CZK/€ 25.240 -0,08%

CZK/$ 23.146 +0,10%

CZK/£ 30.274 +0,27%

CZK/CHF 26.850 +0,08%

Kvantitativní uvolňování: O co skutečně jde?

 

Uvolňování se v koronavirových dobách stalo novým sexy slovem. Vláda má uvolňovat opatření v boji s epidemií. Úřad ČNB naopak bude moci nastartovat uvolňování kvantitativní. Jak se to dotkne našich financí a peněženek?

Loading



 

Je tomu deset let, co centrální banky vyspělých zemí vyhlásily boj úsporám. Střadatele je zapotřebí po zásluze potrestat a dlužníky odměnit. Kdo si nepůjčuje a neutrácí, neroztáčí kola ekonomiky – a po zásluze má být potrestán. V nových podmínkách jsou a budou stále více trestáni konzervativní investoři – třebas ti, kteří nechtějí riskovat a investovali do dluhopisového fondu prvotřídních cenných papírů.

Podobně trestána bude diverzifikace uplatňovaná ve smíšených portfoliích. Aby pojišťovny a jiné finanční instituce prostředí nízkých úrokových sazeb zvládly, budou podporovány likviditou z měšců centrálních bank.

Na úročení vkladů zapomeňte, inflaci neporazíte

Pokud by víceprezidenti a guvernéři centrálních bank nalili lidem čistého vína, museli by říci: „doba úročených bankovních vkladů skončila“. Děkujeme, na úročení zapomeňte. My, emisní banky, dokážeme úvěrovat natolik a tak neomezeně, že vaše peníze a úspory vůbec nejsou zapotřebí. Přísloví „kdo šetří, má za tři“, nemá platit – ať nominálně, tak reálně po očištění o inflaci.

Byly doby, kdy platilo, že čím více dluhu má být financováno, tím větší bude úroková míra a odměna pro věřitele, investory. Pokud to vláda se zadlužováním přežene, dojde k vytěsňování. Zdroje, které by byly jinak k dispozici pro investice soukromé, vytěsní vládní útraty.

To vše ovšem s příchodem kouzla v podobě kvantitativního uvolňování změnilo – úvěrová politika centrálních bank sklon výnosové křivky zdárně (z)mění. Už i dlouhodobé úrokové míry mají být uměle stlačeny. Dlužníci mají být v nových dobách odměňování, střadatelé a investoři trestáni.

REKLAMA

S nízkými úrokovými sazbami roste chuť spotřebovávat. Proč spotřebu odkládat? Půjčit si lze levně. Ti, kdo odkládají a chtějí se zajistit na stáří, zjišťují, že se cosi porouchalo. Koupili byt, když byly ceny přemrštěné a všichni se tvářili, že je to normální. Snaží se spořit, ale záporná úroková míra z úspor ukusuje.

Česko není izolovaným ostrůvkem. I čeští střadatelé přispívají placením inflační daně z korunových aktiv. Na úroky z bankovních vkladů zapomeňte, výnosů v penzijních fondech se dočkat nemusíte.

Realita kvantitativního uvolnění

V dubnu roku 2009 jsme psali, že „Některé centrální banky začínají používat kvantitativní uvolňování, za nově emitované peníze nakupují státní dluhopisy.“. Kvantitativní uvolňování jsme přirovnali k praktice, kterými se centrální banky pokouší přinutit vykrmit husu – rozproudit zadlužování, tloustnutí. Stejně jako jsou husám do krku nuceně vtlačovány šišky z brambor a šrotu, ve finančním systému jsou z ústředí centrální banky do finančních institucí posílány nové úvěry.

Vykrmovaná husa netuší, že skončí na pekáči a vykrmované finanční instituce nepřipouštějí, že možná dříve či později pod vlivem uvolnění úvěrových standardů a řízení rizik skončí v problémech. Vysvětlování, že centrální banka zásadně kupuje se slevou, diskontuje, je nestranná, má slabinu. Tou je morální hazard.

Jde o přebírání rizika, které dříve nesly privátní finanční společnosti, respektive investoři či spekulanti. Rizika, která byla diverzifikována prostřednictvím smíšených portfolií. Do portfolií centrálních bank se dostává leccos. Když se dnes koupí něco potenciálně toxického, řešit se to bude za pět, deset let. Důsledky kvantitativního uvolňování se projeví v delším období.

Kvantitativním uvolňování, označovaném také jako „QE“ z anglického quantitative easing, se v minulé dekádě stalo součástí světa financí – financializace a bobtnání finančního sektoru.

Působení centrální emisní banky

Centrální banka disponující monopolem na emisi bankovek může (v měně, pro kterou disponuje ražebním monopolem) poskytnout teoreticky neomezené množství úvěrů. Když se toto úvěrování, financované z měšce centrální banky, utrhne z řetězu, končí to zmrazením vkladů anebo finančních instrumentů (Československo 1919, 1945), rozvratem měny a (hyper)inflací (Německo 1923) anebo měnovou reformou (Československo 1919, 1945, 1953).

REKLAMA

Při zúčtování se ukáže, že závazků bankovního systému je tolik, že jsou fiktivní. Novináři rádi v nadsázce hovoří o „tištění peněz“, centrální bankéři a finanční analytici se s oblibou opírají o krkolomnou změť pojmů a technikálií – dodávání likvidity, programy odkupů aktiv, odkupy úvěrových aktiv s diskontem.

Centrální banka neposkytne úvěr jen tak, chce něco do zástavy. Nemluví se ale o zástavě, nýbrž o „kolaterálu“ – finančním zajištění (z anglického financial collateral). Poskytuje se „likvidita“; nejde o úvěry, ale o „refinanční operace“. Jakkoliv je fungování centrální emisní banky v principu jednoduché, související teorie vytváří terminologii a technický popis, že to nakonec není pro obyčejného člověka z masa a kostí pochopitelné.

Už i v Česku se dočkáme kouzla velkoobjemových nákupů aktiv centrální bankou, dalšího nafukování její bilance. Před deseti lety se něco takového ještě nazývalo nekonvenční či neortodoxní úvěrovou politiku. Dnes se to eufemisticky pojmenovalo jako „program nákupu aktiv“. Bývalé vysvětlení „centrální banky pumpují peníze“ bylo umně nahrazeno tvrzením „centrální banka dodává likviditu“.

Za sto let se finanční trhy i nástroje centrálních bank změnily, přejmenovaly, proměnily a rozšířily. Základní myšlenka zůstala stejná, jde o inflaci, nadměrné financování z měšce centrálních bank. Pokud a když se to přežene, měna skončí (hyper)inflací anebo měnovou reformou.

Nové nástroje a instrumentárium pro centrální banky

Před deseti lety se toho moc o kouzlu kvantitativního uvolňování nevědělo. My jsme ho přirovnali k huse, která je vykrmována kalorický vydatnými šiškami, aby později tučná s podlomeným zdravím skončila na pekáči. Uplynula dekáda a vidíme důsledky. Finanční instituce, privátní banky byly vykrmeny, v podpoře čilého úvěrování z měšce centrálních bank jejich bilance narostly.

Úvěrové standardy šly stranou, důležitým se stalo (s)plnění plánu. Utéct konkurenci, využít situace, půjčovat, jak jen to jde. Likvidity je dost, zdroje jsou. Bilance privátních bank se nafoukly, finanční zdraví se zhoršilo. Začalo se říkat, že je zapotřebí pečovat o „finanční stabilitu“, třebas v ústředí stanovovat parametry pro hodnocení bonity žadatelů o úvěr.

