Tři miliardy nic neřeší. Rozpočet pro rok 2027 dál míří k vysokému schodku

Nepatrné snížení rozpočtového schodku nic nemění na jeho celkovém hodnocení. V časech solidního hospodářského růstu a nízké nezaměstnanosti je takto vysoké tempo zadlužování jen těžko obhajitelné. Vláda sice tvrdí, že jde o proinvestiční rozpočet, ale kapitálové výdaje zůstanou meziročně téměř totožné okolo 3 % HDP. V absolutním vyjádření je sice vidět nárůst na téměř 290 mld. Kč, to ale zároveň znamená, že dalších téměř 100 miliard schodku půjde na běžné výdaje – například na důchody, včetně nesystémového jednorázového příspěvku 2 000 Kč s rozpočtovou cenovkou zhruba 4,5 mld. Kč.

Vláda navíc posílá fiskální impuls do ekonomiky, která operuje blízko svého potenciálu. Co to prakticky znamená? Pokud je využití kapacit na hraně, jak naznačuje například napjatý trh práce, dodatečné investiční výdaje působí proinflačně, tedy komplikují práci ČNB, a zároveň vytlačují soukromé investice. Fiskální multiplikátory, tedy řetězový efekt vládních výdajů na ekonomiku, se zároveň pohybují výrazně pod jedničkou – na rozdíl od časů hospodářské krize, kdy může jít o efektivní nástroj, jak nastartovat ekonomický růst.

Chvályhodné je, že vláda hodlá do konce roku přijít s legislativními změnami, které by měly příští rok přinést dalších 20 miliard rozpočtových příjmů. Na detaily si nicméně budeme muset počkat, stejně jako na další reformy slibované Motoristy, jež by měly snížit deficit o 60 miliard v roce 2028.

Ani toto tempo fiskální konsolidace ale nebude stačit k plnění fiskálně-strukturálního plánu. Ten totiž počítá se schodkem veřejných financí pouhá 2 % HDP v roce 2028, tj. meziročním snížením deficitu hrubým odhadem o 150 miliard. V roce 2029 by měl schodek dále klesnout na 1,6 % HDP. Ideální příležitostí ke konsolidaci měl být právě rok 2027. Vláda mohla přijmout některá bolestivá opatření brzy po volbách, aby na ně měli voliči dostatek času zapomenout. Představa, že se budou razantně snižovat schodky v roce 2028 a zejména ve volebním roce 2029, nepůsobí příliš věrohodně.

Nejde přitom o to, že by vláda neměla možnost s vysokými schodky cokoli dělat. To je jen častý alibismus. Ano, podíl mandatorních a kvazi-mandatorních výdajů na celkových příjmech dosahuje 97 %, což omezuje manévrovací prostor vlády. Sama vláda s pohodlnou většinou v Poslanecké sněmovně ale samozřejmě může měnit zákony a tím i podíl zákonem daných výdajů. Vše záleží na ochotě dělat politicky nepopulární kroky. A platí přitom jedno: čím déle bude vláda opatření potřebná ke stabilizaci veřejných financí odkládat, tím tvrdší a politicky bolestivější nakonec budou muset být.

Autor: Dominik Rusinko, hlavní ekonom Patria Finance