Pátek 26. dubna. Svátek má Oto.

Peníze, dluhová spirála a dluhy jako Zabiják

zbraň, krev, malba

Peníze jsou dobrý sluha, ale zlý pán. Chtěli se zařídit, přestěhovali se do velkého města, ale lepší život se nekonal. Otec rodiny utekl, odvážná žena přesto rozjela podnikání. Špatné hospodaření, dluhy a zastavený movitý majetek; konec tragický. Peníze, vztahy, život na vysoké noze, dluhy a dluhová spirála, o tom všem hovoří francouzský romanopisec Emil Zola v románu Zabiják.

Chudí lidé prý myslí na peníze více než ti bohatí, a v tom prý spočívá jejich největší bída. K penězům se lidé vyjadřují už po staletí. Právě hospodařením s penězi v komplexu otázek se před více než stovkou let zabýval francouzský romanopisec Emil Zola. Díky tomu se dnes můžeme nahlédnout na finanční stránku života v Paříži druhé poloviny devatenáctého století. Překvapivě se zde nedozvíme nic, co by se dnešní době vymykalo. Sny, finanční cíle, rizika, dluhy a půjčky, nic co by dnes neexistovalo.

Dědictví, peníze, vztahy a finanční rezervy

V Zolově románu Zabiják rodina hlavní hrdinky Gervaisy dědí peníze a stěhuje za lepším životem z venkova do Paříže. Jenže peníze se rychle rozkutálely: Peníze? Kde bych je vzala, copak kradu?… Však víš, že mi dali předevčírem tři franky za tu mou černou sukni. Za to jsme dvakrát vobědvali, a když člověk jí samý uzeniny, tak je to rychle pryč… (…). Nakonec sebral z hřebíku kalhoty a šálu, otevřel prádelník, přidal k tomu kazajku a (…) a řekl: „Tumáš, dej to do frcu.“

Život hrdinky na začátku románu doprovázejí výčitky a hádky s otcem jejich nemanželských dětí: „Víš dobře, že já dělám, co můžu. Mou vinou to není, že jsme to takhle dopracovali… Chtěla bych tě vidět se dvěma dětma v jediný místnosti, kde nejsou ani kamna, aby si člověk mohl ohřát teplou vodu…“ Končí první dějství, otec dětí mizí z neutěšených podmínek s jinou ženou.

I tak jde matka za svým snem – podnikání a založení vlastní prádelny. Jenže neštěstí nechodí po horách ale po lidech a její nový muž, klempíř Copeau, díky nešťastnému pádu ze střechy končí v nemocnici. Měsíce léčení něco stojí, zejména „zameškané pracovní dny, potom lékař a léky“. Společné úspory, určené pro krytí finančního cíle v podobě založení prádelny, tak směřují na jeho léčení.

Obětavá žena tak opakovaně vytahovala „zpod hodinového poklopu spořitelní knížku“.Nechtěla vyzvednout všechny peníze najednou. Vybírala je po stovkách, aby nemusela schovávat doma v prádelníku tak velkou částku peněz. (…) I když se díra v jejich úsporách ustavičně zvětšovala, vedla s rozumnou tváří a klidným úsměvem přesné účty o té finanční pohromě. Cožpak není útěcha už to, že mohla ty peníze tak dobře použít a že je měla po ruce, když přišlo to neštěstí?“

Rozpočet nadoraz, hledání přilepšení a první dluhy

Pradlena Gervaisa, pracovitá a pilná to žena, i tak šla nadále za svým snem. Podnikání nakonec rozjela na dluh, financovala ho půjčkou od Goujetových: „Ve čtvrti vzbudil nový krám velký rozruch. Lidé si povídali, že (…) si na tom zlámou vaz. Utratili opravdu celých pět set franků od Goujetových jenom na zařízení a nenechali si ani na čtrnáct dní na živobytí, (…). Ale neměla strach, zákazníci se jen hrnuli a vypadalo to, že obchod půjde velmi dobře.“

Finančně jim měl pomoci podnájemník. Nejprve bylo nutné na dluh, formou melouchu, nechat řemeslníky zasadit nové dveře a vybílit pokoj, koupit umyvadlo a postele s matracemi – prvních deset měsíců mělo pokrýt dluhy a později měl být „z podnájemníka užitek“. Podnikavost ale postihly rizika, nájemník nic neplatil, „ani za nájem, ani za stravu“. „První měsíce dal sem tam nějakou splátku, ale potom už jenom vykládal, že má dost velké peníze a z těch že pak všechno zaplatí najednou.“. Na pozadí stály vztahy, oním podnájemníkem byl první hrdinčin partner, se kterým původně přišla do Paříže.

Tento muž se pak společně s jejím manželem, kterému se už jaksi nechtělo do práce, nechal hlavní hrdinkou živit. A tak „Gervaisa sice pořád vydělávala, ale teď, když živila dva muže, kteří nic nedělali, už na to její živnost nemohla stačit, tím spíš, že obchod už tak dobře nešel jako dřív, stálí zákazníci ubývali (…)“. I přes splátky dluhů tak vcelku dlouhou dobu domácnost a podnikání pradlena hrdinně držela nad vodou: „každý týden vězeli hlouběji v blátě, ale přitom bylo chvílemi hůř a chvílemi zas líp, někdy si večer utahovali břicho před vymetenou špižírnou a jindy zas se cpali telecím, div nepraskli“.