Možná se dočkáme novinek. Úředníci a byrokraté kdesi v centru, budou rozhodovat o tom, jak se budou v privátních bankách opravovat bilance – to, které úvěry budou od privátních bank odkoupeny a ukryty za oponu bilance centrální banky.

REKLAMA

V situaci, kdy může centrální banka nakupovat bankovní aktiva, např. úvěry, se bankovní systém zásadně proměňuje. Privátní banky mění své praktiky, s ohledem morální hazard ve smyslu privatizace zisků a socializace ztrát se může proměnit celý finanční sektor.

Kdykoli centrální emisní banka nakoupí dlouhodobé cenné papíry, vysílá do systému nové úvěry. Vzniká nový dluh – závazek centrální banky vůči držiteli cenného papíru. Výsledek je zřejmý, vlády nemají problém své dluhopisy prodávat. Vlády si budou moc snáze a levněji půjčovat. Na pozadí budou stát i zbrusu nové koruny, eura, dolary, nebo třebas maďarské forinty, emitované centrálními bankami.
Kvantitativní uvolňování a nízké úrokové sazby

Zombie firmy, zombie investice a zombie finanční systém

Existují různé firmy. Finančně zdravé i nemocné, firmy vydělávající i prodělávající. Existují ale i společnosti, které nejsou ani mrtvé, ani živé. Jsou „zombie“, živořící a přežívající. Nejsou produktivní a životaschopné, ale do insolvence se nedostanou – nad vodou je drží levné financování.

Nějak fungují a inkasují i nějakou hotovost v podobě tržeb. Po pokrytí nákladů, jako jsou mzdy, režie, leasing anebo nájemné, už toho moc nezbývá. Hovoří se o „zombie firmách“, fenoménu, který do ekonomických slovníků vstupuje souběžně s „kvantitativním uvolňováním“. Naším pohledem jde o zakrmenou husu, která ztučněla a lapá po dechu.

Dluh tíží, rentability se nedostává. Nad vodou to vše drží nízké úrokové sazby, se splácením jistiny se už ani nepočítá. Předobraz vidíme v Japonsku. Tamní bankovní systém usilovně podporuje a nad vodou udržuje slabé firmy – ztučnělé, nezdravé, ale přežívající ekonomické subjekty.

Japonské privátní banky mohou vesele prodělávat, levné peníze a úvěry a dodávání likvidity z měšce centrální banky je drží nad vodou. Leccos platí občan reálně záporným úročením. Držitelé japonských jenových aktiv by mohli povídat, kolik za bezpečí a jistotu platí.

Podle proklamací se napříč minulou dekádou hovořilo o tom, že centrální banky budou neortodoxní financování ukončovat. Svět se měl vrátit do „normálu“. Ukazuje se ovšem platnost úvahy československého národohospodáře Jaroslava Macka. Ten při ohlédnutí na měnový rozvrat před téměř sto lety použil příměr naředění polévky – pokud se to s ředěním přežene, není cesty zpět (šlo o kritiku Rašínovy deflační politiky).

Dnes už se nikdo ani nepozastavuje nad tím, že centrální banky úvěrují v miliardových sumách každý měsíc. Prý se s tím přestane, až se inflace a výhled růstu vrátí na uspokojivou úroveň. Národohospodáři minulého století by se asi divili. Jejich představy o tom, že je zapotřebí zabránit „převýdeji bankovek“, že je nutné cedulovou banku (tehdy se takto označovala centrální emisní banka) v emisi peněz limitovat a oddělit od politického vlivu.

Evropská centrální banka poskytla úvěry za několik bilionů eur, Česká národní banka za nějaký ten bilion korun, a nic se zdánlivě neděje. Tedy kromě takové drobnosti, že úroky v bankách vymizely – na spořicí účet i termínovaný vklad lze zapomenout. Uvolněná úvěrová politika se odrazila v cenách nemovitostí, a dluhu, který za tím vším stojí.

Nověji lze očekávat ještě více žalostnější výnosy peněz (kapitálu) odloženého na stará kolena. Ano, kvantitativní uvolňování ukusuje kupní sílu finančních aktiv, které stojí v pozadí. Historie se opakuje, polévka je opět ředěna.

V pohádce O Smolíčkovi se vypráví, že „jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme“. Smolíček naléhání, prosbám a stížnostem podlehl. Nejprve to byly dva dlouhé prsty, pak celá ruka, až byly dveře rozraženy.

Dočasné praktiky centrálních bank po ohřátí a možná i přehřátí ekonomik neustoupily, neustupují a už ani neustoupí. Není cesty zpět, úrokové sazby se nemohou zvýšit, zombie firmy, jejich finance, stejně jako financování bank, států a leckoho jiného by to nerozchodilo.

Loading

Vstoupit do diskuze 11 komentářů


Související články

P. Budinský: Bude ČNB bránit dalšímu oslabování koruny?

Pro omezení volatility koruny by bylo žádoucí, aby bankovní rada snižovala úrokové sazby častěji a až na výjimky maximálně o 0,25 procentního bodu. To lze docílit zvýšením počtu  měnově politických jednání z osmi třeba na dvanáct, nebo ještě lépe na omezenou dobu vyhlásit každé zasedání bankovní rady jako měnově […]

Text: Petr Budinský

Foto: Shutterstock

29. 02. 2024


Diskuze k článku

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna, vyžadované informace jsou označeny hvězdičkou.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

 
 
 

 
  • Richard Fuld

    20 dubna, 2020

    Emise peněz centrální bankou

    Možnosti centrální banky emitovat peníze jsou omezené. Objem emise hotovosti je předně závislý na poptávce obchodních bank (a jejích klientů) po hotovosti. Současně jsou emisní možnosti centrální banky omezeny objemem státních dluhopisů držených obchodními bankami, neboť centrální banka může půjčit hotovost obchodní bance pouze proti zástavě v podobě státních dluhopisů. Maximální objem hotovostních peněz, které může centrální banka emitovat, je tak v každém okamžiku dán poptávkou klientů obchodních bank po hotovosti a limitován celkovým objemem státních dluhopisů držených obchodními bankami. Rozhodně nelze tvrdit, že jde o nějaké neomezené emisní možnosti centrální banky.

    Současně platí, že emise hotovostních peněz centrální bankou je také zcela neutrální ve vztahu k objemu peněžní zásoby (žádné „ředění polévky“ se zde nekoná). Emise hotovosti centrální bankou nepředstavuje peněžní expanzi, která by mohla vést k inflaci, neboť o kolik více peněz se dostane do ekonomiky v hotovosti emitované centrální bankou, přesně o tolik peněz zase v ekonomice ubude v bezhotovostní formě (peníze vybrané klientem z banky v hotovosti banka přece vždy odepíše z klientova bankovního účtu)!

    Emise peněz obchodními bankami

    Emitenty bezhotovostních peněz jsou obchodní banky a jejich (nebankovní) klienti. K emisi bezhotovostních peněz dochází (mimo jiné) když obchodní banka půjčí peníze nebankovnímu subjektu. Ano platí, že obchodní banky nepotřebují k půjčování peněz žádné úspory klientů, avšak současně k tomu nepotřebují ani žádné úvěry od centrální banky! Neplatí, že obchodní banky mohou půjčit klientům jen peníze, které si půjčí od centrální banky, nebo které jim před tím svěřili klienti. Obchodní banky půjčují klientům zcela nově jimi (a jejich klienty) vytvořené bezhotovostní peníze, které zase po čase zanikají, když dlužníci bance úvěry splácí.

