Neděle 05. července. Je státní Svátek - Cyril a Metoděj.

Friedman: Za vším hledej peníze

Jakkoliv Friedman v knize „Za vším hledej peníze“ na vývoj měnových systémů nahlíží etnocentricky z amerického pohledu, český čtenář získává mnoho střípků do mozaiky toho, jak se peníze a peněžní systémy vyvíjely. Čtenář se dozví, jak jako náhražka peněz sloužily třeba cigarety nebo poštovní známky. Stříbrné krytí vystřídalo krytí zlatem, pak nastoupily papírové (fiat) měny, pro které se příznačným stalo inflační ukusování jejich kupní síly.

Profesor, držitel Nobelovy ceny, člověk přesvědčený o tom, že inflace je vždy a všude peněžním jevem. Mluvíme o Miltonu Friedmanovi, jehož úvahy a teorie byly v 80. letech minulého století na výsluní. Když na dveře rázně zaklepala dvouciferná inflace, pojednání o krocení inflace a otázkách jejích původu se stala středem pozornosti.

Standard stříbrný, zlatý i papírový

Co týká měny a její kupní síly, vždy existují různé zájmové skupiny. Platilo to i v dobách drahým kovem krytých peněz. Ti, kdo těžili stříbro, chtěli, aby měnovým kovem bylo právě stříbro. Naopak v zájmu těžařů zlata bylo, aby fungoval zlatý standard.

V zájmu vlád, které potřebovaly inflačně financovat schodky svých rozpočtů a dluhy, bylo od krytí měn ustupovat – měna bez jakéhokoli krytí nebo kotvy umožňuje monetizovat dluh, financovat ho emisí peněz a úvěrováním.

Neexistuje mnoho knih o měnových záležitostech, které by poskytovaly pojednání o historii vývoje měnových systémů. Jednou z těchto knih je Friedmanova kniha „Money Mischief: Episodes in Monetary History“ – v překladu cosi jako Peněžní neplechy: Epizody v měnové historii. Krátký, zábavná a přesto poučná kniha vyšla v Česku pod názvem „Za vším hledej peníze“.

Obrázek 1: Friedmanův pohled na svět peněz a měnovou historii osvětluje čtivě psaná kniha „Za vším hledej peníze“, vydaná Gradou v roce 1997.

Friedman Za vším hledej peníze

Zdroj: duckduckgo.com, výsledek vyhledávání „milton friedman money mischief“

O Miltonu Friedmanovi (1912 – 2006) lze bez nadsázky říci, že byl nejvlivnějším ekonomem druhé poloviny 20. století.

Po dlouhou dobu přetrvávala představa nutnosti mít peníze kryté drahokovem. Nakonec bylo jak stříbro, tak zlato nahrazeno papírem a tedy levnějšími penězi. V posledních dekádách pak začal být i papír nahrazován ještě levnější elektronicky vedenou účetní evidencí bankovního systému. Globální měnový systém se vyvinul do stavu, který nemá historický precedent.

Měnící se měnové systémy

Friedmonovo ohlédnutí poskytuje příklady toho, že měnové systémy mohou být (z)měněny. Taková změna má nutně dopady na úspory i finance řadového člověka. Kdo kdysi střádal stříbrňáky nebo měl nahromaděný stříbrný poklad, v jistou dobu (ve třetí třetině 19. století) kupní sílou jeho úspor otřásla změna měnového standardu – státy hromadně přecházely na standard zlatý. Kdo ve svém portfoliu převážil zlato, byl na koni.

Regule zlatého standardu ovšem byly postupně rozvolňovány, nastupovaly papírové bankovky a úvěry nejednou kryté závazkem dlužníka. Neznalí, kteří se neřídili Greshamovým zákonem, své nastřádané zlaté mince dali do oběhu a nadále střádali v papírových bankovkách vystupujících v roli náhražky zlata, se později nestačili divit.

Střádání v papírových penězích se ukázalo být inflačně prokleté – dříve či později kupní síla těchto peněz (z)mizela a bylo jedno, zda to bylo díky inflaci (růstu cen) anebo měnové reformě (restartu, kdy se řeklo, že stará měna už neplatí a nastupuje měna nová).

Měnové systémy se napříč dekádami měnily a proměňovaly. Friedman již před třiceti lety konstatoval, že vznikl měnový systém, který nemá historickou obdobu. Peněz lze dnes emitovat podle potřeby. Má se za to, že závazky garantované bankovním systémem (prý) mohou růst nade všechny meze (tzv. endogenní teorie peněz).

