24. 08. 2026
Jak se dlouhý konec utrhl a 3 vrstvy AI
Minulý týden přišlo číslo, které ukázala, že firmy s investičním ratingem prodaly letos dluhopisy za téměř 1,5 bilionu dolarů, o 36 procent více než loni, tažené vlnou AI emisí. Ať emituje vláda, hyperscaler nebo běžná firma, všichni soutěží s větším počtem emitentů, a proto musí být výnosy vyšší. Klasická teorie vytlačování popisuje, jak vládní dluh vytlačuje firmy. Tady se děje opak: korporátní AI boom vytlačuje vládní dluhopisy, a moderní historie pro to nemá jasný precedent.
Třicetiletý výnos US státních dluhopisů dosáhl ve středu 5,31 procenta. Nad pěti procenty byl už třicátý obchodní den v řadě. Pozornost si zaslouží korelace mezi WTI a třicetiletým výnosem. tak vyskočila za deset obchodních dní na 0,85 ze zhruba nuly kolem 23. července. Inflační riziko z ropy se přestalo cenit na krátkém konci a začalo se cenit na dlouhém. Investoři museli navíc za jediný týden strávit 125 miliard dolarů nových emisí.
Pohled na krátký konec je zavádějící, protože tam se cení očekávání měnové politiky. To, co se skutečně mění, jsou 10y10y forwardy. A ty se v srpnu rozjíždějí. Nejvíc zasažené jsou Japonsko, Británie, Francie a Itálie, tedy země s vysokým dluhem a politickou dysfunkcí. Jediný výrazný outlier je Švýcarsko a hrstka nízko zadlužených zemí.
Ropa a Hormuz jsou spouštěč, ne příčina. Příčinou je, že se fiskální politika od covidu vymkla kotvě napříč G10 a systém je zranitelný vůči jakémukoli šoku. Dluhopisový trh přestal trestat plošně a začal trestat adresně. Ve čtvrtek ministerstvo financí oznámilo zdvojnásobení maximálního objem odkupů v segmentech 10 až 20 a 20 až 30 let, ze dvou na minimálně čtyři miliardy dolarů na operaci, s účinností od 9. září. Připomínám, že už 30. července zdvojnásobilo frekvenci operací a zvedlo čtvrtletní strop z 30 na 38 miliard. Trh reagoval okamžitě: třicetiletý US výnos minus devět bazických bodů na 5,2, desetiletý minus šest.
V pátek bylo po efektu. Federální deficit dosáhl v samotném červenci 432 miliard dolarů, největší měsíc od března 2021, úroky za fiskální rok 2026 jsou kolem 1,2 bilionu, a každý dolar na odkup musí být nejdřív půjčen. Treasury prodává na jednom konci křivky a kupuje na druhém. Čistá poptávka po amerických dluhopisech neroste. Nejcennější datový bod celého týdne je ale jiný a téměř zapadl.
REKLAMA
Kvantitativní utahování skončilo 1. prosince 2025 a od 12. prosince Fed kupuje pokladniční poukázky, oficiálně kvůli správě rezerv. Jeho držby T-bills vyskočily z 195 miliard, kde ležely stabilně od dubna 2024, na 534 miliard k 12. srpnu 2026. To je 338 miliard za osm měsíců a historické maximum. Každý takový nákup vytváří rezervy, tedy peníze. Rozdíl mezi správou rezerv a monetárním financováním deficitu se stává otázkou záměru, a záměr z rozvahy nevyčtete.
Formulace „Operation Twist provozovaný špatnou institucí“ je ostrá, ale mechanicky výstižná: zkracuje se durace vládního dluhu ve chvíli, kdy inflace pátým rokem přesahuje cíl. Zkracování splatností emisí je klasickým symptomem blížících se problémů. Dlužník, který nepočítá s krachem, považuje rizikovou prémii za přehnanou a raději si půjčí krátce. Země, které dochází fiskální prostor, hrají tři hry. Zkracuje splatnosti. „Spolupracuje“ s centrální bankou, protože QE, které mělo být proticyklické, se nikdy nerozvinulo zpět a rozdíl mezi stínovými a skutečnými výnosy je formou finanční represe. A prohlásí trh za iracionální.
