CZK/€ 25.305 -0,06%

CZK/$ 23.413 +0,02%

CZK/£ 29.594 +0,24%

CZK/CHF 25.911 +0,38%

Tentokrát je to jiné? Pár století finančních pošetilostí..

 

Deset let býčího trhu taženého levnými penězi a financováním poskytovaným z měšce centrálních bank ukončila koronavirová pandemie. Nastupující recese má být jiná. Byl odvěký problém hospodářského kolísání vyřešen?

Loading



 

Z dnešního pohledu je hypotéza o korelaci, kterou popsal britský ekonom 19. století britský ekonom William Jevons (1835 – 1882) úsměvná. Šlo o vazbu mezi 10letým hospodářským cyklem a výskytem slunečních skvrn. Ovlivňuje-li aktivita slunce počasí a počasí ovlivňuje sklizeň, pak kolísání výskytu slunečních skvrn dopadá na kolísání hospodářství.

Řešení se hledá a nikdo neví

Dodnes platí, že pro to proč a jak ekonomické cykly vznikají, neexistuje jednoznačně uznávané vysvětlení. Hypotetických příčin je mnoho a různé školy je hledají v jiných vodách. Tak jako tak je pandemie COVID 19 je exogenním vlivem, podobně jako podobným vlivem mohou být přírodní pohromy, nečekané objevy, politické změny, války. Tyto vnější impulsy samy o sobě způsobují fluktuace a výkyvy.

Koronavirová pandemie kartami zamíchala. Mezinárodní měnový fond to popsal jako „Velké uzamčení“. Nastalo ochromení ekonomiky jak vládními opatřeními, tak chováním lidí, chránících se před nákazou. Tvůrci měnové politiky věštící pokles ekonomické aktivity rychle dospěly k závěru, že musí dosáhnout kompenzace. Prostě zvýšit a doplnit koupěschopnou poptávku.

Uvolnit měnové podmínky, stlačovat úrokové sazby a začít poskytovat financování. Nastal šok a do finančního systému je nutné dodat potřebnou likviditu. Zabránit panice, dostat peníze do rukou lidí firem a vlád. Zabránit zamrznutí úvěrování (credit crunch), předejít dluhové deflaci. Dluhy nesmí ztěžknout a dlužníci se nesmí dostat do problémů se splácením.

Uklidňující komentář situaci interpretuje, že se vlastně nic zásadního neděje. Ekonomiky se po nepříjemných „prázdninách“ vrací k „normálu“. V období prázdnin a dovolených přece k jistému „uzamčení“ také dochází, spotřeba zakolísá. Děje se  to běžně a nikdo v tom nevidí problém – jde o plánované prostoje a výpadky, se kterými se počítá.

REKLAMA

Heslem doby se stává tvrzení „škrty se k prosperitě nedostaneme“, konjunkturní cykly dokážeme zvládnout a zkrotit. Prostě hoří a je nutné hasit. Pokud centrální banky a vlády dokáží poptávkový šok kompenzovat, mohou prý ekonomiky po velkém uzamčení dosáhnout rychlého zotavení. Když se podaří vyhnout poptávkovému šoku, bude prý vyhráno.

Vlády a centrální banky v roli zachránců

Po koronavirovém uzamčení nastoupilo zadrhnutí, se kterým se nepočítalo. Důsledkem byl šok – výpadek poptávky, odbytu. Ze dne na den došlo k odstavení produkčních kapacit. Ekonomickým fundamentům se ale nic nestalo, produkční kapacity stále existují.

Dnešní krize má být jiná. Politici a měnové autority slibují, že výkyvy hladce zvládnou a zajistí hladké přistání. Tržní ekonomika se prostě šokům v zásobování přizpůsobí, jen je prý zapotřebí přijmout adekvátní makroekonomickou politiku. Centrální banky mají být institucemi, které dokáží zajišťovat nominální stabilitu – může to být úroveň nominálního HDP, nebo třebas inflační cíl.

Stačí zdárně ovlivňovat inflační očekávání a budoucí vyhlídky. Když všichni uvěří, že bude existovat koupěschopná poptávka, budou chtít investovat a utrácet. Ve výsledku bude podpořen hospodářský růst. Nelze nepřipustit, že by mohla nastoupit dluhová deflace a situace kdy dluhy (z)těžknou. Vhodnou politikou je prostě nutné předejít tomu, aby příjmy kvůli krizi klesly a dlužníci měli problém se splácením.

Podobně nastupuje inovované bankovní financování kryté státními zárukami. Na takovém financování se podílí třebas i centrální banka. Žádné zadrhnutí úvěrování a situace, kdy dojdou peníze, credit crunch. Financování se díky státním garancím nemůže zadrhnout kvůli absenci bonitních dlužníků. Pokud se pak podaří udržet inflační očekávání, nastoupí rychlé zotavení ekonomiky.

REKLAMA

Zatímco rok 2008 měl být selháním měnové politiky, dnes má být všechno jinak. Nepřehlédnutelné jsou akce z centrálních bank zmírňující měnové podmínky – „pumpování likvidity do finančního systému“. A jiné to skutečně také je, zatímco reálná ekonomika čelí nebývalým nejistotám a neznámým, finanční trhy trhají nové rekordy.

Graf 1: Posuny v globální nabídce peněz (modrá) se odrážejí v tržní kapitalizaci světového akciového trhu (bílá). Centrální banky dodávající likviditu do finančního systému podporují ocenění akcií. Od dubna na akciích vládne býčí nálada a víra v růst cen.

Hospodářské výkyvy staré jako lidstvo samo

Bezměrný optimismus ovšem tlumí realita toho, jak se v různých dobách uplatňovaly různé teorie a různé hypotézy. Když se nakonec ukázalo, že tyto teorie nefungují nebo drhnou, nastoupily výklady jiné. Pohledy různých škol a teorií přinášely různá vysvětlení.

Již před 150 lety popsal francouzský statistik Clément Juglar (1819 – 1905) střednědobý hospodářský cyklus trvající sedm až jedenáct let. Vysvětlením měly být kolísající investice do fixního kapitálu, ovlivňující úroveň zaměstnanosti. Jak kolísají investice do strojů a zařízení, vzniká investiční cyklus. Zde vyvstává hypotéza, že jak se střídají období zvýšeného investování a zvýšeného opotřebení, hospodářství prochází expanzí, konjunkturou, kontrakcí, dnem a další expanzí.

V roce 1930 pak rusko-americký ekonom Simon Kuznets (1901 – 1985) identifikoval dlouhodobé cykly s periodou 15-25 let. Příčinou měly být změny v intenzitě výstavby, kdy dochází ke zpoždění mezi rozhodnutím investovat a výsledkem těchto investic. Dalším potenciálním důvodem vzniku delších cyklů je působení demografie. Lidé mají v průběhu životního cyklu výkyvy ve struktuře spotřeby, výdaje na vzdělání střídají náklady na zařízení domácnosti, péče o potomstvo, atd. Demografické anomálie, jako je baby boom, střídaný poklesem počtu narozených, pak formuje poměrně předvídatelný vliv působící na ekonomiku v průběhu času.

REKLAMA

Zmínit bychom mohli i „krátký“ hospodářský cyklus o délce asi 40 měsíců. Tento byl popsán britským statistikem a podnikatelem Josephem Kitchinem (1861–1932) před necelými sto lety. Vznikající cyklické výkyvy, související se změnami poptávky i nabídky, lze vysledovat typicky na trhu zemědělských komodit, jako je vepřové, bavlna nebo hovězí maso. Jak strana nabídky reaguje na ziskové tržní příležitosti, více se investuje. Po určité době je ovšem trh nasycen, a neprodaná produkce zůstává nahromaděna v zásobách.

Léčení cyklů a výkyvů nejen v dobách pandemických

Dnešní všeobecně akceptovaná hypotéza říká, že centrální banka může bezbolestně a udržitelně ovlivňovat nominální poptávku, může případný šok anebo výkyv kompenzovat  – zajistit aby nominální poptávka (a tedy i nominální HDP) zůstala zachována.

V době koronavirové pak má hrát prim rozpočtová a úvěrová politika, která působí ve směru bránící snížení mezd a cen. Pro podporu tohoto přístupu se dodává, že centrální banky, které v minulé finanční krizi měnovou politiku agresivně uvolnily, se velké krizi a propadům vyhnuly. Unikly díky uvolněním měnových podmínek.

Když se třeba exporty zhroutily, mezeru zaplnila domácí poptávka podpořená uvolněnou úvěrovou politikou. Vedlejším efektem ovšem bylo, že kromě růstu soukromé spotřeby a investic pokračoval růst cen nemovitostí a jiných aktiv. Tyto ceny ale prý nehrají roli. Úkolem centrálních bankéřů by nemělo být, aby bubliny propichovali – jakkoli příliš uvolněná politika mohla k tvorbě bublin vést. Ano, i takové komentáře týkající se novodobého měnověpolitického náboženství existují. Podobně centrální bankéře ani centrální bankéře nemá zajímat struktura ekonomiky a specifické odvětvové problémy.

V jistých ohledech může soudobá politika centrálních bank připomínat to, k čemu došlo v 70. letech po zhroucení brettonwoodského měnového systému. Na nižší ekonomický růst a nezaměstnanost bylo reagováno uvolněním měnové politiky – potřeba zajištění více peněz, více úvěrů k profinancování vládních opatření na podporu ekonomiky.

Vše skončilo problémy s inflací. Samotné léčení dvouciferné inflace si vyžádalo razantní zvyšování úrokových sazeb a bolestný hospodářský útlum. Došlo i na realitní a jiné bubliny. Dozvuky v podobě otřesů bank a těžkostí dlužníků nebyly vůbec příjemné.

Konec hospodářských cyklů? Poručíme větru, dešti?

Jevonsovu hypotézu o vlivu slunečních skvrn na hospodářské kolísání jsme v úvodu zavrhli jako pošetilost. Podobně pošetilé se mohou ukázat i soudobé měnověpolitické experimenty. To, že se na jedné straně hromadí dluhy a závazky a na straně druhé rostou ceny aktiv, je neoddiskutovatelné. Připomíná to mnohé bubliny, které nakonec splaskly.

Tak jako tak se pátrání po důvodech výkyvů na poli peněz a úvěrování pojí se samotnými výkyvy hospodářskými. Nejstarší teorie hospodářského cyklu jsou asi ty, které hledají příčiny ve výkyvech zemědělské produkce. Tehdy role financí a financování nebyla podstatná. Na přelomu 21. století se podíl zemědělství na výstupech vyspělých ekonomik zásadně zmenšil na jednotky procent a pátrání v těchto vodách po příčinách kolísání by bylo poněkud pošetilé.

