Čtvrtek 29. června. Svátek má Petr a Pavel.

Ratingové agentury zkazily kopírky

O ratingu a agenturách vydávajících hodnocení se dnes píše hodně, i když samotné agentury z této publicity největší radost určitě nemají. Ve druhé části článku o historii ratingu si řekneme něco o tom, jak dali regulátoři agenturám prakticky neomezenou moc a že za dnešní poměrně špatný model, kdy si rating platí hodnocená instituce, mohou z velké části kopírky.

Jak jsem psal na konci prvního článku, vznik SEC a růst regulace na finančních trzích měly pozitivní dopad na rozvoj ratingu a fungování ratingových agentur. Dluhopisový trh zaznamenával v té době rychlý rozvoj a ratingové hodnocení začalo být nedílnou součástí finančního systému i samotné regulace. Kdo chtěl získat levné peníze, musel mít dobrý rating a institucionální investoři (už nejenom banky, ale i pojišťovny a od sedmdesátých let také penzijní fondy) zase měli povinnost investovat pouze do kvalitních dluhopisů v investičním stupni.

Kdo platí za rating?

V sedmdesátých letech začalo docházet k tomu, co je pro mnohé začátkem konce nezávislého ratingového ohodnocení, tj. ke změně plátce, který si nechává rating vyhotovit. Předcházela tomu úprava minimálních kapitálových požadavků u investičních bank, které byly nuceny držet ve svých portfoliích kvalitní dluhopisy. Vzhledem k rozvoji ratingu se ale na trzích objevilo množství firem, které byly ochotny poskytnout jakékoli ratingové ohodnocení, pokud emitent dobře zaplatil. Regulátor tak přistoupil k tomu, že zavedl kategorii „Národně uznané statistické ratingové organizace“ (Nationally recognized statistical rating organization – NRSRO), tzn. agentury, které měly právo vydávat hodnocení, které bylo možné využít při hodnocení kapitálové přiměřenosti. Do této kategorie se pak automaticky dostala pouze velká trojka ratingových agentur (díky nejasným pravidlům pro vstup do této kategorie, a také díky agresivní akviziční politice agentury Fitch byl tento počet stejný i v roce 2002, dnes jich je devět).

Bez ratingu se tak neobešel prakticky nikdo, kdo chtěl působit na finančním trhu. A ratingové agentury to využily ve svůj prospěch tím, že si za rating nechaly zaplatit od emitentů dluhopisů. Co bylo hlavním důvodem k tomuto přechodu, není úplně jasné, důvodů mohlo být víc, ale základní motiv – peníze moc a zisk – jsou neoddiskutovatelné. Lawrence J. White ve svém článku The Credit Rating Agencies v periodiku Journal of Economic Perspectives z jara 2010 uvádí hned několik důvodů.

Ten první, který možná zní trochu kuriózně, ale je všeobecně přijímán jako fakt, je již zmiňované rozšíření kopírovacích strojů. Ty znamenaly úsporu pro klienty ratingových agentur (kdo si to bude kupovat, když si může zdarma sehnat kopii), pro samotné agentury ale naopak potenciální ztráty. Tento vliv rychlého technického rozvoje ještě ratingovky přežily bez úhony, resp. jej využily ve svůj prospěch, ale možná si vůbec neuvědomily, že pro ně nakonec bude znamenat také ústup ze slávy.

Dalším důvodem je rovněž již zmiňovaný fakt, že pokud někdo chtěl prodávat své dluhopisy ve velkém, bez ratingu to nešlo. Emitenti tak byli ochotni zaplatit si ratingové ohodnocené svých dluhopisů ve velkém a ratingovky proti tomu nic nenamítaly. Důvodem může být podle Whitea také krach železniční společnosti Penn-Central Railroad, který znamenal pro trhy šok a pro emitenty ze sektoru železnic potřebu prostřednictvím ratingového ohodnocení dokázat investorům, že jejich dluhopisy jsou hodny jejich pozornosti. Tato událost ale na druhé straně mohla vést i investory k tomu, aby byli ochotni platit více peněz za zjištění, které cenné papíry jsou bezpečnější.

Ať je to jak chce, ratingové agentury z dané situace vytěžily prakticky maximum a investorům ani nevadilo, že začalo vzrůstat riziko konfliktu zájmů. Tento problém mohla trochu mírnit konkurence mezi třemi velikými agenturami, které si nemohly dovolit zveřejňovat výrazně odlišný rating. Na druhou stranu ale počet emitentů dluhopisů rostl rychlým tempem a firmy mohly mít zájem vybírat si tu agenturu, která dávala lepší rating, než konkurence.

