Koruna ohrožena! Směřujeme k měnové reformě?

Měnová reforma zase jednou zaklepala na dveře. Ostatně jako vždy, kdy se financování utrhlo z řetězu, a centrální banka mající v bankovním systému výsadní postavení pomáhala vládě s financování děr v rozpočtech. Připomeňme si, jak měnové autority a politici v minulém století přistupovali ke znehodnocování úspor a korunových rezerv.

Žádné strachy, o své úspory nepřijdete. Tak nějak československé autority promlouvaly k lidem, když se někdo v těžkých dobách zajímal, co bude s penězi a úsporami. Ti, kdo v prohlášení politiků a národohospodářů věřili, to nakonec odnesli. Kdo nevěřil a raději něco nakoupil na černém trhu, ze svých peněz měl alespoň něco. Kdo uvěřil, tomu zbyly jen oči pro pláč – mohl se těšit ze zmrazených vkladů, peněz, které už nikdy nemohly být k utrácení použity.

Měnové reformy, které stát, politici a technokrati úřadu národní banky v minulém století zosnovaly, nebyly procházkou růžovým sadem. Bylo jich několik, v roce 1919 (vznik koruny československé), 1939 (protektorátní koruna), 1945, 1953 (koruna československá).

Cenová stabilita a inflace pod kontrolou

Po okupaci a vzniku Protektorátu Čechy a Morava na našem území spatřila světlo světa nová měnová jednotka, protektorátní koruna (K). Úspory byly znehodnoceny oslabením kurzu koruny vůči říšské marce. Za jednu říšskou marku bylo zapotřebí zaplatit deset korun. Okupanti mohli díky nastolenému  kurzovému závazku v protektorátu výhodně nakupovat – i koruna posloužila jako způsob,  jak se zmocnit kupní i pracovní síly obyvatelstva.

Obrázek 1: Za protektorátní koruny (1939-1945) si toho lidé moc nekoupili. Držení hotovosti bylo omezováno, finanční přebytky musely do spořitelny.

^REKLAMA

Představitelé úřadu Národní banky pro Čechy a Moravu hovořili o zajištěné cenové stabilitě. Té bylo v době války dosahováno tím, že díky přídělovým lístkům měl každý nárok na jasný příděl k životu potřebného za oficiální cenu. Na černém trhu se nakupovat nesmělo, a kdo se k tomu odvážil, platil ceny inflací nafouklé.

Přídělový systém protektorátu

Už v roce 1939 vyhlásila protektorátní vláda zavedení odběrních lístků na potraviny. Kdesi v centru bylo určeno, kolik lístků kdo dostane. Při nákupu zboží podléhajícímu přídělovému systému pak bylo nutné příslušné lístky předložit. Ceny na oficiálním trhu nemohly růst, ovšem nakoupit bylo možné jen v množství určeném přídělem. Právě přídělové hospodářství bylo považováno za úspěšné protiinflační opatření.

Obrázek 2: Přídělový systém a přídělové lístky se staly nástrojem péče o cenovou stabilitu. Existoval i černý trh, ale tam byly ceny mnohem vyšší.

Psal se rok 1945 a československý národohospodář Vladimír Kadlec mohl konstatovat, že vzestup (oficiálních) cen nebyl takový, jako v první světové válce. Úřední ceny stouply o 70 %, z čehož Kadlec vyvozoval, že „předválečný peněžní kapitál se znehodnotil o 40 %“. Na jiném místě své poválečné knihy Kadlec dokumentuje, jak docházelo k inflaci korunového oběživa: „oběživo z původních 15 miliard Kč pro celou ČSR stouplo jen v t. zv. Protektorátě na 88 miliard K“.

Původní československé koruny (Kč) opět jednou podlehly měnové reformě a staly se z nich koruny protektorátní (K). Na rozdíl od měnové reformy se ale úspory přepočetly poněkud nevýhodným měnovým kurzem – tentokrát ale nedošlo ke zmrazení vkladů. Lidem to stejně mohlo být jedno, za peníze v podstatě nebylo co koupit. Okupanti si z Protektorátu vytvořili kolonii, kde lidé pracovali za protektorátní koruny, které podle oficiálních statistik a zpráv Národní banky pro Čechy a Moravu žádnou inflací netrpěly.