Soudobé centrální bankovnictví naopak roli financializace nade všechny meze zvyšuje. Snaží se finanční trhy adekvátně zregulovat, najít způsob jak poskytovat adekvátní financování. Podle potřeby vyhlazování hospodářského cyklu, prostřednictvím ovlivnění výnosů a rizik. Jde o oblast, ve které si na zodpovězení nejedné otázky počkáme.

Víra a náboženství a mantru moderní makroekonomie ovšem nestačí. To, že je objem kvantitativního uvolňování (QE) oproti minulé krizi násobně vyšší, je nepřehlédnutelné. Objem závazků narostl, na straně druhé ocenění některých aktiv postrádá smysl. A když cena postrádá smysl, nastupuje přídělový systém nebo jiná forma regulace.

Loading

Vstoupit do diskuze 31 komentářů

Zdroj a více informací: CII750.cz


Související články

Zásadní témata pro tržní výhled 2023

Poslední roky byly na trzích jako na horské dráze, po bleskovém propadu na počátku pandemie jsme zažili euforický růst jenom proto, abychom se v druhé polovině roku 2022 začali znovu propadat směrem dolů. Čeho bychom se tedy mohli dočkat v roce 2023? Přijde recese nebo obrat? Nikdo […]

Text: Filip Kučera

08. 02. 2023

V ekonomice je hodně peněz

V ekonomice je hodně peněz a co dál

foto: Shutterstock V ekonomice je hodně peněz. To se může zdát jako výhoda, alespoň tak to naše vláda před rokem povídala. Z této krize se proinvestujeme, dáme miliónek sem, další tam, pětitisícovku důchodcům, a to by bylo, aby ten ekonomický růst zase nebyl. A on ani tak […]

Text: Hana Bartušková

31. 05. 2021


Diskuze k článku

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna, vyžadované informace jsou označeny hvězdičkou.

Napsat komentář: Dokonalý finanční systém Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

 
 
 

 
  • Dokonalý finanční systém

    15 června, 2020

    Poprosím pana Fulda, nebo pana Novotného o případný názor, budu samozřejmě rád za názor každého z vás, ale poslední dobou se to tady zvrhlo spíš v trolení, než racionální argumentaci a takto plevelit diskuzi opravdu nemá smysl.

    Všechny význámné centrální banky chrlí naprosto bezprecedetním způsobem likviditu do ekonomiky. Ve všech odborných kruzích zaznívá názor, že drtivá většina peněz nakonec skončí v akciích. Vlády se zadlužují nevídaným způsobem a chrlí peníze do ekonomiky, jak o závod. Opravdu tady nejsou žádná rizika?

    BoJ to takto dělá dlouho a japoská ekonomika prakticky přestala růst, inflace taky neroste, jen dluhy rostou, ale jde to dělat do nekonečna? Myslím že inflace ani hdp růst nemusí. Všichni mají práci, nikdo nekrachuje. Je to taková paráda?

    Fed kupuje dluhopisy firem před bankrotem, to už jako nezkrachuje téměř nikdy žádná firma? Vláda dáva lidem na úřadě víc peněz než měli v práci, týká se to 60% lidí na úřadech práce. Lidi mají víc peněz než před krizí (šetří), každá rodina dostala 1200 dolarů na hlavu.

    EU dělá dluhy na green deal, kurzarbeit, podpora podnikům, podnikatelům, automobilkám, letecká doprava všechno. ECB děká prakticky to co FED a BoJ a to co nedělá začne dělat.

    USA se za dva měsíce zadlužily stejně jako za posledních 210let. Nikomu to nevadí. V Evropě mnoho obrovských ekonomik dosáhnou dluhu výrazně nad 100%. Itálie 150%, Španělsko 120% Francie 120%, Británie 100%, a burzy jsou tam kde před krizí je to normální?

    Inflace, chápu že když má někdo více peněz nekoupí si rohlíky navíc, ty zdraží těžko pokud bude počasí aspoň trochu normální, navíc je ve všch odvětví velká konkurence to taky tlačí na nižší cenu, technologie jde nahoru, stařsí elektonické zařízení jde taky s cenou dolů, internet, každý si na netu vybere nejlevnější produkt. Ale opravdu tady nehrozí inflace, když se odevšad hrnou do ekonomiky peníze?

    Ve finančních institucích je tolik likvidity, peněz, že neví co s tím, akcie jsou překoupené, státní dluhopisy Japoska 250% k HDP dluh mají záporný výnos, stejně jako Německo, Rakousko, Francie a mnoha dalších zemí. Itálie a Řecko mají úroky kolem 2% je to normální?

    Banky nemusí vkazovat zisk, centrální banky je zachrání, firmy nemusí vykazovat zisk centrální banky a vlády je zachrání, proč by si v USA hledali někteří práci, když má 60% z nich větší peníze na úřadě než v práci, vláda nakonec může každému poslat peníze každý měsíc na účet, o helicopter money se mluví už dlouho. Půjčí si na trhu a když ne koupí to centrální banka, likvidita i peníze jsou neomezené. Dělají to všichni, takže vlastně nevadí že budou ekonomiky stagnovat, pořád bude dobře a když ne, tak se to dofoukne.

    Úrokové sazby na nule, můžou jít sazby třeba na -50%? Kdysi byly sazby na nule nepředstavitelné, stejně tak bylo nepředstavitelné, aby centrální banky kupovaly dluhopisy států, potom firem, potom akcií, kde to skončí? Budou kupovat byty? Firmy? Pozemky? Aby náhodou neklesla cena? Kde to skončí?

    Je to dokonalý systém, bez rizika?

    Odpovědět

  • Pavel Filip alias pořád ten samý anonym :)

    16 června, 2020

    Proč by firmy měly přestat krachovat? Pokud nemají na výplaty, tak to znamená, že nejsou v úpadku?

    Odpovědět

  • Dokonalý finanční systém

    16 června, 2020

    Protože například včera schválil FED a další centrální banky ho budou následovat, že začne nakupovat široké portfolio amerických korporátních dluhopisů. Když firma nebude mít na výplaty, tak si prostě půjčí.

    Odpovědět

  • Pavel Filip

    17 června, 2020

    A splatí to jak? Musí dobře hospodařit, jinak zkrachuje. Ani PMCCF nemůže půjčovat firmě před bankrotem.

    Odpovědět

  • Radovan Novotný

    16 června, 2020

    Váš komentář znale shrnuje spoustu otevřených otázek, na které se odpovědi hledají desítky let.

    Pan Fuld možná vysvětlí a přidá nějaký postřeh, jak moderní měnověpolitické instrumenty a tržní monetarismus skýtá řešení. Vysloví varování, že pokud by dodávání likvidity nenastoupilo, hospodářství by se v důsledku uzamčení ekonomik již zmítala v křečích..

    Já se vyjádřím skepticky, připomenu, že každá mince má rub a líc. Například že v minulosti různá měnová nastavení přetrvaly třebas jen dvacet, třicet let. Pak musela kvůli pnutím nastoupit nastavení jiná (často pod vlivem politických, ekonomických a jiných zájmů).

    Odhaduji, že vývoj směřuje japonskou cestou – stagnace, zombie firmy a banky, rostoucí regulace a vměšování státu. Dotace, dobývání renty, klientelismus, malá domů, a to jsou také rizika. Vaše otázky si jistě kladou i ony autority, které postupy prosazují.

    Žádná novinka to není, u nás to ve 30. letech v podobě nové cesty úvěru propagoval Nebesář. V nacistickém Německu to praktikoval Schacht. Po druhé světové válce se pak změnilo nastavení mezinárodního měnového systému, existovala nenasycená poptávka, a další dekády pak bylo vše poněkud jinak (na deflaci, past likvidity se zapomnělo)…

    Zásadní dle mého je, jaký bude geopolitický vývoj, jak se situací zamíchá protekcionismus, jak zapůsobí pandemie a další hrozby.

    Odpovědět

  • Dokonalý finanční systém

    16 června, 2020

    Mě to úpně děsí, přece není možné všechno řešit nekonečným dluhem a likviditou. Takhle přece prosperita a bohatsví nevzniká. Vždyť přece všichni ekonomové mluví o tom, že dřív nebo později bude muset nejen Itálie a spol. svoje dluhy začít splácet a dělat nepříjemné reformy. Nastane obrovské pnutí ve splečnosti, už teď se neměří všem státům stejně, někdo si může dovolit všechno, někdo nic. Taky je velice sporné zachraňování firem, někomu se pomůže někomu ne. Abych řekl pravdu dost mě takový systém začíná štvát. A mám husí kůži z toho jak to všechno skončí.

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    16 června, 2020

    No já mám husí kůži z toho, pokud naopak mocní tohoto světa se uchýlí zpět k jejich původní doktríně fiskální odpovědnosti, pokud zase začnou řešit neudržitelnost státních dluhů a začnou se bát státních dluhů více, než krachu ekonomik, kdy začnou absurdně „zachraňovat“ státní rozpočty a hodí ekonomiky přes palubu. Obojí naráz totiž zachraňovat nelze.

    Nikdo mi do teď nebyl schopný odpovědět na otázku, proč na velikosti státních dluhů záleží, co ovlivňují a jak. Proč bychom měli státní dluhy řešit? Vždy se mi dostane jen odpovědi typu, ty dluhy přece někdo bude muset splatit a nebude to nikdo jiný, než daňoví poplatníci. Nikdo už se ale nezamyslí nad pravým původem státních dluhů, nad tím, kdo je skutečným věřitelem a kdo je skutečným dlužníkem a jakou roli v tomto hrají obchodní banky a centrální banky. Pokud by se tak stalo, pak by měl každý „problém“ neudržitelnosti státních dluhů dávno „vyřešen“. Takový problém totiž vůbec neexistuje, protože v daném případě platí, že dlužníkem a věřitelem je v podstatě vždy tentýž subjekt, že daňoví poplatníci dluží státní dluh sami sobě a že snaha o jeho splácení může být nanejvýš pošetilá a zcela fatálně zničující. Jakmile toto pochopíte, začnete se smát, když někdo ve Vaší přítomnosti začne s vážnou tváří mluvit o nesplatitelných gigantických neudržitelných státních dluzích. Chce to ale pochopit podstatu státního dluhu.

    Odpovědět

  • Pavel Filip

    17 června, 2020

    Když si jako fyzická osoba koupím německé státní dluhopisy, tak se stávám věřitelem a zároveň dlužníkem? Pokud si Čína koupí americké federální dluhopisy, tak je z toho titulu věřitelem a dlužníkem zároveň? Pokud německé banky drží řecké státní dluhopisy, tak mají pohledávku za Řeckem a zároveň z toho titulu dluží?

    Odpovědět

  • Pavel Hanzl

    17 června, 2020

    Patrně ne. Musel byste být daňovým rezidentem daného státu. Ale pan Fuld to jistě podrobně vysvětlí.

