Nemám jinak vyhrožování nějakou abstraktní krizí rád. V tržním prostředí (a ostatně i v netržním) platí vždy a za všech okolností, že krize se dostaví. Říkat, že nastane, je to nejbanálnější, co se dá prohlásit. Málokdo ale umí říci, kdy to bude a co bude její skutečnou podstatou.
Kdy tedy nastane krize v České republice a co bude její podstatou?
Začněme u druhého problému.
Namátkou shrnu několik jevů:
REKLAMA
- Povolovací řízení většího developerského projektu trvá pět i sedm let.
- Kvalita českého školství měřená reálnými výsledky spíše klesá.
- Jakkoliv jsme si trochu polepšili v žebříčcích ekonomické svobody, administrativní zátěž podnikání stále roste, zakládání nových společností a živností je pořád složité.
- Vymahatelnost práva u soudů se nezrychlila a ani nejsou zprávy o kvalitativní změně.
- Sociální reformy nepostupují a vlastně se ani nepřipravují, jakkoliv se o nich dvacet let mluví.
- Důchodová reforma je ve stejném nedohlednu, jako od zrušení té předchozí.
- Daňový systém zůstává složitý, v mnoha věcech naprosto nelogický a kontraproduktivní.
- Deset let víme o dluhové krizi obyvatel, ale k jejímu řešení jsme neudělali nic, kromě několika spíše parametrických změn v systému výroby dalších doživotních dlužníků (ale tady platí: alespoň něco).
- Opakovaně konstatujeme, že výstavba dálnic vázne. Všichni se zasmějí a jede se dál.
- Vysokorychlostní železnice jsou pohádky ovčí babičky. A tak dále.
Shrnu to: Strukturální reformy jsou ne snad nulové, ale velmi malé. Připomínají yettiho. Všichni o nich mluví, nikdo je neviděl.
A co mezitím dělá Evropa či svět? Nadáváme na EU, ale ona v mezidobí dosti principiálně reformovala zemědělskou politiku. O Angele Merkelové si vyprávíme vtipy, nicméně Německo pod její vládou uskutečnilo zcela zásadní reformy. Že jste o nich neslyšeli? No jo, v Berlíně se totiž méně mluví a více koná.
Francouzský premiér Emmanuel Macron je u nás oblíbený terč vtipů, ale víte, že se mu podařilo bez většího odporu zreformovat sociální systém a trh práce? Tedy něco, na čem si vylámalo zuby mnoho jeho uctívaných předchůdců? Z Donalda Trumpa, ať se podíváme za oceán, má část lidí švandu, další hrůzu, ale on prosadil největší reformu daňového systému od Ronalda Reagana.
U nás to s větší či menší mírou humoru glosujeme, ale ve skutečnosti zůstáváme o toho glosování. Tak jediné, co nám jde, je nabírat nové úředníky a zvětšovat státní aparát. A ani v tom se nechováme čestně. Když se zvětšuje administrativa, může za to vždycky Brusel. I kdyby měl tento zcela zásadní vliv, proč tedy někde jinde jiná administrativa nemizí?
REKLAMA
Jistě. Občas se ozvou hlasy o tom, jak Evropská unie půjde k čertu potopena dluhovou krizí. Že se to celé rozpadne, zhroutí. A že když včas neutečeme, tak půjdeme ke dnu také. Ne, ne. Tak to nebude. S největší pravděpodobností se nic podobného nechystá.
Krize, která nás postihne, bude daleko více připomínat roky 1997 až 2000. Tehdy jsme byli téměř osamoceným ostrovem problému v prostředí, které jinak vcelku zdatně prosperovalo. Směřujeme totiž k tomu, že narazíme na svoje vlastní limity zaviněné tím, že místo dělání reforem si utahujeme z jiných. To bude charakter naší příští krize.
A kdy k ní dojde? Dočkáme se. Pokud naše přešlapování potrvá ještě rok či dva, pokud nepřestaneme mudrovat o tom, jak to jinde dělají blbě, máme ji tady. Začne zbrzděním růstu a postupně se překlopí do úmorného lapání po dechu.