    Také obchodní banky jsou v emisi bezhotovostních peněz omezeny, a to pravidly kapitálové přiměřenosti a obezřetnostními pravidly. Vždy platí, že objem rizikově vážených aktiv (včetně poskytnutých úvěrů) nesmí překročit částku danou výší vlastního kapitálu a pravidly kapitálové přiměřenosti. Aby banka mohla půjčit více, než jí aktuálně dovolují pravidla kapitálové přiměřenosti musí získat více vlastního kapitálu (např. emisí nových akcií). Takže ani o obchodních bankách nelze tvrdit, že jejich emisní možnosti nejsou omezeny.

    Doktrína vytěsnění soukromých investic

    Doktrína vytěsňování soukromých investic vládními investicemi financovanými na dluh (emisemi státních dluhopisů), je nesmysl. Obchodní banka, která půjčí státu (koupí státní dluhopisy), nijak neoslabí svoji schopnost půjčovat i soukromým subjektům (včetně investorů), protože riziková váha státních dluhopisů je nulová (bankou nakoupené státní dluhopisy na sebe neváží vlastní kapitál banky). Vlastní kapitál, který banka potřebuje podle pravidel kapitálové přiměřenosti pro půjčování soukromým subjektům, není půjčkami státu nijak dotčen. Jinými slovy, pokud banky půjčují státu, nemá to žádný vliv na jejich schopnost půjčovat také dalším subjektům (tedy i soukromým investorům).

    Rovněž možnosti emitovat peníze tím, že obchodní banky půjčí státu (koupí státní dluhopisy na primárním trhu), nebo tím, že obchodní banky koupí státní dluhopisy od nebankovních subjektů na sekundárním trhu, není neomezená. Tyto možnosti obchodních bank jsou omezeny pravidlem, že objem cenných papírů emitovaných jediným emitentem (tedy i státem) nesmí překročit 15% celkového objemu aktiv dané banky. V případě centrální banky je pak nákup státních dluhopisů na primárním trhu (tedy přímo od státu) zákonem výslovně zakázán.

    Je tedy zřejmé, že jak obchodní, tak i centrální banky jsou zcela zjevně při emisi hotovostních i bezhotovostních peněz omezeny a řeči o neomezených možnostech emitovat peníze tak zjevně nejsou namístě.

    Díky QE si mohou vlády snáze a levněji půjčovat

    Ano, vzhledem k tomu, že obchodní banky jsou obezřetnostními pravidly omezeny v tom, kolik státních dluhopisů mohou ve svých aktivech držet, pak je zde zcela na místě možnost, aby centrální banky od obchodních bank státní dluhopisy v rámci QE odkupovaly, aby tak vytvořily obchodním bankám dostatečný nový prostor pro nákupy nově na primárním trhu emitovaných státních dluhopisů. Také toto je jeden z účelů QE. Zrovna v dnešní době by mohlo dojít velmi brzy k vyčerpání kapacity obchodních bank k nákupům nově emitovaných dluhopisů, proto taky uzákonění nových možností ČNB považuji za velmi potřebné v dnešní situaci.

    Poškozovaní střádalové a investoři, odměňovaní dlužníci

    Střádalové nejsou nízkými úroky nijak trestáni nebo poškozováni. Šetření je zcela neproduktivní a pasivní přístup, k jehož jakémukoliv odměňování neexistuje jediný racionální ekonomický důvod. Ostatně, kdo by vlastně měl odměňovat střádaly, proč by je měl někdo odměňovat a za co vlastně? Z hlediska chodu ekonomiky je spoření (omezování spotřeby a investic) jedním z nejvíce negativních jevů, jež si lze v současném ekonomickém systému vůbec představit. Střádalové nejsou nízkými sazbami nijak trestáni. Střádalové mohou být rádi, že jsou za svou pasivitu odměněni alespoň nějakým kladným nominálním úrokem.

    Současně platí, že aktivní dlužníci (kterými mohou být i investoři) nejsou nízkými úrokovými sazbami nijak odměňováni na úkor pasivních střádalů, neb dlužníci pořád musí platit (střádalům prostřednictvím bank) úroky (byť nízké). A ani skuteční investoři nejsou nízkými úroky trestáni. Investorům mohou nízké úroky naopak vyhovovat, neboť v mnoha případech představuje úrok placený bankám jejich nákladovou položku. Naproti tomu příjemci úroku placeného bankami nejsou žádní investoři. Pokud se stane, že nějaký investor má příjem z úroku placeného bankou, pak jde o příjem z peněz, které sice patří danému investorovi, ale tato část investorových peněz nebyla investována (je pasivně držena na bankovním účtu). Skuteční investoři mají jako příjem ze svých investic zisk (nebo podíl na zisku).

    Nesrozumitelná terminologie

    Autor článku si stěžuje, že terminologie používaná při popisu chování centrálních a obchodních bank je nejasná a pro obyčejné lidi těžko pochopitelná. Obávám se ale, že autor článku k tomuto sám velmi zdatně přispívá.
    Tady je jeden z příkladů výroků autora článku: „Ano, kvantitativní uvolňování ukusuje kupní sílu finančních aktiv, které stojí v pozadí. Historie se opakuje, polévka je opět ředěna.“
    To je jedna z nesrozumitelných floskulí, které k pochopení dané problematiky rozhodně nepřispívají. QE totiž neukusuje kupní sílu z ničeho a QE ani nic neředí! Takovýchto dalších příkladů je v daném článku velká hojnost a jsem ochoten je případně jeden po druhém probrat a srozumitelně vysvětlit.

    Odpovědět

  • R.Novotný

    21 dubna, 2020

    Pane Fulde, Váš komentář utíká od otázky a podstaty nafukování bilancí centrálních bank, resp. QE, k precizaci popisu fungování soudobého bankovního systému. Toto nechci disputovat, to není jádrem QE.

    Váš komentář opomíjí skutečnost, že se past na likviditu a riziko dluhové deflace de facto obchází FINANCIALIZACÍ, nafouknutím finančního sektoru. Mám obavy, že se přes stromy nevidí les a zásadní posun finančního, resp. bankovního systému (včetně měnící se role akcionářů obchodních bank). Vyhýbá se tomu, že kvantitativní uvolňování je o ZVYŠOVÁNÍ ZÁVAZKŮ BANKOVNÍHO SYSTÉMU jako celku. Že nafouknutí bilancí centrálních bank má své konsekvence.

    Z nejvyšších míst naší měnové autority nedávno zaznělo „Za sto let se finanční trhy i nástroje centrálních bank změnily, ale základní myšlenka zůstala stejná.“.

    Měnovou historií posledních sto let tak trochu znám. To, že „ZÁKLADNÍ MYŠLENKA ZŮSTALA STEJNÁ“ interpretuji svým způsobem. Mohu citovat dnešního člena bankovní rady ČNB pana Michla. Ten v r. 2014, ještě jako „klíčový muž ekonomického poradního sboru hnutí ANO“, dnes člen bankovní rady ČNB jmenovaný prezidentem Zemanem, psal jak řešit státní dluh. „Občan v roli dojné kravičky,“ dluh řeším „VYTISKNU PENÍZE, ZPŮSOBÍM INFLACI“ (citace z knihy MICHLiq, inteligentní průvodce ekonomikou, ISBN 9788090562929, s.50).

    Z mého pohledu nadále platí „inflace vždy a všude peněžním jevem“. Je jedno, že na našem území naše autority v minulosti vše opakovaně řešily cestou měnových, peněžních reforem. Těch bylo na našem území v minulém století pět. Úspory lidí, resp. finanční aktiva se opakovaně zmrazila a už nikdy nerozmrazila. Úkolem ekonomických publicistů je toto připomínat.

