Pondělí 18. března. Svátek má Eduard.

Spoření nevydělá. (Z)opakuje se historie?

spoření - prasátko - úspory - peníze - ruka - mince

Historie se opakuje. Opět se uměle snižují úrokové sazby. Opět se vedou války. Soupeřící státy a měnové bloky se snaží své měny oslabovat, aby lépe obchodovaly v zahraničí. Měnové války vítězí. Znovu se oprášilo vedení válek obchodních, kdy ochranářství a protekcionismus tvoří překážky přeshraničnímu obchodu.

Když jeden zásah vyvolává zásahy další

Nadbytečné kapacity, strukturální problémy, investiční a cenové bubliny existovaly i v meziválečném období. V době před druhou světovou válkou v knize Velká krise Adolf Sturmthal (1903 – 1986) popisoval tehdejší snahy o stabilizaci ekonomik spočívající v rostoucích zásazích států do hospodářství: „Dříve zasahoval stát do hospodářství, protože byla krise; nyní – jak se zdá – má zasahovat do hospodářství, protože je vysoká konjunktura. Intervencionismus prvého druhu se likviduje, ale zároveň se buduje nezahaleně nový intervencionistický systém.“

Dnes některé komentáře říkají, že stává-li se ekonomika závislá na drogách levných úvěrů, vyžaduje je stále. Čím více drog, tím více je a bude potřeba intervencionismu. A čím více intervencionismu, tím větší potřeba makroobezřetnostní politiky jako posledního oficiálního šlágru nového normálu.

Politika nízkých úrokových sazeb není novinkou poslední dekády: „Vůdčí myšlenkou nového intervencionismu je taková manipulace s úrokovou sazbou i s reální mzdou (u této ovlivňováním cen životních potřeb), která by vytvořila stálou míru zisku. Výnosnost ztrácí znovu svou podstatnou vlastnost orientační pomůcky, která informuje o tom, je-li daných výrobních možností využito ekonomicky správně. Stát se znovu stává nejvyšším pánem národního hospodářství.“

Tento Sturmthalův komentář hovoří o různých metodách expanzivní hospodářské politiky, jejichž východiskem byla „nacionalizace úvěrnictví“: „Ta má umožnit snížení úrokové sazby, politiku levných peněz. K tomu se druží jako činitelé „roztočení kol“ veřejné práce, financované z půjček, a devalvace měny, která má vytvořit potřebnou „mezinárodní marži“, aniž je s ohledem na domácí expansi nutná isolace od světového hospodářství. (…)“.

Zatímco tehdy bylo poukazováno na „nacionalizaci úvěrnictví“ s cílem snížit úrokové sazby a realizovat politiku levných peněz, dnes se centrální ovlivňování úrokových sazeb z moci získané ústředními bankami stalo skutečností. V poslední dekádě, kdy to skřípe, nastoupila dříve nepředstavitelná politika nízkých, nulových, nebo i záporných úrokových sazeb. Nízké úrokové sazby mají pomoci ekonomice, ovšem řadový člověk akumulující prostředky na penzi trpí – na Obrázku 1 to vyjadřuje loďka člověka představující jeho penzijní spoření nabírající díky kotvě nízkých úrokových sazeb vodu.

Obrázek 1:  Kotva nízkých úrokových sazeb ohrožuje střadatele a všechny, kteří chtějí nahromadit kapitál pro budoucí použití. Nízké sazby se začaly používat už tehdy a uplatňují se i dnes.

spoření nevydělává - loďka

Zdroj: pionline.com

Nevyslyšená varování a neblahé vyústění

Citujeme stále z knihy Velká krise Adolfa Sturmthala, autora, který vyslovil i varování před možnými důsledky tehdejší politiky: „Jednostranné používání expansionistických hospodářských metod může proto – nebude-li nezbytná likvidace chybných investic z doby haussy provedena až do konce – vyústit v inflacionistickou konjukturu, (…).“