    Odpovědět

  • Pavel Filip

    17 června, 2020

    Čína by musela být daňovým rezidentem USA? 🙂 🙂

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    17 června, 2020

    To nejsou tak jednoduché otázky, jak se na první pohled zdá. 🙂
    Na úvod je třeba si krátce osvěžit podstatu fungování současných účetních peněz. Peníze vznikají v obchodních bankách. Drtivý podíl peněz vzniká tak, že si peníze půjčí dlužník od banky. Peníze v takovém případě vznikají současně se závazkem dlužníka půjčené peníze vrátit bance i s úrokem. Banka přitom vytváří úplně nové peníze, takže současně s právem inkasovat úrok z těchto peněz jí současně vzniká i povinnost platit úrok držiteli těchto peněz. Pokud dlužník následně peníze utratí za něčí dodávku (práce, služby, produkt…) získá tím reálný statek za peníze, které získal, aniž by doposud musel cokoliv vytvořit jako protihodnotu toho, co získal (nakoupil na dluh). Protože ale dlužník musí svůj dluh splatit, tak musí vyprodukovat nebo poskytnou na trhu něco, za co získá peníze, kterými bude moci svůj dluh splatit. Teprve produkcí, kterou dlužník prodá na trhu, dlužník splácí dluh svému skutečnému dlužníkovi, který mu dříve za půjčené peníze poskytl jím vytvořený reálný statek. Skutečným (materiálním) věřitelem dlužníka tak není banka, ale ten, kdo dlužníkovi za půjčené peníze poskytl reálný statek, tedy držitel peněz, kterými dlužník tomuto skutečnému materiálnímu věřiteli zaplatil. Banka nic, co by si mohl skutečný věřitel za bankou (a dlužníkem) vytvořené peníze koupit, nevyprodukuje. Banka pouze dohlíží na to, že dlužník svůj dluh splatí, za což je odpovědná svým ale svým akcionářům, nikoliv skutečnému věřiteli. Banka pouze eviduje kdo, komu a kolik skutečně dluží. Materiálně ale dlužníci splácí dluhy svým věřitelům tím, že produkují statky, které si jejich věřitelé, za peníze, kterým dali dlužníci dříve vzniknout, koupí. Banky v daném ohledu v podstatě jen dokumentují oběh peněz, který pouze odráží vznik a/nebo oběh reálných statků v ekonomice, tedy při jakých transakcích dochází k materiálnímu splácení vzájemných dluhů mezi množinou dlužníků a množinou materiálních věřitelů. Jakmile dlužníci splatí své materiální dluhy (vyprodukují statky, které prodají za peníze), získají peníze, kterými splatí své finanční dluhy bance. Splacení dluhu bance je ale už jen formalita (odepsání peněz z peněžního účtu dlužníka v den splatnosti). Skutečné materiální splacení dluhu spočívá v produkci užitečných statků dlužníkem, které dlužník na trhu prodá některému ze skutečných (materiálních) věřitelů. Peníze, kterými dlužník splatí dluh evidovaný bankou v bance pouze zaniknou. Banka splacením půjčky žádnou materiální hodnotu nezíská, stejně jako ji nezíská v okamžiku, kdy peníze vytváří za účelem jejich půjčení dlužníkovi. Skutečnou materiální hodnotu získává skutečný materiální věřitel ještě před zánikem předmětných peněz v bance.

    Jinými slovy peníze vznikají v bankách, utracením půjčených peněz dlužníkem vzniká skutečný materiální věřitel (držitel peněz), následně dlužník produkuje, aby vytvořil nabídku k penězům, které dlužník svým zadlužením v bance vytvořil a které drží jeho skutečný věřitel a jakmile tento (nebo jiný) materiální věřitel použije své peníze k zaplacení produkce dlužníka, dlužník získává peníze, kterými splatí svůj dluh evidovaný bankou a dříve vzniklé peníze zase zaniknou. Cyklus počínající vznikem peněz v bance, pokračující jejich oběhem v ekonomice, který odráží tvorbu a oběh reálných statků, se uzavřel.

    A nyní k Vašim otázkám.

    Daňoví poplatníci, kteří v daném státě odvádí daně, jsou ve skutečnosti v postavení dlužníků státu, který emitoval státní dluhopisy, a to z toho důvodu, že příjmy státu, kterými by stát splácel své dluhy, pochází v drtivé většině právě od daňových poplatníků. O tomto zřejmě není třeba dlouze debatovat.

    Hůře pochopitelná je už ale skutečnost, že občané a firmy daného státu jsou rovněž v postavení skutečného (materiálního) věřitele státu. Toto platí pro drtivou většinu státního dluhu, který vzniká tak, že stát jím emitované dluhopisy prodává na primárním trhu bankám. Nicméně vzhledem k výše uvedenému vhledu do podstaty dluhů a peněz, by již nemělo být velkým překvapením, že skutečnými věřiteli státu jsou držitelé peněz, které si stát od bank půjčil a následně je utratil.

    Když si stát půjčuje peníze od banky, probíhá to obdobně jako u půjček nestátním subjektům. Banka ve svých aktivech zaeviduje příslušné státem emitované dluhopisy a na straně pasiv zaeviduje státu půjčené peníze, které banka připsala na peněžní účet státu. V tomto okamžiku je stát v roli dlužníka avšak současně i v roli věřitele. Pokud by stát půjčené peníze neutratil, pak by bance platil úrokové platby plynoucí bance z držení státních dluhopisů a současně by ale stát od banky inkasoval úrok z jeho peněžního účtu, na němž leží bankou půjčené peníze. Banka je zde zjednodušeně řečeno pouze v roli účetní firmy, která vede záznamy o tom, kdo, komu a kolik dluží. Banka státu nepůjčuje vlastní peníze, proto ve skutečnosti není ani věřitelem státu, kterému by náležel úrok placený státem držiteli státních dluhopisů. Dokud stát půjčené peníze neutratí, úroková platba vždy propluje od dlužníka (státu) do banky a pak zpět od banky věřiteli (držiteli půjčených peněz, tedy zase státu).

    Jakmile stát půjčené peníze utratí, např. zaplatí za stavbu dálnice stavební firmě, pak teprve převodem dané částky nastává nová situace, kdy novým věřitelem (držitelem těch peněz) se stává stavební firma. Od této chvíle úrok placený dlužníkem (státem) plyne nejprve do banky a následně skutečnému věřiteli držiteli peněz, kterými stát zaplatil za dálnici (v dané chvíli stavební firmě). Skutečným (materiálním) věřitelem státu se tak v daném okamžiku stává stavební firma, která drží peníze, které si stát původně půjčil. Dlužníkem zůstává stále stát, resp. skutečným dlužníkem zůstávají stále daňoví poplatníci. Banka je zde (zjednodušeně řečeno) v roli účetního registru, který zaznamenává, komu a kolik v daném okamžiku stát (a ostatní dlužníci) dluží. Na uvedeném rozložení skutečných věřitelů a dlužníků ničeho nemůže změnit skutečnost, že banka následně státní dluhopis prodá někomu jinému. Skutečným věřitelem státu zůstávají držitelé peněz, které si stát původně půjčil a které dál obíhají v ekonomice. Pokud bychom za věřitele považovali i nabyvatel státního dluhopisu, který jej koupil na sekundárním trhu, pak bychom tu měli k jednomu dluhu věřitele hned dva, což by byl zřejmě problém.

    Stát svůj dluh vůči svým daňovým poplatníkům materiálně splácí v podstatě „v naturáliích“, kdy daňoví poplatníci mohou např. používat dálnici postavenou státem na dluh. Stát za půjčené peníze poskytuje veřejné statky občanům a firmám, stejně jako to dělá za peníze vybrané na daních. Stavební firma dostává peníze za zhotovení stavby zadané státem. Daňoví poplatníci tedy jako skuteční (materiální) věřitelé státu určitou formou získávají materiální částečnou splátku státního dluhu. To však neplatí univerzálně. Současně by tak bylo nelogické, aby skuteční věřitelé trvali i na formálním splacení dluhu, který stát v daném případě splatil materiálně poskytnutím dálnice k veřejnému užívání. Nebylo by to ani prospěšné, protože proč by stavební firma společně s ostatními daňovými poplatníky byla následně „potrestána“ tak, že stát zvedne daně, aby se vybrala částka vynaložená na postavení dané dálnici a tato částka byla následně použita na splacení státního dluhu bance, kde takto vybrané peníze pouze zaniknou. Takový postup evidentně nedává žádný praktický smysl a jde spíše o nesmysl.

    Téměř každého na tomto místě napadne námitka, že pokud by to bylo takto jednoduché, pak je zbytečné vybírat daně, když by bylo možné všechny veřejné výdaje financovat přes státní dluh. Ano, šlo by to, ale pak bychom se museli smířit s vysokou inflací, což z dobrých důvodů nikdo nechce. Takže uvedený způsob dluhového financování veřejných potřeb má přirozeně své limity. Expanzivní fiskální politika tak musí být značně zdrženlivá v dobách růstu a prosperity, kdy v ekonomice působí inflační tlaky, a naopak značně velkorysá v dobách krizových, kdy v ekonomikách převažují dezinflační nebo dokonce deflační tlaky. Fiskální politika a s ní spojený kontinuální růst státního dluhu tak může působit společně s monetární politikou jako proticyklický stabilizátor. Ať už ale byla fiskální expanze přiměřená situaci nebo příliš expanzivní, tak náklady s tímto případně spojené platíme prostřednictvím inflačního růstu cen. Splácením státních dluhů ale následky nadměrně expanzivní fiskální politiky nijak nezmírníme ani nezvrátíme. Můžeme se pouze snažit o návrat k rovnováze v ekonomice. Politika ode zdi ke zdi by byla jen zbytečných zvyšováním amplitudy hospodářského cyklu.

    Přidám jedno přirovnání, které mě napadá. Tvrdit, že státní dluh je třeba v dobrých časech splácet je stejně hloupé jako tvrdit, že po té co byla pevnost ubráněna před nájezdem agresorů, je třeba se vydat na bojiště, najít a posbírat všechny střely a vrátit je do nábojnic zpět i se střelným prachem, a to vše v situaci, kdy pevnost má k dispozici v podstatě nekonečné zásoby střeliva. Zde je třeba si uvědomit sílu finančního systému založeného na účetních penězích, který skutečně nekonečnou zásobu peněz poskytuje, oproti např. zlatému standardu, kde o nějakých nekonečných zásobách není možné uvažovat.

    Splácení státních dluhů, poté co se ekonomika expanzivní fiskální politikou vyvede z krize by nezpůsobilo nic jiného, než další zcela zbytečné a umělé vyvedení ekonomiky z již nabyté rovnováhy, a tedy zbytečné uspíšení příchodu další sestupné fáze hospodářského cyklu. Na státní dluh, který zde zůstane po úspěšném překonání krize, je třeba nahlížet jako na ono vystřílené střelivo, které je z hlediska budoucnosti dané ekonomiky zcela bezvýznamné.