    V minulých sto letech se napříč světem přístupem pokus-omyl hledalo, jak měnový, bankovní, systém nastavit (třebas brettonwoodský systém nebo Keynesův bancor). V jakém kurzovém režimu fungovat (např. měnový had, ERM, zavěšování), jak institucionalizovat centrální banku (od akciové po instituci, úřad), zda mít konvertibilní měnu (např. nesměnitelná socialistická koruna a tuzexové bony), zda a jak umožnit volný přeshraniční tok peněz (kapitálu), jak usměrnit vykolejení na mezinárodní úrovni (např. Plaza Accord), atd.

    Mohu souhlasit, že centrální banky se „měnověpolitické instrumentárium“ skutečně ve smyslu REGULACE PENĚŽNÍ NABÍDKY učí používat. Svět financí a finančních trhů bude jiný, finanční i bankovní systémy se (z)mění…. Proti technokratické schopnosti regulovat peněžní nabídku ovšem stojí ZÁJMY A DOBÝVÁNÍ RENTY. V tomto ohledu mám jisté obavy. Nejen na geopolitické úrovni (viz např. zamítnutí Keynesova bancoru, dnes nepředvídatelnost Číny), tak na lokální úrovni (např. způsob jmenování členů bankovní rady ČNB, délka funkčního období a možnost přímo zvolených prezidentů vychylovat dění v tomto nezávislém úřadu třebas ve prospěch štědrých donátorů volebních kampaní).

    To jakou TERMINOLOGII popularizační článek volí, odpovídá neznalosti, neschopnosti anebo úmyslu autora. To nakolik se to tomuto článku podařilo, nechť posoudí čtenáři. Dnešní i budoucí. Třeba jsem díky své neznalosti a neschopnosti nedokázal rozlišit a pochopit soudobou proměnu finančního systému.

    V době, kdy se demonetizovalo zlato, bylo těch, kdo neposoudili dopady a důsledky, také mnoho. Podobně jako když Nixon zavřel zlaté okno a odpískal brettonwoodský měnový systém… Třeba se mýlím a všemocné centrální banky nás provedou močálem morálního hazardu i nahromaděných dluhů.

    Dnes, když z akademické půdy od „bývalého poradce člena bankovní rady ČNB“ docenta Havránka zaznívají vážně míněná slova, že v době krize by ČNB měla investovat do akcií (a čím asi by to financovala než dalším nafouknutím bilance s dopady na platební bilanci a kurz koruny, resp. inflaci ?!), si pouliční ekonom může dovolit použít dobový příměr o „ředění polévky“. INFLACE byla a je PENĚŽNÍM JEVEM. To nakolik měnová regulace situace zvládne, ukáže čas.

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    21 dubna, 2020

    Pane Novotný, děkuji za reakci.

    Ano, nafukováním bilancí centrálních bank se vůbec nezabývám. A mám k tomu dobrý důvod. Samotná velikost bilance centrální banky, resp. její změny, nijak neovlivňují chod ekonomiky. Pokud se podle Vás mýlím, pokuste se mi vysvětlit, jakým způsobem samotná změna velikosti bilance centrální banky ovlivňuje ekonomiku.

    A ano, bohužel musím konstatovat (jak sám připouštíte), že ne zcela chápete, jak zásadní změnou byl přechod na současný finanční systém z původního systému komoditních peněz. Tvrzení, že inflace je vždy peněžním jevem, je částečně relevantním v prostředí exogenních komoditních peněz, kde může platit obecné pravidlo, že nové peníze naředí původní peníze a tím oslabí jejich kupní sílu. Celá tato koncepce je ale založena na primitivním statickém předpokladu, že kupní sila peněz je dána pouhým podílem množství existujících za peníze získatelných statků a množství existujících peněz. Ano v tomto zcela statickém primitivním náhledu by mohlo platit, že čím bude existovat více peněz (při konstantním množství za peníze získatelných statků) tím méně toho bude možné za peníze koupit, a tím menší tak bude kupní síla oněch peněz. Avšak způsob posuzování kupní síly peněz na základě pouhého sledování jejich množství považuji za málo vypovídající. Přesně totiž o kupní síle peněz vypovídají výhradně ceny statků, které lze za peníze koupit. Osobně mám i pochybnost o samotné užitečnosti termínu kupní síla peněz, ale to by bylo opravdu na dlouhé pojednání. 🙂

    Tolik ke komoditním penězům. Současný systém endogenních účetních peněz nelze nahlížet výše uvedeným statickým způsobem, jakým se snad dá nahlížet na komoditní peníze. Objem účetních peněz není něco statického, co stojí vně celého ekonomického systému, jako je tomu např. v případě množství měnového zlata v dobách zlatého standardu (proto exogenní peníze). Naproti tomu účetní peníze jsou nedílnou součástí ekonomického systému (proto endogenní peníze), neboť tyto peníze vznikají uvnitř ekonomického systému jako přímý důsledek ekonomických aktivit bank a jejích klientů (nestojí mimo ekonomiku, jako kopy měnového zlata v trezorech bank, zcela nezávisle na vývoji ekonomiky). Nové účetní peníze vznikají převážně úvěrovou činností obchodních bank, kde kromě toho, že vzniknou nové peníze, vznikne současně i povinnost dlužníka tyto peníze v budoucnu bance vrátit a tedy automaticky se v ekonomice objevuje nová produkční kapacita, která potenciálně eliminuje případný vliv nárůstu množství peněz. Dlužník musí začít produkovat od vzniku jeho dluhu více, aby mohl splácet dluh a tím je AUTOMATICKY zajištěna produkce většího objemu statků, jež lze koupit za peníze. Tato systematická a automatická propojenost nárůstu množství účetních peněz se současným nárůstem objemu produkce u komoditních peněz vůbec neexistuje. Proto se také předpokládá (do jisté míry správně) že jakýkoliv nárůst objemu komoditních peněz má za následek pokles kupní síly těchto peněz, neboť tyto peníze byly naředěny novými penězi, aniž by bylo současně automaticky zaručeno, že na straně nabídky statků získatelných za peníze dojte také k adekvátnímu nárůstu produkce těchto statků. Právě automatické vytváření nových „produkčních kapacit“ spojených s nově vznikajícími účetními penězi odlišuje účetní peníze od těch komoditních, a proto není možné inflační teorie snad platné pro komoditní peníze aplikovat na současné peníze účetní.

    Obdobě to funguje opačně. Když dlužník splatí svůj dluh bance, peníze zaniknou a dlužník již nemusí produkovat tolik, jako v době kdy splácel dluh. Automaticky je tak pokles objemu peněz následován i poklesem produkce (na trhu ubyly subjekty, které musí produkovat více, aby splatily své dluhy). To znamená, že u účetních peněz platí rovněž předpoklad že i pouhé snížení objemu peněz se nijak významně neprojeví na kupní síle peněz.

    I přes výše uvedený princip automatické eliminace vlivu změn objemu peněžní zásoby má smysl mluvit o kupní síle peněz i v případě peněz účetních, neboť kupní síla účetních peněz se samozřejmě měnit může a taky se mění. Avšak není to z důvodu pouhého růstu nebo poklesu objemu existujících účetních peněz. Uvedený princip eliminace vlivu změn objemu peněžní zásoby nijak nezabrání tomu, aby se v ekonomice objevovaly nerovnováhy mezi nabídkou a poptávkou jednotlivých statků, což má za následek přizpůsobení prostřednictvím změny cen. A kde se mění ceny, tak se zpravidla mění i kupní síla peněz (toto ostatně platí i pro komoditní peníze). Změny kupní síly peněz (ať už její oslabení nebo posílení) je vždy důsledkem nerovnováhy mezi poptávkou a nabídkou na trhu s danými statky, nikoliv tedy výlučně toliko peněžním jevem.

