Sobota 23. října. Svátek má Teodor.

Lék nízkého úročení? Střadatelé, plačte!

V ekonomice je hodně peněz

Kladný úrok pokrývající inflaci? Tak na to cosi takového zapomeňte. Když už investor nebo střadatel cosi zinkasuje, má to být draze vykoupená odměna na podstoupené riziko. Nastoupila doba finančního útisku, ve které mají být závazky inflačně umazávány. Pokud bude 2% roční inflace a 1% úročení, věřitel bude rok co rok tratit. A za deset let dlužníkovi zmizí desetina dluhu..

Webové stránky jsou toho plné. Prasátka střadatelů a úspory mají trpět a být stlačovány politikou úrokových sazeb nižších, než činí míra inflace. Konkurencí pro našetřené koruny, eura nebo třeba dolary totiž jsou koruny, eura nebo třeba dolary, které v podobě likvidity dodávají centrální banky.

Obrázek 1: Úspory budou v důsledku finančního útlaku v podobě nízkých úrokových sazeb trpět. Ceny aktiv mají být závratné, vyplácí se spekulovat a otevírat sázky na růst cen aktiv. Střadatelé mají strádat, dlužníci mají být podpořeni.

Nízké úroky a inflace

Zdroj: Vyhledavač Google

Protože jsou centrální banky ochotné poskytovat financování, peněz může být dost a ještě více, nedojdou. Hospodářská deprese už nehrozí. Dluhy a zadlužení prý může růst nade všechny meze a praktiky jako kvantitativní uvolňování, helikoptérové peníze anebo třebas poskytování zdrojů financování úvěrů centrální emisní bankou („funding for lending“) mají zajistit, aby peníze nedošly.

Ano, v roce 2020 vstoupily národní vlády, za podpory různých institucí včetně centrálních bank, do boje s pandemií nemoci COVID-19. Nastoupily ambiciózní a dalekosáhlé fiskální a měnové stimulační balíčky a opatření. Použité taktiky peněžní a rozpočtové expanze nebývalých rozměrů, jakkoliv jsou pro boj s pandemií zásadní, mají své důsledky. Jedním z nich je finanční útisk střadatelů a přebytkových subjektů a druhým zvýhodnění dlužníků. Nízké úrokové sazby mají být lékem.

Centrální banka bezednou kasičkou?

Nekonvenční měnověpolitické nástroje se ve světle posunů souvisejících praktik staly novým standardem. Novým normálem jsou i nízké, nulové anebo i záporné úrokové sazby. Cestou k hospodářskému oživení se stalo „tištění“ peněz, financování poskytované centrálními bankami. V době pandemie COVID-19 pak centrální banky v duchu hesla „co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš“ prezentují, že nafukování bilancí a poskytování financování z jejich měšce je osvědčeným nástrojem. Co se v poslední dekádě naučily, má být v dekádě následující ordinovaným lékem.

Čas od času můžeme slyšet, že dnešní dluhy budou platit ještě naši vnuci. Co už ale neslyšíme, je realita – v historii se dluhy umazávaly měnovou inflací. Státy své dluhy redukovaly, ať už měnovou inflací, tak měnovými reformami. Když se v 90. letech profesor ekonomie František Vencovský v knize „Dějiny ekonomického myšlení do roku 1945“ ohlížel na století hospodářské a měnové politiky, upozorňoval na mnohé měnové zádrhele z doby dávno minulé.

Finanční a měnový vývoj byl složitý už kdysi, byl nepřímočarý, plný zvratů. Když nastoupily těžké časy, emisní pravidla zamezující a limitující inflační financování centrální bankou byla prolomena. Na našem území se to několikrát zopakovalo už za dob Rakouska-Uherska. Tíživá situace státních financí vždy znamenala, že „centrální banka musela ustoupit a obětovat svou měnovou politiku politice rozpočtové“.

Vencovského příkladem takového inflačního financování rozpočtových deficitů bylo třebas uvolnění emisní politiky Rakouské národní banky v březnu 1848. Došlo k zastavení směnitelnosti stříbrných mincí za bankovky. Obnovená směnitelnost v roce 1858 dlouho nevydržela. O pár let později byla opět jednou idyla roztrhána na kusy, centrální banka dostala možnost hodit záchranný kruh.

Prohraná válka s Pruskem v roce 1866 si vyžádala přijetí zákona, který dal ministru financí povolení „k opatření peněžních prostředků nutných za válečné tísně a k zajištění dalšího bytí státního hospodářství rozvráceného vpádem nepřítele“.

Útisk střadatelů a zvýhodňování dlužníků

To, co by se v dnešní hantýrce dalo označit za neortodoxní měnovou politiku, bylo v různých formách a obměnách uplatňováno  už v době dávno minulé. Třebas i v roce 1892 vzniklá rakouská koruna, předchůdkyně koruny československé, skončila v roce 1919 inflačním rozvratem a měnovou reformou. Mezitím stačila profinancovat nejeden schodek deficitního hospodaření.

Na propadlišti dějin pak skončila o florinová měna, peněžní jednotka dělitelná na 100 krejcarů, stejně jako nenaplněné snahy o přidružení do Latinské měnové unie. Zvraty, rozvraty a epizody měnového financování byly, jsou a budou. Zpět ale k době dnešní, době vyznačující se cílováním inflace spotřebitelských cen a souvisejícím finančním útiskem střadatelů.

Obrázek 2: Zatímco ceny investičních aktiv zažívají inflaci a investoři nesou větší rizika, centrální banky se stávají věřiteli a investory, dluh a finanční aktiva v jejich bilancích se hromadí. Investoři mají být spoutáni inflační daní a střadatelé nést důsledky.

Nízké úroky a inflace

Zdroj: Vyhledavač Google

I dnes mají být dluhy v reálném vyjádření díky měnové inflaci snižovány. Státy mohou své závazky vyjádřené v domácí měně třebas i nenápadně umazávat. Pokud byly z indexu spotřebitelských cen odstraněny ceny, které vlivem měnové inflace rostou, nelze se divit, že na růst peněžní zásoby takto měřená inflace nereaguje. Měnovou inflací jsou živeny a přiživovány cenové bubliny a vyšponované ceny aktiv. Tentokrát to má být jiné, hladké přistání má jistit makroprudenční politika.

Finanční krize roku 2008 se stala předělem. Vlády napříč zeměmi se ve snaze oživit růst opřely o  nové dluhy. Státní dluhopisy se ve velkém prodávaly a jejich nákupy leckdy umožnily dodáváním čerstvé likvidity centrální banky. Centrální banky pod taktovkou kvantitativního uvolňování nafukovaly své rozvahy. To, co bývalo nekonvenční, má být novým normálem.

Označí-li se důsledky jako finanční represe a útisk střadatelů, má to negativní konotaci. Jde totiž o formu konfiskace a přerozdělování ordinované tvůrci měnové politiky. Už není třeba střadatelů, zdroje financování poskytne centrální banka prostřednictvím měnové inflace.

Měnové financování „takřka učebnicové“

František Vencovský ve svém dějinném ohlédnutí upozorňoval na střetávání v názorech na řešení praktických hospodářských problémů a souvisejícím měnovém a finančním dění. Jakkoliv byly ekonomické školy protichůdné a nejednou sebevědomé, „tíživé problémy státního rozpočtu se řešily v měnové historii už takřka tradičně – na vrub měnové politiky“. Slovy Vencovského šlo o řešení „takřka učebnicové“.

I když třeba byla měna ukotvena a uplatňovalo se nějaké zákonné krytí, když nastoupily těžké časy, emisní pravidla zamezující inflační financování byla prolomena. A tak když dnes kreslené vtipy naznačují, že špatný dluh může být naložen a odvezen, ukryt a zamknut do bilancí finančních subjektů, které jsou financovány likviditou dodávanou centrální bankou, na zkušenosti ze staletí finančních pošetilostí nelze zapomínat.

Obrázek 3: Investoři bruslí na tenkém ledě potenciálně toxických aktiv a inflací zatížených investičních aktiv. Investice jsou ovlivněny spekulativní složkou a vírou ve všemohoucnost centrálních bank.

Nízké úroky a inflace

Zdroj: Vyhledavač Google

Dočkaly jsme se zvláštních dob. Strůjci měnové politiky vytvářejí prostředí, ve kterém se nemá vyplácet šetřit. Všechno souvisí se vším. Národní dluh s kvantitativním uvolňováním a nafukováním bilance centrální banky. Stlačené úrokové sazby s udržitelností a ufinancovatelností dluhové služby. Nastupuje hromadění dluhů s tím, že centrální banka (na výše uvedeném obrázku reprezentovaná FEDem) krmí své bubliny nebo nafukují do nebes ceny aktiv.

Jsou aktiva, na která investoři bez zadlužení a rolování dluhu nedosáhnou. Kdo byl bonitní, koupil ta správná aktiva ve správnou dobu, dosáhl na dluhové financování, mohl nebývale zbohatnout. Kdo se na vlně měnové inflace nesvezl, relativně zchudl. V realitě jde o zásadní změny, které jsou předzvěstí nejisté budoucnosti. Není inflace jako inflace, kromě inflace spotřebitelských cen světem hýbe i inflace cen aktiv a inflace měnová.