    Ale zpět k meritu Vašich otázek. Chronologicky prvním věřitelem státu je zpravidla ten, kdo státu za nově bankou vytvořené peníze, které banka státu půjčila, něco poskytl (např. stavbu dálnice), protože tento subjekt pak drží peníze, jejichž kupní síla je závislá na tom, zda a co dlužník (stát) vyprodukuje, co by si věřitel (držitel oněch peněz) mohl za ty peníze koupit. Tato „pohledávka“ za státem je pak dál převáděna na zaměstnance stavební firmy, dál na prodejny, kde ti zaměstnanci nakupují, dál na zaměstnance prodejny a tak dál… Jinými slovy peníze, které si na začátku stát půjčil začnou obíhat v ekonomice.

    Protože ale stát současně nic reálného, co by rozšířilo nabídku statků na trhu neprodukuje a nově postavená dálnice nabídku statků dostupných na trhu za peníze také nijak nerozšíří, pak zde máme situaci, kdy společně s penězi, kterým dal stát coby dlužník vzniknout, zde není adekvátně rozšířena také nabídka statků, které by bylo možné za tyto nové peníze koupit. Tato skutečnost pak může vést k tomu, že rostou ceny produkce, protože kupní síla poptávky mohla vzrůst více, než odpovídá produkčním kapacitám aktuálně v ekonomice produkovaných statků. Inflační růst cen, je v takovém případě jakási vedlejší „cena“, kterou platíme za dálnici, kterou nám stát nechal postavit na dluh.

    A nyní ke změně majitele státního dluhopisu. Pokud banka státní dluhopis, který nabyla na primárním trhu, prodá na sekundárním trhu jiné bance, pak se osoba skutečného (materiálního) věřitele, kterým je aktuální držitel peněz, které vznikly při emisi státních dluhopisů, nijak nemění. Banka, která prodala dluhopis jiné bance ve svých aktivech nahradila státní dluhopis likviditou – závazkem banky, která dluhopis koupila vůči bance, která jej prodala. Nově tak kupující banka dluží prodávající bance kupní cenu dluhopisu včetně dohodnutého úroku. Tok úroku placeného státem se tak jen trošku zkomplikuje, když stát zaplatí úrok držiteli dluhopisu (kupující bance), která platí úrok prodávající bance a tato banka nakonec zaplatí úrok konečnému (materiálnímu) držiteli peněz, které si původně půjčil stát. Bez ohledu na to, že bylo převedeno vlastnictví dluhopisu, nakonec úrok doputuje až k držiteli peněz, které si kdysi v minulosti půjčil stát. Z uvedeného by mělo být zřejmé, že převody dluhopisu jiné bance, nebo nabytí dluhopisu na primárním trhu bankou z cizího státu nic nemění na skutečnosti, že skutečným věřitelem státu je v těchto situacích držitel peněz, které si stát půjčil.

    Vaše otázka směřuje rovněž k situaci, kdy např. německý státní dluhopis si na primárním(!) trhu koupí např. česká fyzická osoba. Obávám se, že takový případ je pouze teoretický a pokud v praxi nastane, tak jen velmi výjimečně. Ano v takovém případě by šlo o situaci, kdy daňový poplatníci emitujícího státu jsou skutečnými dlužníky fyzické osoby z jiného státu, která nabyla daný dluhopis na primárním trhu a je tak věřitelem emitujícího státu. V takovém případě neplatí, že skutečným věřitelem státu je držitel daných peněz, protože půjčované peníze nevznikly v bance(!) v souvislosti s půjčkou státu, nýbrž se jednalo o peníze vytvořené bankou již dříve v jiné souvislosti. Tento případ (vzhledem k toliko teoretické možnosti jeho výskytu) ale beru z hlediska mých tvrzení jako zcela marginální výjimku potvrzující mnou tvrzené pravidlo.

    K dalším případům, kdy si cizí stát kupuje státní dluhopisy jiného státu, nebo když německé banky drží řecké státní dluhopisy, mohu jen poznamenat, že v drtivé většině případů jde o situace, kdy státy prodávají jimi emitované dluhopisy bankám na primárním trhu a zde platí, že věřitelem státu jsou držitelé peněz, které si ten stát půjčil a které pak utratil, bez ohledu na to, která banka ty dluhopisy následně na sekundárním trhu koupí.

    Pokud státní dluhopisy koupí na sekundárním trhu jakýkoliv investor (lhostejno, kde má sídlo), pak rovněž platí, že touto transakcí se nabyvatel dluhopisu nestává poskytovatelem půjčky danému státu a jedná se pouze o držitele investičního nástroje, který není skutečným (materiálním) věřitelem daného státu. Pokud státní dluhopis stát prodává na primárním trhu bance, pak je z hlediska osoby skutečného věřitele státu zcela irelevantní, jaká banka následně tento státní dluhopis získala na sekundárním trhu a dluhopis aktuálně vlastní. V těchto případech nejde o skutečného věřitele, nýbrž o investora, který si koupil investiční nástroj, čímž se tento investor pouze zařadil do řetězce, přes který plují úroky ke skutečnému a konečnému materiálnímu věřiteli státu – k aktuálnímu držiteli peněz, které kdysi stát získal prodejem daného státního dluhopisu na primárním trhu bance. Skutečný věřitel státu je v předmětných případech určen pouze v okamžiku utracení půjčených peněz státem a následné převody státního dluhopisu nemají na osobu věřitele vliv. Ke změně osoby skutečného (materiálního) věřitele dochází pouze v důsledku převodů peněz, které si stát půjčil od banky (prostřednictvím prodeje státních dluhopisů bance na primárním trhu), na jiné držitele.

    Jakákoliv banka, která si koupí dluhopis na sekundárním trhu, tímto nepůjčuje žádné peníze státu, nýbrž platí za nabytí investičního instrumentu. V této době totiž dávno platí, že státu už půjčil peníze někdo úplně jiný. Peníze, které banka zaplatí za pořízení státního dluhopisu na sekundárním trhu samozřejmě netečou na peněžní účet státu. Stát v souvislosti s touto transakcí žádné peníze nezíská. Nemůže se tak jednat o poskytnutí úvěru státu a tato banka se tak nemůže stát skutečným (materiálním) věřitelem státu. Banka, která nabyla státní dluhopis na sekundárním trhu se stal jen jakýmsi primárním inkasním místem, které inkasuje úroky od státu a jež dál platí bance, od které dluhopis koupila a tato banka pak konečnému (materiálnímu) věřiteli – aktuálnímu držiteli peněz, které stát získal emisí daného dluhopisu. Banka, která drží dluhopis je pak rovněž místem, kde peníze použité na splacení státního dluhopisu zaniknou.

    Vše výše uvedené představuje „detaily“, které mají zcela zásadní dopad na pochopení podstaty státních dluhů a málokdo si je uvědomuje.

    Dalším případem je situace, kdy banka prodá státní dluhopis nebankovnímu subjektu. V takovém případě dojde v bilanci banky k následujícím změnám: banka odúčtuje z aktiv prodaný státní dluhopis a z peněžního účtu kupujícího odepíše kupní cenu dluhopisu. Tato transakce má za následek zánik peněz, za které byl státní dluhopis koupen nebankovním subjektem. Z hlediska změny objemu peněžní zásoby tak došlo ke stejné situaci, jako by byla daná část státního dluhu splacena. V tomto případě nedochází k materiálnímu splacení dluhu skutečnému (materiálnímu) věřiteli formou dodatečné produkce, která rozšíří nabídku za peníze pořiditelných statků. Avšak tím, že došlo k zániku peněz, které byly na začátku důvodem pro to, aby k takovému rozšíření nabídky došlo, tak daný dluh byl skutečnému materiálnímu věřiteli státu „splacen“ tím, že emisí předmětného státního dluhopisu navýšený objem peněžní zásoby byl v okamžiku prodeje tohoto dluhopisu nebankovnímu subjektu, opět snížen o prodejní cenu dluhopisu. V těchto případech tak dochází k tomu, že materiální dluh i materiální věřitel zanikly a po dobu do splatnosti dluhopisu zde zůstává již jen formální nominální vztah mezi státem a držitelem dluhopisu. Ano, i případě takto transformovaného státního dluhu není možné tvrdit, že je zde rovnítko mezi dlužníkem a věřitelem. Je však třeba dodat, že takto transformovaný státní dluh není z pohledu ceny placené formou inflačního růstu cen problematickým (naopak peněžní zásoba u těchto transakcí klesá), stejně jako není problematický z hlediska splacení takového dluhu, protože stát má možnost takto „transformované“ dluhy splatit v den splatnosti penězi, které si zase půjčí od bank tak, jak to udělal při emisi daného dluhopisu.

    Pokud si stát následně ke dni splatnosti státního dluhopisu, který drží nebankovní subjekt, půjčí na jeho splacení od banky nově bankou vytvořené peníze, pak dojde pouze k návratu dříve pokleslého objemu peněžní zásoby k jeho původní hodnotě. Jinými slovy původně inflační emise dluhopisu byla nahrazena deflačním prodejem dluhopisu nebankovnímu subjektu a následně v den splatnosti dojde (při půjčce na splacení) k opětovnému návratu k inflačnímu splacení (refinancování) dluhopisu (k návratu na původní hodnotu peněžní zásoby). V tomto případě dochází k tomu, že na začátku zde máme skutečného (materiálního) věřitele státu, kterým je držitel peněz, které si stát půjčil a utratil, poté dochází k „předčasnému splacení“ dané části státního dluhu nebankovním subjektem, kdy se zánikem peněz, za něž byl dluhopis koupen nebankovním subjektem, zaniká i materiální pohledávka původního skutečného (materiálního) věřitele.

    Pro úplnost doplním ještě případ, kdy stát prodává státní dluhopisy na přímo fyzickým osobám – občanům daného státu. Toto je rovněž výjimka, kdy neplatí moje obecné tvrzení o shodnosti věřitelů a dlužníků. V tomto případě je věřitelem daná fyzická osoba hned od okamžiku emise. Rovněž v tomto případě se ale jedná o značně marginální případ. V těchto případech zde není za státní dluh placeno inflačním růstem cen (objem peněžní zásoby se v tomto případě nemění), protože v těchto případech nevznikají nové peníze. V těchto případech nastává situace, kdy všichni daňový poplatníci jsou skutečnými dlužníky držitelů takto emitovaných státních dluhopisů. Pokud je daná fyzická osoba daňovým poplatníkem, pak se příslušnou částí odvedených daní bude podílet na splacení daného státního dluhu společně s ostatními daňovými poplatníky. V těchto případech není ani na místě mluvit o skutečném (materiálním) věřiteli ve výše vysvětleném smyslu, protože zde nikdo s výše uvedeným materiálním typem pohledávky za státem nevzniká. V těchto případech dochází toliko k nezajímavé přeměně peněz v rukách nebankovních subjektů v jinou formu aktiv (státní dluhopisy) s minimálním vlivem na chod ekonomiky. Oč stoupne kupní síla státu, o to klesne kupní síla nebankovních subjektů, které si státní dluhopisy koupili. Poměr agregátní nabídky k agregátní kupní síle poptávky se v tomto případě nijak nemění. Jde spíše o jakousi nabídku investičních nástrojů pro širokou veřejnost než o způsob získávání peněz na státní výdaje.