Do roku 1971 platilo, že hlavní měny byly nějak svázány a navázány na komoditu. Bývaly doby, kdy běh měnových záležitostí řídil drahokov. V dobách krizí pak docházelo k přerušení této vazby či krytí, aby následně docházelo k „nápravě měny“, úsilí odčinit vzniklou inflaci a nastolit pořádek.

Obrázek 2: Některé střípky měnového vývoje. Zřejmý je postupný odklon od krytí drahokovem a přechod na standard nekrytých tzv. fiat měn.

Friedman Za vším hledej peníze

Deflace, zlatá i dolarová inflace

V 18. století byl ve Spojených státech institucionalizován bimetalický standard. Ten fungoval až do roku 1873. Za Občanské války byl bimetalický standard ve Spojených státech zahrazen greenbackovým standardem. Nastoupily papírové peníze nesměnitelné za něco jiného. Následná inflace znamenala nárůst cen na dvojnásobek jejich původní úrovně. Po válce nastoupily snahy odčinit válečnou inflaci a vrátit se ke standardu krytí měny drahokovem.

V době, kdy se měny opíraly o zlatý standard, byly deflační epizody běžnou součástí života. Friedman dost uvažoval nad tím, jak konec bimetalického měnového standardu měl v USA své deflační důsledky – nedostatek měnového kovu působil deflačně. Zatímco před druhou světovou válkou byla cenová hladina v mnoha zemích plus minus stejná, po druhé světové válce nastoupila permanentní inflace. Důvodem byla zásadní změna měnového systému.

Historie byla ale plná i mnoha inflačních epizod. Byly doby, kdy za platnosti zlatého či stříbrného standardu nové objevy drahokovu ovlivňovaly cenovou hladinu a způsobovaly inflaci. Objevy zlata a stříbra v 19. století (Kalifornie, Austrálie, Aljaška, Jižní Afrika) znamenaly vzrůst množství peněz a inflační události. Rovněž záplava zlata z Jižní Afriky na konci 19. století znamenala inflaci, zásoby zlata v zemích zlatého standardu zvyšovala množství peněz.

Brettonwoodské měnové dohody po druhé světové válce znamenaly nástup dolaru do role globální rezervní měny. Bylo to pod taktovkou víry v to, že „dolar je tak dobrý jako zlato“. Světlo světa spatřila dolarová inflace. Mýtus skončil v roce 1971, kdy americký prezident Nixon „zavřel zlaté okno“, závazek emitenta amerického dolaru opírající se o slib ukotvení této měny vůči dolaru, byl smeten ze stolu.

Měnový systém bez historické obdoby

Svět peněz, mincí stříbrných i zlatých, skončil na propadlišti dějin. Žijeme ve světě peněz papírových i peněz existujících v podobě účetních zápisů v účetnictví bank. Světlo světa spatřil nesměnitelný papírový standard – volně směnitelné fiat měny.

Tento standard je považovaný za trvalý systém, v realitě jde o experiment měnového systému. Nastoupilo kolísání cenových hladin, úrokových měr i měnových kurzů. Na pořad dne se opět dostaly i konkurenční devalvace, měnová politika, kdy oslabování domácí měny má pomoci postavit ekonomiku na nohy.

Fríedman již v devadesátých letech minulého století konstatoval, že vznikl měnový systém, který nemá historickou obdobu: „Od doby, kdy prezident Richard Nixon v roce 1971 přeťal poslední tenkou vazbu mezi americkým dolarem a zlatem, poprvé v historii není ani jedna z hlavních světových měn navázána na nějakou komoditu. Každá měna je v současnosti nekrytou papírovou měnou, spočívající zcela v rukách vlády.“

Jen čas ukáže, nakolik lidstvo zvládne s peněžním systémem, ve kterém není měnová jednotka ukotvena, setrvale žít. Měnové experimenty, jako je monetizace dluhu, v novém hávu označovaná za kvantitativní uvolňování či navyšování bilance centrální banky, záporné úrokové sazby, lze označit za snahy udržet tento měnový systém v chodu. S jakým výsledkem se to podaří, ukáže čas.

Reference: FRIEDMAN, Milton. Za vším hledej peníze. Praha: Grada, 1997, 263 s. ISBN 80-7169-480-0

6 komentářů: “Friedman: Za vším hledej peníze”

  1. Žirové anebo papírové peníze? napsal:

    Díky za propracovaný komentář a doplnění. Ano, žijeme ve světě účetních (výstižněji asi „žirových“ peněz). Tyto peníze jsou vyjadřovány v měnových jednotkách v představách lidí reprezentovaných právě papírovým oběživem. Proto ono označení „papírové peníze“. Popularizující zjednodušení.