Nad tím, že sledování inflace jedním cenovým indexem je pošetilé, se pozastavoval už kdysi Adolf Sturmthal (1903-1986):

„Kdyby byl někdo sledoval jenom index cen, nebyl by měl ani tušení, že existuje nějaká jen poněkud podstatnější inflace; a kdyby naopak někdo byl sledoval jen bankovní úvěr a kursy akcií, byl by býval přesvědčen, že inflace je tu,…“.

Psal o tom v roce 1937 v knize Velká krise netušíc, že bude z Rakouska emigrovat, že vzniklá pnutí směřují k válce, k inflaci a měnovým reformám.

63 komentářů: “Lék nízkého úročení? Střadatelé, plačte!”

  1. Ondra napsal:

    Jinak samozřejmě pro řadové občany existuje lék, úspory diverzifikovat do nemovitostí, pozemků, zlata, bitcoinu a akcií.

  2. Ondra napsal:

    Zdravím pane Fulde

    Několikrát se v článku objevuje tvrzení, že centrální banky poskytují někomu financování a tím zajišťují dostatek peněz v ekonomice. To samozřejmě není pravda. Centrální banky mají jen naprosto marginální možnost „tisknout“ peníze a financovat ekonomické subjekty.

    Centrální banky jako Boj a FED se netají tím, že masivně kupují dluhopisy firem, jejichž rating je na hranici spekulativního pásma.

    Je třeba sledovat pouze, jaké účinky má utrácení státních peněz na inflaci.

    Je třeba sledovat ještě jeden ukazatel, a to je propad kurzu měny daného státu vůči ostatním. Centrální banky svým počínáním masivně znehodnocují své měny. A jak říká věštec z Omahy Warren Buffet: až při odlivu se pozná, kdo plaval bez plavek, na ty slabší kousky se trhy nemilosrdně vrhnou a to může spustit smrtící spirálu nedůvěry. Důvěra je v ekonomice to nejdůležitější.

    • Richard Fuld napsal:

      „Centrální banky jako Boj a FED se netají tím, že masivně kupují dluhopisy firem, jejichž rating je na hranici spekulativního pásma.“

      Ano to je pravda. O jak velké objemy nákupů se jedná a jaké důsledky to podle Vás má? A ČNB se ostýchá byť je přistoupit ke zcela neškodným nákupům státních dluhopisů v rámci QE. A činnost FED či BOJ měnovou reformu v ČR vyvolá opravdu jen stěží.

      „Je třeba sledovat pouze, jaké účinky má utrácení státních peněz na inflaci.“

      No to souvisí s dosahováním inflačního cíle.

      „Centrální banky svým počínáním masivně znehodnocují své měny.“

      Tohle jednoduše není pravda. 🙂 Jak se projevuje to Vaše MASÍVNÍ znehodnocování měny?

      • R.Novotný napsal:

        „ČNB se ostýchá byť je přistoupit ke zcela neškodným nákupům státních dluhopisů v rámci QE“

        O kolik ČNB ve jménu oslabování koruny a hesla „fanděte 2% inflaci“ svou bilanci nafoukla v letech 2013-2017? Z čeho tato instituce financuje své objemné cizoměnové portfolio?

        • Richard Fuld napsal:

          Nezaměňujte prosím devizové intervence za QE. Není to totéž. Ani alokace devizových rezerv není QE.

          • Spořil a napsal:

            Ani vražda a loupež není totéž.
            Nicméně ty 2 bilionové (!) intervence zcela jistě měli (a budou mít) dopady.
            Někomu, kdo má na účtě našetřeno 300 tisíc na horší časy je ostatně docela jedno, zda mu kupní sílu jeho úspor znehodnotí něco, co duo ČNB a ČSÚ nazve inflací, nebo oslabením měny.

            • Richard Fuld napsal:

              Ano intervence mají a budou mít dopady. Nicméně nemyslím si, že právě devizové intervence lze označit za viníka inflace, která střadatelům ukusuje jejich úspory. A to určitě nejsem obhájce těch intervencí. Mnohem více se na inflaci podepsal docela nevídaný růst mezd a důchodů, který měl i přes tu vyšší inflaci celkově pozitivní vliv na kondici ekonomiky a nakonec i těch samotných střadatelů. 🙂

              • Příčina řekla a Následek napsal:

                A kde se vzalo těch „víc peněz“ na mzdy a hlavně na důchody?
                Důchodci snad investovali do akcií Tesly a zbohatli na nich?
                Ne. NĚKDO vytvořil více peněz (inflaci) a tyto nové peníze se přelily (i) do mezd a penzí. Kdyby nepřibývalo peněz v oběhu, jak by asi bylo možné dát zaměstnancům a penzistům více peněz?

                • Richard Fuld napsal:

                  Více peněz v oběhu? No jistě, vláda např. přidá důchodcům a nezvedne kvůli tomu sociální odvody, takže si na to půjčí a tím způsobí růst objemu peněz v oběhu. Devizové intervence s tím ale nemají nic společného. Ty peníze tvoří banky v okamžiku, kdy půjčují státu (nakupují na primárním trhu státní dluhopisy, které emituje stát).

                  • Příčina řekla a Následek napsal:

                    Takže ty peníze opravdu vytváří stát, resp. vláda a ČNB (2 složky státu).

                    • Richard Fuld napsal:

                      Většinu peněz vytváří soukromé subjekty tím, že si je půjčí od soukromé banky. Některé peníze pak vytváří stát, tím že si je půjčí od SOUKROMÉ banky.

                      Centrální banka (až na zcela marginální výjimky) peníze vytvářet nemůže.

                      Centrální banka může na SEKUNDÁRNÍM trhu nakupovat státní dluhopisy. Dříve tak mohla nakupovat pouze od banky, resp. finančních institucí. Nově (po letošní novele zákona) může centrální banka nakupovat státní dluhopisy na SEKUNDÁRNÍM trhu od kohokoliv.

                      Nákupy státních dluhopisů od finančních institucí centrální banka nevytváří žádné peníze. Dochází pouze k nárůstu objemu likvidity v bankovním systému. Objem likvidity obíhající v bankovním systému nemá žádný vliv na objem peněžní zásoby ani na schopnost bank poskytovat více úvěrů.

                      Peníze vytváří centrální banka nákupem státních dluhopisů od nefinančních subjektů. V tomto případě jde ale pouze o peníze, které už dříve obíhaly a z oběhu byly staženy tak, že si nefinanční subjekt koupil dříve od finanční instituce státní dluhopis. Navíc tato možnost je v ČR pouze teoretická, dosud v praxi centrální bankou nevyužitá.

      • Ondra napsal:

        Vidím jak se nafukuje rozvaha FEDu, takže není sporu o tom, že FED nakupuje masivně nejen firemní dluhopisy. Důsledky: firmy nejsou tak motivovány, aby byly více konkurence schopné, to má za následek dlouhodobý úpadek firem, který se projeví v celém úpadku státu, dále obrovský morální hazard, kdy jedna firma se může zadlužovat jak se jí zlíbí a druhá ne. Udržují se v chodu společnosti, které měly už dávno zbankrotovat a jejich místo měly nahradit nové, progresivnější . Postupný úpadek je prakticky nevyhnutelný.

        Znehodnocení měny se projevuje tak, že si co pár let koupíte za stejnou sumu méně věcí, na nemovitostech je to dobře vidět, samozřejmě nejsou zařazeny do spotřebního koše z kterého se počítá inflace. Dále je to propad měny vůči koši ostatních měn. Dříve či později se ukáže, kdo byl zodpovědný. Kdo méně tiskl.

        Chování centrálních bank se nesporně projevuje na cenách akcií, nemovitostí, zlata, bitcoinu, a až se vrátí ekonomika do normálu, projeví se i na inflaci, můžeme se jen modlit, ať zůstane inflace v rozumných mezích, jinak si projdeme peklem.

        Ta diskuze už ale opravdu nemá smysl, točíme se v kruhu a jen čas ukáže kdo měl pravdu. Doufám že vy 🙂

        • Richard Fuld napsal:

          „Vidím jak se nafukuje rozvaha FEDu, takže není sporu o tom, že FED nakupuje masivně nejen firemní dluhopisy.“

          Samozřejmě, že nakupuje. Především státní dluhopisy. Podíl korporátních cenných papírů je v tom celkovém objemu hodně minoritní.

          „Důsledky: firmy nejsou tak motivovány, aby byly více konkurence schopné, to má za následek dlouhodobý úpadek firem, který se projeví v celém úpadku státu, dále obrovský morální hazard, kdy jedna firma se může zadlužovat jak se jí zlíbí a druhá ne.“

          Záleží na tom, co chcete vidět. Vy zde vidíte nedostatečný růst konkurenceschopnosti (ten , já zde opravdu nevidím). Já vidím zabránění bankrotů mnoha firem a všemu tomu, co s tím souvisí. Současně si nemyslím, že by bankroty firem státu pomohly více, než zabránění bankrotů těch firem. Stejně tak pořád lepší, když se zachrání alespoň nějaké firmy, než aby se nechali padnout všechny krizí zasažené firmy.