    K „financializaci“ ekonomiky. Finacializace ve smyslu, že čím dál větší podíl existujících peněz obíhá na finančních trzích a nikoliv v reálné ekonomice (tedy všude jinde, než na finančních trzích) je ale zcela přirozeným projevem růstu bohatství (alespoň některé části) aktérů zúčastněných ekonomik. Zjednodušeně řečeno všechny ty snahy o finanční nezávislost o zabezpečení se na penzi a jiné zdánlivě bohulibé aktivity typu spoření nebo tvorby rezerv na cokoliv, mají své velmi hmatatelné následky v podobě růstu cen především finanční aktiv. I v tomto ohledu ale funguje jakási tržní samoregulace. 🙂 Když ceny finančních (i jiných) aktiv letí do nebe, znamená to, že všem ostatním, kteří usilují o pobyt v ráji obývaném neproduktivními finančně nezávislými šťastlivci, se jejich sen hodně vzdaluje a budou muset pořádně zabrat (produkovat), aby se mezi tyto vyvolené dostali. Na růst cen na finančních trzích tak lze nahlížet jako na jakousi „imunitní“ reakci na příliš snadné získávání pozice pasívního (neprodukujícího) rentiéra. Tuto reakci trhu považuji za vcelku zdravou, neboť aby mohl rentiér za svůj pasívní příjem něco nakoupit, ti druzí to musí vyprodukovat a na trhu nabídnout. Pozice rentiéra tak z principu nemůže být snadno dostupná pro většinu lidí. Vedlejším efektem této „imunitní“ reakce ale je nafukování nafukování cenových bublin na trzích s aktivy, která stále citelněji (jak se ceny aktiv vzdalují poměrům v reálné ekonomice) hrozí splasknutím. Při splasknutí bublin ale shoří vždy jen napákovaní spekulanti, stojící zrovna na špatné straně. Skuteční investoři a budovatelé vlastního rentiérského ráje se mohou z pádu cen pouze radovat, neboť se jim jejich rentiérský sen zase přiblížil. 🙂

    K problému ZVYŠOVÁNÍ ZÁVAZKŮ BANKOVNÍHO SYSTÉMU jako celku. Když se bance zvýší na straně pasiv závazky, tak jí zároveň na straně aktiv přibudou nějaká aktiva (třeba pohledávky), nebo se jí sníží objem jiných pasiv (např. jiné závazky). Nevidím zde žádný problém. Skutečnost že objem bankovního (či obecně finančního) sektoru vůči objemu ekonomiky roste také nevnímám jako nějaké obrovské riziko. Ekonomiky se prostě tímto směrem ubírají. Jak píšu výše, stále více peněz zůstává ležet na bankovních účtech, nebo obíhá na finančních trzích, a proto v reálné ekonomice tyto peníze chybí. Peníze chybějící v reálné ekonomice si producenti i spotřebitelé naštěstí mohou půjčit od bank, což s sebou samozřejmě nese růst bilancí bank. Neříkám, že se mi tento stav nějak zvlášť líbí, ale nevidím to jako něco nepřístojného, či nebezpečného. Takto se prostě lidé v tržní ekonomice chovají. Omezují spotřebu, aby se dostali do rentiérského ráje a tím si vstupenku do ráje prodražují a současně tím oslabují reálnou ekonomiku, která má do jejich ráje produkovat, to co chtějí rentiéři spotřebovávat. Pošetilé? Ano. Ale změní se? Ne. Proto je nárůst cen aktiv tak potřebný a proto je růst bilancí bank tak nezbytný. Trhy tak přirozeně reagují na pošetilé jednání tvora, kterého naivně označujeme jako hommo economicus. 🙂

    K strastiplnému hledání cesty, jak nastavit peněžní systém. Ano hledalo se urputně a na konec jsme definitivně opustili princip komoditních peněz a přešli na ryzí systém účetních peněz. A to považuji za jedno z nejlepších a nejvýznamnějších rozhodnutí, které lidská civilizace kdy udělala. Přesto chápu, že pro mnohé bude velmi těžké tento krok náležitě ocenit. Domnívám se, že právě v současné koronakrizi se ukáže, jak životně důležité bylo rozhodnutí pro definitivní přechod na systém účetních peněz, který nám dává k dispozici v podstatě bezbřehou peněžní elasticitu. Pokud bychom se ještě nyní nacházeli v době nekompromisního zcela nepružného zlatého standardu, skončila by současná krize totální a zcela zbytečnou katastrofou.

    K REGULACE PENĚŽNÍ NABÍDKY. V současnosti se snad ani jedna z centrálních bank nepokouší regulovat peněžní nabídku. Trvalo to, ale nakonec všichni přišli na to, že přímo regulovat objem účetních peněz není možné. Stejně tak není ani možné regulovat na přímo peněžní nabídku. Nakonec se většina centrálních bank upnula ke správným a realizovatelným cílům, a to ke snaze o dosahování inflačního cíle a snaze o udržovaní stability bankovních systému. Tady lze jako výjimku uvést ECB, která zcela neomluvitelně nechala proběhnout paniku v řeckém bankovním systému téměř bez jakéhokoliv zásahu a zasáhla až tehdy, kdy se v existenčním ohrožení ocitla sama ECB, resp. samotné euro.

    K Michlově knize. Nečetl jsem, ale pokud tam jsou ty dvě věty (Občan v roli dojné kravičky,“ dluh řeším „VYTISKNU PENÍZE, ZPŮSOBÍM INFLACI“), pak toho ani moc nelituji a přijde mi nepochopitelné, že takový „odborník“ se stal členem bankovní rady. Snad od napsání těch vět zmoudřel a dovzdělal se.

    Co se týče intervencí centrálních bank na akciových trzích, popř. na trzích s korporátními dluhopisy, tak k této otázce jsem zatím dost zdrženlivý. V současnosti se kloním spíše k závěru, že takovéto intervence jsou již za hranou a mimo ekonomický mandát centrálních bank (byť z hlediska právního jim dané pravomoci byly zákonodárcem poskytnuty). Nicméně nevím, co na nás ještě v budoucnu z trhů vyhřezne, takže existenci uvedených zákonných pravomocí centrálních bank rozhodně nekritizuji (naopak!). Bude jen otázkou, zda vůbec nastane situace, kdy bude požití těchto intervencí ekonomicky obhajitelné.

    Odpovědět

  • R.Novotný

    22 dubna, 2020

    Pane Fulde, proponente soudobého vývoje a posunu finančnictví, děkuji Vám. Pochopil jsem, že nafukování bilancí centrálních bank chápete paradigmatem endogenních peněz a ostatní Vás netrápí.

    Vaše „motání“ komoditních peněz do konceptu peněz endogenních a exogenních se mi jeví jako prostor pro zamotání se. Asi tuším, co tím míníte.

    To že cílování měnových agregátů vystřídalo cílování inflace je realitou (má slova o regulaci peněžní nabídky jsou v tomto ohledu zmatečná). Vyhodnocovat nakolik se cílování inflace jako takové osvědčilo, na to je brzo. Zřejmým vedlejším efektem je dle mého finanční nestabilita a morální hazard. Pokud registruji, že FED nakupuje high yield dluhopisy, tak jen krčím rameny.

    Že se finanční systém, respektive systémy bankovní proměňují, je v dnešních dnech, kdy FED svými nákupy aktiv dofukuje ceny, více než zřejmé. Jaké výsledky a dopady nově zformovaného přístupu budou, uvidíme v dlouhém období… Díky za popis onoho instrumentaria, pozadí.

