Čtvrtek 18. října. Svátek má Lukáš.

Toxická aktiva, bankovní systém a morální hazard

Hospodský, který si na živobytí vydělává prací v zakouřeném prostředí, který na svou mzdu a zaplacení daní musí natočit nemalý počet piv a obsloužit mnoho hostů, by se možná oprávněně mohl ptát: Jak je možné, že když já koupím moc masa, které se zkazí, tak žádné garance nedostanu?

Jak to, že když já něco udělám blbě, nakonec všechno zaplatím ze svých rezerv? Co ti odborníci v těch bankách dělají? Já když mi někdo zatne sekyru, tak mu už příště už na dluh nedám, dokud tu sekeru nevyrovná. Kdo mi vysvětlí, jak je to možné?

Současná krize s sebou přinesla nový termín – toxická aktiva, která představují kostlivce v majetku některých finančních institucí. Je-li něco toxické, je to jedovaté a dokáže to způsobit smrtící účinky, a možná právě proto začala být některá aktiva označována jako toxická. Taková aktiva se vyznačují tím, že mají značně nižší hodnoty, pokud vůbec nějaké, než za jaké je finanční instituce pořizovaly. Dnes vidíme, že lídři západních ekonomik jsou nuceni hledat způsoby, jak se s toxickými aktivy vypořádat, aby se finanční systém nezhroutil. Celá záležitost je doprovázena problémem morálního hazardu a skutečností, že vše někdo musí nakonec zaplatit.

Co jsou toxická aktiva

Snad každý investor usiluje o zhodnocení svého kapitálu a hledání výnosných projektů, na kterých by mohl vydělat. Podobným způsobem uvažují i obchodní banky a jiní institucionální investoři, kteří musí zhodnotit prostředky jejich vlastníků, když hledají způsoby, jak uložit a zhodnotit volné prostředky. Nastalá finanční krize ukázala, že mnohé instituce, které tvoří články globálního finančního systému, nakupovaly cenné papíry, jejich deriváty a deriváty derivátů, které zdánlivě poskytovaly výnos s minimálními riziky.

Možná díky propojení finančních trhů, snad díky tlaku na vytváření stále vyšších dividend, možná díky úvěrové a dluhové bublině došlo k nadhodnocení mnoha aktiv na dlouhodobě neudržitelné hodnoty, což s sebou nese nežádoucí následky. Velká část vzniklých dluhů je vázána v aktivech v podobě cenných papírů a derivátů, pro které se poptávka náhle rozplynula a které se staly aktivem toxickým.

Pokud by to mělo být přirovnáno k nějaké situaci z každodenního života, takové aktivum by mohl vlastnit člověk, který koupil dům, u kterého náhle došlo ke statickému narušení, a protože takový dům je těžce prodejný, jeho hodnota tímto značně klesla. Dům díky statickému narušení ztratil svou hodnotu a stal se toxickým aktivem.

Jiným příkladem toxického aktiva by mohla být půjčka známému, který si za ni koupil auto, v autě se zabil a vzhledem k tomu, že se ukázalo, že měl i jiné dluhy, byla náhled taková pohledávka toxickým aktivem nemajícím žádnou hodnotu. 

Možná by bylo vhodnější namísto označení "toxické aktivum" příhodnější hovořit o kostlivcích ve skříni, které tíží toho, kdo ve svém majetku takové aktivum má. Pro banku nemusí být takovým kostlivcem ve skříni jen bezcenné cenné papíry, ale mohou se jimi stát i nesplácené úvěry. O toxických aktivech se dnes tolik hovoří proto, že zamořila bankovní systém mnoha zemí vyspělého světa, což ovlivňuje stabilitu celého finančního systému i reálnou ekonomiku.

Jak toxická aktiva ohrožují bankovní systém

Banky si přestaly vzájemně důvěřovat, protože nikdo neví, kdo jaké kostlivce ve své skříni (bilanci) má. Tato aktiva v bilancích bank jsou totiž oceňována nominální účetní hodnotou, i když jejich skutečná hodnota může být značně nižší, v některých případech i nulová. Je to, jako kdyby vlastník staticky narušeného domu nechal trhliny opravit, nově vymaloval a tvářil se, jako by se nic nedělo. Pokud by takový dům vlastník nabízel k prodeji za původní hodnotu, prodal by takový dům jen podvodem.

Aby mohla obchodní banka poskytovat úvěry, musí mít kapitálové krytí a být kapitálově přiměřená, což mohou narušovat právě ztráty z toxických aktiv, které má ve svém majetku zahrnuty. Toxická aktiva omezují možnosti banky poskytovat úvěry, jsou nemocí bankovního systému, která znemožňuje refinancovat dlouhodobé úvěry a svazuje i fungování reálné ekonomiky.