          „Udržují se v chodu společnosti, které měly už dávno zbankrotovat a jejich místo měly nahradit nové, progresivnější.“

          Nové progresivnější firmy mohou porazit ty nemoderní přece kdykoliv, ne jen v krizi. Zjevně tady tedy žádné progresivnější firmy nejsou. 🙂 Kdyby zde byly, nahradily by ty nemoderní už dávno. Rozhodli by o tom zákazníci těch firem, ne nějaká krize a případná absence státní pomoci. Co vlastně brání kdykoliv těm progresivnějším převzít tržní podíly těch nemoderních?

          „Postupný úpadek je prakticky nevyhnutelný.“

          Zcela nepodložené tvrzení.

          „Znehodnocení měny se projevuje tak, že si co pár let koupíte za stejnou sumu méně věcí, na nemovitostech je to dobře vidět.“

          Znehodnocení měny je výsledkem růstu tržních cen. Chcete-li mít jistotu, že se nebude znehodnocovat měna, musíte se uchýlit k centrálnímu plánování a zafixování všech cen. To asi nechcete. Chcete-li tržní hospodářství, pak jeho zcela automatickou a v podstatě nevyhnutelnou součástí jsou i změny kupní síly měny. O cenách nemovitostí rozhoduje nabídka a poptávka. Nic jiného. Tak funguje trh. Odráží preference účastníků trhu.

          „Dříve či později se ukáže, kdo byl zodpovědný. Kdo méně tiskl.“

          Oběh peněz odráží oběh (prodej) produkce. Čím více peněz a rychleji obíhá, tím více produkce se prodává a/nebo tím dražší produkce se prodává. Zde velmi záleží na velikosti produkčních kapacit. Samotná tvorba peněz tedy není automaticky příčinou růstu cen. Vytvoření nových peněz nic neznamená. Záleží na kontextu, tedy v jaké situaci, kdo a kolik peněz vytvoří a jak je použije. Teprve jejich utrácení může zatlačit na cenu nakupovaného statku směrem nahoru (nebo zabránit poklesu ceny). Může nastat pokles spotřeby spojený s poklesem produkce, což může vést k peněžní kontrakci, tedy k zanikání peněz (k opaku tisku peněz) a Vaše představa, že toto by bylo výsledek odpovědného jednání (protože namísto tisku peněz probíhal jejich zánik) je samozřejmě zjevně nesprávná. Nicméně musím souhlasit, že nadměrná tvorba peněz (zvláště pak, pokud je tvoří svým zadlužováním státy) může vyústit v růst cen spotřebního koše vysoko nad inflační cíl, což lze považovat za nežádoucí vývoj. Opačně ale i nedostatečná tvorba peněz (tvorba peněz soukromými subjekty = navýšení jejich budoucí ekonomické aktivity) může vést k nežádoucímu stavu, kterým je stagnace nebo krize. Jinými slovy přiměřená tvorba (tisk) peněz (ať už soukromými subjekty a/nebo státem) je ekonomicky prospěšná (pozná se podle dosahování inflačního cíle). A nadměrná tvorba peněz nebo nedostatečná tvorba peněz vede k problémům (pozná se podle nadměrného růstu cen nebo dezinflace, popř. deflace). Centrální banka banka se snaží nastavením úrokových sazeb docílit inflačního cíle. Někdy se ale může ocitnout v situaci, kdy ji dojdou náboje (úrokové sazby klesnou na nulu) a pak je třeba, aby nastoupila jiná státní intervence ve formě expanzivní fiskální politiky, což se zpravidla neobejde bez navýšení státního dluhu.

          „Chování centrálních bank se nesporně projevuje na cenách akcií, nemovitostí, zlata, bitcoinu,…“

          To bezesporu. Nastavení úrokových sazeb neovlivňuje pouze reálnou ekonomiku a tempo růstu cen statků zahrnutých do spotřebního koše. Ovlivňuje i ceny investičních statků. Proto investoři tak bedlivě sledují kroky centrálních bank. Úkolem centrální banky ale není zajišťovat stabilitu cen investičních statků, takže svou monetární politikou nereaguje na vývoj cen investičních statků.

          Ta diskuse samozřejmě smysl má a vždy bude mít. 🙂

          • Inflace je vždy a všude monetární jev napsal:

            „Znehodnocení měny je výsledkem růstu tržních cen. “

            A růst tržních cen je důsledkem růstu množství peněz v oběhu.
            Jestli vám říká něco jméno Friedman, tak byste to mohl vědět.

            „Friedman vynaložil velké úsilí, aby dokázal, že keynesiánská makroekonomie je vybudována na vratkých základech. Jedním z těchto vratkých základů byla Keynesova spotřební funkce, tím druhým pak Keynesova teorie peněz. V roce 1956 vyšel Friedmanem redigovaný sborník Studie o kvantitativní teorii peněz, který byl významným dílem chicagského monetarismu. Friedman kritizoval Keynesovu funkci poptávky po penězích jako příliš jednoduchou a nahradil ji komplexnější funkcí, z níž vyplývalo, že poptávka po penězích je stabilní a předvídatelná funkce. Friedman a další monetaristé na základě této nové teorie poptávky po penězích dokazovali, že existuje silná vazba mezi růstem peněžní zásoby a inflací. Z toho vyplývalo, že inflace je vždy a všude peněžní jev – jedinou příčinou inflace je růst množství peněz a jediná instituce, která má v rukou klíč k inflaci, je centrální banka.“

            • Richard Fuld napsal:

              Friedmanova kvantitativní teorie peněz je snad(!) platná v prostředí exogenních komoditních peněz a je zcela neaplikovatelná v současném prostředí endogenních účetních peněz. Friedmanova teorie také zcela ignoruje skutečnost, že rychlost oběhu peněz v ekonomice není konstantní. Růst objemu peněžní zásoby tak nemusí vést automaticky k růstu cen, pokud se sníží rychlost oběhu peněz. Friedman tedy Keynese nijak nevyvrátil. Situace byla komplikovanější. Je třeba respektovat historický předěl v peněžních systémech, který nastal v roce 1971. V období před rokem 1971 představoval peněžní systém směs exogenních komoditních hotovostních peněz a endogenních účetních (bezhotovostních) peněz. A právě toto prostředí vedlo ke sporu o to, zda peníze mají endogenní nebo exogenní charakter. Keynesova teorie pracuje s endogenními účetními penězi, zatímco Friedmanova teorie pracuje s exogenními komoditními penězi. Ve vztahu k období před rokem 1971 (tedy to, že v dobách „neúplného“ zlatého standardu) tak měli v ohledu exogenního resp. endogenního charakteru peněz pravdu oba dva a zároveň se oba dva i mýlili, resp. snažili se marně určit jediný charakter směsi peněz dvou odlišných charakterů. 🙂 Po roce 1971, kdy byly opuštěny definitivně poslední zbytky zlatého standardu a došlo k přechodu ke 100% endogenním účetním penězům, má však pravdu již jen Keynes, jehož teorie pracuje s endogenními účetními penězi, a Friedman, který pracuje s exogenními komoditními penězi se jednoduše mýlí. Výše uvedené jsem pro účely diskuze značně zjednodušil, takže o případných detailech mých tvrzení je možné vést další debatu. 🙂

              „Jediná instituce, která má v rukou klíč k inflaci, je centrální banka.“

              Tohle samozřejmě neplatí, protože centrální banka může tvorbu peněz ovlivňovat pouze nepřímo prostřednictvím výše úrokových sazeb. Peníze ale tvoří obchodní banky a jejich klienti a jen na nich záleží, zda objem peněžní zásoby poroste (objem nových úvěrů bude vyšší než objem úvěrů splácených), nebo bude klesat (objem nových úvěrů bude nižší než objem úvěrů splácených).

              A jestli rostou ceny toho kterého statku záleží skutečně na tom, zda poptávka po tomto statku stoupne natolik, že přestanou stačit produkční kapacity pro jeho produkci a je úplně jedno, jestli ta poptávka použije peníze již existující (z úspor, aktuálního příjmu), nebo nově vzniklé (díky úvěru od banky). Aby vznikly nové peníze musí si je někdo půjčit na nákup něčeho. Tedy nejprve zde musí vzniknout poptávka po daném statků a pak až jako důsledek realizace této poptávky prostřednictvím bankovního úvěru může vzrůst objem peněžní zásoby. Bez té poptávky nebude půjčka od banky a nebude ani nárůst peněžní zásoby. Peníze se tedy znehodnocují teprve růstem cen statků, které lze za ně koupit, nikoliv toliko jejich „naředěním“, jako důsledku toliko růstu objemu peněžní zásoby. A ceny mohou růst, aniž by rostla peněžní zásoba.

            • Richard Fuld napsal:

              Doporučuji přečíst např. tento článek, který situaci ohledně Friedmanova a Keynesova přístupu celkem (až na pár detailů) korektně vysvětluje.