Nedlouhou před druhou světovou válkou pak Sturmthal varoval před nebezpečím rozvratu mezinárodní dělby práce: „Světová dělba práce byla jedním z hlavních kořenů rychlého vzestupu bohatství světa za posledních sto let. Její rozvrat se stává nebezpečím, že svět strašlivě zchudne – že bude vržen o celá desetiletí nazpátky!“

Takto zněl pohled na tehdejší stav globální ekonomiky: „Divoké kursovní výkyvy pustoší mezinárodní obchod. Stále výše se pnou ochranářské zdi, které okolo sebe vybudovaly zlaté země, aby bránily své hospodářství před prudkými cenovými poklesy, k nimž vede vítězná soutěž devalvačních zemí. Stále se také zostřuje devisová kontrola, kterou se snaží země chudé na zlato zabránit odlivu svých posledních zásob zlata a devis.“

Obrázek 2: Měnová válka je nebezpečnou hrou. Emitent rezervní měny si prostřednictvím ní podřezává větev, na které sám sedí, a na které sedí i držitelé dolarových rezerv. Platilo v době vzniku měnového standardu zlaté devizy tehdy, a platí to i dnes.

spoření nevydělává - podřezávání větve

Zdroj: fxtradermagazine.com

Změny měnového systému a vznik možnosti vedení měnových válek

Ohlédněme se do doby před sto lety. Za první světové války a po válce bylo zlato z podstatné části z oběhu staženo a soustředěno v centrálních (cedulových) bankách. Rozdělení zlatých rezerv ale působilo komplikace zemím na zlato „chudých“. Neměly zlato, a při setrvání na principech zlatého klasického zlatého standardu by byly ve svěrací kazajce.

Na mezinárodní konferenci v Janově v roce 1922 tak byly přijaty principy standardu zlaté devizy. Vzniklý měnový systém měl umožnit, aby i okrajové měny nesměnitelné za zlato mohly mít měny navázané na zlato. Šlo o úvěrovou soustavu, ve které byla centrální (cedulová) banka oprávněna, aby do svých rezerv započítávala i zahraniční pohledávky – „zlaté“ devizy. Pokud šlo o devizu zlaté měny, bylo možné papírovou bankovku v příslušné cedulové bance směnit za zlato.

Země jako Anglie nebo Francie své měny navázaly na zlato, a byla umožněna teoretická směnitelnost deviz za zlato v podobě standardizovaných slitků. Šlo o směnitelnost omezenou a v realitě často působící jako fikce. Standard zlaté devizy vlastně znamenal, že vláda garantuje fixní kurz k měně jiné země, která používá nějakou formu zlatého standardu. Tím se ovšem zamezilo samovolné arbitráži zlata, dříve dosahované „volně“ obíhajícím zlatem. Nově se více uplatňovala arbitráž zlata ovládaná cedulovými bankami, která se již neřídila hledisky zisku z obchodování se zlatem. Běžným se stalo hromadění zlatého pokladu v ústředních bankách. Byla uplatňování opatření, která případnému odlivu zlata do zahraničí bránila – měl pomoci protekcionismus a ochranářství.

Obrázek 3: Cla, kvóty, omezení, překážky přeshraničnímu obchodu. Protekcionismus a ochranářství bylo na pořadu před sto lety a do středu pozornosti se dostává i dnes. Není-li obchod, nemůže být ani přebytek, ani deficit obchodní bilance.

spoření nevydělává - protekcionismus

Zdroj: armstrongeconomics.com

Hledání měnového uspořádání

Historie je plná hledání toho správného a funkčního měnového uspořádání. Dnes se díky vývoji měny od zlata odpoutaly, nicméně i dnes platí, že používaný měnový systém skřípe. Američané mohou exportovat své inflační dolary a dolarová finanční aktiva, a s nástupem Donalda Trumpa vstoupili i na pole obchodních válek.

Na straně druhé zahraniční centrální banky (i ta naše česká) hromadí devizové rezervy a snaží se oslabit své měny, aby se podpořilo obchodování v zahraničí. Říkávalo se tomu konkurenční devalvace a politika „ožebrač svého souseda“. Poválečné Brettonwoodské měnové uspořádání se zhroutilo, opět nastoupily měnové a obchodní války, a měnový systém žádá nové řešení.