    Mate pravdu, peníze v rukou vlády v rámci existující dělby moci nejsou. Centrální banka, jakkoliv lze hovořit o její nezávislosti, je ale součástí státní moci. Pokud o cenách aktiv dnes svým kvantitativním uvolňováním rozhodují centrální banky, je to forma vlády. A když někde nastupuje masivní skupování akcií centrální bankou, de facto jde o znárodňování.

    Tak jako tak bilance centrální banky je součástí konsolidovaných financí státu. Mezi ony excesy řadím i soudobou gigantickou monetizaci dluhů, resp. nafukování bilancí centrálních bank…

    • Richard Fuld napsal:

      Děkuji za Vaši reakci.

      Předně, papírové byly i bankovky kryté zlatem v rámci zlatého standardu. 🙂 Ono již jen samotné terminologické označení současných peněz je docela nesnadnou disciplinou, natož pak pochopení jejich podstaty a principu fungování. 🙂

      Obdobný problém vidím i v případě kvantitativního uvolňování (QE). Za QE tak jak se jeho přípustností zabýval Evropský soudní dvůr, považuji pouze, pokud centrální banka dané země nakupuje od obchodních bank státní dluhopisy emitované daným státem (danými státy v případě EU). Takové QE však principiálně nemůže ovlivnit trhy ostatních aktiv.

      Nákup státních dluhopisů centrálními bankami od obchodních bank (QE) nikterak nedopadá na koupěschopnost obchodních bank v tom ohledu, že by QE bankám poskytovalo prostor pro navýšení investic do akcií nebo zlepšilo jejich schopnost poskytovat více úvěrů. Při QE dochází toliko k výměně jedněch (z pohledu pravidel kapitálové přiměřenosti bank) bezrizikových aktiv (státních dluhopisů) za jiná bezriziková aktiva (likvidita na rezervním účtu). Riziková pozice a volný vlastní kapitál bank potřebný (v rámci pravidel pro kapitálovou přiměřenost) pro nákupy akcií nebo poskytování nových úvěrů se však tímto nijak nemění. Jinými slovy QE má principiálně zcela neutrální účinek na schopnosti zúčastněných bank nakupovat akcie nebo poskytovat úvěry. Tato skutečnost dlouho nedocházela ani samotným propagátorům QE, kteří si od QE slibovali vytvoření prostoru pro poskytování nových úvěrů, k čemuž samozřejmě nedošlo, protože QE tomuto ani nijak pomoci nemohlo.

      Důvodem proč je zde značná korelace mezi růstem cen akcií a QE spočívá v působení intenzivně rozšiřovaného omylu, že QE představuje tisk nových peněz, kterých obchodní banky měly najednou obrovské množství, a protože je nedokázaly použít na poskytování nových úvěrů, tak je nasměřovaly na akciové trhy. Ujala se vadná představa, že banky mohou likviditu získanou v rámci QE při prodeji státních dluhopisů centrální bance použít na nákupy akcií a poskytování úvěrů. Tato úvaha je ale principiálně zcela nesprávná.

      K Vámi zmiňovanému růstu cen akcií (či jiných aktiv) mohla vést (a nejspíše i vedla) již jen pouhá masová akceptace výše uvedeného velmi rozšířeného omylu.

      Pokud centrální banky v rámci QE nakupují i korporátní dluhopisy a akcie, pak toto považuji za exces. V takových případech se spíše jedná o přímé intervence na daných trzích, kde by však měl převládat pouze nikým nenarušovaný tržní princip nabídky a poptávky. K těmto intervencím mám značně rezervovaný vztah a nehodlám je v dané souvislosti obhajovat.

      Gigantická monetizace dluhu? V čem je problém monetizace? V nadměrném růstu peněžní zásoby, který nastane splacením státních dluhů nově emitovanými penězi. Při QE ale nedochází k tomu, že by státní dluhy byly splaceny penězi (nakoupeny za peníze), které by se dostaly do oběhu a způsobily růst peněžní zásoby (resp. v případě dramatického objemu takové monetizace rovnou hyperinflaci).

      Při QE dochází pouze k přesunu státních dluhopisů do bilance centrální banky, za což banky obdržely likviditu připsanou na jejich rezervních účtech. Státní dluh je ale stále stejně vysoký, jen věřitelem je nově centrální banka a obchodní banky takto získanou (zcela nadbytečnou) likviditu nemohou použít v podstatě jinak, než ji prostě jen držet na rezervním účtu vedeném centrální bankou. QE je z hlediska objemu peněžní zásoby zcela neutrální.