    Nicméně např. v Japonsku je v držení veřejnosti značná část emitovaných státních dluhopisů, což nám může naznačovat, proč je monetární politika BOJ tak neúčinná. Pokud stát (nebo následně banky na sekundárním trhu) prodává dluhopisy svým občanům, pak tím nedochází k růstu peněžní zásoby a nemohou se pak divit, že mají inflaci pořád blízko nuly. Dokud nezačnou Japonci utrácet (namísto nakupování státních dluhopisů) jejich růst a inflace bude mít důvod setrvávat na nízkých hodnotách.

    Odpovědět

  • Pavel Filip

    18 června, 2020

    Možná by příště postačilo na vaší straně dobře definovat pojmy, popř. používat je tak, jak je používají ostatní. Nejdřív jste říkal „věřitel“ (tím je samozřejmě banka – přestože to pro vás není z ekonomického hlediska zajímavé) 🙂 a teď říkáte „skutečný (materiální) věřitel“, neboli jste zcela předefinoval pojmy, ale zachoval implikace. 🙂 Je potřeba argumentovat od počátku korektně.

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    18 června, 2020

    Můj názor jsem napsal nejprve krátce a obecně, a v tom okamžiku postačoval obecný pojmem věřitel a výzva k zamyšlení na tím, kdo je vlastně věřitelem státu. Na to jste reagoval svojí otázkou, kde jsem musel začít rozlišovat mezi konvenčně chápaným věřitelem de iure (banky v jejichž aktivech jsou zaevidovány dané dluhopisy) a věřitelem de facto (skuteční – materiální věřitelé). Nešlo o předefinování. Šlo o upřesnění a vysvětlení daného pojmu. K přechodu na další rozlišovací úroveň.

    Pokud bych hned na začátku začal používat zcela přesné pojmy, pak bych je musel dlouze vysvětlovat, tak jak jsem to učinil následně až v reakci na Vaši otázku. Mě vyhovuje, jít od obecného dál do hloubky. Už i tak jsou moje příspěvky pro mnohé neúměrně dlouhé a nejspíš i nepřehledné. 🙂 V takovém případě se zobecňování na začátku nevyhnete. Někomu stačí intuitivní pochopení. Hloubavější si všimnou a začnou se ptát dál. 🙂 To berte ode mě jako kompliment. 🙂

    Odpovědět

  • Pavel Hanzl

    19 června, 2020

    Dobré dopoledne, pane Fulde!

    Mohl byste nám prosím sdělit, jaká pracovní činnost generuje vaše hlavní příjmy? Možná se už ptal někdo jiný, ale to mi snad uniklo. Na první pohled bych si řekl, že bankovnictví a možná i ekonomii jako teorii přednášíte někde na VŠ, ale vaše schopnosti předávat poznatky podle mého mínění značně převyšují VŠ učitelský standard. Asi také nejste vrcholový manažer banky, to jsou spíše panáci orientovaní na řízení lidí v bance a nemají čas učit nás obyčejné smrtelníky tomu, čemu nerozumí ani guvernér ČNB.

    Řekl bych, že vás živí úplně něco jiného. Btw: určitě nejste bankovní, ani investiční, ani jiný poradce, vy jste úplně jiný level, řekl bych i jiná galaxie. Jste taková záhada, pořád na vás myslím a to jsem šťastně ženat. Možná jste ve starobním důchodu a živí vás tento stát, proto máte spousty času psát sem i jinam. Pak bych vám doporučil dávat firmám z oboru ekce z finančnictví, jistě je na to pro váš level zcela nenasycený trh.

    Srdečně děkuji!

    Odpovědět

  • Pavel Filip

    19 června, 2020

    „Pořád na vás myslím.“ To je jak z Básníků, když Utěšitelka svolávala hochy na disko, aby Štěpán mohl mít na kolejích chvilku klid. 🙂

  • Richard Fuld

    19 června, 2020

    Ano. Už se mě na toto kdosi nedávno ptal. Takže jen zopakuji, že si v daném ohledu své soukromí zachovám. Děkuji za podporu.

  • Pavel Filip

    19 června, 2020

    Pavel Hanzl: Kdybyste potřeboval vědět, kdo jsem já, tak moje jméno je skutečně Pavel Filip. Na tomto webu jsem publikoval víc příspěvků, zpočátku podepsané jinak nebo anonymně. Nerad zvětšuju svoji internetovou stopu: k phishingu se hodí každá informace navíc, tak proč riskovat? Až vám po cestě někdo změní fakturu a vaše účetní zaplatí 10M na účet útočníka, tak bude pozdě se ptát, proč se to stalo. 🙂

  • Pavel Filip

    19 června, 2020

    Dick Fuld: Haha. Dobrý vtip. 🙂 Odkdy se odpovídá na řečnické otázky? Na Hamleta v divadle doufám nereagujete, protože vás jeho řečnická otázka „zaujala“. 🙂

    To, že používáte pojmy jako dojmy, ještě neznamená, že stát jakožto „materiální dlužník“ nemůže koupit něco špatně a postavit lidem hladovou zeď, kterou nepotřebují (což stát samozřejmě dělá velmi rád a velmi často). Ale to váš milek Hanzl zatím nepostřehl.

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    19 června, 2020

    Stát samozřejmě může něco koupit „špatně“. Např. zdravému mladému člověku může připadat postavení domova důchodců jako špatný nápad. Samozřejmě. 🙂

    Vaše toliko „řečnické“ otázky byly ale přímo k věci. 🙂 Ano na věcné otázky samozřejmě odpovídám, bez ohledu na to, jestli se tazateli jeví jako řečnické. 🙂

    Obávám se, že jste již vyčerpal veškerý Váš potenciál pro smysluplné pokračování v této diskuzi.

  • Pavel Filip

    19 června, 2020

    To už jsem vyčerpal jednou. A teď znovu. Proč mi to připomíná platnost slibů politika, státu, kenyesiánce? Aha, už vím, ani jeden nedrží slovo.

  • Pavel Hanzl

    20 června, 2020

    A čímpak se tedy živíte, pane Filipe?

  • Richard Fuld

    16 června, 2020

    „Všechny významné centrální banky chrlí naprosto bezprecedentním způsobem likviditu do ekonomiky. Ve všech odborných kruzích zaznívá názor, že drtivá většina peněz nakonec skončí v akciích.“

    Toto není pravda a Vaše obavy jsou tak v této souvislosti neopodstatněné. Centrální banky nechrlí likviditu do ekonomiky. Likvidita roste ve zcela uzavřené bankovním systému, kde jde z hlediska regulace v podobě povinných minimálních rezerv o zcela nadbytečnou(!) likviditu. Likvidita nemá žádnou možnost prosáknout z bankovního systému do ekonomiky. To je technická vlastnost současného bankovního systému. Ony „odborné kruhy“ tak zastávají zcela nesprávné názory. Žádná likvidita v akciích neskončí.

    „Vlády se zadlužují nevídaným způsobem a chrlí peníze do ekonomiky, jak o závod. Opravdu tady nejsou žádná rizika?“

    Ano, zde už jsme blíže realitě. Fiskální expanze obecně s sebou nese riziko zvýšené inflace. V současnosti ale bude fiskální expanze spíše pouze bránit deflaci, než aby byla rizikem nadměrné inflace. Na kontextu záleží.

    Velikost zadlužení států nepovažuji za důležitý faktor. Pro budoucí chod ekonomik je tento údaj v podstatě bezvýznamný. Ano, Japonsko může být příkladem, že samotný státní dluh je pro chod ekonomiky bezvýznamný. Důležité ale je, kam plynou peníze, které si stát půjčí, a v tomto ohledu jsou Japonci docela efektivní (Vašimi slovy: všichni mají práci, nikdo nekrachuje).

    „Fed kupuje dluhopisy firem před bankrotem, to už jako nezkrachuje téměř nikdy žádná firma?“

    V současnosti, kdy příčinou krize je koronavirus, je zcela žádoucí, aby jinak zdravé firmy, které mají problémy jen díky koronakrizi, přežily. Pokud současně přežijí i firmy, které by stejně zkrachovaly, bez ohledu na to, zda by nastala koronakrize, pak toto bude jen zanedbatelnou cenou za zachování produkční strany ekonomiky. A pokud k tomuto cíli přispěje i intervence na trzích s korporátními dluhopisy, pak asi souhlas. Nicméně souhlasím, že
    pokud centrální banky nakupují cenné papíry emitované soukromými subjekty, je to již něco, co by mohlo být považováno za nestandardní, resp. nežádoucí hlavně s ohledem na vznik morálního hazardu (viz dále).

    „Vláda dává lidem na úřadě víc peněz než měli v práci, týká se to 60% lidí na úřadech práce. Lidi mají víc peněz než před krizí (šetří), každá rodina dostala 1200 dolarů na hlavu“.

    Koronakrize nezasáhla jen firmy. Zasáhla i zaměstnance, kteří jsou současně i zákazníky firem (spotřebiteli). Bylo by zbytečné zachraňovat firmy, pokud by nebyla zachráněna i kupní síla jejich zákazníků. Jestli stát v této krizové době spotřebitele (kteří celý svůj život platí státu daně) trochu „přeplatí“, pak se nic strašného neděje. Ti, kteří ty peníze potřebují, je stejně utratí (kvůli tomu je dostali). Ti, kteří je nepotřebují, je uspoří nebo investují.

    „EU dělá dluhy na green deal“

    Ano, toto považuji za nebezpečný omyl, či záměr. Za zneužití krize k prosazení něčeho, co může ekonomiky poškozovat, namísto aby se jim pomohlo. Je to zase o tom, že státní dluhy samotné jsou bezvýznamné, ale samotné nasměrování půjčených peněz do ekonomiky je klíčové. Kurzarbeit, podpora podnikům, podnikatelům, automobilkám, letecká doprava, tohle všechno je v pořádku, a naopak problém by byl v případě absence těchto podpor.

    „USA se za dva měsíce zadlužily stejně jako za posledních 210let. Nikomu to nevadí.“

    Ano, samotné zadlužení nikomu nevadí. Proč a komu by to mělo vadit? Tuto otázku myslím zcela vážně.

