Sobota 18. září. Svátek má Kryštof.

Komentář: „Krásný“ čas ekonomických nesmyslů 

Foto: Shutterstock

Volební programy politických stran vždy nabízely mnohé prapodivné pasáže. Ani letošek samozřejmě není výjimkou. Ekonom se chvíli směje, chvíli děsí a klepe strachy, že by snad něco z těch slibů mohl kdosi zkusit uskutečnit. 

Nechci být adresný a pitvat tady konkrétní větu z toho nebo onoho konkrétního dokumentu. Nemá to asi smysl, ostatně v řadě případů platí, že co jeden považuje za dobré, druhý má za fatální chybu. Spíše mi připadá důležité, abychom si řekli některé skutečně podstatné vztahy platící bez ohledu na ideologická východiska. 

Nejdříve je třeba si uvědomit, že politika je zvláštní disciplína, ve které nadmíru platí, že nikdo vám nedá tolik, kolik vám politik může slíbit. To je takový pěkný základní fundament, se kterým by každý volič měl přistoupit ke čtení jakéhokoliv volebního programu. 

Pak je tu druhý postulát, který si přiblížíme na myšlenkách tří velmi rozličných vědců minulosti i současnosti. 

Začněme tím, že nic není zadarmo. Americký behaviorální ekonom Dan Ariely o tom napsal moc pěknou knihu „Jak drahé je zdarma“. Hodně zjednodušené poučení zní, že levná řešení mohou vypadat lákavě, ale obvykle jsou hodně drahá. Zároveň ale platí, že drahá výlučná řešení nemusí být nejlepší. 

Doplňme to dvěma oblíbenými otázkami kanadského konzervativně laděného klinického psychologa Jordana Petersona, který říká: Pokaždé se zeptejte: Proč by to tak mělo být? A pak  – Jak by to mělo fungovat? 

Nu a třetí autoritou, kterou si vezmeme ku pomoci, je francouzský ekonom Claude Frédéric Bastiat. Ten před nějakými 170 roky napsal esej Co je vidět a co není vidět, kterou bychom mohli při dnešku zjednodušit na konstatování, že co je darováno (třeba v dotaci) jednomu, musí být vzato (třeba v dani) druhému. Užitečnost daru vidět je, škodlivost odebrání vidět není. 

A nyní si vezměme větu z programu jisté politické strany, kterou nebudeme jmenovat, protože pro nás vlastně není podstatná. Ona podivuhodná věta zní „zaručíme ochranu kupní síly úspor“. Kdo by to nechtěl, že? Mít jistotu, že za stovku vloženou do banky si za deset let koupí alespoň tolik, co nyní. 

Ariely nám říká, že to nebude tak jednoduché, protože to nebude „zadarmo“. Peterson nás nabádá zeptat se: Proč vlastně má stát zaručit kupní sílu, k čemu by to vedlo? A především: Jak by se to mělo udělat? A Bastiat dodává: Příteli, pozor. Možná dostaneš záruku, že si za svých sto korun koupíš tři bochníky chleba, ale o co kvůli tomu přijdeš?  

Není třeba dlouze rozebírat, že i jen zběžný pohled na onu větu z programu nemůže obstát se ctí. Namátkou si řekněme: Jak by se to mělo udělat? Stačí krátké promyšlení problému a je to jasné. V podstatě jde o zákaz inflace, což není nic jiného, než zákaz růstu spotřebitelských cen. To je možné alespoň teoreticky direktivním určením těchto cen (komunistická praxe ukázala, že ani to nefunguje). Nebo je možné umožnit cenový růst, ale přikázat bankám vyplácet takové úroky, které tento růst nahradí. Což zase znamená převzít pod státní ruku celý bankovní sektor. Což možné teoreticky je, prakticky nám komunistický systém ukázal, že to nemůže fungovat. 

Kdybychom tu větu podrobili zkoumání z dalších zmíněných úhlů, dopadne ještě hůře. 

