří na nesmysly multiplikace měnové báze, např. Jediné, co je ale jisté, že většina těch ekonomů si se současnými problémy neví rady. K čemu pak jsou takoví ekonomové a jejich názory, když je jejich názory a teorie přivedou do slepé uličky v krizových situacích?

    Když těm ekonomům tak věříte, zkuste mi Vy konkrétně vysvětlit, proč a jak vlastně může pouhá velikost bilance centrální banky mít vliv na ekonomiku. Pokud to nedokážete, bude zřejmé, že jim pouze věříte, aniž byste rozuměl tomu, proč říkají, co říkají.

  • pořád ten samý anonym

    4 června, 2020

    Richard Fuld: Já někde řekl, že „pouhá velikost“ bilance CB hraje roli? To jsem asi nikde netvrdil, nebo ano? Jestli jste to našel někde v tom článku guvernéra Caruany, tak to je asi otázka na něj.

  • Anonym

    29 května, 2020

    „1) Ano, cizoměnová aktiva mohou centrální bance generovat ztrátu i zisk. Koho a proč by to mělo zajímat?“

    Richard Fuld: The objectives for the management of the ECB’s foreign reserves are, in order of importance: liquidity, security and returns.

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    26 května, 2020

    Kdybych měl smysluplně komentovat veškerá Vaše tvrzení, která považuji zčásti nebo zcela za chybná, asi bych o tom musel napsat celou knihu. 🙂 Proto se omezím jen na některá z nich. 🙂
    Podle Vás mohou centrální banky nafukovat své bilance dle jejich libosti. Čistě technicky, z hlediska teoretického nafukování velikosti bilance, by to jistě jít mohlo. Avšak nikoliv podle pouhé libovůle centrálních bankéřů. Nafukování bilancí centrálních bank je možné pouze pokud operace, které stojí za růstem bilance, vedou k plnění cílů centrálních bank, jež jim určují příslušné zákony.

    „Doba si to žádá, došla likvidita a nelze přece opakovat Velkou depresi.“ Ano období koronakrize, se kterou si trhy samotné neporadí, si žádá aktivní zásahy ze strany centrálních bank a především ze strany vlády. Likvidita (v bankovním systému) nedošla. Došly peníze(!) těm, ke kterým přitékaly v době před koronakrizí a pak přestaly téct. Těm subjektům chybí toky peněz, nikoliv nějaká likvidita. Ano, všiml jsem si, že všichni mluví o nedostatku likvidity, kterou je třeba do ekonomiky doplit. Nejde ale o nic jiného, než o pokračování ve zhoubném a stále rozšířenějším nerozlišování mezi likviditou a penězi. Následkem je zcela nesprávná(!) avšak často přijímaná představa, že uvedený nedostatek likvidity může řešit centrální banka, která chybějící likviditu do ekonomiky jednoduše dodá. Kronakrizí zasažené subjekty ale potřebují skutečné toky peněz od svých zákazníků nebo od vlády, nikoliv bankovní likviditu od centrální banky, která zůstane trčet na rezervních účtech v centrální bance. A ano, nikdo si nechce zopáknout Velkou depresi. To prostě nechcete. 🙂

    „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.“ Nemáte žádný věcný argument, proč by měl mít samotný růst bilance centrálních bank nějaké limity, kde se začnou projevovat negativní vlivy růstu bilance centrální banky na ekonomiku. Namísto toho uvádíte jen obecnou lidovou říkanku.

    „Centrální bankéři chtějí zajišťovat a dodávat financování potřebné k fungování a chodu ekonomiky“. Ne. Centrální banky nezajišťují ani nedodávají financování potřebné k fungování a chodu ekonomiky. Toto činí obchodní banky. Centrální banky v rámci jejich monetární politiky (změnami výše úrokových sazeb) pouze půjčování peněz bankám a jejich dlužníkům usnadňují nebo ztěžují.

    Ano inflace cen aktiv je druhořadá a není cílem centrálních bank dosahovat cenové stability na trzích aktiv. To, že centrální banky aktivně nesměřují své úsilí na cenovou stabilitu aktiv, neznamená že automaticky centrální banky způsobují nestabilitu cen aktiv. Cenovou nestabilitu aktiv má na svědomí výhradně poptávka a nabídka. Ano jsem si vědom výjimky, kterou představuje aktivita BOJ na akciových trzích. Tuto lze (zatím) považovat pouze za výjimku, která potvrzuje mnou vyslovené pravidlo.