              • Friedrich August napsal:

                Dokonalé. Článek vysvětlující přednosti Keynese před Friedmanem je NULA, PRÁZDNO. Výstižné! Upřímné!

                Znám mnoho článků Keynese vyvracejících.
                A to je Friedman slabota. Takový Hayek Keynese odhaluje jako jasného blouznivce.

                • Richard Fuld napsal:

                  Keynes a blouznivec? Celý svět se jeho teorií řídí již desítky let, a to někteří vědomě, jiní aniž by to vůbec tušili. A vyvrátit Keynese je přece snadné. Stačí když se jeho teorie budete snažit naroubovat do prostředí exogenních komoditních peněz a automaticky Vám bude vycházet, že tam něco nehraje. Pokud ale Keynese aplikujete v prostředí současných(!) endogenních účetních peněz, pak většina jeho teorií sedí a selhávají právě Friedman s Hayekem, resp. všichni co pracují s kvantitativní monetární teorií, která má snad určitou míru relevance avšak pouze v prostředí komoditních peněz. Z hlediska relevance je to jasné, Keynes a na něj navazující zastánci MMT mají v současném prostředí účetních peněz pravdu a dávno neaktuální monetaristé se mýlí, protože základ jejich teorie není na současný peněžní systém aplikovatelný. Monetaristé tak vlastně zastávají ekonomický směr, který by rádi nastolili (rádi by změnili současný systém). Keynes a MMT popisují aktuálně existující ekonomický systém.

                  To platí bez ohledu na to kolik bylo napsáno článků údajně vyvracejících Keynese.

                  • Tak nenapsal, nebo napsal:

                    Stejně tak se ale svět již dlouho řídí recepty socialistů, multikulturalistů, ekologistů, politickokorekčníků, neomarxistů, atd.
                    Nebo například Římského klubu.
                    To ale není důkazem toho, že jde o teorie správné a běžným lidem prospěšné.

                    • Richard Fuld napsal:

                      Keynesovy teorie jsou správné minimálně v tom ohledu, že byly vytvořeny na základě předpokladu, že peníze mají endogenní charakter, přičemž (převážně) endogenní charakter mají i současné „pružné“ účetní peníze.

                      V tomto ohledu jsou pro aplikaci v dnešní realitě Keynesovy teorie „správnější“ než jiné teorie, které jako předpoklad berou fungování v rigidním prostředí exogenních peněz (typicky komoditních peněz), které v současnosti používané nejsou (definitivně od roku 1971). Tyto teorie jsou tak dnes neaktuální a pro aplikaci v současném peněžním prostředí jsou z tohoto důvodu nepoužitelné. To ale nevylučuje jejich správnost pro případ jejich aplikace na peněžní prostředí, jehož existenci ty teorie předpokládají.

                      Jde však pouze o teoretickou akademickou správnost. Jejich aplikace na jiné peněžní prostředí je pak ale zjevně nesprávná.

                      Jinými slovy, pokud teorii pro nějaké prostředí aplikujete na zcela odlišné prostředí, pak dojdete k chybným závěrům, a to bez ohledu na to, že tato teorie je správná za předpokladu její aplikace v prostředí, pro které ta teorie vznikla.

                      Snad jsem to už napsal dostatečně srozumitelně.

      • Málo masivní? napsal:

        Tak, že jsme byt kupovali za 2M a kdyby si podobný teď chtěla kupovat dcera, tak dá 8M. A při tom ty barevné papírky vypadají stále stejně. Jen ztratily 75% kupní síly. Síla.
        Ještě že v uncích zlata (skutečné peníze) ceny bytů pozvolna, ale vytrvale klesají.

        • Richard Fuld napsal:

          Cílem centrální banky je inflační cíl, tedy cca 2% růst cen spotřebního koše, v němž nemovitosti ani jiné investiční statky nejsou zahrnuty a jejich ceny tedy centrální banka ani žádná jiná státní instituce „neřeší“. Růst cen nemovitostí je tak výhradně výsledkem poměrů na trhu s nemovitostmi, výhradně výsledkem poměrů mezi poptávkou a nabídkou po nemovitostech. Pokud se Vám nelíbí tržní ceny nemovitostí, chtěl byste je snad regulovat?

          Kupní síla peněz se váže právě k onomu spotřebnímu koši. To, že ceny akcií, nemovitostí a jiných investičních statků rostou nepředstavuje tedy oslabování kupní síly peněz. Tento růst představuje prostě tržní růst investičních statků. Nic víc nic míň. O žádném masívním 75% znehodnocení peněz, jenom proto, že vyrostly ceny akcií a nemovitostí tedy nelze vůbec hovořit.

          • Málo masivní? napsal:

            Centrální banka si svévolně stanovuje nějaký cíl s NAŠIMI penězi.
            Za tímto účelem si i svévolně určuje, co se jí v referenčním koši hodí a co ne.
            Cena rohlíku (který v tom koši je) snad není výsledkem poměrů na trhu (stejně jako cena nemovitostí)?
            Popíráte, že to zněkolikanásobení cen nemovitostí bylo možné VÝHRADNĚ proto, že je v oběhu více peněz? Nebo budete tvrdit, že kdyby byla peněžní zásoba stejná, jako v roce 2000, že by nemovitosti rostly úplně stejně (protože podle vaší podivné teorie ty nemovitosti rostou z tržních příčin a hrátky s měnou a měnovou zásobou s tím nijak nesouvisejí)?

            • Richard Fuld napsal:

              Cíl centrální banky není stanoven svévolně. Měnová politika má vzhledem k existenci hotovosti asymetricky rozložené možnosti působení. Pokud inflace roste, má centrální banka možnost zvedat úrokové sazby teoreticky neomezeně. Avšak v případě dezinflace, či deflace, má banka možnosti snižovat úrokové sazby prakticky omezené hranicí nulových sazeb, neboť pokud by šla se sazbami do záporu a následně i komerční banky by chtěly „platit“ z vkladů záporné sazby, klienti by začali vklady vybírat v hotovosti a bankovní systém by se sesypal.

              Z důvodu výše uvedené asymetričnosti možností monetární politiky, tak banka za stabilní a pro její monetární politiku „bezpečné“ pásmo považuje inflaci okolo 2%, což je pak její inflační cíl, který má být jakýmsi polštářem bránícím vyčerpání monetární politiky. Pokud by byl inflační cíl 0% pak by centrální banka uměla účinně bránit růstu inflace od cíle, ale poklesu do deflace by jednoduše zabránit neuměla. Není to samozřejmě nic dokonalého, ale fungovat to může.

              Námitka, že spotřební koš je nastaven tak, že třeba zrovna Vám vůbec nevyhovuje není relevantní. Prakticky každý jednotlivec má odlišné složení spotřebního koše, takže ten centrální bankou sledovaný odráží spotřební koš „průměrného“ spotřebitele, stejně tak inflace je růst cen dopadající na průměrného spotřebitele. Jak jinak byste ten koš sestavoval?

              Centrální banku zajímá pouze cenový vývoj statků zahrnutých do spotřebního koše. Nemovitost rozhodně není typickým spotřebním statkem a podle mě ji lze směle označit za statek investiční. A aktivní cílené ovlivňování cen investičních statků, to bychom snad po centrální bance neměli požadovat.

              To, že ceny statků zahrnutých do spotřebního koše rostou tempem 3% a nemovitosti např. 8% a akcie např. 10%, to není výsledek, který centrální banka svou monetární politikou sleduje. Ji zajímá jen ten spotřební koš. Pokud snaha centrální banky o udržení inflačního cíle znamená, že úrokové sazby klesnou na nulu a díky tomu stoupne poptávka po úvěrech, kterými jsou financovány nemovitosti, jejichž ceny díky tomu začnou růst rychleji, než inflace, je to vedlejší nezamýšlený efekt monetární politiky. Je to reakce investorů na nové podmínky na trhu.

              A k otázce růstu velikosti peněžní zásoby a růstu cen nemovitostí. Pokud ceny nemovitostí žene nahoru poptávka nakupující na úvěr, pak automaticky roste i peněžní zásoba. Příčinou růstu peněžní zásoby z tohoto důvodu je ale primárně rozhodnutí kupujícího, koupit si danou nemovitost na úvěr. Kdyby se kupující nerozhodl koupit nemovitost na úvěr, pak by o výši poskytnutého úvěru objem peněžní zásoby nevzrostl. Představa, že nejprve se nějak nalijí do ekonomiky peníze a ty připlují k subjektům, které je použijí na nákup nemovitostí je nesprávná. Je to přesně naopak, nové peníze se do ekonomiky dostávají až v okamžiku, kdy se dotyčný kupující rozhodne koupit si nemovitost financovanou úvěrem od banky, která mu půjčí.

              Pokud si tedy stěžujete na růst nemovitostí nemůže za něj nikdo jiný než poměry mezi poptávkou a nabídkou na nemovitostním trhu. Na trhu prostě ceny rostou, někdy klesají, některé ceny rostou pořád, protože takto se chovají účastníci trhu.