    „V Evropě mnoho obrovských ekonomik dosáhnou dluhu výrazně nad 100%. Itálie 150%, Španělsko 120% Francie 120%, Británie 100%, a burzy jsou tam kde před krizí je to normální?“

    Proč je podle Vás důležitým ukazatelem poměr státních dluhů akumulovaných státy stovky let a objemu jednoletého HDP? Kde je nějaká hranice tohoto ukazatele, a hlavně proč by podle Vás měla být nepřekročitelná? A proč vlastně máme velikost státního dluhu sledovat? Proč je důležitá? Uvedu příklad, který ilustruje absurdnost současných úvah o neudržitelnosti stáních dluhů. Banky půjčují obyčejným smrtelníkům až 9 násobek jejich ročních příjmů. Proč by tedy měla mít nesmrtelná(!) Itálie problémy se současným dluhem ve výši pouhého necelého 4 násobku jejích ročních příjmů?

    „Inflace, chápu že když má někdo více peněz nekoupí si rohlíky navíc, ty zdraží těžko pokud bude počasí aspoň trochu normální, navíc je ve všech odvětví velká konkurence to taky tlačí na nižší cenu, technologie jde nahoru, starší elektronické zařízení jde taky s cenou dolů, internet, každý si na netu vybere nejlevnější produkt. Ale opravdu tady nehrozí inflace, když se odevšad hrnou do ekonomiky peníze?“

    Dokud se do ekonomiky pohrnou objem peněz, které v ní v důsledku koronakrize zamrzl nebo dokonce odtekl, pak není důvod k vážným obavám z nadměrné inflace. To se ale lehce řekne a hůře udělá, takže riziko nadměrného nebo naopak nedostatečného krátkodobého toku peněz do ekonomiky zde samozřejmě existuje. Riziko období vyšší inflace nebo naopak dezinflace tedy samozřejmě nelze vyloučit. Nicméně jsem přesvědčen o tom, že toto podstoupené riziko(!) je jen velmi nízkou cenou za to, že se podaří odvrátit jistotu(!) velmi vážné a dlouhé ekonomické krize.

    „Ve finančních institucích je tolik likvidity, peněz, že neví co s tím, akcie jsou překoupené, státní dluhopisy Japoska 250% k HDP dluh mají záporný výnos, stejně jako Německo, Rakousko, Francie a mnoha dalších zemí. Itálie a Řecko mají úroky kolem 2% je to normální?“

    Nadbytečné peníze, které neplynou do spotřeby, ale do investic, jsou znakem prosperity, nikoliv nenormálnosti. A tato prosperita si vybírá svou „daň“ v podobě růstu cen finančních aktiv. To se nám může nelíbit, ale to je asi tak vše, co s tím můžeme dělat.

    Záporné úrokové sazby považuji v současném systému (kdy existuje hotovost) za holý nesmysl, který pouze škodí bankám a nic nikomu nepřináší. Nicméně stejně jako Vy považuji za nenormální, pokud země, které používají společnou měnu, mají různé výnosy státních dluhopisů.

    „Banky nemusí vykazovat zisk, centrální banky je zachrání, firmy nemusí vykazovat zisk centrální banky a vlády je zachrání, proč by si v USA hledali někteří práci, když má 60% z nich větší peníze na úřadě než v práci, vláda nakonec může každému poslat peníze každý měsíc na účet, o helicopter money se mluví už dlouho. Půjčí si na trhu a když ne koupí to centrální banka, likvidita i peníze jsou neomezené. Dělají to všichni, takže vlastně nevadí že budou ekonomiky stagnovat, pořád bude dobře a když ne, tak se to dofoukne.“

    Tohle považuji za zcela neopodstatněnou směs nepravd a zbytečně hysterické kritiky současných opatření na záchranu ekonomik. Helicopter money je dlouho diskutovaný koncept, který se v současnosti odváží uvést do praxe jen málokterá země, pokud vůbec nějaká. Osobně si myslím, že současná mentalita obyvatelstva většiny zemí zavedení nepodmíněného příjmu efektivně brání. Ale mohu se mýlit. Objem likvidity, který mohou centrální banky emitovat je sice technicky neomezený ale v praxi je tato možnost v podstatě zbytečná, protože likvidita nemůže prosáknout do ekonomiky, aby ji jakkoliv ovlivnila. Nebezpečný je pouze nedostatek likvidity v bankovním systému v jehož důsledku by se položil bankovní systém, což by mělo pro ekonomiku fatální důsledky. Nadbytečná likvidita je prostě jenom nadbytečná. 🙂 Důležité jsou peníze.

    Co se týče množství peněz, které mohou ovlivnit chod ekonomiky, pak centrální banky emitují peníze jen ve zcela marginálním množství. Hlavními emitenty peněz jsou obchodní banky. Obchodní banky emitují (bezhotovostní) peníze převážně tím, že je půjčují svým soukromým dlužníkům a státu. Množství peněz, které mohou obchodní banky emitovat je pak zcela striktně limitováno velikostí bilancí obchodních bank a velikostí vlastního kapitálu obchodních bank a pravidly kapitálové přiměřenosti. Obchodní banky mohou emitovat peníze tak, že je půjčují soukromým subjektům jen do objemu, který jim dovoluje jejich vlastní kapitál a pravidla kapitálové přiměřenosti. Současně mohou obchodní banky nezávisle na velikosti jejich vlastního kapitálu půjčovat peníze státu. Avšak i zde jsou obchodní banky omezeny pravidly kapitálové přiměřenosti tak, že objem půjček státu nesmí překročit 15% jejich celkové bilance. Toto omezení obchodních bank ale může uměle eliminovat centrální banka, která od obchodních bank může státní dluhopisy vykupovat a tím těmto bankám uvolnit bilance tak, aby mohly státu půjčovat další peníze i po předchozím dosažení oné 15% hranice. Z tohoto hlediska by bylo možné nahlížet na možnosti emise peněz prostřednictvím státních dluhů jako na zcela neomezené. Z čistě technického hlediska tyto možnosti skutečně neomezené jsou, avšak pokud vezmeme v potaz zákonnou povinnost centrální banky usilovat o dosažení inflačního cíle, pak lze dojít k závěru, že i tato na první pohled neomezená možnost emise peněz je v zásadě dynamicky omezena právě tím, že centrální banka umožní obchodním bankám emisi peněz (prostřednictvím půjček státu) jen do takové úrovně, dokud to nebude ohrožovat plnění jejího inflačního cíle. Jinými slovy, pokud vládní fiskální expanze bude tlačit na inflaci tak moc, že bude ohrožen inflační cíl, centrální banka přestane od obchodních bank nakupovat státní dluhopisy, čímž přes pravidlo 15% velikosti bilance dojde k omezení dalšího financování státu obchodními bankami, což ukončí fiskální expanzi a poleví inflační tlak na ceny. To, co zde čistě technicky popisuji, je brutální pojistka centrální banky proti brutální fiskální politice vlády. V praxi nejspíše k těmto extrémům nikdy nedojde a budeme se pohybovat dostatečně daleko od těchto extrémních končin.

    „Úrokové sazby na nule, můžou jít sazby třeba na -50%? Kdysi byly sazby na nule nepředstavitelné, stejně tak bylo nepředstavitelné, aby centrální banky kupovaly dluhopisy států, potom firem, potom akcií, kde to skončí? Budou kupovat byty? Firmy? Pozemky? Aby náhodou neklesla cena? Kde to skončí?“

    Dokud existuje hotovost, sazby moc do záporu jít nemohou. V situaci, kdy existuje možnost výběru peněz z bank v hotovosti, jsou záporné sazby v podstatě jen „daní“, kterou platí obchodní banky centrální bance. Tato „daň“ jen škodí bankám a nepomůže ani státu a centrální bance je úplně k ničemu.

    To, že centrální banky nakupují státní dluhopisy plyne z toho, že trhy nerespektují bezrizikovost státních dluhopisů. Pokud by se trhy chovaly v souladu s bezrizikovostí státních dluhopisů, nemusely by centrální banky tento aspekt státních dluhopisů trhům demonstrovat vstupem na trhy se státními dluhopisy.

    A existuje i další důvod, proč centrální banky vstupují na trhy státních dluhopisů. Centrální banky administrativně určují pouze krátkodobé úrokové sazby. Dlouhodobé úrokové sazby jsou centrální banky schopné ovlivnit pouze vstupem na trhy s dlouhodobými státními dluhopisy. Obdobně to platí pro ovlivňování výše úrokových výnosů z korporátních dluhopisů, kde centrální banky mohou ovlivnit výši rizikových prémií u těchto dluhopisů.

    Dalším důvodem pro vstup centrálních bank na trhy s akciemi a korporátními dluhopisy je jejich zájem na tom, aby byl bankovní systém stabilní. V situaci, kdy v bilancích obchodních bank je velký podíl akcií a korporátních dluhopisů by mohlo v krizi dojít k tomu, že by se celý bankovní systém dostal od insolvence. Aby tomuto centrální banky zamezily, tak intervenují (pro mnohé zcela nepochopitelně) i na akciových trzích a na trzích s korporátními dluhopisy. V dnešní koronakrizi to může být do značné míry ospravedlnitelné. Za běžných podmínek by se ale měly centrální banky trhům s cennými papíry soukromých emitentů vyhýbat. Jinými slovy, žijeme v prostředí, kde z ohniště vytahují horké brambory za všechny subjekty centrální banky. 🙂 A já k tomu jen přidám, díky Bohu za to. Samozřejmě, zde pak vyvstává otázka morálního hazardu. Avšak i na tento problém existuje lék.

    Když krachuje banka máme obecně na výběr 4 možnosti:

    1. Nechat ji padnout. To je ta nejhorší možnost, kterou jsme si už vyzkoušeli v případě Lehman Brothers.

    2. Pomoci bance intervencí na trhu, který banky dostal do problému. Netržní, ale laciné. Riziko morálního hazardu velké.

    3. Vložit do banky peníze, kterými dojde k úhradě ztrát a získat tak podíl v bance (pokud tak udělá stát, půjde o zestátnění a následnou privatizaci). V běžných krizích optimální řešení.

    4. Poskytnout bance dotaci, kterou bude její ztráta uhrazena. Vhodné pouze pro zcela mimořádné situace.

    První možnost dopadne špatně úplně pro všechny. Druhá možnost zachrání všechny, ale přináší značný morální hazard. Třetí možnost dopadne jen na akcionáře a management banky a nevytvoří morální hazard. Tato možnost je ideální pro „běžné“ krize jednotlivých bank (i těch systémových) ale zcela nevhodná pro současnou koronakrizi, neboť by takto byli potrestáni ti, kdo za krizi objektivně nemohou (akcionáři bank). Čtvrtá možnost je samozřejmě potenciálně nejhorší, protože viníci (management a akcionáři) budou za jejich nezodpovědnost zachráněni státem. Toto ale platí jen v případě, že zde skutečně jsou viníci daného krachu, což v případě koronakrize není splněno. V současnosti by tak šlo o záchranu zasažených bank stejným způsobem, jako jsou zachraňovány ostatní firmy. Otázku morálního hazardu je tak třeba posuzovat v kontextu dané situace. V mnoha jiných případech (typicky např. v minulé hypokrizi) může samozřejmě postup podle bodu 4 znamenat ten nejhorší možný postup s tím nejvyšší morálním hazardem.

