Václav Skoblík: V energetice neplatí čím dříve, tím lépe

Snažíme se o snižování emisí a směřujeme k obnovitelným zdrojům. Skutečně paroplynové elektrárny potřebujeme?
Musíme si uvědomit, že obnovitelné zdroje v dohledné době energii pro střední Evropu nezajistí. Ani přes ambiciózní zelené plány Německa se v roce 2030 bez fosilních paliv neobejdeme. Solární a větrné elektrárny nedokážou v Česku a v Německu ani při jejich výrazném růstu nejméně do roku 2030 nahradit tradiční zdroje energie. I při splnění svých zelených plánů se Německo koncem dekády plně obejde bez fosilních zdrojů jen asi pětinu roku, tedy kolem 70 dní, vyplývá to z analýzy webu „Fakta o klimatu“.

Paroplynové elektrárny jsou ekologickým zdrojem elektřiny s nízkými emisemi skleníkových plynů. Jsou efektivní jako doplněk k obnovitelným zdrojům energie, využívají se zejména jako špičkové a záložní zdroje. Plyn je i zárukou energetické bezpečnosti. Potvrzuje to i krok provozovatele tuzemské energetické přenosové soustavy – ČEPS. Ten nedávno oznámil, že koupí šest podzemních zásobníků plynu, aby získal kontrolu nad zacházením s touto komoditou.

Tento krok asi nelze rozporovat?
Dá se říci, že ne – kvůli sezónní spotřebě plynu jsou pro Česko nezbytné. Mají velkou kapacitu a v zimě by objemově vystačily zhruba na dva měsíce. Z pohledu možností denního čerpání plynu ve vztahu k celkové spotřebě v ČR je situace komplikovanější. Jedná se o strategickou investici. Bezpečnost a stabilita dodávek, co se zásobníků týče, byla zatím plně zajištěna striktní regulací umožňující nediskriminační přístup všech obchodníků k zásobníkům. A dosud tento způsob regulace naprosto dostačoval.

Kromě toho stát v loňském roce legislativně zakotvil povinnost naplnit zásobníky všech obchodníků, kteří si kapacitu od jejich provozovatelů nakoupili.
To je pravda. Neznáme obchodní strategie jednotlivých obchodníků. Plyn v zásobnících je tak vždy nezávislých obchodníků, nikoliv státu. A tak to bude i nyní, kdy se jejich vlastníkem stal stát. Situaci by mohlo změnit vytvoření státního obchodníka s plynem. Tento projekt je ale zatím pouze ve stadiu úvah o cílech a smysluplnosti tohoto kroku. Problematika jeho vzniku je složitá a významně by se změnila struktura celého komoditního trhu. Jistě by vyžadovala souhlas na evropské úrovni. Na energetické bezpečnosti se ale v rámci UCED podílíme i my.

^REKLAMA

Jak konkrétně?
Od roku 2022 jsme jedním z tuzemských agregátorů, který společnosti ČEPS pomáhá stabilizovat elektrickou síť v ČR. Tomuto účelu plně slouží naše plynová UCED Elektrárna Prostějov. Díky plánované dodávce druhé turbíny od americké General Electric její výkon takřka zdvojnásobíme. Zcela jistě budou potřeba nejen zdroje pro stabilizaci sítě, ale i ty plynové vyrábějící po roce 2027 elektřinu v době „bezuhelné“.

Podle toho, co uvádíte, je energie jen z obnovitelných zdrojů zatím skutečnou utopií.
Zatím není reálné, aby státy svou energetickou spotřebu řešily jen z obnovitelných zdrojů. Zemní plyn je takovým mostem k bezemisní energetice. Jsem rád, že už je jasné také další využití jaderné energetiky. Od roku 2035-2040 už i s malými modulárními reaktory. Očekávám také, že vzhledem k výše popsaným skutečnostem dojde k prodloužení přechodového období pro energetické využití zemního plynu. Obnovitelné zdroje je třeba doplňovat záložními, které je nahradí, když nesvítí slunce nebo nefouká vítr. Optimální by bylo, kdyby každý provozovatel obnovitelných zdrojů byl odpovědný za alespoň částečnou stabilitu svých dodávek.

Na zajištění stability (systémových služeb) v elektrizační soustavě vynakládá ČEPS ročně miliardy korun a vše hradí koncoví zákazníci. Nejvíce finančně dopadá na velké zákazníky, kteří mají často 24hodinový provoz a žádné odchylky nezpůsobují, a přesto platí největší podíl na nákladech. Dokážu si představit model, kdy se část nákladů na systémové služby přenese i na výrobce, a to v poměru stability dodávek elektřiny do sítě. Například jaderné elektrárny by žádné náklady hradit nemusely, zatímco nespolehlivé zdroje ano. Tím by došlo ke spravedlivějším alokacím nákladů na ty, kteří nestabilitu ve elektrizační soustavě vyvolávají. Tématem je také vodík.

Zabýváte se vodíkem i u vás?
Případné budoucí paroplynové zdroje chceme budovat jako hydrogen ready. Samozřejmě ceny vodíku a povolenek ukáží, zda je tato možnost ekonomicky efektivní. Technicky budeme připraveni.

Hodně se dnes mluví o takzvaném zeleném vodíku.
Přechod na vodík je nevyhnutelný. Znamená ale obrovské investice mnoha stovek miliard eur. Energetická soběstačnost Evropy přitom výsledkem nebude. Budeme závislí na importu vodíku na budoucím konkurenčním globálním trhu. Lze očekávat dlouhodobé smlouvy s exportními zeměmi. Ve strategii přechodu na využití vodíku ale existuje řada nástrah a nejasných bodů. Prvním z nich je infrastruktura – pro dovoz plynného vodíku a jeho jiných forem, jako například amoniaku, jsou nezbytné plynovody, zásobníky pro překlenutí sezónních výkyvů spotřeby a terminály. Nesmíme zapomínat ani na to, že solární a větrné elektrárny, které by měly zelený vodík vyrábět, dosud nejsou v provozu a musí být teprve vybudovány.

I v zemích budoucích producentů vodíku mimo EU bude nutné nejdříve změnit celkovou energetickou infrastrukturu. Nebudeme přece dovážet vodík vyrobený z plynu pomocí elektřiny z uhlí. Energetika byla, je a vždy bude speciální odvětví, které vyžaduje dlouhodobé plánování a investice.