      • Ja napsal:

        Takže jako ze stát se muze bezmezne zadluzovat a bilance bankovního sektoru bezmezne navysovat? Je to jízda z kopce…

        • Richard Fuld napsal:

          V podstate ano. Kdyz se zamyslite nad podstatou statnich dluhu principem soucasneho penezniho systemu, tak na to mozna prijdete.

  2. Richard Fuld napsal:

    „poprvé v historii není ani jedna z hlavních světových měn navázána na nějakou komoditu. Každá měna je v současnosti nekrytou papírovou měnou, spočívající zcela v rukách vlády.“

    Papírová nekrytá měna? Současné účetní peníze (označované zcela nesprávně za papírové peníze) jsou ze značné části kryty závazky dlužníka, který si tyto peníze od banky půjčil. Když banka nakoupí od nebankovního subjektu zlato, emituje tím účetní peníze, které jsou kryté zlatem drženým bankou. Když banka nakoupí od nebankovního subjektu akcie, jsou peníze emitované bankou kryty akciemi drženými bankou. Když banka platí mzdy svým zaměstnancům, emituje peníze, které jsou podloženy již odvedenou prací daných zaměstnanců. Když banka koupí nemovitost, emituje peníze kryté nakoupenou nemovitostí. Účetní peníze jsou v tomto ohledu zcela flexibilní. Existující peníze tak mohou být kryty jak již existujícími bankou nakoupenými hodnotami (zlato, akcie, nemovitosti, již odvedená práce zaměstnanců…) tak i hodnotami, jež budou vytvořeny teprve v budoucnu dlužníkem, kterému banka půjčila peníze a které dlužník vytvoří, aby mohl své dluhy splatit. Kromě závazku dlužníka jsou peníze půjčené dlužníkům kryty rovněž majetkem zastaveným bance (typicky nemovitost u hypotéčních úvěrů).

    Uvedený princip fungování účetních peněz zcela přirozeně zajišťuje existenci velmi silné motivace dlužníků uspět na trhu a své závazky splácet. Tento princip systematicky poskytuje dostatečně spolehlivou a disciplinovanou nabídku toho, co lze za peníze koupit, tedy samotnou kupní sílu peněz, kterou Vám pouhá směnitelnost peněz za drahý kov v pevně daném kurzu nijak nezajistí. Uvedený princip motivace dlužníka ke splacení jeho dluhů ale zcela absentuje u jakékoliv komoditní měny. Prosté držení jakékoliv komodity nijak jejímu držiteli nezaručuje, že existují současně jiné subjekty, které musí nabízet svou produkci/práci k tomu, aby Vámi drženou komoditu získali v blízké budoucnosti ke splacení jejich závazků. Účetní měna má v sobě zakódovánu systematickou podporu běhu ekonomiky. Komoditní měna má v sobě zakódovánu naopak podporu hromadění dané vzácné komodity, když předmětné hromadění dané komodity je odměňováno deflačním nárůstem jeho kupní síly. Peníze by ale měly spíše podporovat a usnadňovat produkci toho, co za ně lze koupit, než činit pravý opak, tedy býti vzácnými a tím redukovat potenciál nabídky statků směnitelných za peníze.

    Vzhledem k uvedenému se nedomnívám, že účetní peníze jsou kryty hůře než komoditní peníze. Opak je totiž pravdou a údajná úplná absence krytí účetních peněz je pak úplným nesmyslem.

    Rovněž neplatí, že účetní peníze jsou v rukách vlády. V podstatě všechny účetní peníze emitují soukromé obchodní banky společně s jejich dlužníky. Vláda na peněžní systém nemá žádný vliv (pomineme-li excesy totalitních! vlád a jejich měnové reformy). Na peněžní systém mají tedy primární vliv především soukromé obchodní banky a ekonomické subjekty, jež si peníze od bank půjčují a následně své dluhy splácí. Pouze omezený vliv pak mají centrální banky, které prostřednictvím nastavení výše úrokových sazeb pouze ovlivňují banky a ekonomické subjekty v jejich ekonomickém jednání.

    • Anonym napsal:

      Richard Fuld:

      „Uvedený princip fungování účetních peněz zcela přirozeně zajišťuje existenci velmi silné motivace dlužníků uspět na trhu a své závazky splácet.“

      Je ale taky potřeba říct, že motivaci uspět na trhu nemají jen dlužníci bank.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.