    „Kde to skončí? Je to dokonalý systém, bez rizika?“

    Kde to skončí nikdo neví. 🙂 Důležité je čemu se tím zabrání! Dokonalý systém, bez rizika? Žádný systém není dokonalý. Každý systém nese s sebou rizika ale i možnosti! Jeden systém nebude trpět určitým rizikem, ale současně nebude disponovat určitými možnostmi. Jiný systém s sebou ponese rizika ale bude skýtat možnosti, které nemá systém první. Vždy jde o posouzení obou srovnávaných systému nejen z hlediska rizik ale i příležitostí. Po analýze rizik a příležitostí mi přijde, že současný systém je určitě jedním z těch lepších, resp. že lepší k dispozici nemáme. 🙂

    Odpovědět

  • Dokonalý finanční systém

    16 června, 2020

    Opět moc děkuji za skvělou analýzu, velký respekt a obdiv. Já s vámi naprosto souhlasím a všechno co píšete dáva smyls a logiku a je to bezesporu tak, jak píšete. Jen k té Itálii a státním dluhům všeobecně. Já to vidím stejně a opravdu tady nevidím žádný problém ve velkém dluhu ani dlouhodobě, centrální banky jako FED, ECB si to můžou dovolit. Ale: Každý ekonom, bývalí guvernéři centrálních bank, různé respektované finanční společnosti říkají, že dluh Itálie je neudržitelný a budou muset po koronakrizi, až nastartují ekonomiku začít šetřit, že takto velký dluh je problém, jejich ekonomika stagnuje a dluh stále roste, takže problém to asi je a bude, neslyšel jsem ještě nikdy názor, že je to v pohodě. S největší pravděpodobností jde asi o morální hazard, neboť já být řeckým ministrem financí, tak okamžitě požaduji snížení dluhu ke 100%, kde začaly jejich problémy a žádám taky vzít zpět všechny reformy a doplatit to lidem. Protože jak je možné, že jeden může a druhý nemusí? Nehrozí taky ztráta důvěry v euro? Když se za pár let ukáže, že se musí jen dodávat likvidita, aby se to nezhroutilo? Protože u státu to funguje jinak než u domáctností a firem. Nemusím být geniální ekonom, abych poznal, že Itálie nikdy své dluhy nikdy nesplatí, je to v rukou ECB. Často zaznívá názor, že Eurozóna dost pokulhává za Čínou. Není to kontraproduktivní pořád někoho zachraňovat, Itálii to nenutí ke konkurenceschopnosti apod. To samé platí i pro podniky atd. Chápu, že se nedalo nic jiného dělat, ale stejně si myslím, že je to cesta do pekel.

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    16 června, 2020

    Standardně je přítomna systematická bezproblematičnost státních dluhů v případech autonomních demokratických právních států s výkonnou tržní ekonomikou a autonomní centrální bankou a vlastní měnou. V EU a eurozóně ale tato premisa nemusí platit na 100%. Země EU jsou vázány smlouvami, které velikost státních dluhů a tempo jejich růstů „řeší“. U zemí eurozóny absentuje navíc i autonomie centrálních bank a vlastní měna, protože tyto země mají společnou centrální banku a společnou měnu. Problémy pak nastávají z důvodu vlastního smluvního omezení, nikoli v důsledku nerespektování platných „ekonomických zákonů“. Společná měna a smlouvy zahrnující mastrichtská kritéria představují překážku a jakousi svěrací kazajku, kterou si tyto země na sebe samy oblékly. Proto taky EU není žádný tygr, který by dominoval světové ekonomice i když z hlediska velikosti má k tomu potřebné předpoklady a šance. Jinými slovy, pokud si svážete sami ruce, nemůžete se pak moc divit, že je nemůžete používat. Spojené státy mají rovněž společnou měnu a společnou centrální banku ale předmětné problémy eurozóny byste u nich hledal většinou marně.

    EU je nesourodý slepenec velmi rozdílně strukturovaných ekonomik, po nichž mastrichtská pravidla požadují, aby byly všechny stejně výkonné jako Německo. A pokud nejsou, vnucují se jim absurdní strukturální změny, které z nich to Německo mají udělat. To je zcela nereálný a zcela stupidní koncept. Jedinou cestou pro EU je uznat, že každá země EU má svoji historicky utvořenou strukturu, kterou nelze měnit nějakými zákony a nařízeními ale pouze tak, že strukturální změny způsobí tržní rozhodování investorů, kterým přijde jako dobrý nápad založit např. v Řecku automobilku nebo síť ropných rafinerií a chemiček. O struktuře ekonomiky přece rozhodují jednotliví podnikatelé a investoři, kteří rozhodují o tom, v čem a jak budou podnikat nebo do čeho budou investovat. Jedinou cestou pro EU je zrušení maastrichtských pravidel, která stejně velká část členských zemí (zcela přirozeně) nedodržuje a poskytnout všem zemím plnou fiskální autonomii, která jim umožní vyrovnávání dopadů rozdílnosti jednotlivých ekonomik. Dalším nutným krokem je definitivní opuštění absurdní doktríny fiskální „odpovědnosti“, který brání předmětné plné fiskální autonomii. Společná měna je jen symbol, není to hodnota sama o sobě. Americký dolar měl být dávno mrtev, pokud by kritériem pro určení jeho hodnoty bylo pouze to, že Američané už dlouhá desetiletí dováží více, než ze své země vyváží. Přičtěte si gigantický americký státní dluh a máte mix, který podle současných měřítek znamená okamžitou smrt pro americký dolar. Dolar ale nepadl, protože někde hluboko všichni instinktivně tuší, že ta měřítka jsou nesmyslná. Přesto je mnozí (i Američané) neváhají použít proti zemím jako je např. Řecko. Ano, je to drakonicky nespravedlivý dvojí metr, ale nikdo kromě Vás se nad tím nijak moc nepozastavuje. Nikdo si s tím hlavu neláme. Všichni to vnímají jako geopolitický fakt.

    Aby se ekonomiky nehroutily, je třeba jim v krizích hezky Keynesovsky pomoci nově na dluh vzniklými penězi v rámci fiskální politiky, a to tím spíše, když možnosti monetární politiky jsou již vyčerpány. Ekonomiky se nezhroutí jen z toho důvodu, že státní dluh narostl díky poskytnutí peněz, kterých se jim v krizi nedostávalo. Ekonomiky se zhroutí pouze v tom případě, že nějaký fiskálně „odpovědný“ chytrák v krizi prohlásí, že státní dluhy už jsou tak vysoké, že už dál ekonomice není možné fiskálně pomáhat, nebo v době po krizi prohlásí, že je třeba začít splácet státní dluhy, které vznikly v důsledku záchrany ekonomiky při předchozí krizi. Teprve v takových případech je třeba se skutečně začít bát. V takovém případě k onomu zhroucení ekonomiky dojde, ale příčinou nebudou ony gigantické státní dluhy. Příčinou tohoto zhroucení bude neochota ty státní dluhy navýšit v okamžiku, kdy to ekonomika v krizi potřebuje, popřípadě marná a zbytečná snaha o splacení těch státních dluhů po překonání krize.

    Je důležité uvědomit si, že splácení státních dluhů nikomu nic nepřinese. Peníze, které krvepotně vyberete na daních a splatíte jimi státní dluh bance, v té bance zaniknou! Nikdo ty peníze nedostane, nikomu nepřistanou na účtu. Krize, která ale v důsledku takové peněžní kontrakce nastane, pak ale bude nanejvýš reálná. Již jen tato skutečnost by měla dostatečně jasně dokládat nesmyslnost snah o splácení státních dluhů . Splacením státních dluhů pouze zchudne obyvatelstvo a firmy daného státu. Nikdo ale nezbohatne. Jen v účetní knize státu se zmenší číslo v kolonce označené státní dluh. To bude jediný „pozitivní“ dopad splacení státního dluhu, který ale nezaměstnaní a chudí občané a majitelé zkrachovalých firem jen velmi těžko nějak ocení.

    „Není to kontraproduktivní pořád někoho zachraňovat?“

    Není. Naopak kontraproduktivní (a to doslova, ve smyslu proti produkci) je naopak někoho nezachránit. Je třeba si uvědomit, že zde není jediný důvod, který by bránil tomu, aby se Itálie zachránila sama, prostřednictvím svého vlastního italského státního dluhu, který nebude muset splácet ani žádný Němec ani žádný Ital. Řeči o tom, že v rámci EU někdo někoho zachraňuje jsou velmi zavádějící a v podstatě brání tomu, aby se Italové, Španělé, Řeci… zachránili úplně sami. Prostředky jim na to nikdo dávat nemusí (dnes je navíc ani nikdo, ani ti Němci, nemá). Jen je třeba aby ostatní tolerovali, že si Italové Španělé, Řeci… (stějně jako Němci a Rakušani) ty prostředky vytvoří sami prostřednictvím poskytnutí půjček bankami a tím jim vzroste jejich státní dluh, který ale budou dlužit pořád jen sami sobě, ne Němcům, Holanďanům, Rakušanům….

    Cesta do pekel vede zdánlivě spravedlivou cestou, která bývá dlážděna dobrými úmysly. Kdo by přece zpochybňoval zcela základní pravidlo, že dluhy se musí splácet, že? Soukromé dluhy ano, státní dluhy ne.

    Odpovědět

  • Pavel Hanzl

    16 června, 2020

    Pane Fulde, jste borec. Vaše výklady působí magneticky, odvádějí mne od dobrého filmu v TV. Nikdy jsem si nemyslel, že mne začne zajímat státní dluh a jeho smysl, jakož i nesmysl snah o jeho splácení.

