Čtvrtek 13. prosince. Svátek má Lucie.

Zboží z dovozu? Zapomeňte!

Má-li být něco dováženo, surovinami počínaje a vyspělou elektronikou konče, bude země nejprve muset něco vyvážet a získávat tvrdou měnu. Tedy pokud se nebude chtít zadlužovat v zahraničí.

Psal se rok 1989  a došlo zúčtovávání poválečných důsledků geopolitického a hospodářského uspořádání. Socialistickému hospodaření v rámci RVHP zvonil umíráček a prognostici v utajených zprávách nalévali tehdejším elitám čistého vína.

Na kapitalistické zboží nemáme

V utajených zprávách Prognostického ústavu se přiznávalo, že československá elektronika nemá šanci na začlenění do světové soutěže, je nekonkurenceschopná. Pamětníci možná vzpomenou, jak se tehdy všudypřítomné Tesle, značce československé elektroniky, přezdívalo „technicky slabší“. A tak si mohl jakýsi ekonom v úvahách o požadavcích československých spotřebitelů jen povzdechnout: „Není v silách čs. ekonomiky dovézt celou čs. potřebu elektroniky, neboť drtivá většina kvalitních elektronických výrobků je k nám dovážena pouze za konvertibilní měnu.“

Byly to doby, kdy možnost dovážet spotřební zboží do ČSSR bylo limitováno, deviz se nedostávalo. Z pohledu čsl. ekonomiky to byl boj s vnější nerovnováhou. Na jedné straně existovala potřeba dovozu surovin; na straně druhé potřeba za tyto zaplatit tolik nedostatkovými „devizovými prostředky“. A to bylo tolik žádoucí „rozšíření nákupů služeb, určených nejen pro obyvatelstvo, nýbrž i služeb výrobě, zejména licencí, know-how a informací, (…)“.

Pokud chtělo Československo z vyspělé kapitalistické ciziny dovážet a nežít na dluh, bylo namístě volání po zvýšení exportní výkonnosti. Mělo to ale vadu na kráse. To, co bylo doma vyráběno, se nedalo na světových trzích prodat – „vzestup zbožového vývozu do vyspělých kapitalistických států nelze založit na expanzi čs. vývozu ve stávající struktuře“.

Připomeňme, že hovoříme o době, kdy trhy byly rozděleny železnou oponou, a na straně sovětského bloku existovalo kolosální odbytiště Sovětského svazu. Všechno na naší straně opony fungovalo pod rozhodujícím vlivem sovětského politického systému plného byrokracie a formalismu. Byl zde prostor pro odbyt „při mnohonásobném převýšení kapacity národního trhu“ a není divu, že se „naši výrobci adaptovali na měkčí podmínky a stále více ztráceli kvalitu a vědeckotechnickou úroveň“. Když byl tedy odbyt v zahraničí, tak na méně náročných trzích – téměř 80 procent čs. vývozů směřovalo na trhy socialistických zemí.

Obrázek 1: Psala se devadesátá léta a světové trhy byly přepaženy železnou oponou. Socialistické státy měly svou RVHP a mezinárodně směňovaly a účtovaly v převoditelných rublech, a byly od kapitalistických států odděleny.

Železná opona

Zdroj: bing.cz

Prognostici si jasně uvědomovali, že pokud na světové trhy nedokážeme vyvážet, z kapitalistické ciziny budeme potřebné dovážet stěží: „Má-li ČSSR dlouhodobě udržet určitý předstih vůči většině ostatních socialistických zemí a účinněji než dosud rozvíjet vědeckotechnicky náročné a vysoce kvalifikované výroby i pro vývoz do socialistických zemí, pak musí systematicky zabezpečovat značný objem plynulých dovozů špičkové modernizační techniky i elektroniky (přístrojů i komponent), jakož i rozsáhlé dovozy chemických specialit a nových materiálů z vyspělých kapitalistických států, podmiňující zavádění nových progresivních technologií a rozvoj technologicky náročných výrob.“

Jenže domácí spotřebitelé dychtili po statcích a službách z dovozu: „Zároveň narůstá potřeba dovozu vysoce kvalitního potravinářského a průmyslového spotřebního zboží, zejména výrobků dlouhodobé spotřeby, i rozšíření nabídky zahraničních zájezdů a služeb pro takové obohacování vnitřního trhu, které by dostatečně stimulovalo zájem na vysoce kvalifikované a kvalitní práci.“

Lidé se už nechtěli na zboží z dovozu chodit dívat do výkladních skříní TUZEXu a nakupovat ho třeba i díky na černém trhu působících veksláků umožňujících dobrat se k nákupu potřebných tuzexových poukázek (bonů).

Důsledky poválečného geopolitického uspořádání

Bylo to vlastně přiznání poválečných důsledků geopolitického a hospodářského uspořádání, politického centralismu totalitního typu. Na nástup perestrojky v Sovětském svazu, předělu mezi etapami, bylo nutné reagovat. Novým sovětským přístupem k zahraničně politickým realitám končila poválečná etapa Evropy, rozdělené do dvou znepřátelených bloků.  Označení „východní“ nebo „sovětský“ blok jako geografický termín tehdy začalo ztrácet význam.