Brooks ukazuje i na ECB: když ECB nazývá rostoucí výnosy vysoce zadlužených zemí „fragmentací“, říká jen elegantněji, že ví lépe než trh, kde by ty výnosy měly být, a nástroj TPI je institucionalizací téhle domýšlivosti. Reakce trhu na velikost kroku je sama o sobě informace. Čtrnáct miliard dodatečných odkupů proti 32 bilionům veřejně drženého dluhu je drobnost.
Zlato přesto od středečního oznámení přidalo více než šest procent, dolar oslabil vůči G10 i rozvíjejícím se trhům pod předválečné minimum a bitcoin uzavřel nejlepší týden od března 2024, plus 24 procent nad 78 tisíc dolarů, s likvidací krátkých pozic za 2,74 miliardy v jediném dni, nejvíc v záznamech od roku 2021. Trhy nečtou objem, čtou záměr. A Bessent je podle Bloombergu nejaktivističtější ministr financí minimálně od počátku milénia, přičemž zásadní rozdíl proti předchozím intervencím je, že jedná bez krizového spouštěče.
Kdo drží dluh. Toozeho skládačka z prací Brookings, NY Fedu a OFR mění povahu celé debaty. Model Bretton Woods 2.0, kdy čínské přebytky recyklovaly přes oficiální rezervy do amerických dluhopisů, skončil. Oficiální zahraniční držba vrcholila kolem roku 2008 nad 40 procenty trhu a od té doby klesá. Novou marginální poptávku dodávají soukromí investoři, a v rostoucí míře hedgeové fondy sídlící převážně na Kajmanských ostrovech. Čísla: od začátku roku 2023 se hrubá expozice hedgeových fondů vůči Treasuries, jejich repo výpůjčky i měsíční obrat více než zdvojnásobily. Padesát největších fondů drží asi 90 procent celkové expozice, na začátku 2023 to bylo 84.
REKLAMA
Repo výpůjčky vzrostly od roku 2022 o 154 procent, prime brokerage o 83. Z 2,4 bilionu dolarů dlouhých pozic připadá téměř polovina na vysoce pákové arbitrážní strategie. Samotný basis trade dosáhl v září 2025 asi 830 miliard, tedy dvojnásobek vrcholu z počátku roku 2020, a představuje 3,5 procenta všech soukromě držených Treasuries proti 2,5 procenta tehdy. Syntéza. Krugman má nejspíš pravdu, že současná úroveň dluhu není solvenční krize a že rostoucí výnosy samy o sobě neznamenají blížící se default. Brooks má pravdu, že reakce vlád na rostoucí výnosy je systematicky matoucí. A Tooze dodává, proč je ta kombinace nebezpečná: marginální držitel je dnes pákový hráč citlivý na výnos, který v okamžiku stresu neprodává postupně, ale najednou. Fiskální trajektorie nemusí být fatální, aby tržní struktura vyrobila epizodu typu března 2020, jen tentokrát z dvojnásobné pozice. Krize solventnosti a krize likvidity se v tomto uspořádání nevylučují. Slepá skvrna, která je mimo hlavní cíl analýz, je kolaterální kanál do Evropy.
Basis trade se financuje přes repo trhy, kde jsou hlavními protistranami evropské banky a peněžní fondy, a americké dluhopisy slouží jako kolaterál pro dolarové financování napříč systémem. Když se pozice bude snižovat, prvním viditelným projevem v Evropě není pokles evropských výnosů, ale rozšíření cross-currency basis a zdražení dolarového financování. To by se propsalo do swapového trhu. Zápis z červencového zasedání odhalil jestřábí většinu: „mnozí“ členové považují zvýšení sazeb za nutné, pokud inflace neklesne, a tři prezidenti regionálních bank (Logan, Kashkari, Hammack) hlasovali pro zvýšení. Hammack veřejně argumentuje, že jde o šestý kalendářní rok zvýšené inflace. Srpnová data ale tlačí opačným směrem: jádrové CPI na 2,5 procenta, nejníže od března 2021. A pravděpodobnost zářijového zvýšení podle trhu klesla z 51 procent před měsícem na 34. Napětí mezi jestřábí rétorikou a opatrným jednáním je přesně to, co živí nejistotu na dlouhém konci.