    „V dobách stlačování úrokových sazeb a pumpování likvidity do finančního systému vznikají cenové bubliny.“ Tak si to rozeberme. Pumpování likvidity není cílem, ale nástrojem ke stlačování úrokových sazeb. Kdyby uměly centrální banky snižovat dlouhodobé úrokové sazby jinak, než nakupováním dlouhodobých státních dluhopisů, které má za následek růst jejich bilancí, určitě by to tak dělaly. Bohužel jiný způsob, jak docílit snižování dlouhodobých úrokových sazeb centrální banky nemají. Nárůst objemu nadbytečné likvidity v bankovním systému je jen vedlejším a bezproblémovým(!) efektem držení dlouhodobých úrokových sazeb na nízkých hodnotách.

    Cenové bubliny nevznikají v důsledku pumpování likvidity do bankovního systému. Za tu nadbytečnou likviditu si banky jednoduše nic nekoupí. Likvidita na rezervním účtu nefunguje jako peníze na běžném účtu, jehož zůstatek by měly banky volně k dispozici na nákupy rizikových aktiv nebo na poskytování rizikových úvěrů. Když chtějí banky vyrazit na nákupy rizikových aktiv, nebo poskytovat více rizikových úvěrů, potřebují k tomu dostatečný vlastní kapitál, ne nadbytečnou likviditu. Nadbytečná likvidita je bankám k ničemu, pokud jim v dalších nákupech nebo půjčování brání nedostatek vlastního kapitálu. Pravidla kapitálové přiměřenosti a vlastní kapitál (zjednodušeně ta část pasiv, která reprezentuje vlastnictví akcionářů banky) jsou jediné relevantní parametry, které určují, zda banky mohou dál nakupovat riziková aktiva, nebo poskytovat více rizikových úvěrů.

    Pro ilustraci uvedu jednoduchý příklad. Banka drží v bilanci tolik rizikových aktiv, že tato aktiva na sebe (ve smyslu dodržování pravidel kapitálové přiměřenosti) váží 100% vlastního kapitálu banky a na rezervním účtu banka drží pouze povinné minimální rezervy ve výši 2% objemu klientských vkladů banky. Takto držením rizikových aktiv plně zatížená banka nemůže nakupovat žádná další rizikově vážená aktiva a ani poskytovat další rizikové úvěry, protože by v tom okamžiku přestala plnit požadavky na kapitálovou přiměřenost. Pokud v této situaci banka prodá centrální bance státní dluhopisy za 100 mil. Kč, pak se její bilance změní tak, že namísto bezrizikových(!) aktiv v podobě státních dluhopisů, bude banka držet jiné bezrizikové aktivum v podobě 100 mil. likvidity, kterou ji centrální banka připsala na její rezervní účet. Z hlediska dodržování pravidel kapitálové přiměřenosti se ale touto transakcí situace banky nijak nezměnila. Banka ani v této nové situaci nemůže zatížit svou bilanci novými rizikově váženými aktivy (nemůže nakupovat nic s nenulovou rizikovou váhou ani poskytovat rizikové úvěry), přestože v daném okamžiku „disponuje“ nadbytečnou likviditou (nad PMR) ve výši 100 mil. Kč. Pokud chce banka v takové situaci poskytovat další rizikové úvěry, nebo nakupovat riziková aktiva, pak musí navýšit vlastní kapitál (např. akcionáři musí posílit kapitálovou pozici banky vložením dalších peněz do banky). Získání další likvidity, ať už vlastní nebo od jiné banky vypůjčené, dané bance v daném ohledu k ničemu nepomůže. Na možnosti vlastní obchodní činnosti banky nemá objem bankou držené likvidity žádný (pozitivní ani negativní) vliv. Stejně tak nemá žádný vliv ani velikost celkových rezerv bankovního systému na fungování centrální banky. Otázka nafukování bilancí centrálních bank je tak do značné míry z hlediska fungování ekonomiky, a bankovního systému zcela irelevantní.
    Likvidita je nástrojem, který banky používají pouze k vypořádání transakcí, které mezi nimi probíhají, nebo k vypořádání platebního styku (převodů peněz z jedné banky do druhé). Při uvedených mezibankovních transakcích jsou ale banky pořád primárně vázány pravidly kapitálové přiměřenosti. Pokud bankám k vypořádání transakcí nebo platebního styku likvidita chybí, pak si ji jednoduše půjčí od jiných bank, které jí mají aktuálně přebytek, a pro které je vždy výhodnější nadbytečnou likviditu půjčit za vyšší sazby na mezibankovním trhu jiné bance, než ji držet na hůře úročeném rezervním účtu u centrální banky. A pokud banka, likviditu k vypořádání transakcí nebo platebního styku nezíská na mezibankovním trhu (obvykle v dobách bankovních krizí), pak si ji jednoduše půjčí od centrální banky, která je v rámci její povinnosti pečovat o stabilitu bankovního systému, povinna všem solventním bankám potřebnou likviditu vždy půjčit.