    S tím, že nafukování bilance ovlivňuje, nemění a neovlivňuje ekonomiky, ovšem nemohu souhlasit. To jakože někdejší oslabení koruny a devizové intervence 2013-2017 neměly dopad na českou ekonomiku? Na realitní trh? Na trh práce? Na ochotu bank půjčovat? Na úvěrové standardy?

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    22 dubna, 2020

    Pane Novotný, děkuji za reakci. Ano na současný finanční systém pohlížím paradigmatem endogenních peněz a nevidím na to nic zvláštního, chybného nebo sporného. Podle mne je „válka“ mezi ekonomy o to, zda mají peníze více endogenní nebo exogenní povahu, zcela nesmyslná. Tento spor je pouhým pseudosporem a oba tábory mají pravdu. 🙂 Ti, co ve svých úvahách pracují s komoditními penězi, mají pravdu, že v tomto případě převažuje exogenní charakter těchto peněz. A naopak ti, co ve svých úvahách pracují se současnými(!) účetními penězi, mají pravdu v tom, že v tomto případě převažuje endogenní charakter těchto peněz. Pokud tedy na nafukování bilance centrální banky nahlížím prizmatem endogenních peněz, pak toto je jediný správný náhled, neboť současné účetní peníze mají endogenní charakter. 🙂 Snad jsem to tedy aspoň částečně pro Vás rozmotal. Tuto problematiku bych nepodceňoval, protože zde je zakopán pes. Většina sporů o podstatu, principy fungování a vlastnosti peněz vzniká právě z toho důvodu, že jedna strana mluví o úplně jiných penězích, než strana druhá, a to aniž by to kterákoliv z obou stran zjistila, protože mluví o penězích obecně. 🙂 Proto to mé striktní rozlišování na historické komoditní peníze a současné účetní peníze.

    Vystřídání snah o regulace peněžní zásoby za snahy o cílování inflace souvisí samozřejmě také s přechodem od komoditních peněz na účetní peníze. Zatímco u komoditních peněz v jejich ryzí podobě nebyl žádný problém dokonale kontrolovat objem peněžní zásoby prostřednictvím ražby konkrétního počtu mincí, popř. evidováním a ovlivňováním zásob měnového kovu v trezorech bank, pak v případě účetních peněz centrální banka možnost přímo ovlivňovat množství peněz prostě nemá. Navíc se zjistilo, že i když se občas dařilo nepřímo dosáhnout cílového objemu peněžní zásoby, kýžený výsledek v podobě stabilní kupní síly peněz se stejně nedostavoval. Tyto regulační snahy prostřednictvím cílování objemu peněžní zásoby mařily změny rychlosti oběhu peněz v ekonomice (příslušná teorie předpokládala, že rychlost oběhu peněz je stabilní veličinou, což se ukázalo jako chybný předpoklad). Z hlediska cíle, kterým je stabilita kupní síly peněz se tak ukázalo jako daleko praktičtější usilovat pomocí o konkrétní cíl v podobě cílové změny cen stanoveného spotřebního koše. To ostatně odpovídá rovněž skutečnosti, že změny objemu účetních peněz mají z principu menší vliv na cenový vývoj, než-li tomu bylo v případě peněz komoditních. I z tohoto důvodu postrádaly snahy o cílování objemu peněžní zásoby u účetních peněz valný smysl. Samotné cílování inflace podle mne není nijak spojeno s morálním hazardem a už vůbec ne s finanční nestabilitou. Ano nakupování korporátních dluhopisů centrální bankou považuji rovněž za problematické, ale toto rozhodně není nástrojem, který by centrální banka potřebovala k dosahování cílováné inflace. Tady samozřejmě riziko morálního hazardu je a značné.

    Co se týče Vámi uvedeného příkladu nafukování bilance ČNB, jež proběhlo v rámci devizových intervencí, pak zde samozřejmě setrvávám na svém názoru, že nevidím žádné významné dopady tohoto nárůstu změny bilance ČNB. Samotná změna velikosti bilance ČNB jistě nijak neovlivnila českou ekonomiku, nebyla příčinou změn na realitním trhu, ani na trhu práce, stejně tak nemá nic společného s ochotou bank půjčovat a rozhodně neměla ani vliv na úvěrové standardy.

    Uvedené ale neznamená, že právě devizová intervence nijak neovlivnila to vše, co jste vyjmenoval. Ano samozřejmě připouštím, že devizové intervence(!) resp. z nich plynoucí změna kurzu mohla mít i značné dopady na některé z Vámi vyjmenovaných oblasti. Avšak tyto dopady nelze připisovat samotné změně bilance ČNB. Samotná změna bilance samozřejmě nic z toho, co uvádíte, nijak neovlivnila. Předmětná změna bilance ČNB byla pouze vedlejším efektem devizových intervencí, bez jakéhokoliv vlivu na ekonomiku. Nemůžete totiž napsat obecně, že změna bilance ČNB o 1 bilión zapřičiní nárůst cen dovážených statků o 5%. Toto zapříčiní devalvace o 5%, nikoliv nárůst bilance. Když vzroste bilance o stejný bilion korun ale v souvislosti s nákupy českých státních dluhopisů, pak v přímé příčinné souvislostí s tímto nedojde k 5% zdražení dovážených statků, jako tomu bylo u devizových intervencí ve stejném objemu. Stejně veliký nárůst bilance ČNB může být spojen s úplně jinými následky, to znamená že příčinou těch následků nemůže být samotný růst velikosti bilance.

    Odpovědět

  • R.Novotný

    23 dubna, 2020

    Pane Fulde, díky za Vaše komentáře. Kdo se v tom tak trochu vyzná, tomu to pomůže pro zorientování se…. Jen se mi udeřil do očí Váš argument o nárůstu bilance. Osobně bych nehovořil o devalvaci, ale o depreciaci, oslabení koruny. Tento zprostředkující cíl měnové politiky měl (podle oficiální proklamace) vést k dosažení inflačního cíle (konečného cíle měnové politiky). To mělo své následky. Tak to vidím já. Co by mohlo být, kdyby; respektive co je příčina a následek, není na krátký komentář a povrchní analýzu. Podobně jako že česká měnová politika nemůže být tak autonomní, že je nutné reflektovat co se děje ve světě, atd.. Právě proto je skutečně zásadní, kdo rozhoduje o měnové politice. Naštěstí to nejsou politici, ale nezávislé osobnosti (své obavy ze způsobu jmenování v tomto ohledu nebudu opakovat).

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    21 dubna, 2020

    Tak jsem si přečetl včerejší Michlovo dílko na webu ČNB a vypadá to, že se zatím opravdu nijak nedovzdělal.

    Zde je úryvek z jeho článku, který to jasně dokládá:

    „2. Bude podle mě potřeba, aby ČNB zajistila nabídku levných peněz pro banky, pokud je budou potřebovat pro úvěry lidem a podnikům (zatím je vše O. K.). Půjčka by byla zajištěna, splatnost dle dohody. Zajištěním, tzv. kolaterálem, mohou být státní dluhopisy, hypoteční zástavní listy nebo kryté dluhopisy ve formě balíčku kvalitních úvěrů.“

    Z uvedeného plyne, že Michl se domnívá, že ČNB musí obchodním bankám půjčovat peníze, aby mohly tyto peníze půjčovat lidem a firmám. To je ale holý nesmysl! Obchodní banky samozřejmě od ČNB žádné úvěry k tomu, aby samy mohly půjčovat peníze firmám a občanům, nepotřebují! Obchodní banky ty peníze (o kterých si Michl myslí, že je bankám poskytuje ČNB) vytváří samy tím, že je jednoduše připíší na vkladový účet klienta, kterému je půjčili. Je to opravdu neuvěřitelné, kdo může být členem bankovní rady. V tomto Vám pane Novotný dávám za pravdu. Doposud jsem Vaše námitky na způsob jmenování členů bankovní rady a rizika toho, kdo se tam nakonec dostane, bral jako přehnané. Dnes už Vám ale musím pomalu dát za pravdu. 🙂

    Buď Michl neví, která bije (to je pravděpodobné), nebo ví a hraje si na PR managera ČNB, který se snaží před veřejností zveličovat roli ČNB a veřejnost tak oblbovat. Obojí je jednoduše špatně.