              Ono ve finále máte jedno, jestli platíte vysokou cenu nemovitosti na úvěr s nízkou úrokovou sazbou, nebo nízkou cenu nemovitosti s vysokou úrokovou sazbou. Zkuste si najít vývoj reálné výše měsíční splátky (po započtení inflace a růstu mezd) např. 30 letého úvěru na nějaký průměrný byt a výsledek by neměl být tak hrozivý, jak vypadá pouhá historie vývoje ceny metru čtverečního nějakého průměrného bytu. Dobrým ukazatelem by mohl být také podíl takové splátky na průměrném příjmu. Obávám se ale, že do takovýchto analýz se Vám moc chtít nebude. 🙂 Vy si jistě vystačíte s tím mnohonásobným růstem cen nemovitostí, abyste si mohl dnes tak moderně zanadávat na centrální banku.

              • Málo masivní? napsal:

                „Námitka, že spotřební koš je nastaven tak, že třeba zrovna Vám vůbec nevyhovuje není relevantní“

                Aha. Takže kdyby do spotřebního koše dali jen humry a langusty, tak by také bylo irelevantní, že (některým) lidem nevyhovuje?

                „Pokud si tedy stěžujete na růst nemovitostí nemůže za něj nikdo jiný než poměry mezi poptávkou a nabídkou na nemovitostním trhu. “

                Opravdu? Ceny nemovitostí jsou výhradně důsledkem trhu a růst peněžní zásoby také? Nijak se na tom nepodílí fakt, že stát nastavil podmínky tak, že úrok z hypotéky je nižší, než inflace? Takže i kdyby stát nastavil hypoteční úrok na -20% při inflaci +30%, tak by (logicky následující) boom cen nemovitostí byl čistě výsledkem tržní nabídky a poptávky a stát by s tím nic společného neměl?

                • Málo masivní? napsal:

                  A kdyby stát úroky z hypoték nastavil na +30% při nulové inflaci a k tomu zavedl vysokou daň z nemovitosti a +50% daň na příjmy z nájemného, tak by pokles zájmu o nemovitosti byl také čistě tržní záležitostí?

                  Vy jste zkrátka jeden z těch, kteří si namlouvají, že zde máme kapitalismus a že stát do ekonomiky prakticky nezasahuje. Při tom zde máme státní dirigismus a intervencionismus „jako kráva“, míru přerozdělování v historii nevídanou. Zbytky kapitalismu se krčí leda někde v koutě a každý aspekt života je regulován, monitorován a zdaňován.

                  • Richard Fuld napsal:

                    No, pokles zájmu o nemovitosti by byl samozřejmě ovlivněn výše uvedeným nastavením ekonomického prostředí. Netvrdím, že nějaké brutální zásahy státu do ekonomiky nikdy neovlivňují jednání ekonomických subjektů. Pak by takové zásahy postrádaly smysl.

                    Nicméně v daném případě (nemovitostní trh v současnosti) nejsou nastaveny Vámi zmiňované parametry nějakým excesivním způsobem, takže ten Váš příklad není na danou situaci přiléhavý.

                    Je třeba si uvědomit, že nelze mít vždy všechno. Vždy je něco za něco. Pokud se nastavením úrokových sazeb podaří zabránit negativnímu vývoji v té části ekonomiky, v které jsou produkovány a spotřebovávány statky zahrnuté do spotřebního koše, může v jiných částech ekonomiky takovýto zásah přispět (nikoliv vyvolat) k chování účastníků těchto trhů způsobem, který může mít následky např. v podobě rychlejšího růstu cen na takových trzích. Skutečnost, že jde o pouhý příspěvek a nikoliv příčinu lze ilustrovat na tom, že nízké úrokové sazby nijak zvláště nepodpořily růst cen českých akcií, porovnáme-li tento růst s růstem cen nemovitostí. Jde skutečně o to, jak se bude chovat nabídka a poptávka na daném trhu za daných podmínek.

                    Nejdůležitějším pro chod ekonomiky je ale právě ta její část, která se týká spotřebního koše.

                    No a k té míře regulace. Vy jste na ni zjevně citlivý, takže ji vnímáte mnohem intenzivněji, což jsou emoce, které Vás vedou k Vašim závěrům, kdy kvantifikujete podíl regulací slovy „jako kráva“. Chtělo by to nějaká solidnější data, než pouze Vaše pocity a mnohem lepší měřítko, než jaké používáte.

                    • Podivné představy napsal:

                      Stát, který přerozděluje polovinu HDP a celou ekonomiku řídí-reguluje tisícovkami zákonů a regulací, do ekonomiky nezasahuje brutálně? Stát, který si zmonopolizoval školství, zdravotnictví, penzijní systém, dráhy, pošty, měnu, skoro vůbec nezasahuje do ekonomiky? Prakticky neznatelně, že?

    • R.Novotný napsal:

      Centrální banka není zdrojem financování? Financování je získávání finančních prostředků (kapitálu) ve všech formách. Mezibankovní likvidita není zdrojem financování?

      • Richard Fuld napsal:

        Mezibankovní likvidita není zdrojem financování. Co si myslíte, že je možné financovat mezibankovní likviditou? Mezibankovní likvidita je pouze síť vzájemných mezibankovních závazků a pohledávek, která pouze pasivně odráží vypořádání jednotlivých mezibankovních transakcí. Není to úplně lehké vysvětlit obecně. Optimální bude, když uvedete nějaký konkrétní příklad, kdy podle Vás dochází k financování nějakého záměru banky likviditou.

        • Bony napsal:

          To už zase máme několik paralelních měn, respektive druhů peněz?
          Když má banka dost likvidity, neznamená to, že může více půjčovat (vytvářet) klasických peněz.
          Pokud by ta likvidita nebyla „k ničemu“, proč by ji banky potřebovaly a proč by jim ji tedy ČNB dodávala?
          Máte doma nějakou likviditu? A bony máte?

          • Richard Fuld napsal:

            Žádné paralelní měny, žádné druhy peněz. Existují peníze (ty mohou držet na svých účtech pouze nebankovní subjekty) a bankovní likvidita (tu mohou držet především komerční banky a centrální banka). Mezi penězi a likviditou je zcela nepropustná hranice.. Z peněz se nemůže stát likvidita a z likvidity se nemohou stát peníze. Toto rozlišení je velmi důležité, protože nerozlišování mezi penězi a likviditou Vás muže přivést velmi snadno k fatálně nesprávným závěrům.

            Když má banka dost likvidity, neznamená to, že má více peněz na půjčování. 🙂 K tomu, aby banka mohla půjčovat peníze potřebuje dostatečně vysoký vlastní kapitál, tak aby v případě, že někomu půjčí další peníze (které tím banka vytváří), tak aby i v takovém případě stále splňovala pravidla kapitálové přiměřenosti. Pokud banka narazí s vlastním kapitálem a objemem rizikových aktiv (úvěry klientům, cenné papíry…) na limity dané pravidly kapitálové přiměřenosti, pak bance musí poskytnout nový kapitál např. její akcionáři, aby banka mohla dál půjčovat další peníze, nebo nakupovat cenné papíry. V případě na naražení na limity kapitálové přiměřenosti ale bance nijak nepomůže dodání likvidity centrální bankou, protože takto získaná likvidita bance vlastní kapitál nenavýší a její situace se z hlediska pravidel kapitálové přiměřenosti nijak nezmění. Banka tak pouze získá nejspíše nadbytečnou likviditu, kterou zpravidla pouze uloží na svůj rezervní účet vedený v centrální bance. Ono to dodávání likvidity na první pohled nedává moc smysl, když se bankám dodává likvidita, která je pro ně nadbytečná. A ve standardním nekrizovém období to taky skutečně žádný smysl nedává. Dodávání likvidity ale dává smysl v období krize, kdy si banky vzájemně nevěří a banky, které z platebního styku získají nadbytečnou likviditu, si ji nechají raději na rezervním účtu v centrální bance, než aby ji půjčili jiné komerční bance (což se v dobách „klidu“ běžně děje). Banky, kterým tedy v důsledku odlivu vkladů do jiných bank likvidita k vypořádání těchto převodů chybí, si tak musí půjčit chybějící likviditu od centrální banky, která jim ji ráda půjčí, protože jedním z cílů centrální banky je i udržování stabilního chodu platebních systémů. Takže likvidita od centrální banky v době krize je samozřejmě užitečná, slouží k vykrytí chybějící likvidity, která není bankami nabízena na mezibankovním depozitním trhu. Centrální bankou dodávaná likvidita tak v krizi nahrazuje likviditu, kterou si banky ponechávají na rezervních účtech, namísto aby ji na trhu nabídly ostatním bankám, kterým aktuálně likvidita k vypořádání platebního styku chybí. V praxi je to samozřejmě trošičku komplikovanější a mnohem košatější, ale pro hrubé vysvětlení, jak je to s tím dodáváním likvidity centrální bankou, by to mohlo stačit.

            Likvidita je tedy důležitá především pro vypořádání platebního styku, který u některých bank vždy vyvolá momentální přebytek likvidity a u jiných bank vyvolá momentální nedostatek likvidity přesně odpovídající přebytku likvidity těch ostatních bank účastnících se onoho platebního styku (převodů peněz klientů z jedněch bank do jiných).

