Čtvrtek 20. června. Svátek má Květa.

Kdy (s)končí víra ve vládní dluhopisy?

Před sto lety, v listopadu 1914, mohli občané a obce investovat do rakouských válečných půjček. Občané a obce půjčovali svému mocnářství za úrok peníze jak svoje, tak peníze půjčené. Ukázala se příležitost k výnosu v podobě pětiprocentního úroku skutečně výhodná? Proč z válečných půjček nakonec investoři nic neměli a o všechno přišli?

(Ne)závislá emisní banka

Ještě před sto lety na našem území obíhaly rakouské koruny. Byla to měna opírající se o standard zlaté devizy. Koruna byla směnitelná za zlato nepřímo, směnou za jinou zlatem podloženou měnu. Zákon z roku 1892 určil, že z jednoho kilogramu ryzího zlata lze razit 3280 K. Výhradním emitentem těchto peněz na celém území monarchie byla Rakousko-Uherská banka.

Rakousko-uherská banka měla být na vládě nezávislou instituci, usilující o vytvoření stabilní a zdravé měny. Snahy o drahokovem krytou měnu ovšem skončily pod tlakem potřeb financování války – koruna začala být inflačně znehodnocována. Skončil zákaz půjčování státu, výdaje státu začaly být financovány inflačně, tisknutím peněz.

Obrázek 1: Ještě v roce 1914 ještě existoval zájem spravovat zdravou měnu krytou zlatým pokladem, v průběhu válečného období klesl zlatý poklad o 80 %, ale množství oběživa vzrostlo o více než 1 700 %  

rakousko-uhersko-o1

Zdroj dat: Palkovský, B.: Národní banka Československá a náprava měny. 1925

Válečné půjčky

Válečné výdaje Rakouska (Předlitavska) byly odhadovány na více než 40 miliard tehdejších korun získaných monetizací dluhu – emisí peněz. Polovina z těchto peněz se emisní bance vrátilo v podobě peněz, které byly z finančního systému odsáty prostřednictvím „válečnými půjček“. Obce nebo občané státu půjčovali z různých důvodů. Byl tu jak důvod vidiny možného výnosu, tak možnost zjemnit dopady rekvizicí nebo vykoupení se z povinností vůči státu.

Válečné půjčky, které byly po celou dobu války vypisovány, muselo „učitelstvo a úřednictvo“ občanům vnucovat.  K podepsání válečných půjček vybízely obyvatelstvo také banky a spořitelny. Úřady vyvíjely všestranný tlak, například voják, který žádal dovolenou nebo dočasné osvobození od vojenské služby, musil pro získání souhlasu upsat válečnou půjčku.

V kronice obce Dřínov se můžeme dozvědět, že mnoho z válečných půjček bylo vynucených: „Jednotlivci a obce byly nuceny upisovat válečné půjčky. Na počátku byly půjčky dobrovolné, ale brzy se staly povinnými, ba nucenými. Od jednotlivých občanů obec Dřínov s 500 obyvateli upsala 39 000 K a jednotliví občané 200 000 K. Upisování se provádělo hotovými penězi nebo splátkami. Mnohými byly tyto půjčky vítány pro výšku úroku 5 %, což bylo v těchto dobách mimořádné. Byly však znehodnoceny až po převedení na půjčku československou. Mimo válečné půjčky se hospodářské podmínky dále zhoršily.“

Z kroniky obce Radotín se dovídáme, že „upisovat musel každý, kdo měl nějakou úsporu v záložně, které hrozily výpovědí vkladů. Okresní hejtmanství určovalo každému výši půjček, která u sedláků šla do tisíců. Některým byla povolena půjčka na splátky do 6 měsíců.“