^REKLAMA

Československá koruna pod tíží dění 30. let

S korunou a korunovými úsporami to nebylo nijak valné už před druhou světovou válkou a vznikem Protektorátu. V roce 1929 na dveře zaklepala Velká deprese a následovalo zadlužování 30. let. Ekonomové a hlavy pomazané začaly vysvětlovat, že na výši státního dluhu až tak nezáleží a zadlužování je tím správným lékem na odstranění krize a nezaměstnanosti.

„Praktických podnětů k diskusi o tom, zda vnitřní státní dluh má nějakou maximálně nepřekročitelnou hranici jako daně a rozmnožení oběživa, bylo v posledních dobách mnoho,“ poznamenal Vladimír Kadlec v knize Přebytek kupní síly a jeho odstranění (Kadlec, 1945).

V meziválečném období pak vnitřní státní dluhy rostly prakticky ve všech státech. Péče o nezaměstnané byla vedena na účet veřejného úvěru a zadlužení. Právě v tuto dobu přišel John Keynes se svým receptem na léčení krize – když chybí poptávka, je nutné ji doplňovat. Mají nastoupit veřejné investice, stát se má zadlužovat.

Deficity státního rozpočtu neznepokojovaly ty, kteří předpokládali, že léta pasivní a hubená budou nahrazena léty aktivními:

„Jinak ovšem nutno souhlasit, že doba oběhu zeměkoule kolem slunce není nijak posvátným úkazem a schodek státního rozpočtu v této periodě není ničím, co by mohlo děsit národohospodáře, kteří se dívají na hospodářský vývoj očima čtyřletého nebo pětiletého plánu neb celého desetiletí.“ (Kadlec, 1945)

Ve světle ohrožení nacistickým Německem pak ve třicátých letech nastoupila příprava na obranu země. Československo potřebovalo zbrojit, budovat síť pohraničního opevnění, miliardy lítaly. Financování bylo zajištěno úvěrově, zadlužováním.

Státní dluhopisy

Dodnes mohou sběratelé usilovat o získání obligaci z té doby. Na jednom takovém dluhopisu se se píše: „Tento dílčí dluhopis jest částí půjčky, vydané podle zákona ze dne 28. května 1936. Dluhopis zúročí se 4 ½ ze 100 ročně… Povinnost platit úroky zaniká dnem, kterého bude dluhopis splatný. Úroky budou vypláceny doručiteli kuponů v úřední státní pokladny … K dluhopisu jest připojeno 29 pololetních kuponů, z nichž prvý jest splatný…“.

Obrázek 3: Obligace státní umořitelné půjčky obrany státu. Státu se jich podařilo upsat za 3,6  mld. Kč, část s 4,5% kuponem. 

Vládní rozpočtové politice se nakonec přizpůsobila i politika měnová. Bylo zapotřebí jen upravit zákon – opět jednou bylo zneužito tištění peněz pro financování státu.

Původní zákon zakazoval přímé i nepřímé úvěrování vlády Národní bankou československou. Slovy Františka Vencovského „hledalo se tedy nouzové a legislativně schůdné, i když z hlediska emisních principů silně deformované řešení“.

Stačilo poopravit zákon a financování bylo zajištěno – financování zajistilo oběživo  v podobě státovek. Ty prostě stát podle svých finančních potřeb natiskl. Nově se za státovky tištěné pod taktovkou státu prohlásily 50tikorunové bankovky, krátce poté opatření Stálého výboru Národního shromáždění č. 179/1938 prohlásilo za státovky dokonce bankovky po 100 Kč. Konjunktura mohla nastoupit. Průmyslová výroba a stavebnictví prožily rozkvět. Zavládla zaměstnanost.

Inflační financování války

Když se kácí les, létají třísky. A když se vede válka, není čas řádně vybírat daně a financovat vedení boje férovým způsobem. Když státu teklo do bot, opakovaně se řeklo, že na vnitřním zadlužení a zadlužování nezáleží. Nastoupilo financování „tisknutím peněz“, financování kryté národní (dnes bychom řekli centrální) bankou.

Financování minulých válek anebo politických slibů bylo běžně prováděno prostřednictvím finančních a měnověpolitických instrumentů, které znamenaly odložení vzniklého břemene na pozdější dobu. První světová válka byla financována zčásti daněmi, ale zejména tím, že si stát „tiskl nadbytečné peníze, jimiž hradil státní výdaje.“ Výsledkem bylo inflační pnutí: „Tím důchody a objem oběživa velmi stouply, což se projevilo ve zvýšení poptávky po zboží. Ceny zboží inflačně stoupaly. Se stoupajícími cenami zboží stoupaly i mzdy.“

Citace pocházejí z knihy Vladimíra Kadlece Přebytek kupní síly a jeho odstranění, která vyšla po druhé světové válce v roce 1945.