Co jsem tím celým chtěl říct: Nejen ve volbách a nejen o volebních programech platí, že lidské rozhodování sice bývá emotivní, lepší je ho ale založit na alespoň trochu racionálním hodnocení situace. To, že se mi emotivně něco líbí, neznamená, že se ta věc nevrátí jako bumerang a netrefí mne přímo do čela způsobem nehezkým. Náš svět je sice docela složité místo, které je někdy těžké pochopit, ale tím spíše je skutečně dobré si klást alespoň ty jednoduché otázky a chtít na ně slyšet jasné odpovědi. 

Jeden komentář: “Komentář: „Krásný“ čas ekonomických nesmyslů ”

  1. Richard Fuld napsal:

    Pokusím se napsat, proč ono tvrzení, že dotace znamená nejen něco někomu dát, ale taky to něco někomu sebrat, nemusí vždy platit tak universálně, jak se to na první pohled jeví.

    Uvedené totiž platí v případě naturálních plnění, kdy někomu chcete dát něco, co má někdo jiný a musíte to tedy dotyčnému sebrat.

    Uvedené pravidlo ale neplatí zcela universálně. Výjimkou je právě situace, kdy darujete někomu něco, co dříve neexistovalo, takže jste to nemusel nikomu sebrat. Ano správně píšu o účetních penězích, jejichž existenci autoři těch zdánlivě universálních mouder zjevně přehlíží, nebo ani neměli tušení, že něco takového může existovat. 🙂

    Pokud se například stát rozhodne svým občanům darovat novou dálnici v době dezinflačních nebo deflačních tlaků, může to udělat dvěma způsoby:

    1. „Klasicky“ vybere daně od všech a těm, co dálnici postaví, těmi vybranými penězi zaplatí. Tím samozřejmě negativně zasáhne do chodu ekonomiky, protože zvýšení daní znamená pokles spotřeby a tedy i pokles ekonomiky a v konečném důsledku i posílení oněch dezinflačních, či deflačních tlaků.

    2. Půjčí si od banky úplně nové peníze, těmi zaplatí postavení dálnice a tedy nezasáhne do chodu ekonomiky negativně navýšením sazeb daní a vpuštěním nových peněz do ekonomiky pravděpodobně navíc zmírní nebo odstraní ony dezinflační, či deflační tlaky. Postavení dálnice za nové peníze tak není spojeno s nežádoucím zásahem do ekonomiky (zvýšení daní) a synergickým vedlejším (a nejspíše i zamýšleným) efektem darované dálnice tak může být i odstranění onoho negativního směřování ekonomiky do deflace.

    Jinými slovy namísto, aby se ekonomika dostala do hlubší krize a do deflace, dostanou občané prakticky „zadarmo“ novou dálnici. 🙂

    Někdo může namítnout, že nakonec bude třeba ten státní dluh bance splatit. No, to si nemyslím. 🙂 Každý státní dluh může být periodicky refinancován prakticky až do nekonečna (včetně toho, že si stát bude půjčovat i na úroky).

    Proč bychom měli někdy začít splácet státní dluh, tedy nevyhnutelně zvyšovat daně, nebo snižovat tok peněz ze státu do ekonomiky? Akorát bychom tím poškodili a destabilizovali chod ekonomiky a na splacení státního dluhu bychom stejně nakonec dost peněz nevybrali?

    Pokud se tento přístup nebude líbit investorům do státních dluhopisů, a začnou je na trhu prodávat, může je od nich vždy koupit centrální banka, čímž se věřitelem státu stane subjekt, který stát vlastní, tedy stát začne dlužit sám sobě. Navíc toto už je ve světě zcela běžná praxe. Říká se tomu QE. 🙂

    Chápu, že se nejedná o případ daru, za který se nemusí vůbec (žádným způsobem, ani trochu) platit. Nicméně právě příklad využití synergie mezi odvrácením deflace a pořízením nových veřejných statků za nové peníze, které té deflaci zabránily, mi přijde jako relevantní zpochybnění předmětného tvrzení, že když chce stát něco někomu darovat, musí to automaticky někomu sebrat. Nemusí. Stát může občanům něco darovat a tím zároveň i naopak ekonomice pomoci, aniž by někomu něco musel brát. 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.