            Doma fakt žádnou likviditu nemám. 🙂 Likvidita může být držena pouze bankami. Bankovní likvidita je něco, co z definice nemůže nikdy opustit bankovní systém.

            • Hrozně rád bych napsal:

              Banky drží likviditu…
              Ještě by to chtělo zařídit, aby pojišťovny držely lisdlfkgj, investiční fondy lildjih a pekárny lilsijdfgh. Pak to teprve bude dokonalé.
              Jen trochu nastane zmatek, když si majitel banky jako přivýdělek zvolí pečení rohlíků, nebo majitel investičního fondu půjčování peněz.

              • Richard Fuld napsal:

                Ano máte v tom zmatek, protože tomu nerozumíte. Banka může (čistě teoreticky) prodávat rohlíky, které upečou bankovní úředníci v hale banky.

                Pokud bude taková banka rohlíky prodávat jiným finančním institucím, bude dostávat zaplaceno likviditou. Banka která si koupí rohlíky přijde o likviditu ve výši kupní ceny těch rohlíků (výše jejího zůstatku likvidity držené na rezervním účtu u centrální banky o danou částku klesne). Bance, která prodala rohlíky, objem likvidity držené na rezervním účtu centrální banky o danou částku vzroste). Bance, která si koupila rohlíky tak klesnou rezervy pod povinné minimální rezervy, takže si bude chybějící likviditu půjčit, např. právě od banky, která ji rohlíky prodala a které tím vzrostl objem jí držené likvidity nad úroveň povinných minimálních rezerv a má tak nadbytečné rezervy právě ve výši kupní ceny těch rohlíků. Pokud tedy banka prodávající rohlíky půjčí bance kupující rohlíky uvedenou nadbytečnou likviditu, pak kupující bance vzrostou závazky o výši té půjčky a prodávající bance vzrostou pohledávky o výši té půjčky. Kupující banka zaúčtuje náklady na pořízení rohlíků, což sníží její hospodářský výsledek a současně i její vlastní kapitál. Prodávající banka zaúčtuje výnos z prodeje rohlíků, což povede k zvýšení hospodářského výsledku a adekvátnímu zvýšení vlastního kapitálu. Proti směru toku rohlíků teče přes převody na rezervních účtech likvidita a výsledkem je pokles vlastního kapitálu kupující banky a nárůst vlastního kapitálu prodávající banky. Žádné peníze v rámci této transakce nebyly použity.

                Bude-li banka rohlíky prodávat nefinančním institucím, bude „inkasovat“ od kupujícího peníze (které tím v bance zaniknou). Pro jednoduchost budeme předpokládat, že kupujícím je klient banky. Banka tomuto klientovi sníží o kupní cenu zůstatek na vkladovém účtu toho klienta (klientovy peníze nikam neodtekly, v této chvíli zanikly, přestaly obíhat v ekonomice). Banka dále zaúčtuje do výnosů kupní cenu těch rohlíků, což povede k navýšení hospodářského výsledku banky a navýšení momentální hodnoty vlastního kapitálu banky.

                Tolik k tomu Vašemu dotazu.

                A ještě k důvodu, proč se vlastně rozlišuje mezi likviditou a penězi. Likvidita se nezapočítává do objemu peněžní zásoby, protože změny jejího objemu nemají žádný nemá vliv na ceny v ekonomice.

                Na první pohled trivialita, ale už jsem četl tolik článků a viděl tolik grafů, kde se píše o gigantickém tisku PENĚZ centrálními bankami, kde jsou však na jednu hromadu naházeny skutečné peníze i bankovní likvidita (obvykle se píše a v grafech takto zobrazuje měnová báze, namísto peněžní zásoby). Ty objemy údajně natištěných PENĚZ, jsou tak impozantní, že kdyby to byla pravda, vydalo by to už hned na několik hyperinflací. A lidi jsou pak zmatení, že čtou jak centrální banky tisknou biliony dolarů, eur, jenů a svět pořád bojuje s rizikem deflace, namísto abychom se už dávno zmítali ve víru celosvětové hyperinflace. Přitom ty biliony jsou v drtivé většině právě ta bankovní likvidita, která se jednoduše nikam mimo bankovní systém nikdy nedostane, natož aby začala tlačit na ceny čehokoliv. Skutečných peněz, které by mohly cenovou hladinu ovlivnit je v těchto hromadách bilionů, reprezentovaných peněžní bází, jen minimum. Minimálně z tohoto důvodu je třeba rozlišovat mezi likviditou, která nemá na inflaci žádný vliv a penězi, které ten vliv mít mohou velmi významný.

    • Richard Fuld napsal:

      Oprava. Chtěl jsem samozřejmě reagovat na tuto Vaši větu:
      „Je třeba sledovat ještě jeden ukazatel, a to je propad kurzu měny daného státu vůči ostatním.“

      No to souvisí s dosahováním inflačního cíle.

  3. Richard Fuld napsal:

    „Pokud bude 2% roční inflace a 1% úročení, věřitel bude rok co rok tratit. A za deset let dlužníkovi zmizí desetina dluhu..“

    Ale to přece vůbec není pravda. Dlužit bude dlužník pořád stejnou částku. Žádná část dluhu se mu neumaže. Stane se pouze to, že peníze, kterými ten dluh bude splácet mají po 10 letech o 10% nižší kupní sílu.

    Opravdu si autor článku myslí, že dlužníci jsou v takové situaci zvýhodněni oproti věřitelům (držitelům peněz v bance)? Zapomínáte totiž na to, že mezi věřitelem a dlužníkem stojí banka. Dlužník neplatí 1% úrok, který banka platí držiteli peněz. Dlužník bance platí nejspíše 3% úrok, takže 1% nad inflací, takže efektivně platí kladný 1% reálný úrok. Banka získá 2% marži na pokrytí rizika nesplácení dluhů některými klienty a na provoz banky. A držitel peněz získá záporný reálný úrok – 1% a tím platí za to, že své peníze drží pasívně v bance. Mě to tedy přijde celkem vyvážená situace, kde ani dlužník, ani střadatel, ani banka nejsou nějak dramaticky zvýhodněni, či znevýhodněni. Je na bance, jak nastaví vzhledem k podmínkám na trhu sazby za které půjčuje peníze a sazby, které platí držitelům peněz. Jestli se banka rozhodně více přiklonit ve prospěch dlužníků nebo spíše ve prospěch věřitelů je její obchodní rozhodnutí, za něž nese banka (ne její klienti) vlastní odpovědnost v ohledu jak s tímto přístupem uspěje oproti své konkurenci.

    Je třeba si také uvědomit, že držitel peněz může být aktivní a může půjčit své peníze přímo dlužníkovi např. za 3% a mít tak kladný reálný úrok 1%. Nikdo držitele peněz nenutí držet peníze na svém bankovním účtu v bance a akceptovat úrok, který za to banka nabízí. Pokud se někdo spokojí s nominálním úrokem 1% p.a. při vědomí, že inflace je 2% p.a., pak je to vědomé rozhodnutí držitele peněz, nikoliv chybná výše úrokové sazby, jak by mělo být již patrno z výše uvedeného.

    Držitel peněz v bance nemá žádné automatické právo vůči dlužníkům banky (či bance samotné) na kladný reálný úrokový výnos z držení jeho peněz v dané bance. Jde o pasívní držení peněz v bance, nikoliv o aktivní půjčku nějakému konkrétnímu dlužníkovi, za věřitelem stanovených podmínek.

    Kladný reálný úrokový výnos z držení peněz v bance není žádný nic automatického. Je to jen možnost, která se na trhu může vyskytnout nebo nemusí a do budoucna není nikdy nic zaručeno. Dlužník se zavazuje platit bance úrok, který si v bance sjedná a držitel úspor inkasuje od banky úrok, se kterým souhlasí. Nikdo nikoho nenutí držet peníze v bance a sledovat, jak ztrácí kupní sílu v důsledku záporných reálných úrokových sazeb často „okořeněných“ o poplatky bance. Takto prostě funguje volný trh v prostředí účetních peněz. Není to samozřejmě super prostředí úplně pro každého. 🙂

    Volný trh je samozřejmě vhodnější spíše pro aktivní lidi, kteří se o svůj majetek starají tak, aby z dlouhodobého hlediska alespoň neztrácel hodnotu. Pasívní střadatelé, kteří chtějí své peníze držet v bance, se hold musí spokojit s podmínkami, které jim banky nabídnou. Je to služba, za kterou klienti tímto způsobem bankám platí. Představa, že banky jsou zde od toho, aby platily svým klientům kladný reálný úrokový výnos je skutečně vysoce naivní. A já mám za to, že je to tak správně. Aktivní subjekty (dlužníci a investoři) mají být trhem oproti pasivní subjektům (držitelé peněz na bankovním účtu) zvýhodněni, resp. za svou aktivitu a podstoupení rizika odměňováni.