    „Dluhy nemohou růst do nebes, proti dlužníkovi vždy stojí věřitel.“ A co když je dlužník vlastníkem věřitele? Co pak brání tomu, aby dlužník dělal stále větší a větší dluhy? Z hlediska kreditního rizika, které nese věřitel, vůbec nic nebrání tomu, aby tyto dluhy rostly do nekonečna. A přesně do takové situace se dostává každý stát a jím vlastněná centrální banka v okamžiku, kdy centrální banka může neomezeně nakupovat na sekundárním trhu státní dluhopisy emitované daným státem. Toto je náhled, který vnímá pouze a výhradně hledisko kreditního rizika státních dluhopisů, resp. jejich bezrizikovost v ohledu kreditního rizika. Pokud na věc začneme nahlížet v širším kontextu, tedy že emise státních dluhopisů je vždy spojena také se vznikem nových peněz, které se dostanou do oběhu, pak samozřejmě musíme výše uvedené tvrzení poopravit následovně: státní dluhy mohou zcela samozřejmě růst až do nebes; jediné na čem záleží, je ale tempo tohoto růstu, které musí být takové, aby nebyla významně narušována stabilita cen spotřebního koše. Stabilitu cen vidím někde mezi tempem růstu cen v rozsahu 0% – 3% p.a.

    V tomto ohledu můžu uvést jedno přiléhavé přirovnání. Kapacita nádrží aut a jejich spotřeba pohonných hmot je samozřejmě omezená a daná technickými parametry těch aut, takže z hlediska množství pohonných hmot, které může natéct do všech nádrží všech na světě existujících aut za jeden rok, zde existují jasně představitelné limity, které se v čase mění. Pokud budeme udržovat auta pojízdná a budeme do nich lít pohonné hmoty, bude z hlediska automobilového provozu úplně jedno, kolik milionů hektolitrů benzínu všemi auty za léta jejich provozu proteklo. Zajímá nás, přece že auta plní svůj úkol – jezdí. Když budeme do nich lít palivo dál, tak budou jezdit i v budoucnu. Jistě by bylo zajímavé vědět, jak obrovské by byly nádrže, do nichž by se vlezly veškeré pohonné hmoty, které byly všemi auty spotřebovány od data, kdy se na silnici objevilo první z nich. Jenže v ohledu současného a budoucího provozu všech aut je tato informace zjevně zbytečná. A přesně toto zbytečné počítání kumulovaného objem pohonných hmot připomíná počítání akumulovaného státního dluhu, který reprezentuje pouze, kolik peněz už se „spálilo“ v minulosti na běh ekonomiky, jaký jsme doposud zažívali. Sebevětší objem v minulosti spotřebovaných pohonných hmot nemá žádný vliv na schopnost aut jezdit nyní i v budoucnosti. Stejně tak sebevětší objem peněz vzniklých při zadlužování státu a spotřebovaných chodem ekonomiky v minulosti nemá žádný vliv na současný a budoucí chod ekonomiky. Řešit vliv objemu naakumulovaných státních dluhů na současný nebo budoucí chod ekonomiky představuje stejnou absurditu, jako se zabývat vlivem již dříve spotřebovaných pohonných hmot na schopnost aut jezdit v současnosti a v budoucnosti. I u aut totiž dává spíše smysl řešit, kolik pohonných hmot ještě na zeměkouli je k dispozici do budoucna. U státního dluhu ale tento problém řešit nemusíme, neboť zde máme centrální banku, která umí dnes i v budoucnu „spolknout“ sebevětší státní dluh bez jakéhokoliv omezení (zde totiž nezáleží ani na rychlosti s jakou k tomu dojde). Jinými slovy nádrže s „pohonnými hmotami“ pro budoucí chod ekonomik jsou zcela bezedné a není třeba si lámat hlavu s tím, kolik jich v minulosti „spálil“ již předchozí chod všech ekonomik.

