Sobota 26. května. Svátek má Filip.

Limity lidského chování

Otázka rodinných financí popřípadě osobního bohatství je brána povětšinou jako otázka po možnostech, způsobech a metodách investování volných finančních prostředků. To je však chápání velmi úzké a poněkud matoucí, neboť popravdě jde především o otázku výdajů. A ani to není vše.

 

Rodinné finance a hlavně rozpočty jsou i otázkou sociální, neboť fenomén moderní doby, neuvěřitelně vysoká rozvodovost, je zapříčiněn především stále častějšími zásadními rozpory v oblasti ekonomického smýšlení a směřování.

I když jsou konečné „soudní“ důvody rozvodů často jiné, například „nesnesitelný odpor“ nebo nevěra jednoho z partnerů, řada studií ukazuje, že počátečním hybatelem postupného odloučení partnerů jsou neshody v oblasti ekonomické. Ať je to již rozdílný pohled na výdaje, na investice, na spotřebu nebo nespokojenost s výdělečnou aktivitou (či neaktivitou) partnera.

Klíčovým problémem vyspělých zemí je otázka důchodů a penzijních systémů, což je problematika naprosto jednoznačně se týkající také oblasti rodinných financí. Evropská populace stejně jako obyvatelstvo dalších vyspělých zemí nezadržitelně stárne. To je ale nejen otázka politická, tedy otázka položená politickým reprezentacím jednotlivých států k řešení, ale je to i otázka vysloveně osobní.

Nelze předpokládat, že by byly vlády schopny udržet penzijní systémy v takové kondici, v jaké jsou v současnosti – vždyť musíme všichni cítit, že pokud byl ještě relativně nedávno poměr lidí v produktivním věku k penzistům zhruba 3:1, pak nelze v budoucnosti za poměru 2:1 a možná i 1,5:1 se stejným zabezpečením ve stáří.

Druhým problémem je rostoucí průměrný věk dožití, který poměrně dramaticky mění potřeby financování penzí. Hlavním smyslem snažení o rozvoj osobního bohatství se tak stává potřeba zajistit si po relativně dlouhé období postproduktivního věku přijatelnou životní úroveň.

Rodinné finance (v tom je rozdíl od osobních financí) jsou rodinnou záležitostí, musí mít jasně definované strategické cíle, jasně určenou taktiku, musí se řídit rozhodnutími obou partnerů a musí vycházet z jejich dohody. Jedinec může dělat rozhodnutí sám, ale toto je společný majetek a tedy i společná rozhodnutí. Že v nich má někdo více slova ten druhý méně, to je věc v každé rodině jiná, ale souhlas musí být společný. Jinak je rodina v polovině prvního kroku ke svému konci, protože neshoda z oblasti finanční se začne projevovat i jinde.

Při koncipování vlastních rodinných financí je třeba postupovat metodicky a velmi soustavně. Začátkem je vždy pečlivá analýza rodinných příjmů a výdajů, jejich naprosto přesná inventura a poté jakýsi „forenzní audit“ výdajů, tedy přísné posouzení rozumnosti vynakládaných prostředků. Bez této fáze nelze sestavit rozumný a realitě odpovídající rodinný rozpočet.

Pokud chceme dostat pod kontrolu výdaje, což je naprosto rozhodující fáze všech úvah o tom, jak shromáždit více peněz, pak musíme poznat a ovládnout vlastní spotřebitelské zvyklosti, dokázat vzdorovat stereotypům a neopomíjet maličkosti. I když si to většinou ani neuvědomujeme, tak obrovsky plýtváme – energií, potravinami, vodou, časem, svými schopnostmi i vším dalším, naše společnost se nazývá společností spotřeby, ale přesnější je společnost plýtvání. Málokdy posuzujeme svoje kroky opravdu ekonomicky, málokdy se zamyslíme nad tím, jestli mnoho z našich výdajů není pouze vlastním dokazováním si, že „na to máme“.

Jedním z hlavních důvodů, proč se nám peníze rozplývají pod rukama, jsou limity našeho vlastního chování, limity naší schopnosti ovládat v sobě spotřebitelskou šelmu.

Luboš Smrčka
je autorem knihy
Rodinné finance: Ekonomika krize a krach optimismu
, v níž téma dále rozvíjí.

Evidujete si vaše výdaje?

Nahrávání ... Nahrávání ...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.