A tak mohli českoslovenští ekonomové bilancovat: „Jestliže Československo rozměrem svých průmyslových kapacit patří ke světové industriální špičce a i podle finálního produktu (HDP) je lze ještě přiřadit k hospodářsky vyspělým zemím, pak kvalita a struktura vytvářených užitných hodnot není již s vyspělými ekonomikami srovnatelná. Jde o reálné rozdíly v konkrétně historických podmínkách, které se zformovaly za dobu relativně odděleného fungování dvou světových trhů s jejich rozdílnými mechanismy a měřítky náročnosti na užitnou hodnotu vyráběné produkce.“

Leccos se řešilo autarkními přístupy, vliv „měly obtíže a diskriminační opatření v přístupu na světové trhy“ a podíl „ČSSR na zajišťování obranyschopnosti a úsilím o strategickou rovnováhu obou vojensko-politických seskupení (…)“. 

Socialistické Československo ekonomicky zaostalo: „(…) čs. produkce – v naprosté převaze orientovaná na měkčí podmínky socialistického světového trhu a funkčně uzavřeného domácího trhu – převážně nemusela prorážet mechanismem tvrdé konkurence.“ Začalo se hovořit o naplnění požadavku „překonat bariéru centrálně direktivního řízení,“ „ozdravění socialismu umožňující nadějnější a historicky konstruktivnější soutěžení se světovým kapitalismem.“

V utajených studiích prognostiků se hovořilo i o tom, že „vyspělé evropské kapitalistické země, s nimiž jsou naše výsledky nutně poměřovány, mohly v reálných podmínkách získávat pro svůj rozvoj impulsy a efekty, hmotné i nehmotné přínosy z podstatně  intenzivnější účasti na světové dělbě práce, na rozvoji kapitalistické integrace, na fungování mezinárodních finančních trhů, na světovém vědeckém potenciálu a mohly tak rozvíjet (…) efektivní ekonomický profil“.

Ztráta socialistických trhů a odbytišť

„Perspektivy směny se SSSR hrozí stagnací, podobně s jinými socialistickými zeměmi,“ „tyto varovné signály jsou relevantní pro budoucnost“. Ekonomové, kteří v 80. letech přemýšleli nad budoucností Československa, museli nutně uvažovat o tom, co dělají a budou dělat ostatní socialistické státy někdejšího RVHP. Společenství RVHP neboli Rada vzájemné hospodářské pomoci bylo svazkem socialistických zemí, bylo odbytištěm, kam šlo vyvážet v rámci dohod bez ohledu na konkurenceschopnost a efektivitu.

Byla to „bratrská“ spolupráce, zisky šly stranou, pro zúčtování mezi socialistickými státy byl používán převoditelný rubl (XTR). Nikoliv náhodou byla koruna v důsledku dřívějších mnohostranných dohod o sjednocování kursů národních měn v rámci RVHP vůči převoditelnému rublu podhodnocena. V socialistickém Československu byl uplatňován monopol zahraničního obchodu, co exportovat a importovat se rozhodovalo centrálně v ústředí. Československá koruna (CSK) nebyla volně směnitelnou měnou, to, že by si někdo směnil koruny na marky nebo šilinky a něco volně nakoupil zahraničí, bylo nemožné.

Zpět ale k RVHP. Proklamace hovořily o tom, že dojde k urychlení hospodářského a vědeckotechnického pokroku, vzájemná spolupráce zvýší produktivitu a růst. Pokud v socialistických zemích probíhaly reformy zaměřující se na „konvertibilitu zboží a měny“, bylo nutné uznat, že na dosavadních odbytištích nastávají změny. ČSSR bude muset reagovat, začalo se uvažovat i o tom, že rozhodne a bude rozhodovat trh, s plánem si již vystačit nepůjde. Po letech spolupráce se mohlo dát na papír, že exporty za nevýhodných cen nebo „rozsáhlé úvěry s malou nadějí na splacení“, dovozy „za účelem splnění dohodnutých objemů“, k efektivnímu hospodaření nepřispívají.

Obrázek 2: Perestrojka a přestavba, glasnosť a otevřené poukazování na nedostatkové zboží, špatné plánování a hospodaření a Gorbačovovy změny v SSSR byly předzvěstí změn. V utajených zprávách se otevřeně hovořilo o tom, že se dílčí socialistické země reformují a hledají uplatnění na světových trzích.

Michail Gorbačov

Zdroj: bing.cz

Vypadalo sice pěkně, že jsme mohli říci, že „v propočtu na obyvatele disponujeme pravděpodobně největším konvenčním průmyslovým potenciálem na světě,“ jenže ona „výroba pro výrobu“, „investice pro investice“, „vývoz pro vývoz“, výroba na sklad, do zásob, moc přidané hodnoty použitelné spotřebiteli nevytvořila.

„Především jde o modernost a strukturu průmyslu, jeho výkonnost a konečné národohospodářské výsledky,“ psalo se v utajované zprávě dostupné prověřeným jedincům. Dlouho před listopadem 1989 vyvolení věděli, že až se ekonomika otevře, klíčem k úspěchu bude „světová konvertibilita zboží, určovaná odbytovými poměry nejnáročnějších světových trhů“.

Bratrství a vzájemnou pomoc odvál čas, v osmdesátých letech se už mezi socialistickými ekonomy o „zlých“ kapitalistech, buržoazii a vykořisťování nijak moc nehovořilo. Když bylo v socialistickém Československu nějaké zboží nedostatkové, vědělo se a ve zpravodajství hovořilo o tom, že nedostatek lze řešit „dovozem z kapitalistické ciziny za devizové prostředky“.


Literatura: KOMÁREK, Valtr. Prognóza a program. Praha: Academia, 1990.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.