Pondělí 27. května. Svátek má Valdemar.

Inflace a koruna vyvrácená z kořenů

Před sto lety bylo zase jednou zaseto semínko finančního rozvratu, inflace a znehodnocení úspor. Na našem území působící centrální banka politickým rozhodnutím ztratila nezávislost, obíhající bankovky se staly státovkami a ve velkém byly nakupovány (lombardovány) vládní dluhopisy.

Majetek a úspory občanů se přeměnily na hromady bezcenných peněz a státních dluhopisů rozpadnuvšího se mocnářství. Jak to tehdy bylo?

Když jsme před sto lety byli součástí Rakousko-Uherské říše, majetek mnoha občanů a obcí byl investován do rakouských válečných půjček. Mocnářství bylo ve válce, a kromě různých rekvizicí a branné povinnosti potřebovalo peníze na financování válečných výdajů. A tak se občanům a obcím nabízela možnost investovat do válečných dluhopisů. Nazývalo se to upisování válečných půjček, slibován byl od daně osvobozený výnos 5,5 % ročně. Jenže mnoho investorů tehdy splakalo nad výdělkem.

Nákup válečné půjčky, tedy půjčení vlastních peněz nebo i peněz za tímto účelem půjčených, nebyl motivován pouze vidinou možného úroku. Kdo upsal válečnou půjčku, mohl dostat nějakou úlevu, mohl zmírnit rekvizice nebo se vykoupit z vojenské povinnosti. Občané nebo obce mnohdy nepůjčovaly dobrovolně, ale z donucení. Jak poznamenal Karel Leopold, ve Vzpomínkách z prvých dob ministerstva financí v roce 1928, půjčky byly často poskytovány pod nátlakem: „(…) válečných půjček neupisovali jen ti, kdo by si války přáli, ale byli mnozí, kteří nemohli nebo nedovedli odolati velikému tlaku úřednímu i jinému, morálnímu i hospodářskému; nechtějíce upisovati za hotové, upisovali na dluh, což zvláště bylo podporováno a vychvalováno. Byli i takoví, kteří ani o svém úpisu nevěděli, jako poručníci nebo poručenci, o nadacích ani nemluvě. Byli konečně i takoví, kteří ve zvýšeném zúrokování hledali zvýšení svého nepatrného důchodu.“

Obrázek 1:  Daně prostá 5 ½ % rakouské válečné půjčka, byla součástí vydávaných cenných papírů na doručitele. Cenný papír byl opatřen kupony, a bylo slibováno, že „výplata kuponů a splacení půjčky stane se bez jakékoliv srážky daní, poplatků neb jiných dávek při předložení splatných kuponů (…).“

rakouske-valecne-pujcky-01

Zdroj: Google.cz, výsledek vyhledávání slovní kombinace „válečné půjčky rakouské“

Kronika Klučova popisuje vyprávění rolníka Bedřicha Žateckého, který byl koncem ledna 1915 odveden do války: „Doma zůstal hospodařit můj otec 65 roků starý a stařičká matka. Bylo nutno hledati cestu, jak se dostat z vojny domů, (…). Otec se radil doma na úřadech, jak by mě vymohl domů. Dostal radu – musíte míti upsánu válečnou půjčku a to dle velikosti majetku a dle toho, jak hejtman v Českém Brodě bude vaši žádost doporučovat. Bude se přihlížet, zdali jste včas a celý kontingent odvedl, býti v obci vzorem všem při plnění povinnosti ku státu.“

Kronikář také poznamenal, kolik hospodářství Žateckých na válečných půjčkách tehdy upsalo:  „Číslo popisné 11 v Klučově dle odhadu majetku muselo upsati na válečnou půjčku první v roce 1916 2.000 K, na druhou 2.000 K, na třetí 3.000 K. Po válce se prodaly půjčky se ztrátou 200 K na každém tisíci K, než se celá věc s půjčkami urovnala. V roce 1918 musel každý upisovatel složit dvacetiprocentní obnos z půjčky na úhradu výloh, které s přepsáním půjčky vzniknou. Celou tuto věc prováděla pojišťovna Fénix ve Vídni.“

Rodina Žateckých prodejem dluhopisů pod cenou dopadla ještě dobře, stihla pravděpodobně využít chvíle, kdy ještě centrální banka cenné papíry nakupovala (lombardovala). Mnoho investic do válečných půjček se s rozpadem Rakouska-Uherska ukázala být znehodnocených.