Obrázek 4: Znázornění toho, že se Spojené státy uzavírají investicím z Číny s konstatováním, že jde o trojského koně (pán nese kufřík s nápisem „čínské investice“). Umělé překážky zahraničnímu obchodu ze strany USA bývají spojovány právě s Donaldem Trumpem.

spoření nevydělává - čínské investice v USA

Zdroj: China Daily

V realitě vyrovnávání v měnovém uspořádání zformovaném před necelými sto lety vcelku skřípalo. Vlády rády chránily své obchodní bilance a nerady devalvovaly. Působení vyrovnávacích tendencí bylo bráněno. Cedulové banky udržovaly zásoby zlata podle svého uvážení a ovlivňovaly nabídku peněz i domácí cenovou hladinu.

Nástupem standardu zlaté devizy devizové rezervy v držení cedulových bank tehdy několikanásobně vzrostly. Nahromadění krátkodobých zahraničních pohledávek vytvořilo masu peněz uložených na krátkou dobu a reagujících na změny úrokových sazeb. Vznikly horké peníze podporující volatilitu, úrokové sazby pod působením cedulových bank vyklesaly a finančním světem zavládl chaos.

Paralely dob tehdejších a dnešních

Byla to doba, kdy byly položeny základy tehdejších měnových válek. Anglie se snažila udržet svou diskontní sazbu co nejníže, aby zlevnila úvěr a podpořila domácí ekonomiku. V dubnu roku 1927 snížila tamní cedulová banka diskontní sazbu z 5 % na 4,5 %. Hrozil vývoz zlata do USA. V reakci na to byla v srpnu snížena newyorská diskontní sazby se 4 % na 3,5 %. Změna úrokového diferenciálu znamenala zpětný pohyb zlata ve velké rozsahu.

V tehdejší meziválečné době bylo o přizpůsobování cenových hladin a nějakých vyrovnávacích mechanismech obtížné mluvit – měnovými manipulacemi byly cenové hladiny jednotlivých zemí od sebe odtrženy a měnily se mnohdy v protichůdném směru. Platební bilanci bylo nově možné uvést do rovnováhy změnou diskontní sazby a kumulací dluhu, aniž by bylo nutné současně vyvolat pohyb cenové hladiny. Zvýšení diskontní sazby již nutně nevedlo ke zdražení úvěru a tlaku na pokles cen – nově v důsledku zvýšení diskontní sazby začaly do země ze zahraničí proudit krátkodobé peníze.

Těkavé horké peníze financovaly schodky a na problém bylo zaděláno. Změny diskontní sazby se začalo používat z „konjunkturálně-politických důvodů“. Dnes bychom řekli, že měnové autority získaly nový nástroj měnové politiky, jehož stinnou stránkou byl vznik úrokového diferenciálu, který vedl k přílivu nebo odlivu krátkodobých peněz s dopadem na měnovou i hospodářskou rovnováhu.

Ohlédnutí do dob před osmdesáti až sto lety v lecčems připomíná dnešní problémy.  Svět vstoupil před sto lety do nových a očekávaně lepších časů špatnou  nohou. Výsledkem byly konkurenční devalvace, souboje měnových bloků, devizové intervence a regulace, obchodní války doprovázené uplatňováním cel a kvót.

Marky, libry a jiné měny, postihované inflací, se ve vztahu k dolaru a zlatu znehodnocovaly. Nastoupil měnový chaos, indikátor pohromy. Byl to krok k tomu, aby byly v podobě krátkodobého kapitálu do světa vysílány dolary, a financovaly nerovnováhy. Když se nakonec tyto peníze stáhly, nastaly problémy a otřesy. Konečným výsledkem byl rozpad mezinárodního obchodu a investic a vlastně i druhá světová válka.


Reference: Sturmthal, A., 1938. Velká krise, Praha: Družstevní práce.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.