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    17 června, 2020

    Děkuji za uznání. 🙂 Toho, že jste se vzdal sledování dobrého filmu ve prospěch přečtení mých myšlenek a názorů si velmi cením. 🙂

    Odpovědět

  • Reakce na pana Fulda

    17 června, 2020

    Pane Fuld vy jste šílenec a Vaše názory o zadlužení jsou naprosto absurdní. Jde vidět, že toho o finančním systému moc nevíte. Státům soukromé subjekty půjčují jen z důvodu jejich kredibility. Ve chvíli kdy investoři ztratí důvěru, že stát je schopen si znovu půjčit na splacení splatných dluhů, tyto státy zbankrotují, stejné jako u jakéhokoliv jiného subjektu. Úvěrová expanze se prolévá do rostoucích cen všech aktiv, tedy cen nemovitostí, akcií atd., tedy svým způsobem dělá chudými všechny ty, co tyto aktiva nemají. Naopak klesající úrokové sazby centrálních bank, které roztáčejí spirálu zadlužování připravuje střadatele o úspory, znehodnocuje je. Představa, že tento systém funguje dobře je absurdní, je lepší pro ty, kteří vlastní aktiva, ale naopak špatný pro ty, kteří je nemají a chtěli by si je koupit. Prospívá dlužníkům a znevýhodňuje střadatele, tedy stává se velmi nestabilním, protože se zvyšuje pákový efekt všech subjektů v systému, ve chvíli, jakéhokoliv ekonomického poklesu, který nevyhnutelně jednou přijde způsobí tento systém děsivé problémy. Jediné, co si centrální bankéři i politici uvědomili je, že je nezbytné pokračovat a roztáčet spirálu zadlužování, dokud to půjde, dokud budou oni u moci a bude to jejich zodpovědnost.

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    17 června, 2020

    Jasně, moje názory nejsou moc konvenční a rozumím tomu, že lidé jako Vy, kteří nejspíše nechápou co tady píši, nebo se dosud neseznámili kompletně s mým uceleným názorem k danému tématu, nebo ti, kteří mé názory jen konfrontují s jejich „realitou“ utvořenou často jen základě obecně přijímaných názorů nevalné kvality, které se dověděli z článků v mediích, mě mohu samozřejmě považovat za šíleného. 🙂

    „Státům soukromé subjekty půjčují jen z důvodu jejich kredibility.“

    Ano. A trošičku v té mé nekonvenčnosti přitvrdím. 🙂 Státní dluhopisy jsou ve smyslu kreditního rizika zpravidla bezrizikovými aktivy. Za bezrizikový úrokový výnos je každou učebnicí ekonomie označen výnos plynoucí ze státních dluhopisů. Za bezrizikové aktivum jsou státní dluhopisy považovány rovněž i pravidly kapitálové přiměřenosti, které platí pro banky, kdy riziková váha státních dluhopisů je nulová. V mnoha zemích (včetně naší) platí zákony, které neumožňují prohlášení insolvence vůči státu. Takže ano, banky a investoři nakupují státní dluhopisy, protože jde o bezrizikové aktivum. To, že ratingové agentury a trhy obecně nerespektují bezrizikovost státních dluhopisů je samozřejmě realita, kterou považuji v mnoha ohledech za absurdní. 🙂 Banky navíc státní dluhopisy potřebují, protože bez jejich zastavení centrální bance, jim centrální banka nepůjčí hotovost, kterou potřebují pro vyplácení vkladů klientům v hotovosti. Takže banky mají i tento důvod pro nákup státních dluhopisů.

    Samozřejmě žádné pravidlo neplatí absolutně, takže státy které nemají vlastní měnu ani vlastní centrální banku a/nebo jejich ekonomiky jsou nevýkonné, mohou emitovat státní dluhopisy, které s sebou nesou i kreditní riziko (resp. pravděpodobněji riziko hyperinflace) a zde je namístě rating a zohlednění tohoto ratingu v pravidlech kapitálové přiměřenosti bank. Stejně tak v případě měnových unií, jako je např. eurozóna můžeme vzhledem k absenci vlastní měny a autonomních centrálních bank určitým způsobem zpochybnit bezrizikovost státních dluhopisů (což se děje ale nepovažuji to za správné). Avšak v případě demokratických právních státu s vlastní měnou a autonomní centrální bankou a výkonnou rozvinutou tržní ekonomikou je bezrizikovost státních dluhopisů faktem, byť v praxi často ignorovaným. Uvedené atributy zajistí všem držitelům, že jejich státní dluhopisy jim budou splaceny, neboť v jakékoliv situaci zde bude možnost, aby si stát na splacení svých závazků půjčil od bank pro které stále platí, že státní dluhopisy jsou bezrizikové aktivum a v jejich nákupech jim nic nebrání (až na omezení uvedené dále). Jediné omezení těchto nákupů, spočívá v tom, že banka může držet cenné papíry emitované jediným emitentem pouze do objemu 15% svých aktiv a toto platí i pro státní dluhopisy. Toto omezení je ale řešitelné díky autonomní centrální bance, která může od obchodních bank státní dluhopisy koupit a tím obchodním bankám uvolnit bilance tak, aby mohly nakupovat další státní dluhopisy. Držitelé státních dluhopisů mohou rovněž spoléhat na autonomní centrální banku i v době před splatností dluhopisů, kdy v případě poklesu cen dluhopisů obvykle zasáhne centrální banka tak, že se postaví na poptávkou stranu a začne dluhopisy, kterých se jejich držitelé snaží zbavit, skupovat (viz Draghiho ujištění, že udělá cokoliv bude třeba k záchraně eura, jen škoda, že s tím nezačal hned v případě Řecka).

    Výše uvedené tak vyvrací také Vaše obavy o bankroty států, které hrozí pouze v některých případech, kdy dané státy nesplňují výše uvedené standardní kritéria pro vyspělé demokratické země.

    „Úvěrová expanze se prolévá do rostoucích cen všech aktiv, tedy cen nemovitostí, akcií atd., tedy svým způsobem dělá chudými všechny ty, co tyto aktiva nemají.“ Ano, žijeme ve svobodné tržní ekonomice, kde o cenách rozhoduje nabídka a poptávka. A ano, záchrana ekonomiky prostřednictvím fiskální expanze na tomto vývoji může mít svůj podíl. Vždy je ale třeba nejen kritizovat, ale i porovnávat možnosti jaké máme. Můžete vybrat mezi ponecháním vysokých úroků, které sice zabrání růstu cen aktiva ale současně utlumí chod ekonomiky, která nakonec může skončit v recesi nebo hluboké krizi, nebo sazby snížíte, tím ekonomiku zachráníte, ale dostaví se vedlejší efekt v podobě růstu cen aktiv, který vyhovuje bohatým. Pro mě to znamená, že buď snížíme sazby a pomůžeme všem (zaměstnancům i bohatým) nebo ponecháme vysoké sazby a nepomůžeme tím nikomu. Pro mě je volba jasná.

    „ve chvíli, jakéhokoliv ekonomického poklesu, který nevyhnutelně jednou přijde způsobí tento systém děsivé problémy“ Ano, dojde k velkým problémům, které ale můžeme řešit právě tím, že výpadek kupní síly poptávky můžeme efektivně nahradit penězi, které si stát půjčí a pošle je těm, kteří o dané příjmy přišli. Tímto způsobem samozřejmě nelze řešit pohromy, při kterých je fyzicky zasažena produkční strana (zemětřesní nebo války, při nichž jsou zničeny továrny nebo provozovny apod.)

    „je nezbytné pokračovat a roztáčet spirálu zadlužování…“ Ano. Přesně tak. Je třeba vždy pomoc ekonomice, když se dostane do potíží a to s sebou nese stálé navyšování státních dluhů. Státní dluhy jsou ale pro budoucí vývoj ekonomiky zcela irelevantní minulostí, jako popel, který zůstal po vytápění domu po minulou topnou sezónu. Prostě ignorujte popel, když máte nekonečné zásoby uhlí. 🙂 Účetních peněz může být v současném systému vytvořeno nekonečné množství. Záleží jen na tempu jejich tvoření a na tom, kam budou nasměřovány a v jaké situaci. Jediné co je třeba je nezneužívat tuto možnost. Naštěstí to lehce poznáte, když dojde ke zneužití a to růstem cen statků zahrnutých do spotřebního koše a existují způsoby, jak toto zneužívání zastavit.

    Jinak, pokud máte za šílence mě, pak byste měl označit za šílence i pana Maynarda Keynese, jehož názory se s mými do značné části kryjí. 🙂

    Odpovědět

  • Bobeš

    16 června, 2020

    Všechno směřuje k nastolení režimu kdy bude zase všechno státní. Státní dluh nula. Nezaměstnanost nula. Malá domů z dotací nula. Prostě všechno super.
    Zbývá název – co třeba Česká republika obyčejných lidí.

    Odpovědět

  • Dokonalý finanční systém

    17 června, 2020

    Jeden etrémní příklad z USA, borec rozvážel na půl úvazku pizzu vydělal si 150 dolarů týdně, po dobu pandemie je na nezaměstnaný a dostává 75+600 dolarů tydně. To je krása, vláda se může zadlužit jak chce protože státní dluh nevadí, jelikož to FED koupí. V nějakí formě je tu finanční systém minimálně tisíc let, že na to přišli až teď? Nemůžete se mi divit, že mi to prostě nějak nesedí. V životě není nic zadarmo. Tohle neskončí dobře.

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    17 června, 2020

    Současný systém účetních peněz zde máme teprve od roku 1971, kdy byla definitivně opuštěna poslední verze pozůstatků zlatého standardu. Mnoho lidí ale stále o ekonomice přemýšlí tak, jako by tady ten zlatý standard pořád byl. 🙂

    Ano, zpravidla platí, že v životě není nic zadarmo. Žádné pravidlo ale neplatí absolutně. Je zde i pohled relativní, kdy můžeme řešit zda v jednom případě neplatíme více, než v jiném. Jinými slovy, máme na výběr kolik a za co zaplatíme. Buď určitě(!) zaplatíme formou přetrpění velmi vážné a hluboké krize, nebo možná(!) zaplatíme formou inflačního růstu cen v případě, že té krizi předejdeme a přitom se dopustíme takových věcí jako je přeplácení rozvážeče pizz. Tedy pokud k onomu inflačnímu růstu cen vůbec dojde. Pokud ne, pak za zdánlivé porušení pravidla „nic není zadarmo“, platit nebudeme, resp. „zaplatíme“ nárůstem státního dluhu, který je ale pro další fungování ekonomiky zcela irelevantní. Vy jste nejspíš zastáncem ponechání hroutící se ekonomiky napospas volné ruce trhu. 🙂 Já jsem rozhodně pro odvrácení krize a spíše jen teoreticky možnou (v žádném případě ne jistou) platbu inflačním růstem cen. Spíše se domnívám, že budeme rády, pokud se nebudeme potýkat s problémem s dezinflačním, nebo dokonce deflačním vývojem cen.

    A ano je to krása, že státní dluhy nejsou problém. V minulosti jsme se ale mohli poučit, že zneužití tohoto faktu už problémem být může a velmi velkým. V současnosti, kdy se tento fakt využije k odvrácení zchudnutí a ne k absurdním snahám o zbohatnutí, nemám s růstem státních dluhů a jejich použitím žádný problém. V tomto ohledu mě trochu děsí jen zelení fanatici, kteří chtějí takto získané peníze primárně určené k záchraně ekonomiky zneužít k realizaci jejich zelených fantasmagorií. Ostatně toto je klasika, když už můžete udělat něco dobře, vždy se najde někdo, kdo to nakonec zvorá.

    Odpovědět