Kde se nakupují a prodávají peníze?

Od trhů peněžních k trhům kapitálovým

Nízké riziko, vysoká likvidita a nízký úrok, trh významně ovlivňovaný institucí centrální banky; takto nějak můžeme popsat peněžní trh. Tento trh, trh peněz a krátkodobých úvěrů, je součástí trhu finančního. „Peněžní trh je místo,“ píše George Shaw, „kde se za okrouhlé částky přebytečných hotových peněz kupují roční důchody“. Kvalitní slovníková definice by o peněžním trhu asi sdělila, že peněžní trh představuje segment finančního trhu, kde se obchodují finanční nástroje s vysokou likviditou a krátkou splatností do jednoho roku.

Na pozadí pak stojí krátkodobé úvěry se splatností do jednoho roku – z pohledu finančních instrumentů jde například o státní pokladniční poukázky (emituje je stát za účelem pokrytí schodku státní pokladny), mezibankovní úvěry (půjčují si navzájem banky), směnky (emitují dlužníci) a akceptační i jiné bankovní úvěry (poskytují banky).

K pohybu a přesunu peněz, finančních zdrojů, cenných papírů, akcií, dluhopisů, směnek, šeků a různých finančních instrumentů a derivátů dochází na finančních trzích. George Shaw ovšem nečinil nijaký rozdíl mezi penězi „krátkými“ a „dlouhými“ – penězi a kapitálem, respektive mezi trhy peněžními a kapitálovými.

Když George Shaw mluvil o trhu peněžním, hovořil třebas i o „použití přebytečných peněz k obchodu akciemi starých společností, k zakládání nových nebo alespoň k rozšiřování závodního zařízení a obchodních operací starých společností.“ Zde se pisatel zřejmě dostával na půdu trhu akciového, kde se spíše než s krátkými penězi obchoduje s kapitálem (penězi dlouhými).

^REKLAMA

Podnikatelé zakládají společnosti a při úpisu akcií žádají o investici „k zahájení nějakého velkého podniku, jímž může býti velký obchodní závod v nejbližší ulici či autobusová doprava v této ulici, nebo třeba tunel Andami, či přístav v Tichém oceáně, zlatý důl v Peru, gumovníková plantáž v Malajsku anebo kterýkoli jiný pozemský podnik, od kterého očekávají zisky.“

Obrázek 1: Akciové fondy investují do akcií, dluhopisové fondy do dluhopisů a fondy peněžního trhu do instrumentů peněžního trhu. Jde o investice na finančních trzích.

Trhy akciové investorům a investičním fondům umožňují investovat do akcií, vlastnit podíl na podnikání akciových společností ve snaze profitovat na dividendách a růstu hodnoty společnosti. Akciová společnost, která vydává akcie, získává vlastní zdroj financování, peníze které nemusí vracet – stávají se součástí vlastního kapitálu.

Trhy dluhopisové pak představují formu půjčování peněz na delší dobu, emitent dluhopisů (kupříkladu právě akciová společnost) takto získává půjčku a cizí zdroj financování. Dluhopisový trh tak představuje místo, „kde se za okrouhlé částky přebytečných hotových peněz kupují roční důchody“. Burzovní agent nebo dluhopisový fond „převezme“ vaše peníze a umístí je do obligací jakožto cenných papírů krytých dluhem.

^REKLAMA

George Shaw to vysvětluje takto: „Výše důchodu, který můžete koupiti za 100 liber (100 liber je tam jednotkou míry), mění se podle toho, je-li nabídka přebytečných peněz k pronajmutí a důchodů ke koupení velká nebo malá.“ Výnos se také mění podle toho, jaké je riziko a nejistota. K tomu George Shaw udává následující: „Ve chvíli, co píši tyto řádky (1926) opatřiti zajištěný výnos 4 libry 10 šilinků ročně, nebo výnos 6 liber ročně s rizikem, že stoupne nebo klesne, nebo konečně výnos 10 liber ročně a vyšší, chcete-li se odvážit nebezpečí, že nedostanete vůbec nic.“

Obrázek 2: Kapitál je investován, půjčován, peníze obíhají. Investor nakupující dluhopisy a akcie mění peníze v kapitál, vstupuje na trhy kapitálové.

Riziko a cena peněz

Říká se „kdo maže, ten jede“. Ve světě investic a spotřeby jede ten, kdo disponuje finančními zdroji. Kdo nemá dost peněz vlastních, si může půjčit. Jednoduše se opře se o financování cizí. „Plat za čekání se jmenuje úrok, v bibli lichva,“ konstatuje George Shaw.

Chudí si nutně půjčují draze, „jedinou zárukou, již mohou dáti, vypůjčují-li si od kohokoli jiného než od zastavárny, je slib, že budou platiti tolik a tolik týdně ze svého výdělku“. Je realitou, že je „takový slib daleko méně zaručený, než akcie nebo nájemní smlouva“. A tak si může například „chudá dělnice najmouti si šilink za penny týdně. To je obvyklá sazba, a chudým lidem se zdá docela rozumnou, je však více než 86krát větší sazby, kterou platí za nájem peněz stát“. Je to sazba, kterou „by bohatému člověku ani ve snu nenapadlo platit“.

George Shaw upozorňoval, že vyhlašované sazby nezahrnují rizikovou přirážku: „Až budete čísti v novinách, že cena najatých peněz byla stanovena Anglickou bankou na 5 %, nebo snížena na 4 ½ %, nebo zvýšena na 6 % a tak dále, nesmíte si mysliti, že vy nebo kdokoli jiný si může najmouti peníze podle této sazby.“ Na tyto sazby ovšem dosáhnou jen bonitní dlužníci, ti kdo jsou nositeli jistoty v nejistém světě, „ti, o nichž je naprosto jisto, že budou moci zaplatiti, jako stát, velcí finančníci a velké firmy, mohou si vypůjčiti od bank podle této sazby“.

Kdo si půjčuje, je prostě nucen na finančních trzích platit rizikovou přirážku odvíjející se od jeho úvěruschopnosti a bonity. Prostě platí, „čím jste chudší, tím více platíte, neboť tím větší je risiko, že nebudete schopna placení“. Drobný a chudý dlužník si tak za svou půjčku připlatí, „ať klesne sazba sebe více, posluhovačka musí stále platit 433 ½ %, jednak proto, že nebezpečí její platební neschopnosti je velké, jednak proto, že náklady na rozpůjčování peněz po šilincích a na týdenní vybírání úroků jsou daleko větší, než při milionových půjčkách a půlročním placení úroků“.

Úroková sazba se pro bonitní dlužníky nestanovuje „podle risika jejich platební neschopnosti, nýbrž podle množství přebytečných peněz, které mohou býti půjčeny“. Dlužník nebonitní ovšem bude mít stěží schopen dát něco do zástavy, věřitelé se mu budou v principu vyhýbat. A protože taková  „posluhovačka jest osoba nevědomá a bezradná, kterou vůbec nenapadne, že pokoutní lichvář, v němž ona vidí nejlepšího přítele v nouzi, žádá na ní na úrocích více, než na milionáři“.

Reference: SHAW, George. Průvodce inteligentní ženy po socialismu a kapitalismu. 3. vyd. V Praze: Družstevní práce, 1930