Polská intervence v duchu politiky “ožebrač svého souseda”

První a jediná otázka, která nás v souvislosti s akcí NBP napadne, je pochopitelně – proč? Pravdou je, že polská intervence není úplným výstřelem ze tmy, neboť NBP již několik měsíců po sobě v komentářích ke svým měnovým rozhodnutím varovala, že “tempo (post pandemického) oživení může být zpomaleno absencí viditelného a dlouhodobého přizpůsobení (čti oslabení) kurzu zlotého, jež by odpovídalo globálnímu pandemickému šoku a spuštěné uvolněné měnové politice NBP”. V pátek se ukázalo, že trh nebral toto souvětí v komentáři NBP dostatečně vážně.
Při analýze intervenční motivů NBP se našinec nutně nemůže ubránit analogii s devalvační epizodou ČNB, která se odehrála v listopadu 2013. Ačkoliv varování v komentářích ČNB a NBP ohledně silné měny vypadají podobně, tak v politice české a polské centrální banky je jeden zjevný rozdíl. ČNB se opravdu v roce 2013 a 2014 potýkala s deflací a devalvace byl nástroj, který vůči ní při nulových úrokových sazbách mohla použít. Ovšem v dnešním Polsku, kde deflace nehrozí (je nad cílem 2,5 %) a navíc NBP si již našla jiný nástroj, jak měnovou politiku uvolňovat v podmínkách nulových sazeb (nakupuje vládní dluhopisy), je situace jiná. Zde vše nasvědčuje tomu, že jde o tradiční merkantilistickou politiku “ožebrač svého souseda”, kdy země provede devalvaci své měny, aby zajistila konkurenční výhodu svým vývozcům na úkor producentů z ostatních zemích.
Takto to ostatně zcela bez okolků potvrdil i polský centrální bankéř Rafal Sura. Dodejme, že tato hospodářská politika není v civilizovaných zemích v dnešní době zvykem, byť to, co v roce 2013 ČNB provedla, by se za něco takového mohlo (nepřímo) považovat. Každopádně absurditu polské intervenci podtrhuje fakt, že zahraniční obchod a běžný účet platební bilance země je v historickém přebytku a devizové rezervy díky masivním transferům z fondů EU činí 108 miliard euro.
Jan Čermák
Analytik ČSOB