Trojice ratingových agentur ale mezi sebe nikoho nepustila. V té době se jim podařilo expandovat i mimo USA a staly se součástí regulace také v jiných částech světa. V letech 1970 až do roku 2010 byly ratingové agentury na vrcholu, staly se určovatelem trendu na finančních trzích a každému to tak vyhovovalo. Možná i proto, že hodnocení ratingových agentur prakticky fungovalo a docela přesně odhadovalo možnost defaultů ze strany hodnocených firem a zemí. Měly sice příliš velkou moc, ale regulátorům to nedocházelo, nebo si to nechtěli uvědomit. Výstižně to popsal redaktor NY Times Thomas L. Friedman v jednom rozhovoru, v němž jmenoval dvě supervelmoci: USA a ratingovou agenturu Moody’s. „USA vás mohou zničit tím, že na vás shodí bomby, Moody’s tím, že sníží rating vašich dluhopisů. A věřte mi, někdy není jasné, kdo je mocnější.“

Přelom tisíciletí znamenal začátek konce

Začátek problémů začal pro ratingovky krachem společnosti Enron, které byl snížen rating z investičního stupně jen pár dní před tím, než vyhlásila bankrot, přičemž potvrzení investičního stupně (i když rating šel dolů) přišlo měsíc před pádem (a již po zveřejnění informace o nadhodnocování výsledků). Podobnou neschopnost zachytit aktuální vývoj pak investoři vyčítali agenturám také v případě společnosti WorldCom. S nadsázkou by se dalo říci, že splasknutí technologické bubliny přežily ratingovky relativně v pohodě jen díky tomu, že většina zkrachovalých bezcenných firem nestačila emitovat dluhopisy, které by agentury hodnotily.

Ratingové agentury se snažily své selhání vysvětlit tím, že jejich hodnocení má dlouhodobý charakter a neposkytuje informace o krátkodobých výkyvech ve fungování emitentů dluhopisů. Co se jim ale podařilo zahladit na začátku tisíciletí, to se jim už nepodařilo obhájit po splasknutí hypoteční bubliny a následné finanční krizi, která vypukla v letech 2008 a 2009. Krach banky Lehman Brothers, která byla i v době bankrotu hodnocená jako bezpečná společnost a nejvyšší hodnocení u cenných papírů a společností, jejichž hodnota byla prakticky nulová, znamenaly definitivní konec dobré pověsti ratingových agentur.

Největším problémem s mnohem většími důsledky pro ratingové agentury v dnešní době je prakticky okamžitá dostupnost informací pro každého. Hodnocení od ratingových agentur tak přichází na trh mnohem později, než jej investoři promítnou do svých očekávání a cen cenných papírů. Ratingovky tak většinou své hodnocení zveřejňují s velkým zpožděním za trhem, který, i přes své nedostatky, opět plní svou hlavní roli určovatele cen cenných papírů.  

Poslední pokus ratingových agentur o nápravu pověsti tím, že sníží rating „nedotknutelným“ zemím, jako jsou USA, nebo Francie, měl opět jen negativní následky. Reakce investorů byly prakticky nulové, protože rozhodnutí přišlo příliš pozdě a pouze potvrdilo to, co už všichni věděli a dávno očekávali. A navíc si ratingové agentury znepřátelily také politiky a regulátory na obou stranách Atlantiku, kteří se teď vehementně dožadují jejich regulace. Asi už zapomněli, kdo jim dal před několika desítkami let téměř neomezenou moc nad finančním trhem (a úplně směšně pak vyznívá snaha EU o regulaci agentur a založení vlastní agentury, která by asi měla lépe hodnotit země na starém kontinentu).

Jestli tohle všechno bude znamenat konec ratingu, není jasné, ale v dnešní podobě již rating určitě nemá budoucnost. Význam ratingu v době, kdy má každý přístup k relevantním informacím prakticky okamžitě, výrazně klesl. Definitivní zánik ratingu sice očekávat nelze, ale agentury již nemohou počítat s tím, že se jejím hodnocením bude řídit celý finanční svět. Finanční svět čekají velké změny a ratingové agentury se jim bohužel také nevyhnou.

Považujete americké státní dluhopisy za bezpečnou investici?

Nahrávání ... Nahrávání ...

Jeden komentář: “Ratingové agentury zkazily kopírky”

  1. Vlado Z napsal:

    ..ale také podezření z úplatnosti stojí za ústupem ratingových agentur do úzadí. Je totiž velmi pravděpodobné, že alespoň v některých případech jejich šéfové věděli, že dluhopisy a zejm. deriváty, kterým přidělují vysoký rating, jsou bezcenné nebo vysoce rizikové. To je důsledek toho uvedeného konfliktu zájmů. Nějaké hodnocení kvality finančních produktů budou minimálně státy od dluhopisových fondů vždy požadovat, otázka je, jak nastavit systém financování ratingových agentur tak, aby sme u nich minimalizovali pokušení záměrně zkreslovat hodnotu cenných papírů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.