Kadlec popisuje i situaci v průběhu druhé světové války: „Říše a s ní i tzv. Protektorát v této válce postupovaly zcela jinak. Tvořily si sice pomocí tiskařského lisu též nové nadbytečné peníze, jimiž platily státní výdaje, avšak prohlásily mzdy a ceny zboží za stabilní a zavedly přídělové hospodářství v spotřebním a investičním sektoru.„

Taktéž v době druhé světové války bylo neproduktivní válečné úsilí financováno inflačně. Byly vyslovovány sliby a proklamace, že kupní síla bude moci být „po válce proměněna ve statky, a to při nezvýšených cenách a snad dokonce i při zlepšené kvalitě zboží“. Slibovalo se, že přebytek bude „výhodně proměněn za laciné a kvalitní zboží“.

Kadlec popsal, jak lidé za války drželi úspory v hotovosti (to bylo limitováno a omezováno) nebo je uložili na vkladní knížky. Oběživo za protektorátu stouplo o 78 miliard protektorátních korun (K). Po válce tak začalo být uvažováno, jak se s přírůstkem peněžních nároků, kterým neodpovídaly žádné statky, vypořádat. Šlo o „válečný přebytek kupní síly“.

Odstranění přebytečné kupní síly

Měl to být poválečný úkol národohospodářů, aby se s předešlou inflací poskytování úvěrů a financování státních výdajů vypořádali. Existoval přídělový systém – nekupovalo se ani tak za peníze, jako na přídělové lístky. Nastoupilo hledání způsobu, jak „udržeti dnešní cenovou hladinu v průměru nezvýšenou a vyhnouti se inflaci, jíž se nepodařilo zabrániti v první světové válce“.

Kadlec k tomu poznamenal, že „kupní síla, statky nepodložená, musí zmizet, má-li rovnováha mezi peněžní a statkovou stránkou býti znovuzřízena.“ Nelze ale poškodit „všechny ty, kteří právě v důvěře v prohlašování státu přebytečnou kupní sílu si střídali, a že by naopak dal za pravdu těm, kteří nedovolenými cestami přebytečnou kupní sílu si na černém trhu, i když za zvýšené ceny, přece jen proměnili za poživatiny, látky, boty, luxusní předměty, zlato atd., …“

Odčiňování škod měnových experimentů, inflačního financování vládních dluhů, se stalo náplní nejedné úvahy československých ekonomů, národohospodářů minulého století. V dílech těchto ekonomů lze narazit na úvahy o tom, že by se mělo „uvažovati o tom, zda by při uložení dávek měla býti poskytnuta sleva majitelům prokazatelně předválečného peněžního kapitálu“ (Kadlec, 1944).

Z povinnosti platit dávky z majetku měly být vyloučeny osoby méně majetné. Jejich úspory se jim měly zhodnotit „v poměru válečného stoupnutí cen“. Ano i takového úvahy zrály v hlavě národohospodáře Vladimíra Kadlece (1912 – 1998) na konci druhé světové války, pozdějšího úředníka Národní banky Československé, akademika i politika.

Kdo se obohatil, měl podle Kadlece přispět na dávkách přispět nejvíce: „Snáze je ponese majetek, který byl získán za éry liberalismu, při konjunkturách, na burse a při spekulacích, při nepatrných zdaněních bezpracného důchodu, při malých dědických daních, při vykořisťování dělníků, snáze je ponese majetek válečný, získaný při válečných dodávkách, při tísni na trhu spotřebních statků, při obrovských cenách na černém trhu…“.

Dnes už víme, že spravedlivé řešení se v realitě nenašlo. Korunové úspory byly při měnové reformě v roce 1945 zmrazeny, vyslovené sliby nebyly dodrženy. Korunová aktiva nakonec vynulovala komunistická měnová reforma v roce 1953. Nejvíce spravedlivé asi bylo a je, když se stát o inflační financování neopírá. Nade všechny meze rostoucí vládní dluhy byly a jsou indicií budoucích měnových reforem.