Pod tím běží institucionální konflikt, který je pro příští měsíce podstatnější než jedno zasedání. Bessent aktivně tlačí dlouhé výnosy dolů. Warsh naopak argumentuje, že vyšší výnosy dělají práci za Fed, protože zpřísňují podmínky bez zvyšování sazeb. Warsh tento týden debutuje v Jackson Hole. Skutečný test nezávislosti Fedu nastane ve chvíli, kdy Warsh odmítne přizpůsobit nákupy poukázek tomu, co Treasury potřebuje emitovat. Celý výše postavený příběh má tři vážné oponenty. Krugman: čísla jsou nadsazená a příčina je jiná.
Správně měřený dluh není 40 bilionů, ale 32, protože zbytek jsou mezivládní držby. Srovnávat dluh s roční produkcí je srovnávání stavu s tokem; kdybychom HDP měřili za dva roky, poměr by byl poloviční. A hlavně: rostoucí sazby nesignalizují bezprostřední fiskální krizi. Jeho vysvětlení příčiny je numericky konkrétní. Bez čtyř republikánských daňových škrtů (2001, 2003, 2017, 2025) by letošní primární deficit byl 0,2 procenta HDP místo 3,3. Ztráta příjmů kolem tří procent HDP ročně kumulovaná po dvě dekády, plus úroky z takto vzniklého dluhu. Výdaje na Social Security a Medicare přitom rostou pomaleji, než CBO čekala před 25 lety, protože zdravotní inflace překvapila směrem dolů. Stárnutí populace tedy není hlavní viník, ten sedí na příjmové straně. Implikace: problém je politicky řešitelný, ne strukturálně fatální. Arbache: konec dolaru naráží na chybějící alternativu. Žádný jiný finanční systém nemá kapacitu absorbovat exodus z Ameriky. Diverzifikace pryč od dolaru není k dispozici v potřebném objemu, což je uklidňující pro dolar a znepokojivé pro každého, kdo doufá, že se dá riziko rozprostřít.
Harold James proti tomu čte intervence do jenu i do dluhopisů jako akt zoufalství, kdy vnější obranné valy dolaru byly prolomeny, a Jim O’Neill nabízí několik konkurenčních výkladů bez toho, aby jeden prohlásil za jistý. Tato neshoda tří kompetentních lidí nad stejnými fakty je sama informací o kvalitě evidence. Blain: možná by výnosy měly růst. Osmnáct let politiky levných peněz zdeformovalo ceny aktiv a ekonomické chování. Normalizace sazeb může být lék, ne krize, protože nutí ekonomiku přesunout kapitál ze spekulací do reálných investic, do obrany, infrastruktury a energetiky. Bessentovo pumpování je v jeho obrazu další dávka na utichající párty.
Tento pohled je nepříjemný pro obě strany hlavní debaty a je nejméně slyšet, což obvykle znamená, že si zaslouží víc pozornosti, ne méně. Kde protiargument selhává. Krugman odpovídá na otázku solventnosti, ale ne na Toozeho otázku tržní struktury: i plně solventní emitent může projít likviditní epizodou, pokud je jeho marginální držitel zapáčený. Arbache vysvětluje, proč dolar nezmizí, ale nevysvětluje, proč by nemohl výrazně oslabit při zachovaném rezervním statusu. A Blainova normalizace je žádoucí ex post, ale cesta k ní vede přes přecenění aktiv, které v mezidobí poškodí ty, kdo si ji nevybrali.
Autor: David Navrátil, analytik České spořitelny