Obrázek 1: Nezvládnuté finance v pojetí Zolova románu Zabiják

Narůstající dluhy, zastavárna a záhuba

Nejprve se Gervaisa nakupů na dluh vyvarovávala a v souladu s principy rodinných financí myslela na deštivé dny: „Ale když chtěla jít nakoupit ještě víno, zjistila, že už nemá dost peněz. Mohla sice vzít víno na úvěr, ale domácnost přece nemůže zůstat bez krejcaru, protože vždycky může přijít nečekaně spousta drobných vydání.“ Postupně ale už Na všech stranách rostly dluhy, tři čtyři franky denně. (…) Všichni už začínali bručet a v obchodech už k ní nebyli tak zdvořilí.“

Jako první se o zastavárně zmínila tchýně, paní Coupeauová: „Gervaisa se s ulehčením zasmála. Že ji to, hlupáka, nenapadlo dřív! Zabalila honem hedvábné šaty do ručníku a sešpendlila jej. Potom schovala sama ten balík staré paní pod zástěru a nakázala jí, aby si jej hodně přitiskla na břicho, kvůli sousedům, protože ti o tom nemusí vědět.“ Pak už na ulici už bývalo často vidět matku Coupeauovou, jak cosi schovává pod zástěrou a jde jakoby na procházku – „Gervaisa by byla poslala do frcu třeba celý dům, byla do zastavárny jako divá, byla by si dala třeba i hlavu ostříhat, kdyby jí na ty vlasy něco půjčili. Bylo to tak pohodlné, jak by si tam člověk nešel pro peníze, když se potom mohla těšit na čtyřliberní bochník chleba. Celý majetek se tam postupně stěhoval, prádlo, šaty, nakonec i nářadí a nábytek.“

Dluhová spirála se neúprosně roztočila: “ snila o tom, jak vydělat stovky franků, i když nevěděla jak, jen aby mohla svým věřitelům rozdávat pětifranky plnými hrstmi. (…) čím víc zabředala do dluhů, tím víc mluvila o tom, jak obchod rozšíří.“ „Dluhy rostly, ale Gervaisa si kvůli nim starost nedělala. Na poctivosti už jí nezáleželo, zaplatí se nebo nezaplatí, stejně je to jedno a lepší je na to nemyslet. Když jí někde už nechtěli dávat na dluh, šla do obchodu vedle. Vyhýbala se celé čtvrti, protože kam se podívala, všude měla sekeru.“ Dluhy ji ale srazily do kolen: „Zavrtala se do pelechu a snažila se nemyslet na to, co jednou nevyhnutelně musí přijít. Pak to všechno praskne, mordyje, ale do té doby ať jí všichni dají pokoj!“

Nemravný román o rodinném hospodaření

Romány Emila Zoly jsou známé svými obrazy bídy chudiny v době před více než 150 lety. Obyčejní lidé žili v nuzných podmínkách, a nad vodou je často udržoval alkohol – zabiják. Slovo „peníze“ se napříč Zolovým románem Zabiják na každé straně vyskytuje v průměru třikrát. Román začal vycházet v roce 1877 na pokračování v jednom pařížském večerníku s podtitulem „román pařížských mravů“ a později vyšel knižně.

Zola barvitě zachytil nejdrsnější stránky tehdejšího bídného života širokých vrstev a vykreslil otřesný obraz života a bídy prostého lidu. Žádné chození kolem horké kaše, cudnost a zakrývání problémů: Peníze se prostě vypařily a dost. Nemá už je v kapse, má je v břiše. Taky způsob, jak je své staré přinést domů.“

Nechybí ani hrubá mluva, hraničící se sprostotou: „Věřitelé jí chodili až domů nadávat, že je uličnice. Jednou večer vzbouřil celou ulici člověk, který (…), křičel, že jí vyhrne sukně a že se na ní odškodní jinak, jestli mu ty peníze hned nevysází. Samozřejmě, že byla z takových výstupů vždycky celá pryč, jenomže pak se otřepala jako pes po výprasku a bylo po všem, večer už jí zas dobře chutnalo. Ať si jdou ti drzouni otravovat jinam! Když nemá peníze, má si je snad natisknout nebo co?  Takoví obchodníci se nakradou dost, tak co by taky jednou nepočkali.“

Není tedy ani divu, že v našich končinách v roce 1880 Ferdinand Schulz romanopisci vytýkal, že jde o cynické vyprávění a že v jeho naturalistickém podání není „ani stopa citu, poezie a ideí“. Schulz považoval za „literární kulturní i vlasteneckou povinnost svou, aby vystoupil proti přenášení zejména těchto románů na jazyk český“.

Inu s penězi a dluhem je to těžké, když už není ani co dát do zastavárny, romantika jde stranou: „Jinak už zastavárna všechno spolkla, tam už by se nedal odnést ani starý krám za tři franky, tak dokonale už je celý byt vymetený, zůstaly tu jen hřebíky ve zdech, a těch je za tři pěťáky kilo. Gervaise se z těch počtů točila hlava, byla z nich bezradná, obyčejně se rozčilovala a tloukla pěstí do stolu, anebo se nakonec rozbrečela jako nemluvně.“

Zola je prostě naturalistický a jeho popis dluhů, dluhové spirály a peněz v komplexu souvisejících otázek je svébytný.

2 komentáře: “Peníze, dluhová spirála a dluhy jako Zabiják”

  1. Uživatel napsal:

    Ono je rozdíl mezi „finančním poradcem“ a prodejcem produktů, bohužel drtivá většina jsou pouze prodejci… 🙂

  2. Pavel Hanzl napsal:

    Tímto zdravím české spoluobčany, kteří s chutí negují služby finančních poradců a skáčou na lep firmám, jako je Kamali, nebo Zaplo, v lepším případě Provident!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.