Jako příklad uveďme případ dvou starých žen, který zdokumentoval v roce 1928 Karel Leopold: „Mám dosud před sebou obraz dvou starých švadlen ze Žižkova, které nemohouce již za války udržeti jehlu v ruce ani šíti na stroji, byly živy z výnosu válečných půjček, nakoupených za úspory po celý život pracně nastřádané. Žádný z nás, když vyslechl žalostný jejich nářek nad tím, že neberou ničeho na úrocích za prošlé kupony, ba ani nevědí, co bude s papíry samými, nebyl by si troufal říci jim něco jiného než slova útěchy do budoucnosti.“

(Ne)závislá emisní banka a financování tištěním peněz

Před sto lety na našem území obíhaly rakouské koruny. Jednalo se o měnu opírající se o standard zlaté devizy, se zákonně stanoveným obsahem zlata v peněžní jednotce. Koruna byla nepřímo směnitelná za zlato, směnou za jinou měnu.

Zákon z roku 1892 usilující o nápravu měny určil, že jednomu kilogramu ryzího zlata má odpovídat 3280 K. Výhradním emitentem těchto peněz na celém území monarchie se stala Rakousko-Uherská banka. Hovořilo o emisní či cedulové bance, jejíž mnohé funkce byla obdobné dnešním bankám centrálním.

Obrázek 2: Mince v hodnotě 1, 2 a 5 K byly raženy ze stříbra, ražena byla i zlatá desetikoruna, dvacetikoruna a stokoruna (pro posílení dojmu, že je to „zlatá měna“), haléře byly zhotoveny z jiných kovů. 

rakouske-valecne-pujcky-02

Zdroj: Google cz, výsledek vyhledávání „Rakouská koruna“ 

Rakousko-uherská banka měla být na vládě nezávislou instituci, usilující o vytvoření a správu stabilní a zdravé měny. Snahy o drahokovem krytou měnu ovšem skončily pod tlakem potřeby financovat válku, rakousko-uherská koruna začala být inflačně znehodnocována. Skončil zákaz půjčování státu, výdaje státu začaly být financovány inflačně, tedy tisknutím peněz.

Dokládá to i konstatování ministerského úředníka ve Vzpomínkách z prvých dob ministerstva financí:  „Rakousko-uherská banka odcizila se za války hlavní funkci cedulové banky býti pružným regulátorem oběživa podle potřeb hospodářského života a stala se prostě tiskárnou, chrlící bankovky pro potřeby státní. Bankovky tyto, které zvyšovaly trvale oběživo, měly jen ten škodlivý účinek, že zvyšovaly důchody a tím i hladinu cen.“ 

Samotná inflace papírového oběživa právně vyvstala z císařského nařízení ze 4. srpna 1914. Tímto nařízením došlo k „mimořádným opatřením“ týkající se správy Rakousko-uherské banky a omezení její nezávislosti. Nastoupila netradiční měnová politika, limity omezující nadměrnou emisi bankovek se rozplynuly (jako již mnohokrát v historii), podobně jako předpisy omezující poskytování úvěru státu. Nově emitované papírové oběživo závratně stoupalo a rakousko-uherská měna korunová byla „z kořene vyvrácena“.

Poválečné zúčtování a vyrovnání hospodářských nesrovnalostí způsobených válkou

V souladu s válečnou mašinerií byly suroviny, stroje i lidské síly propůjčeny k válečné výrobě a vedení války a emisní banka začala uplatňovat inflační politiku – tištěné peníze byly půjčovány vládě. Majetek obyvatelstva v podobě zásob jídla, věcí, surovin a všeho možného byl rekvírován a proplýtván pro účely vedení války. Občanům, obcím a firmám zůstaly papírové bankovky a válečné půjčky, papírový majetek, jehož hodnota se v okamžiku zúčtování, ukázal být nekrytá.

Obrázek 3:  Zatímco zlatý poklad v držení Rakousko-uherské emisní banky se pětinásobně zmenšil (z 1,6 miliardy K v roce 1918 na 0,34 miliardy K v roce 1918), množství nekrytých papírových peněz se zvýšilo téměř osmnáctinásobně (z 2 miliard K v roce 1914 na 37,5 miliard K v roce 1918).

rakouske-valecne-pujcky-03

Zdroj dat: PALKOVSKÝ, B.: Národní banka Československá a náprava měny. Praha 1925

Skutečnost, k jakému rozvratu financováním vládních výdajů emisní bankou došlo, popsal v roce 1920 Alois Rašín: „Obíhající bankovky přestaly míti ráz bankovek, (…), a staly se státovkami (oděnými jen do formy bankovek), reprezentujícími státní dluh, užitými neplodně k ničení statků, k výživě a vydržování hospodářsky nečinných armád a jejich příslušníků. Hodnota těchto státovek zmizela, za ni není zde statků nových. Stát je dlužen prostřednictvím cedulové banky každému, kdo je majitelem bankovky, (…). K těmto koncům došlo se v Rakousku-Uhersku. Banka rakousko-uherská jako cedulová banka byla vyřazena ze všech svých národohospodářských funkcí, stala se vlastně správkyní státního dluhu bankovkového a tiskárnou bankovek.“   

Má být měna krytá zlatem?

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.