    Odpovědět

  • Ondra

    26 května, 2020

    Takže podle toho co popisujete existují pro vyspělé ekonomiky jednotlivých států prakticky jen dvě hrozby deflace a zvýšená inflace, já tomu věřím, ale proč se tolik řeší zadlužení států například celého jižního křídla eurozóny.V těchto zemích se inflace dlouhodobě a stabilně pohybuje na velice nízkých hodnotách. Proč potřebuje Itálie peníze z EU formou grantů a tlačí se na společné eurobondy apod a vyhrožuje se , že Itálie jinak zbakrotuje, píšou o tom pořád, přitom stačí aby ECB pořád nakupovala jejich dluhopisy. Ničemu to přece nevadí, tak proč je v tom takový problém? Proč v každé zemi neustále politici řeší nějaké schodky veřejných financí, když je to úplně jedno? To co dělá BoJ rozhodně k inflaci nevede a to podle mě dělá už hodně velké zvěrstva, jako nákup akcií a nákup dluhopisů slabších firem. To je taková hra pro lidi, která postrádá smysl?
    Když si půjčíme bilon na dálnice od centrální banky a prošpikujeme celou zemi dopravní infrastrukturou nic se nestane? To přece taky nepovede k inflaci? Proč to neuděláme?

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    27 května, 2020

    Vznášíte mnoho velmi zajímavých otázek, proč někdo jiný (než já) něco nějak dělá. 🙂 Já se na to taky ptám, a kromě rozličných ideologických bezobsažných floskulí, nebo lidových říkadel jsem se zatím ničeho relevantního nedočkal. Jako odpověď Vám mohu nabídnout jen moje domněnky, proč to vše, na co se ptáte, ti lidé dělají.

    Moje vysvětlení spočívá v tom, že dodnes existuje mnoho vlivných lidí, kteří současné ekonomice buď nerozumí nebo sice současné ekonomice rozumí, avšak zastávají názor, že současný ekonomický systém je špatný a chtěli by ho změnit a nakonec je tu tábor odborníků, kteří vychází z neaktuálních ekonomických teorií, které byly kdysi sice správné, avšak v současnosti je jejich aplikace zcela nesprávná. Z všech těchto táborů pak pochází doktrína fiskální odpovědnosti. Tito lidé ale přehlíží jednu zásadní skutečnost, a to že hospodaření státu není nejdůležitějším hmotným zájmem občanů státu. Na prvním místě je totiž chod ekonomiky = hospodaření domácností a firem. Stát představuje jen prostředí, v němž ekonomika běží.

    Hospodaření státu by mělo být vždy chápáno jako výsledek, který přináší chod ekonomiky a primárním cílem fiskální a měnové politiky by měl být hladký a stabilní chod ekonomiky (cenová stabilita). Plnění tohoto cíle může vést k deficitnímu, přebytkovému i vyrovnanému hospodaření státu, stejně jako v případě cílů monetární ekonomiky může být hospodářským výsledkem centrální banky zisk nebo ztráta. Následky monetární politiky na hospodaření centrální banky nikdo neřeší, následky fiskální politiky na hospodaření státu pak řeší každý. 🙂

    Fiskální a měnová politika mají dohromady celou paletu efektivních nástrojů, jak daného cíle (stability chodu ekonomiky) dosahovat. Pokud ale svážete ruce fiskální politice doktrínou rozpočtové odpovědnosti, automaticky se dříve nebo později dostanete do neřešitelných problémů (hned jakmile se vyčerpají nástroje monetární politiky). Proto ta totální a veřejně přiznávaná bezradnost současných ekonomů. Jednoduše si neuvědomují, že neřešitelnost současného problému v podobě údajného nadále neudržitelného zadlužování států, plyne z toho, že za problém považují něco, co problémem vůbec není.