Válečné půjčky, nebo půjčky na spotřebu, ze své podstaty mohou být jen stěží představitelem hodnot. Příkladem budiž situace, kdy věřiteli někdejšího mocnářství zůstal jen dluh: “Pro Bylany nakonec měly tyto válečné půjčky značně negativní dopad – díky nim totiž v obci nikdy nevznikla škola. Plány na zřízení školy (…) na IV. válečnou půjčku obec upsala 800 K. Vypůjčila si je ze jmění školy, která v Bylanech by se vystavěla. Na válečné půjčky v letech 1914 – 1918 nakonec obec Bylany upsala celkem 6 300 K, což byla celkem vysoká částka. Tyto peníze ovšem po skončení válek neměl kdo vrátit, poněvadž Rakousko-Uhersko již neexistovalo. Půjčených 800 K ze školního fondu ovšem obec formálně dlužila i nadále (…).“ Dluhem to neskončilo jen v této obci, mnohé z dluhů u peněžních ústavů přijaté na úhradu válečných půjček musely obce často v reálné hodnotě splatit, třeba i prodejem obecního majetku.

Koloběh úhrady válečných výdajů aneb Přeměna obíhajících bankovek v půjčku státu

Zatímco v Anglii nebo Francii stát tehdy vydával krátkodobé státní pokladní poukázky, do kterých se investovaly volné prostředky, a v Německu říšská banka umísťovala směnky říše na peněžním trhu, v Rakousku – Uhersku byla válka financována poněkud zvláštním způsobem v podobě válečných půjček. Volné prostředky bank byly ukládány u poštovní spořitelny jako záloha na příští válečnou půjčku. Když byla půjčka vydána, volné prostředky byly zaúčtovány ve prospěch krytí této půjčky. Princip spočíval v přeměně obíhajících bankovek v půjčku, odsávání nadměrné likvidity mělo vytvářet důvěru obyvatel ve finanční pevnost státu.

Již v prvních měsících války si mocnářství u své emisní banky vypůjčilo 2 600 mil. korun. Řekněme, že si státní správa koupila od továrníka ze zásob boty a zaplatila bankovkami, které získala půjčkou od Rakousko-uherské emisní banky. Továrník tržbu uložil jako vklad u své banky. Banka tyto peníze půjčí upisovateli válečné půjčky, tedy někomu kdo půjčuje státu.  Dluh státu vzniklý koupí bot zůstal nezměněn, změnila se jen forma financování – z bankovek, které se zase vrátily do Rakousko-uherské banky, se stala válečná půjčka, z dluhu bance stal se dluh na bedrech majitele půjčky. Monetizovaný dluh byl emisní bance formálně splacen.

Obrázek 2: Vzniklý systém válečných půjček umožňoval odsávat peníze v oběhu a limitovat výdaje obcí a obyvatelstva

rakousko-uhersko-o2

Otřesení důvěry ve vládní dluhopisy

Upisovatel válečné půjčky (ten kdo principiálně investoval do válečného dluhopisu), který právě neměl hotovosti, si mohl peníze půjčit, aby je půjčil státu. Peněžní ústavy, které přijaly bankovky jako vklady od těch, kteří byli zapojeni do válečných dodávek, je půjčovaly těm, kdo chtěli investovat do válečných půjček. Povolováním půjček peněžními ústavy umožnili přeměnu bankovek ve válečnou půjčku, aniž by se upisování účastnili právě jen majitelé bankovek.

Prostý a kuriózní mechanismus umožnil přeměnit hodnotné zboží a materiál na válečné půjčky v podobě platebního slibu státu, který se měl teprve prací v příštích desetiletích přeměnit v hodnoty. Ve chvíli, kdy se státní moc rozhodne financovat výdaje emisí peněz, tyto peníze musí někde přebývat, ať už v podobě bankovních vkladů nebo dluhů odrážejících se v inflaci cen aktiv. Působí-li v systému prvky, které umožňují peníze v oběhu sterilizovat a odsávat, problémy se odkládají do budoucna.

Víra v bezrizikovost vládních dluhopisů se před sto lety ukázala být nenaplněnou. Půjčovat státu může být výhodné, dokud se neukáže, že na pozadí stojící model je neudržitelný. Vládní dluhopis je bezrizikový, ale jen do okamžiku, kdy jsou dluhy smazány inflací nebo rozvratem.

Investujete do státních dluhopisů?

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.