Krok, který může obnovit fungování mezibankovního trhu a obnovit důvěru, spočívá ve vyřešení těchto kostlivců ve skříních a vyčištění bankovních bilancí od toxických aktiv. Právě po takovém vyčištění může být bankovní sektor zasažených zemí ozdravěn a připraven úvěrovat reálnou ekonomiku.

Co udělat s toxickými aktivy?

V mnoha zemích Evropy i Ameriky je pro fungování bankovního systému nezbytným krokem vypořádání se s toxickými aktivy. Cesta, kterou se vydala Evropa, je vyvedení toxických aktiv z postižených komerčních bank do k tomu zřízených institucí, agentur či finančních ústavů, kde se budou toxická aktiva shromažďovat.

Takové instituce jsou obdobou České konsolidační agentury, která shromažďovala toxická aktiva v době polistopadové transformace české ekonomiky a jejíž bilance představovala jednu velkou černou díru. Tato agentura tehdy přebírala aktiva v podobě úvěrů transformujících se a zkrachovalých firem a někdy i dopadů tunelování, které transformaci doprovázelo.

Nedávno byla publikována zpráva, že dolní komora německého parlamentu schválila plán pro odkup toxických aktiv zvláštní, k tomu účelu vytvořenou bankou. Zajímavou skutečností je, že původní ocenění toxických aktiv německých bank při konsolidačním odkupu mělo odpovídat cenám z prvního čtvrtletí roku 2009, ale pozdější politické rozhodnutí určilo, že se k ocenění použijí ceny předkrizové, tedy původní a neznehodnocené. V bance, do které budou špatná aktiva odkládána, zůstanou do doby, než vláda rozhodne, co s nimi. Protože jsou tato aktiva spíše bezcenná, budou se muset odepsat a je otázkou, na úkor čeho se odepíší, čí kupní síla tím bude postižena, kdo to zaplatí.

Z investorského pohledu příslušná komerční banka držící toxická aktiva kdysi v minulosti učinila špatné investiční rozhodnutí. Dokud jí rozhodnutí přinášelo výnosy, byly zisky přerozdělovány do soukromých rukou. Když se ale projevila rizika, garance za důsledky rozhodnutí soukromé instituce převzal stát (morální hazard).

Odkup či garance toxických aktiv se může jevit jako kontroverzní, protože komerčním bankám je takovým způsobem odebrána zátěž v podobě aktiv, které banky dobrovolně kupovaly a jejich rozhodnutí se ukázalo být nesprávné. Ve stávající situaci je to ovšem pro překonání finanční krize a udržení bankovního systému v provozuschopném stavu nutným krokem.

Problém morálního hazardu

Stávající situace, do kterého se finanční systém dostal, ukazuje, že soudobé bankovnictví je doprovázeno morálním hazardem. Morální hazard se může uplatňovat tam, kde lze důsledky neodpovědného jednání převalit na někoho jiného, kde ten kdo přijal rozhodnutí, nenese jeho následky.

Morální hazard komerčního bankovnictví se ukazuje v situaci, kdy komerční banka podcení rizika, kdy by v důsledku špatných rozhodnutí měla vyhlásit bankrot, protože nový soukromý kapitál do ní kvůli rizikům nepřiteče. V takových situacích ovšem mnohdy chybějící kapitál nebo záruky poskytne stát, protože je to v zájmu je zachování stability finančního systému.

Vláda nebo centrální banka takovou záchranu obvykle dělá z obavy, že by se problémy mohly rozšířit dál (pád jedné banky by mohl ohrozit další subjekty) a v konečném efektu ochromit celý finanční systém. Stát vlastně poskytuje záchrannou síť bankám, které špatnými investičními rozhodnutími vytvořily dluhy tím, že tyto prostředky poskytly tam, odkud se už nevrátí. Jednou poskytnutá státní pomoc ohroženým subjektům zvyšuje pravděpodobnost toho, že se v budoucnu bude vše opakovat, že opět budou bankami poskytovány úvěry a investovány peníze bez vazby na odpovědnost za důsledky takových rozhodnutí.

Možná se v důsledku toho banky budou chovat ještě více rizikově, než tomu bylo, protože se ukáže, že státní pomoc a moc státu získat zdroje pro úhradu vzniklých dluhů je značná. Ukazuje se, že státní pomoc bankám v krátkém horizontu sice zabraňuje bezprostředním komplikacím a vytváří zdánlivou stabilitu bankovního systému, ale dlouhodobě způsobuje komplikace další a větší. Mimo to takový morální hazard umožňuje přerozdělování, při kterém vzniklé závazky nakonec zaplatí daňoví poplatníci svou prací.

Jak by měla vláda řešit zvyšující se rozpočtové deficity?

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.