    Někteří politici neváhají svými návrhy (někdy i činy) zcela vědomě poškozovat chod ekonomiky jen proto, aby se pokusili dosáhnout lepšího hospodaření státu. Tehdy říkají, že si budeme muset utahovat opasky a že jsme si v minulosti žili nad poměry. 🙂 V minulosti samozřejmě existovali i politici, kteří se chovali přesně opačně a svým jednáním pak vyvolali hyperinflace. Obě tyto krajní polohy jsou pro chod ekonomiky fatálně nebezpečné. Do této kategorie lze zařadit i Váš nápad, aby si stát půjčil bilion korun a celou republiku vybetonoval. Pokud by takto stát činil v období stabilního chodu ekonomiky, pak bych zde viděl jasné nebezpečí značné inflace, a tedy jasný odklon od primárního cíle – stabilního chodu ekonomiky. Nicméně pokud si stát v krizi půjčí třeba i bilion korun, pokud je to třeba, a pošle jej tam, kde jsou ty peníze třeba, tak aby eliminoval nastalou nerovnováhu mezi produkcí a spotřebou, pak půjde přesně o tu žádoucí fiskální politiku, která má za cíl v krizi udržet chod ekonomiky pokud možno stabilní.

    A nyní k problému eurozóny. I v případě jižních zemí není důvod k jakýmkoliv obavám z jejich předlužení. Tedy pokud ECB se bude dál chovat tak jako jiné významné centrální banky a nebude tedy bránit členským centrálním bankám v tom, aby nakupovaly dluhopisy emitované jednotlivými členskými zeměmi v objemu, v jakém to bude třeba. Nechť klidně Bundesbank a holandská centrální banka dluhopisy emitované Německem a Holandskem nekupují, pokud si myslí, že by tím uškodili svým ekonomikám. ECB by je k tomu rozhodně neměla nutit. Současně ale platí, že když Italská a Španělská centrální banky skoupí i úplně všechny státní dluhopisy Španělska a Itálie, tak to na ekonomiky hospodaření ostatních členských zemí (ani na ekonomiky Itálie a Španělska) nijak negativně nedopadne. Ani občané těch států (Němci ani Holanďani) tím nebudou nijak poškozeni.

    To samé platí pro fiskální pomoc, kterou budou vlády „jižních zemí“ poskytovat svým ekonomikám. Emise Španělských i italských státních dluhopisů budou financovat španělské a italské banky. Pokud je budou kupovat i německé banky, budou tak činit pouze na základě svého svobodného rozhodnutí o účasti v příslušných aukcích. Tedy pouze italské a španělské banky (a banky, které se aukcí dobrovolně zúčastnily) mohou následně čelit případným problémům na trzích státních dluhopisů, které ale nemusí vůbec nastat, neboť zde stále budou centrální banky jižních zemí připravené kdykoliv nakoupit jakékoliv množství dluhopisů emitovaných jižními zeměmi. Němci ani Holanďané nebudou jižním zemím ani jejich centrálním bankám muset platit ani cent.

    Pokud EU nastavuje své programy pomoci tak, že budou muset seveřané platit jižanům nějaké peníze, pak je toto úplně zbytečný nesmysl (vyplývající z nepochopení možností současného ekonomického systému) a jediným výsledkem budou nesmiřitelné, zbytečné a zcela nesmyslné rozpory mezi seveřany a jižany. Na americkém kontinentu měli válku Severu proti Jihu. Nerady bych se dožil podobného konfliktu i v Evropě.

    BOJ je úplně mimo a japonská vláda jakbysmet. Totálně. Podle mě v Japonsku mohli narazit na velmi vzácnou situaci, kdy poptávka je saturovaná. Situaci, kdy Japonci chtějí růst (více produkovat), ale bohatí spořiví Japonci mají všeho dostatek a nechtějí více spotřebovávat. Jediným způsobem, jak v takové situaci prosperovat, je přebytky produkce exportovat. Pokud ale stagnuje i celý svět, pak jediným řešením japonského problému je smířit se stagnací. Tato teorie o saturaci poptávky ale nemusí být správná. Je docela možné, že poptávka je „saturována“ tak, že bohatí nemají zájem o další navyšování spotřeby a chudí by i navyšovali spotřebu, ale nemají na to příjmy. V takovém případě by mohlo pomoci posilování kupní síly těch, kteří více spotřebovávat sice chtějí ale kvůli nízkým příjmům nemohou. Nevím jestli něco takového Japonci zkoušeli a s jakým výsledkem.

