Středa 17. října. Svátek má Hedvika.

Bancor: Měna proti krizi?

Měnové systémy, vznikající z politického zájmu nikoliv z ekonomické potřeby, selhávají. Přes různé návrhy po druhé světové válce bylo prosazeno řešení dané politickými dohodami. Zkrachovalo za necelých 30 let. Může díky politickým dohodám vzniknout Evropský měnový fond schopný řešit problémy eurozóny?

Dluhy a závazky, které vznikly v době první světové války, byly ve většině zemí vyřešeny měnovou inflací. Státy, které své měny odpoutaly od zlatého krytí, tehdy vyslaly do oběhu více peněz a rozředěním kupní síly peněz stávajících tak snížily hodnotu dluhů a závazků. Mnozí občané tehdy přišly o své celoživotní úspory a kapitál.

Nesrovnalosti v hodnotě měn ztížily v době po první světové válce obnovu mezinárodního obchodu, jednotlivé státy zaváděly zákazy dovozu a vývozu drahokovů i jiného zboží. Existovala všeobecná snaha o návrat ke zlaté měně, ale tu o něco později vystřídal přechod na papírové měny (fiat money). Zkušenosti, které získala po roce 1931 Anglie s odpoutáním měny od zlata, ukázaly, že vláda může cíleně kurz libry ovlivňovat příznivě k domácím zájmům průmyslovým a obchodním. Další země tzv. librového bloku Anglii s odpoutáním svých měn od zlata následovaly.

Právě odpoutání měn od zlatého krytí umožnilo jednotlivým ekonomikám vystoupit z deprese a hospodářského útlumu. Jeden z výkladů říká, že problémem bylo ochranářství věřitelských zemí, které z těchto ekonomik odsávalo zlato a peníze potřebné pro fungování hospodářství. Když se nedostávalo zlata, obchodu a průmyslu chyběly peníze a mnohé zdroje zahálely, ekonomiky byly ochromeny Velkou depresí.

Velká deprese vedla k představám, že obnovení zlaté měny v podmínkách ochranářství není možné. Známé jsou Keynesovy výroky o zlatě jako barbarské měně: "V pravdě, zlatá měna je už barbarský pozůstatek. My všichni (…) jsme zainteresováni na tom, aby byla zachována stabilita podnikání, cen a zaměstnanosti." Všechny tyto problémy byly překryty děním druhé světové války, ale budoucí poválečná obnova ekonomik volala po nalezení lepšího měnového uspořádání.

Záměry plánovaného měnového systému

Již za druhé světové války počaly porady a diskuse o poválečném měnovém uspořádání a novém mezinárodním měnovém systému. Měla být vytvořena měnová soustava, která by dobře sloužila výrobě a obchodu domácímu i světovému. Systém měl umožnit předcházet ekonomickým nerovnováhám a předcházet konkurenčním devalvacím. Měla být vytvořena měnová soustava, která by nepodléhala změnám v těžbě zlata nebo manipulacím s pohybem zlatých zásob mezi zeměmi. Zkušenosti mezi světovými válkami naznačovaly, že obchod nedostával tolik peněžních prostředků, kolik jich potřeboval, různé země mohly kazit měnu inflačně a deflačně a ohrožovat tak oprávněné zájmy jiných zemí.

Plánovaný mezinárodní měnový systém měl zabránit soutěžnímu znehodnocování měn, umožnit zavedení mnohostranného platebního systému mezi členy a odstranit různé devizové restrikce. Měl to být systém, který by podporoval udržování platební bilance každé země v rovnováze, systém, který každé zemi poskytne jistou rezervu. Mělo být umožněno úvěrování, který je předpokladem obchodu a vyrovnání časových a prostorových produkčních a kapacitních nerovnováh. Nosným podkladem pro měnovou stabilizaci byly anglické plány Keynesovy a americké plány Whiteovy.

Keynesova snaha o clearingovou unii a zúčtovací měnovou jednotku bancor

Keynesův plán spočíval ve zřízení mezinárodní clearingové unie, která by otevřela běžné účty cedulovým bankám členských i nečlenských států. Keynes navrhoval vytvoření účetní měnové jednotky, bancoru, který by sloužil ke vzájemnému zúčtování mezinárodních plateb.

Pro tuto účetní jednotku by byl sice stanoven poměr ke zlatu, ale tento by mohl být změněn. Bylo by možné kupovat bancory za zlato, ale konvertibilita zlata na bancor by nebyla doprovázena konvertibilitou opačnou. Díky tomu by existovala ochrana před nebezpečím zlaté insolvence jako zdroje nestability.

Jednotlivé státy by měly svou měnovou jednotku, která by byla navázána pevným kurzem k bancoru. Kurz by se mohl změnit se souhlasem Mezinárodní clearingové unie. Pro dispozice bancorem by se každé zemi na účtu unie přiznala určitá kvóta. Kvóta byla navrhována jako 75 % hodnoty ročního dovozu a vývoz v průměru posledních tří nebo čtyř let. Členské státy by pak mezinárodní platby přijímaly v bancorech, připsáním na účtech měnové unie. Podobně by se platily mezinárodní závazky. Na účtech jednotlivých členských zemí by se takto zúčtovávaly nároky a závazky.