    To, co Michl popisuje, jsou půjčky bankám, které potřebují likviditu zpravidla k vypořádání bezhotovostního mezibankovního platebního styku, kterou si nejsou schopny opatřit na mezibankovním trhu od bank, které mají zrovna nadbytek likvidity. K samotnému poskytování úvěrů ale obchodní banky tyhle půjčky likvidity od centrální banky vůbec nepotřebují. Uvedené úvěry, o kterých mluví Michl, tedy zajišťují především hladký průběh vypořádání mezibankovního platebního styku. Předmětné půjčky jsou ale standardní součástí instrumentária centrální banky, bez ohledu na to zda je, či není krize. V krizi mohou samozřejmě tyto půjčky nabýt na významu, ale rozhodně ne pro podporu schopnosti bank půjčovat peníze.

    Pro skutečnou pomoc bankám v ohledu maximalizace objemu úvěrů, které budou banky moci poskytnout, je možné využít např. změkčení pravidel kapitálové přiměřenosti, tedy např. zrušit požadavky na držení proticyklické kapitálové rezervy, která je bankami držena právě proto, aby v době krize bylo možné kapitálové požadavky zmírnit a povinnost držení této rezervy zrušit (nebo ji snížit) a tím bankám otevřít možnost poskytnout více úvěrů, než v situaci, kdy proticyklickou kapitálovou rezervu držet musely v plném rozsahu. O této skutečné možnosti posílení úvěruschopnosti bankovního systému však Michl zcela mlčí.

    Zde je ono Michlovo dílko celé:
    https://www.cnb.cz/cs/verejnost/servis-pro-media/autorske-clanky-rozhovory-s-predstaviteli-cnb/Financni-plan-pro-ekonomiku/

    Odpovědět

  • R.Novotný

    22 dubna, 2020

    Pane Fulde, díky za odkaz. Populárně napsané vyjádření, jak je ČNB připravena. Proč ne. Ona citace je jiný popis toho, že ČNB dodává likviditu (poskytuje úvěr proti kolaterálu). Dodávání korunové likvidity není po „malé“ novele zákona o ČNB do roku 2021 de facto omezeno jen na banky a to je v onom článku podáno v bodě třetím.

    Jen mi v těch Vašich úvahách chybí zmínka, že prostor pro poskytování úvěrů ze strany obchodních bank bude v následujícím období „otřesů“ zřejmě ovlivňovat nesplácení úvěrů a souvisejícími dopady na hospodaření bank (nicméně to už je vlastně v oné poznámce o kapitálové přiměřenosti).

    Způsob jmenování, délka funkčního období člena bankovní rady jako součást institucionálního aspektu fungování centrální banky je zcela zásadní. Má-li se změnit mandát (ve smyslu velké novely), je to ještě více zásadnější a kritičtější.

    Význam potřeby autority, kredibility ve světle pravomocí členů bankovní rady málokdo chápe. Jde nejen o to, že to jak by kdo mohl „táhnout“ a hrát trhy čtou. Jde i o možné zájmy na pozadí, dobývání renty. Dnes vcelku vychvalovaná Rašínova měnová deflační politika z roku 1922 měla zásadní přerozdělovací efekty a dle mé interpretace tam zájmy na pozadí existovaly.

    To, jestli šlo o Rašínovu víru v nápravu měny pod vlivem dobového paradigmatu chápání měnových otázek nebo stály na pozadí zájmy tehdejších finančních skupin (zejména Živnostenské banky, nostrifikace a odkupy firem od držitelů rakouského kapitálu), už dnes nezjistíme. Tak jako tak to tehdy dokázalo podkopat reálnou ekonomiku i bankovní systém – pro to určitě existuji i důkazy.
    Takové důkazy třebas objeví i pan Michl. Jeho práce při pátrání v archivu ČNB a rozhovory s archiváři je jistě mistrovská a prostřednictvím médií viditelná. Nezbývá než doufat, že se stejným nasazením pracuje i na méně mediálně zviditelňovaných a viditelných úkolech a výzvách, které ústřední banku státu a bankovní radou čekají.

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    22 dubna, 2020

    Jistěže ta citace popisuje dodávání likvidity bankám, prostřednictvím zajištěných půjček. To jsem samozřejmě poznal. 🙂 To, co na tom textu kritizuji je, že pan Michl ono dodávání likvidity výslovně považuje za způsob jakým ČNB nabízí levné peníze bankám, „pokud je budou potřebovat pro úvěry lidem a podnikům“. Banky ale nebudou potřebovat tuto (ani žádnou jinou) likviditu pro poskytování úvěrů lidem a podnikům. Všechny obchodní banky si ty peníze pro lidi a podniky zcela autonomně vytváří v účetních knihách v okamžiku, kdy těm lidem a podnikům ty peníze půjčují a nepotřebují k tomu žádné půjčky likvidity od ČNB, které by musely zajišťovat nějakým kolaterálem. Kdyby to platilo, a banky likviditu od ČNB k půjčování peněz opravdu potřebovaly, tak by banky mohly půjčit jen tolik peněz, kolik mají aktiv akceptovatelných centrální bankou jako dostatečné zajištění půjčky likvidity a jakmile by tato aktiva vyčerpaly byl by s půjčováním konec. To by tedy banky už dávno dopůjčovaly. 🙂 Konec, šmytec, žádné půjčky a už hodně dávno! 🙂

    Michlova slova o tom, jak ČNB bude poskytovat bankám levné peníze, pokud je budou potřebovat pro půjčování peněz lidem a podnikům, je jednoduše z odborného hlediska totální nonsens, který svědčí o zcela zásadním nepochopení fungování bankovního systému a který opravdu nelze nijak okecat. 🙂 Neříkám, že jde o zásadně neomluvitelnou neznalost, protože v této oblasti se publikují a vyučují i na vysokých ekonomických školách čiré bludy. Vím o minimálně jednom profesorovi na VŠE. Takže v této oblasti má vcelku přirozeně hokej kde, kdo, bez ohledu na vzdělání. Ale, že si tyhle bludy přečtu na stránkách ČNB a že autorem bude člen bankovní rady, tak to přiznávám, že mě trošku vyvedlo z míry. 🙂

    Jinak, co se Rašína týče, tak to byl jakýsi tehdejší ekvivalent Kalouska. Rašínovi postoje byly pro ekonomiku samozřejmě katastrofálně škodlivé. Stručně řečeno, Rašína nebrat. Ani se mi k němu nechce nic moc psát, protože bych asi byl hodně zlý, a to nechci. Nechci být jako on.