    Odpovědět

  • Anonym

    28 května, 2020

    Proč tolik slov? To je přece ta dobře známá keynesiánská, komunistická, socialistická „logika“: stát zakázal, stát omezil, stát neumožnil, stát způsobil krizi. A z toho plyne, že se do toho stát musí míchat znovu a ve jménu božstva Vysokého Multiplikátoru jednomu vzít a druhému dát.

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    29 května, 2020

    Jasně Vy žádná vysvětlení pochopit nepotřebujete. Vám stačí si moje názory onálepkovat a jste s tím hotov. No, rozmlouvat Vám to nebudu.

    Jinak Keynesem se v podstatě řídí celý vyspělý kapitalistický svět prakticky od ukončení druhé světové války. Snad jen s výjimkou Reganovské a Thatcherovské epizodky. A dnes v době koronakrize se velmi jasně ukáže, že bez Keynese to opravdu nepůjde. 🙂 Škoda, že žádná země nepostupuje dnes hezky po libertariánsku, aby se v plné nahotě ukázalo, jak katastroficky by to tam dopadlo oproti zemím, které použijí Keynesovo podle Vás socialisticko – komunistické řešení. Současný finanční systém umožňuje státům rozdávat, aniž by současně musely jiným brát. To už ale bude pro Vás vyšší dívčí. Vy si jistě vystačíte s tím, že to je určitě nějaký komunistický výmysl. 🙂

    Odpovědět

  • pořád ten samý anonym

    29 května, 2020

    Richard Fuld: Ano, jistě, hodné paternalistické státy, které si samy způsobily ekonomické škody, to teď budou „zachraňovat“ přerozdělením toho, co zbylo. Ale „nikomu nic“ kromě bůhvíkolika procent HDP nesebraly.

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    1 června, 2020

    „Přerozdělovat“ se budou nové (dosud nikomu nikdy nepatřící) peníze. Chápu, že máte problém s chápáním tohoto řešení. To je ale pouze Váš problém.

    Odpovědět

  • pořád ten samý anonym

    2 června, 2020

    Ale no jistě. Socialismus jak vyšitý.

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    3 června, 2020

    A to právě ne. Je to kapitalismus jako vyšitý, který funguje v prostředí nastaveném a regulovaném demokratickým právním státem. Můžeme mluvit maximálně o směsi kapitalistických a socialistických principů. Nikoliv o čirém socialismu. Vaše nálepky jsou zcela nepřiléhavé.

    Odpovědět

  • pořád ten samý anonym

    3 června, 2020

    Tak to jste mě rozesmál. Dobře, uznávám, je to jen „tak trochu socík“. 🙂 Tím vaši chválu keynesiánského „kapitalismu jak vyšitého“ asi můžeme uzavřít, protože jste jí právě zaťal tipec.

  • Anonym

    28 května, 2020

    Stran likvidity vs. peníze. Zkoušel jste během března prodat nějaký český státní dluhopis na sekundáru? Případně nějaký korporát s ratingem? To nebyla likvidita, ale spíše likvidace. Během března byly také různé finanční společnosti vystaveny enormnímu tlaku na kolaterály za měnové swapy. A prostě je neposílaly. Prostě neměly cash. Holt druhá strana počká. Situace na celém trhu byla extrémně složitá a zásah centrálních bank byl velmi důležitý. Žádný stress-test nepočítá s šíleným direktivním zastavením téměř celé ekonomiky.

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    29 května, 2020

    Tady vidíte, jak nešťastný je ten pojem „likvidita“. Já píši o bankovní likviditě a vy píšete o likviditě trhu. Existují minimálně tři významy slova likvidita. Bankovní likvidita, likvidita trhu a nakonec likvidita jako schopnost podniku převádět včas svá aktiva na peníze, kterými bude hradit včas své závazky. Viz vaše informace o tom, že během března byly také různé finanční společnosti vystaveny enormnímu tlaku na kolaterály za měnové swapy. A prostě je neposílaly. Jinými slovy tyto společnosti nebyly v dané době likvidní a potřebné peníze/bankovní likviditu si museli půjčit, nebo jednoduše přestali plnit své závazky. O likviditě ve smyslu likvidity trhu jsem zde já ani nikdo jiný nepsal. Nicméně dle Vašeho příspěvku je zřejmé, že bankovní likvidita poskytovaná centrální bankou může pomoci likviditě trhu. Věřím, že v poslední době musí být na trzích „veselo“.

    Odpovědět