    V daném ohledu je zvláštní, že autor článku nijak nebrojí proti existenci hotovosti, což jsou peníze, které úročeny nejsou vůbec. Přesto někteří lidé peníze v hotovosti dobrovolně drží. Zase jde ale o jejich svobodné rozhodnutí. Žádný útisk střadatelů se zde nekoná.

    Několikrát se v článku objevuje tvrzení, že centrální banky poskytují někomu financování a tím zajišťují dostatek peněz v ekonomice. To samozřejmě není pravda. Centrální banky mají jen naprosto marginální možnost „tisknout“ peníze a financovat ekonomické subjekty. Pokud se množství peněz v ekonomice týče, tak hlavními hráči jsou banky, klienti bank a akcionáři bank. Pokud chtějí banky vytvořit více peněz, tím že je půjčí svým klientům, potřebují k tomu především ty klienty, kteří si jsou ochotni půjčit a když banky narazí s objemem půjčených (vytvořených) peněz na limity dané pravidly pro kapitálovou přiměřenost bank, musí bankám pomoci jejich akcionáři, kteří musí do bank vložit další kapitál a posunout tak banku do nové pozice, v níž může podle pravidel kapitálové přiměřenosti půjčovat (vytvářet) další peníze.

    Centrální banky v tomto ohledu nemají přímý vliv na schopnosti obchodních bank půjčovat a tím vytvářet další peníze. Centrální banky mohou pouze ovlivnit podmínky, za kterých banky klientů půjčují, tedy mohou nastavit administrativně krátkodobou úrokovou míru a pomocí intervencí na dluhopisových trzích mohou ovlivnit i sazby po celé délce výnosové křivky. Centrální banky ale žádné nové financování čehokoliv nikomu nedodávají. Dodáváním likvidity do bankovního systému centrální banky nic nefinancují. Navýšení likvidity bankovního systému má snad pozitivní vliv na hladkost vypořádání platebního styku. Kupní síla bank na trzích s aktivy ani vyšší schopnost bank poskytovat úvěry se navýšením likvidity v bankovním systému nijak nezvýší.

    V článku se také na několika místech zase straší tím, že dluhy budou v budoucnu zase „mazány“ měnovými reformami. Bohudík, tato rizika jsou v současném peněžním systému spíše jen teoretická, protože se v minulosti uplatnila ve zcela odlišném peněžním systému. V dřívějších dobách komoditních peněz více či méně vázaných směnitelností za konkrétní množství konkrétních měnových kovů byla předmětná rizika bezvýchodného zadlužení státu reálná a často velmi fatální. V těchto dobách byly peněžní systémy svázány zlatou svěrací kazajkou a to také mělo velmi drastické následky. Současný pružný peněžní systém založený na principu účetních (někdy také žirových) peněz ale žádným břemenem v podobě zlaté kotvy zatížen není. Současné dluhy se mohou jevit jako neudržitelné avšak pouze optikou prostředí komoditních peněz, které jsou ale již dávnou a překonanou minulostí.

    Současný peněžní systém je velmi robustní a na (absolutní i relativní) velikosti státních(!) dluhů skutečně zcela nezávislý. To samozřejmě neznamená, že zde nejsou žádná rizika a že můžeme být v klidu a konání politiků a centrálních bank pustit úplně ze zřetele. Není ale třeba sledovat velikost veřejných dluhů a bilancí centrálních bank. Je třeba sledovat pouze, jaké účinky má utrácení státních peněz na inflaci (ve smyslu vývoje cen statků zahrnutých do spotřebního koše), s tím že optimální stav nastává v situaci, kdy uvedené ceny setrvale mírně rostou (kdy je plněn inflační cíl). Nic jiného nás v podstatě zajímat nemusí, protože právě cenová stabilita je v tržním prostředí známkou rovnováhy panující v jádrové ekonomice (v níž jsou spotřebovávány a produkovány statky zahrnuté do spotřebního koše). Jak se vyvíjí ceny aktiv je v podstatě nepříliš důležité.

    Avšak i ceny aktiv mohou mít také svou určitou relevanci. V případě zhroucení cen na akciových trzích může dojít ke kolapsu bank, které byly nadměrně rizikově exponovány na těchto trzích. I tyto zdánlivě katastrofické situace ale mohou mít velmi efektivní a snadné řešení, které spočívá v zestátnění těchto bank, následné ozdravení pomocí státních (od bank půjčených) peněz a finální zpětné privatizaci. Takovéto řešení by dopadlo toliko na akcionáře bank, jejichž management sestával z gamblerů, kteří sázeli na akciových trzích.

    • R.Novotný napsal:

      Už neexistuje nominální a reálná hodnota peněz? To, že závazek nominálně zůstane stejný; neznamená, že se reálně znehodnotí? Stále existuje cosi jako „volný trh“ s finančními zdroji, když centrální banky nejnověji vychylují ocenění třebas i prašivých dluhopisů? Existuje ještě cosi jako „nezávislost“, když některé instituce centrálních bank ve jménu čehosi jako doktrína zodpovědného investování měnovou inflací financované portfolio alokují ve směru zelené nebo jiné ideologie?

      • Richard Fuld napsal:

        „Už neexistuje nominální a reálná hodnota peněz?“ Veličina jako je reálná hodnota peněz podle mě nikdy ani neexistovala. Peníze mají vždy jen nominální hodnotu a kupní sílu reprezentovanou cenami statků, jež se dají za peníze směnit. Nominální a reálné jsou např. výnosy, růst mezd apod.

        „To, že závazek nominálně zůstane stejný; neznamená, že se reálně znehodnotí?“ Obdobně závazek má také jen nominální hodnotu. Jak byste chtěl vyjádřit znehodnocení závazku? To chcete tvrdit např., že závazek o nominální hodnotě 100 Kč má nyní po období inflace novou „reálnou hodnotu“ pouhých 90 Kč. To je přece nepoužitelný koncept. Můžeme maximálně mluvit o míře znehodnocení (analogicky jako hovoříme o výnosové míře). Při používání výnosové míry můžeme používat pojmy jako je současná a budoucí hodnota nějakého závazku.

        „Stále existuje cosi jako „volný trh“ s finančními zdroji.“ Trh s dluhopisy bych viděl jako trh s finančními pohledávkami. Trh s finančními prostředky bych označil jako úvěrový trh. Ano, intervencemi centrálních bank může dojít k pokřivení trhu s dluhopisy.

        Nezávislost centrálních bank může být různými „zelenými nápady“ skutečně ohrožena. Toto by měla být doména fiskální politiky.

        • Pochybovač napsal:

          V budoucnu bude nezávislost centrálních bank ohrožena zelenými nápady.
          Již dlouho je však „úspěšně“ ohrožována růžovými, oranžovými a rudými nápady (pomáhá státu financovat socialismus, pečené holuby pro ne zrovna dvakrát produktivní spoluobčany).

          Navíc z principiálně špatné a škodlivé instituce neuděláte dobrou tím, že ji uděláte „nezávislou“.
          Ústřední plánovací komisi by to také bývalo nepomohlo. Na ní také nebyla špatná ta závislost. Ale její účel, její pravomoci, její zájem na zachování režimu a její každodenní činnost.

          Jak může být na státu (politicích) nezávislou instituce, která se řídí zákony státu, je státem zřízená, stát jí zajišťuje výsadní postavení (tedy obživu všem tam pracujících), jmenuje její vedení a to vedení ví, že po konci mandátu bude od státu potřebovat nějaké další teplé korýtko.
          „Nezávislý“ Rusnok pendluje mezi hradem, ČNB a postem předsedy úřednické vlády tak nějak pravidelně.

          • Richard Fuld napsal:

            Máte pravdu, že nezávislost centrálních bank je trošičku vyprázdněné klišé a taky ji nevnímám jako nějakou zcela zásadní a bezezbytku splnitelnou záležitost. Absolutní nezávislost by navíc znamenalo riziko svévolného a dokonce i stupidního jednání tak důležité instituce, takže určitě i zde platí, všeho s mírou.

            Důležitá je profesionalita a kompetentnost vedení centrálních bank, aby chlapci a děvčata věděli, co vlastně dělají a jaké následky může jejich činnost mít. K tomu patří rovněž odmítání jakkoliv politicky nebo ekologicky nebo národnostně a mohl bych pokračovat zabarvených nápadů, pokud tedy ale nejsou v souladu s úkoly a cíli, které má centrální banka sledovat. V tomto ohledu je tedy zase důležité, aby se ty barevné nápady nedostaly mezi ty cíle centrální banky.

            To že guvernér centrální banky komunikuje s představiteli státu neznamená automaticky oslabení nezávislosti centrální banky. Nezávislost nerovná se izolace. 🙂

            • Rusnok Tošovský napsal:

              A kdo ty centrální bankéře jmenuje? Politici.
              Kdo jim vytvořil tak zajímavě placenou práci? Politici.
              Kde ti centrální bankéři budou po konci mandátu chtít pokračovat v kariéře? V politice či státní správě.
              Jakou mají motivaci centrální bankéři odolávat nápadům politiku? Žádnou. Zvlášť když jsou v principu jedněmi z nich.
              A jak moc centrálního bankéře osobně zajímá, co bude se zemí, měnou a lidmi za 10 let? Stejně jako politiky – nijak. Bude se na to dívat ze svého monackého bytu či Malediv.