    Odpovědět

  • Standa

    12 června, 2021

    Dovoluji si tímto způsobem reagovat na komentář pana Richarda Fulda. Svůj komentář jsem nazval „Krátké zamyšlení nad inflací“ . Jako ekonomický laik si dovoluji ve svém komentáři používat pouze výraz „peníze“. Přívlastky použité pro peníze jako komoditní, účetní, endogenní, jsou pro mě zcela neznámé a také jim nerozumím. Pro mě jsou peníze v podstatě pouze jedny, ať už ve formě mincí, bankovek nebo pouze virtuálního čísla v počítači. Vždy se jedná o prostředek směny nebo řekněme platidlo. Nyní k inflaci. Pro mě slovo inflace, tak jak ho chápu znamená „znehodnocování peněz“. Dle tvrzení pana Richarda Fulda, vytváří inflaci a předpokládám i deflaci nerovnováha mezi poptávkou a nabídkou řekněme zboží a všeho co lze za peníze koupit. S tímto tvrzením plně souhlasím. Dále autor tvrdí že inflace není ovlivněna vytváření peněz (komerčními bankami) a jejich vložením do peněžního oběhu. Musím se tedy zeptat. Co zvyšuje cenu nemovitostí ? Jednoduše řečeno zvětšující se rozdíl mezi poptávkou a nabídkou nemovitostí. Pro zjednodušení a nalezení odpovědi na zásadní otázku co způsobuje růst cen nemovitostí použiji zjednodušený příklad. Řekněme, že množství nemovitostí nabízených k prodeji po dobu od 1.1.2020 do 31.12.2020 bylo konstantní. V tomto zjednodušeném případě , ovlivňovala tedy cenu nemovitostí pouze poptávka. Otázka tedy zní, co ovlivňuje poptávku. Poptávku ovlivňuje asi spousta věcí, nebo řekněme faktorů. Jedním z nich je nálada ve společnosti a z ní vyplívající víra v tzv. pevnou korunu. Když se jako držitel určitého množství peněz domnívám, že tyto peníze v budoucnu ztratí na své kupní síle, budu se je snažit utratit za něco, co si svoji hodnotu uchová. např. nemovitosti. Poptávku tedy může vytvářet snaha utrácet peníze z úspor subjektů které s těmito penězi disponují. V tomto případě, by muselo docházet ke snižování peněžních úspor. V našem konkrétním období však naopak docházelo k nárůstu peněžních úspor. Dobře, kde se tedy vzali peníze které vytvářeli poptávku po nemovitostech, když ne z úspor. Jedním zdrojem těchto peněz mohou být vyšší příjmy subjektů kteří se snaží za tyto peníze koupit nemovitosti. Protože však tyto zvýšené příjmy na koupi nemovitostí v tak krátkém období ve většině případů nestačí, neboť by se museli akumulovat po delší dobu , napadá mě že skutečným zdrojem peněz které vytvářely v uvedeném období poptávku po nemovitostech, byla emise peněz a jejich vložení do peněžního oběhu ze strany komerčních bank, které jim zcela zásadním a rozhodujícím způsobem umožnila centrální banka. A to např. odkupem úvěrů, hypoték, státních dluhopisů a dalších pohledávek v držení komerčních bank. Domnívám se, že bez těchto peněz, by nemohli tak razantním způsobem růst ceny nemovitostí což je v podstatě inflace peněz (pokles jejich kupní síly – růstem cen mimo jiných také nemovitostí. Na závěr mého zamyšlení si dovoluji tvrdit, že emitování peněz a jejich uváděním do oběhu, je jedním z faktorů které vytvářejí iflaci. Další mé zamyšlení se týká názoru Pana R. Fulda na lidi, kteří spoří svoje peníze, místo aby byli aktivní a investovali je na trhu (aby je utráceli). Dle jeho názoru si nezaslouží zhodnocování těchto peněz formou úroků a to z výše uvedeného důvodu, neboť nejsou aktivní a neinvestují své peníze do produktů které by jim tyto úspory výrazněji zhodnotili. Na úrok z těchto peněz by jim museli vydělat další ekonomicky aktivní a produktivní lidé a to je dle autora nespravedlivé. Domnívám se, že mezi střadatele a držitele úspor, jsou také důchodci. Tito byli po dobu svého produktivního života také aktivní, neboť řádně pracovali a podnikali. Domnívám se že není možné a tedy ani spravedlivé po nich chtít aby pracovali a byli aktivní až do dne své smrti. Souhlasím s autorem komentáře, že nemusí mít právo na úroky ze svých úspor a tedy právo na to, aby jim byli tyto úspory zhodnocovány. Jsem však přesvědčen, že mají právo na to aby jim jejich řádně vydělané a po dobu jejich aktivního období života uspořené peníze byli znehodnocovány inflací. Nejde o to že jim jejich úspory nejsou zhodnocovány, ve skutečnosti je zásadní ta skutečnost, že vlivem inflace dochází ke znehodnocení těchto úspor. Toto je dle mého názoru podstata věci. Stát by se měl postarat o to, aby těmto střadatelům nebyla způsobena ztráta na těchto uspořených penězích. Jsem přesvědčen že je spravedlivé chtít po státu aby peníze těchto důchodců a střadatelů ochránil. Není spravedlivé se domnívat, že si tito lidé nezaslouží ochranu svých uspořených peněz jenom proto, že je neutratili ihned po té co je vydělali a že si je uspořili na pozdější dobu, kdy už nebudou z důvodu nemoci a stáří moci být tzv. aktivní. Toť vše.

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    13 října, 2021

    Dobrý den Stando. Sice trochu později ale nakonec jsem náhodou narazil na tento Váš příspěvek. Takže tady je moje odpověď na Vaše zamyšlení nad danými tématy:

    1. Banky sice vytváří peníze (společně s dlužníkem, kterému je půjčují) ale tyto půjčené peníze uvádí do oběhu onen dlužník, který určí, za co ty peníze chce utratit. Není-li dlužník, nemůže banka jen tak pouštět peníze do oběhu. Komu by je dala k dispozici? A proč?

    2. Z uvedeného by tak mělo být zřejmé, že peníze na nákup nemovitostí nepocházejí pouze z úspor. Pocházejí především z bank, kde si ti kupující ty peníze půjčují a tím jim dávají vzniknout. Berou si na nákup nemovitosti hypotéku. Nejde tedy o peníze, které pustily do oběhu banky a které nějak záhadně připluly k těm, co si chtějí koupit nemovitost. Jinými slovy nové peníze se dostanou do oběhu v důsledku toho, že si je někdo půjčil na nákup nemovitosti. Není to naopak, že by nejprve byly nějak bankami uváděny nové peníze do oběhu, jež by byly snadno dostupné těm, co si za ně chtějí koupit nemovitost.

    3. Nikdo nechce po důchodcích, aby pracovali do smrti (možná snad Drábek). 🙂 Stačí, když důchodci (nebo kdokoliv jiný) své úspory investují alespoň do protiinflačních státních dluhopisů. To je taky ekonomická aktivita. Pokud toho nejsou schopni, nebo nechtějí své peníze jakkoliv investovat, pak se musí smířit s tím, že v dobách vyšší inflace než činí úročení jejich úspor, budou jejich úspory znehodnocovány. Budiž jim pak útěchou, že alespoň jejich důchody jsou valorizovány více, než odpovídá znehodnocení těchto pravidelných příjmů inflací.

    To, že úspory znehodnocuje inflace, je běžným projevem existence v tržním prostředí. Pokud chcete plně zachovat kupní sílu úspor, muselo by dojít k cenové regulaci všeho, co lze za peníze koupit. To asi nikdo ale nechceme, že?

    Co se týče jakéhosi nároku důchodců na zachování kupní síly jejich úspor. S tímto názorem nemám samozřejmě žádný vážnější problém. Nezbývá mi ale než opět zmínit možnost vložit úspory do protiinflačních státních dluhopisů.

    Tak snad si tuto moji reakci přečtete. 🙂

    Odpovědět