Výhled pro Německo se zlepšuje, hádka o český rozpočet se zostřuje

Podle doprovodného komentáře se německá ekonomika po několikaletém lehkém poklesu a stagnaci konečně dostala nad úroveň roku 2022 před příchodem krize cen plynu. Překvapivě silný byl v posledních měsících zejména růst vývozů a přidané hodnoty ve zpracovatelském průmyslu. Firemní investice a ochota domácností utrácet byly nadále slabé, i když ukazatele nálady se dál zlepšovaly. V druhé půlce léta bylo oživení bržděno nízkými stavy vodních toků. Kupní síla domácností je oslabena zdražením pohonných hmot v důsledku konfliktu na Blízkém východě. V nebližších čtvrtletích by oživení mělo zase zesílit díky fiskální expanzi a slušnému růstu světové ekonomiky. Návrat průtoků k normálu by měl umožnit částečnou kompenzaci letních výpadků výroby. Oživení v příštím roce by mělo být taženo zejména domácí poptávkou. V roce 2028 už by fiskální politika měla působit mírně restriktivně a růst ekonomiky zpomalí podle prognózy na 0,4 %. Inflace by letos a v dalších dvou letech měla činit 2,8 %, 3,2 % a 2,0%. Deficit veřejných financí poroste z 4,1 % letos na 4,7 % v roce 2028 (pro srovnání: v Česku vláda plánuje 2,6 %. 3,5 % a 3,1 %).

Co se týče důvěry v české ekonomice (saldo kladných a záporných postojů), ta podnikatelská se v září mírně snížila téměř na úroveň dlouhodobého průměru, zatímco ta spotřebitelská se naopak posunula od průměru mírně směrem nahoru. Můžeme i nadále vnímat ve srovnání s našimi západními sousedy trochu té škodolibé radosti? Ano i ne. Nálada –konkrétně v průmyslu – dle dat Evropské komise (poslední pozorování je za srpen) je u nás pořád ještě lepší: zatímco v Česku jsou pocity průmyslníků blízko normálu, v Německu přetrvává určitá skepse. S německou průmyslovou otráveností už to ale není zdaleka tak zlé jako před dvěma lety: saldo odpovědí se za tu dobu zlepšilo z téměř -30 p.b. na pouhých -10 (a dlouhodobý průměr je -4 p.b.). Že máme v Česku důvody cítit se ekonomicky vcelku v pohodě, potvrdila i nová prognóza Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD). Ta sice pro letošek nadále věští, že oproti loňským 2,6 % dojde ke zpomalení na 2,2 % a pro rok 2027 snížila (o desetinku) odhad růstu české ekonomiky na 2,4 %, nicméně obě nová čísla jsou pořád ještě poměrně hezká, zejména vezmeme-li v úvahu existující protirůstové tlaky, jako jsou drahé energie nebo zvýšené úrokové sazby.

V pozadí slušných růstů je mj. i zdejší expanzivní fiskální politika. Debata o ní začíná přecházet do hádky. Dle včera vydané Zprávy o dlouhodobé udržitelnosti z dílny Národní rozpočtové rady se v důsledku posledních kroků české vlády a nově schválené legislativy okamžik pravděpodobného nárazu na dluhovou brzdu (tj. nárůstu míry zadluženosti na 55 % HDP) posunul z roku 2037 na rok 2034. Zpráva dále uvádí, že NRR za poslední rok posunula svůj odhad výše zadlužení na horizontu 50 let ze 178 % HDP na 245 % HDP. „Česká republika nejen přerušuje, ale dokonce otáčí trend dosavadního vývoje fiskální politiky a potenciálně mění celé její paradigma. Českou republiku bude čekat velmi pravděpodobně dlouhodobější rozpočtové uvolnění“, přičemž závazky České republiky v rámciFiskálně-strukturálního plánu pro období 2027 až 2030 „pouze odkládají významné konsolidační úsilí do let 2028 a 2029 a nejsou podloženy jakýmikoli věrohodnými návrhy, a dokonce ani konzistentní a uvěřitelnou rétorikou vlády. Naopak zmíněné rozvolnění fiskálních pravidel vytváří prostor pro jejich nerespektování alespoň v kontextu národního práva.“ Na to reagovalo hned včera Ministerstvo financí velmi osobně laděným textem (jako by jediným členem NRR byl její předseda Mojmír Hampl) s titulkem „Nejasná zpráva o konci světa od Mojmíra Hampla“, kde si stěžuje zejména na to, že „Hampl (…) současnou vládou schválenou konsolidační trajektorii zpochybňuje a své projekce staví na předpokladech, které ji nereflektují“.

Z mého pohledu mají pochybnosti o realističnosti konsolidačních plánů této vlády určité racionální jádro. Nejde ani tak o to, že dramatické šetření se má začít odehrávat v roce 2028, tedy jen necelé dva roky před volbami – koneckonců ozdravný balíček Fialovy vlády vešel v platnost podobně nedlouho před volbami. Větší pochybnosti ve mně vyvolává spíš skutečnost, že nynější vláda slibuje od roku 2028 razantní šetření, nicméně teď realizuje nebo chystá celou řadu větších či menších kroků, které vedou přesně opačným směrem, aniž by ale v jejich pozadí byl nějaký silný ekonomický nebo sociální důvod. To se týká položek jako například financování veřejnoprávních médií, mimořádné příspěvky všem důchodcům, školkovné, minimální odvody OSVČ nebo aktuálně cena dálniční známky. Jak důvěryhodný je závazek turisty jít na sever, pokud bez silného důvodu vyrazí naopak na jih? Vládou zdůrazňovaná snaha omezit šedou ekonomiku a zlepšit výběr daní je jistě správná a například návrat k EET je zcela na místě, nicméně zvýšení příjmů o desítky miliard touto cestou je velmi nepravděpodobné. Na druhé straně je faktem, že přinejmenším prozatím události na české fiskální scéně žádné velké zděšení finančních trhů nevyvolávají – tedy aspoň soudě dle vývoje výnosů z českých státních dluhopisů ve srovnání s evropským benchmarkem, tedy výnosy německými. Oproti hrozivému vývoji zejména ve Francii a ve zředěné podobě třeba i v Polsku jsme zřejmě pořád ještě na evropské poměry rozpočtově vlastně vcelku umírněná země.

Autor: Michal Skořepa, analytik České spořitelny