              • To jsem z toho Janet Muflon napsal:

                Kterápak Janet Yellen se pravděpodobně stane příští socialistickou ministryní financí USA? Ano, ta šampionka v tisku dolarů!

              • Richard Fuld napsal:

                Tohle byste mohl napsat o každém, kdo má za něco odpovědnost a je za ni placený. Mohl byste tvrdit, že mu je jedno, jak to s jeho zaměstnavatelem dopadne, hlavně že bere ten plat. Tohle jsou tedy jalové řeči.

                • Rusnok Tošovský napsal:

                  Ale vůbec ne a kdyby jste studoval např. management, tak byste to věděl.

                  Šéfem úředníka či nižšího politika je vyšší politik a ten má stejnou motivaci chovat se „správně“, jako ten nižší politik – žádnou.

                  Nad managerem v soukromé firmě je vlastník a v jeho zájmu je toho managera motivovat a hlídat. A když v tom ten vlastník nebude úspěšný, ponese ztrátu. Politik ne (ten si od toho podřízeného tak akorát nechá vyplatit podíl z jeho korupčního příjmu).

                  Když ztrátu utrpí soukromá firma, je to její problém (následky si nese sama, resp. vlastník). Když „ztrátu“ utrpí stát, neseme ji všichni. Přesněji nesou ji čistí daňoví plátci, čistým daňovým příjemcům (kam spadají i zaměstnanci státu) to může být putna.

                  • Richard Fuld napsal:

                    Hezké, ale když máte stát a centrální banku, tak tam prostě někoho zaměstnat musíte. Tak spoléháte na jeho kompetenci a morální integritu. Může se Vám to nelíbit, ale navrhněte, jak to udělat lépe. A hlavně mi tu nepiště, že řešením je zrušení státu a centrálních bank. 🙂

                    • Bureš napsal:

                      Když máte StB, tak tam prostě někoho zaměstnat musíte.

    • Richard Fuld napsal:

      „Řešením“ neexistujícího problému zcela spolehlivě nějaký skutečný problém vytvoříte. 🙂

      • Toto jsem napsal:

        Co kdo vnímá jako problém, je jeho osobní věc.
        Stejně tak jako je jeho věcí, jaké řešení přijme.
        Pokud bude bude nějaký stav jako problém vnímat větší počet lidí, pokud ten větší počet lidí přijme obdobné řešení, věcí se začnou principiálně měnit. A pravděpodobně se to právě děje. Psaním čím dál delších obhajob toho starého a překonaného nic nezměníte.

        • Richard Fuld napsal:

          Dnes tak typické. Nikoho nezajímá, jestli daný problém skutečně existuje. Stačí jen, když si bude dostatečné množství lidí myslet, že ten problém existuje. Tohle je ale čiré ignorantství. Stačí zmanipulovat dostatečné množství lidí a „problém“ je na světě? Jistě. Tím problémem je ale právě to, že si ti zmanipulovaní myslí, že mají nějaký problém. 🙂

          • Nováková napsal:

            Zda paní Nováková z Nelahozevsi má problém, rozhoduje paní Nováková, nebo pan Fuld?

            • Richard Fuld napsal:

              O tom, jestli má někdo problém nerozhoduje ten, kdo ten problém má, ani nikdo jiný. Problém buď skutečně máte nebo nemáte, zcela bez ohledu na to, jak se v tomto ohledu rozhodnete. 🙂 Není to něco, co byste takovýmto vlastním rozhodnutím mohl ovlivnit. 🙂

              • Novák na klávesnici napsal:

                Moje teta má problém s tím, že po ulici v létě chodí spoře oděné slečny.
                Můj strýc s tím problém nemá.
                Můj kamarád nemá problém s inflací, protože žije od výplaty k výplatě a k tomu je zadlužený až po uši.
                Můj druhý spořivý kamarád s inflací problém má, protože vydělává víc, než spotřebuje a spoří si na penzi.
                Moje kamarádka z Ameriky žijící v ČR nemá problém domů poslat peníze, ani si je nechat z domova poslat.
                Moje jiná kamarádka (původem z nejmenované nesvobodné země) ty problémy má. A má je i když se vrací na návštěvu do vlasti a chtěla by tam přes hranice příbuzným přivézt hotovost.
                Můj jeden strýc neměl problém s komunismem, byl ve straně a status quo mu vyhovoval (podobně jako dnešní finanční status quo asi vyhovuje vám), dokonce z něj profitoval.
                Můj druhý strýc měl s komunismem dost vážné problémy.
                Obdobně jistě najdete lidi, kterým vyhovoval zlatý standard (lidé spořiví) a lidi, kterým nevyhovoval (nezodpovědní, rozhazovační a krátkozrací).
                A tak dále. Stejně jako je nemožné meziosobní srovnání užitku (což je v podstatě ekonomický axiom), je stejně tak meziosobně nesrovnatelné vnímání problémů a rizik.
                Jen arogantní jedinec si myslí, že on ví, co problémem (pro všechny ostatní) je a co ne.

                • Richard Fuld napsal:

                  Mít s něčím problém v poloze „s něčím nesouhlasit“, nepředstavuje skutečný problém. 🙂 Je to jen postoj. V podstatě všechny Vaše případy „problému“ jsou ve skutečnosti pouhým projevem nesouhlasu, či nespokojenosti s nějakou skutečností. A ano, o tom s čím jste nespokojen nebo s čím nesouhlasíte, rozhodujete Vy a tato nespokojenost ani nesouhlas zde neexistuje nezávisle na Vašem rozhodnutí, zda budete s něčím nespokojený nebo budete s něčím nesouhlasit. 🙂

                  • Novák napsal:

                    Docela solidní arogance tvrdit, že víte, s čím kdo má problém (a že dotyčný to sám neví).

                    • Richard Fuld napsal:

                      Co je arogantního na tvrzení, že nespokojenost nerovná se problém? Nikde netvrdím, že vím, s čím kdo má problém a že dotyčný to sám neví. 🙂

  4. Škodolibka domácí napsal:

    No a jaké je resumé? Prostě diverzifikovat majetek jako dosud … nic lepšího člověk dosud nevymyslel. A jen čekat, která část majetku díky různým vlivům „zmizí“ a ze které něco zůstane.

    • Diversifikuj, korunu nebrat napsal:

      Nic lepšího vymyslet nejde. A nadměrné české inflační dani prostě utéct podvážením korunových aktiv.

      • Fiat nebrat napsal:

        To je pravda, nicméně máte pocit, že z dlouhodobého pohledu Češi čelí nějak zásadně vyšší inflační dani, než obyvatelé USA, eurozóny, Ruska, Číny, Turecka, Polska, Brazílie, …?

        Podle mě ne.

        Takže ať jste kde jste, musíte (při zachování pravidel opatrnosti, soudnosti, diverzifikace, …) investovat relativně rizikově, abyste inflaci překonal. Zvlášť když si uvědomíte, že reálná inflace je daleko vyšší, než ta oficiální.

        http://www.shadowstats.com/alternate_data/inflation-charts

        A pokud už chcete držet nějakou „hotovost v ruce“, měla by to být buď zlatá/stříbrná mince, nebo bitcoin. Zlaté rezervy drží prakticky každá centrální banka a mnoho investorů a korporací (někdo přímo, někdo přes fondy). Banka JPMorgan draží stříbra takové množství, až oči přecházejí. A fondy investující do bitcoinu se množí, bitcoin nyní nakupují i firmy kotované na burze do svých rezerv a jen nákupy těchto dvou firem (PayPal+Square) převyšují celkovou těžbu nových bitcoinů (všichni ostatní musejí nakupovat od starých držitelů).

      • Fiat nebrat napsal:

        To je pravda, nicméně máte pocit, že z dlouhodobého pohledu Češi čelí nějak zásadně vyšší inflační dani, než obyvatelé USA, eurozóny, Ruska, Číny, Turecka, Polska, Brazílie, …?

        Podle mě ne.

        Takže ať jste kde jste, musíte (při zachování pravidel opatrnosti, soudnosti, diverzifikace, …) investovat relativně rizikově, abyste inflaci překonal. Zvlášť když si uvědomíte, že reálná inflace je daleko vyšší, než ta oficiální (podívejte se na adresu shadowstats tečka COM).

        A pokud už chcete držet nějakou „hotovost v ruce“, měla by to být buď zlatá/stříbrná mince, nebo bitcoin. Zlaté rezervy drží prakticky každá centrální banka a mnoho investorů a korporací (někdo přímo, někdo přes fondy). Banka JPMorgan draží stříbra takové množství, až oči přecházejí. A fondy investující do bitcoinu se množí, bitcoin nyní nakupují i firmy kotované na burze do svých rezerv a jen nákupy těchto dvou firem (PayPal+Square) převyšují celkovou těžbu nových bitcoinů (všichni ostatní musejí nakupovat od starých držitelů).

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.