Země, které by se vůči clearingové unii zadlužovaly, by vlastně čerpaly úvěr poskytnutý jinými zeměmi. Aby se předešlo ekonomickým nerovnováhám a saldo členské země nebylo aktivní nebo pasivní, byly by v případě salda uplatňovány sankční poplatky. Čím větší by bylo saldo, tím větší by byl poplatek, postihován by byl věřitel stejně jako dlužník.

V případě kdy by dlužné saldo převyšovalo kvótu, byl nucen příslušný stát tuto nerovnováhu řešit. Členský stát by to mohl řešit zlepšením poměru své měnové jednotky k bancoru (např. devalvací své měny),  úvěrovou expanzí na domácím trhu, nebo zajištěním svých závazků jiným způsobem (povolením zápůjček do nebo z cizích zemí). V případě, že by členský stát vykazoval záporné saldo dlouhodobě, mohl by mu být úvěr i zastaven. Specifikem takového systému by bylo, že bilancí aktivní země by poskytovala úvěr automaticky, nemohla by předem omezit jeho výši.

Americký Whiteův plán měnové instituce

Podle Whiteova plánu měl být vytvořen Stabilizační fond, do kterého by členské země musely učinit devizový vklad. Podíl jednotlivých států by byl složen ve zlatě, jeho měně nebo státních dluhopisech. Velikost vkladů by byla vymezena kvótou, která by odrážela velikost zlaté a devizové rezervy členské země.

Fond by prodával členskému státu devizy potřebné k vyrovnání jeho platební bilance. Pokud by třeba Československo potřebovalo vyrovnat schodek v bilanci s Německem, Národní banka Československá by koupila od Fondu marky tak, že by složila příslušný obnos v korunách. Jiná země, která by potřebovala koruny, by si je mohla zakoupit od Fondu. Slabinou návrhu bylo nebezpečí, že některé měny se ve Fondu nebude dostávat.

Úvěrování by zde probíhalo tak, že i ve chvíli, kdy není po určité měně poptávka, je tato Fondem přijata. Měla tu existovat i pojistka proti nadměrnému zadlužení a udržení ekonomické rovnováhy. Rozsah úvěrových oprávnění by byl odvozen od kvóty, celkové množství měny členské země nemělo překročit 200 % kvóty. Poplatek jako sankci za nedodržení kvóty by v tomto systému platili pouze dlužníci – možná dopad toho, že Spojené státy byly po druhé světové válce v pozici věřitelů.

Přijaté řešení v podobě bretton-woodských dohod

Ohledně plánů na poválečné měnové uspořádání se údajně dotýkala široká diskuse, vznikl i alternativní plán kanadský, přejímající myšlenky z obou přístupů a přidával sem některé další prvky. Nový měnový systém vznikl pod taktovkou Spojených států amerických na brettonwoodské konferenci, iniciované americkým prezidentem Roosveltem. Zde vznikl mezinárodní měnový systém, který dokázal fungovat necelých třicet let, zanikl tím, že dolar neudržel své krytí zlatem.

Zúčtovací jednotkou se vlastně stal dolar, který zůstal pevně navázaný na zlato, zatímco měny ostatních členských států byly pevně navázány na dolar. Český ekonom Josef Macek se v roce 1946 o tomto systému vyjádřil poněkud skepticky: "Dlužno vyčkat, zda se v praxi podaří tímto aparátem (který bude velmi drahý) prosadit více svobody do mezinárodního obchodu."

I po krachu politickými dohodami prosazeného brettonwoodského měnového systému si dolar udržel jedinečnou pozici mezinárodní měny, i když jeho vazba ke zlatu byla jednostranným prohlášením amerického prezidenta zrušena. Systém plovoucích kurzů volně směnitelných papírových měn, který po krachu brettonwoodského systému samovolně tento systém nahradil, existuje dodnes. Je to systém, který se odpoutal od možnosti zlaté insolvence, ovšem doprovází ho jiné problémy.

Zásadní měnové otázky zůstaly nevyřešeny dodnes a ekonomické nerovnováhy se prohloubily uplatňováním finančního systému částečných rezerv. Systém, kde by poměry mezi měnami byly relativně stabilní, kde by byla podporována ekonomická rovnováha a ekonomický růst na zdravých základech, nevznikl. I kurzy dnešních měn podléhají volatilitě i soutěživým devalvacím, i dnešní měnový systém přispívá vytváření ekonomických nerovnováh.


Literatura:

Mládek, J.: Mezinárodní finanční instituce Bretton-Woodské, Ministerstvo financí, v Praze 1946.

Souhlasíte s přijetím eura?

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

4 komentáře: “Bancor: Měna proti krizi?”

  1. kacmzjwn napsal:

    aDrr77 pwiaucsmwjxc

  2. Navid napsal:

    Never would have thunk I would find this so indispesnbale.

  3. jirukyiwovh napsal:

    TL991G fbtfpdqmoeyk, [url=http://qsjbmafxpeed.com/]qsjbmafxpeed[/url], [link=http://ampwqmopgfzz.com/]ampwqmopgfzz[/link], http://ccrsgbmzjehv.com/

  4. Jan Traxler napsal:

    Diky za zajimave cteni.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.