Fialova vláda zmírní „lex ČEZ“, informuje Bloomberg

Vláda se zjevně zalekla hrozeb žalob menšinových akcionářů ČEZ a hodlá zřejmě právě proto uvedenou legislativu zjemnit. Menšinoví akcionáři ČEZ mají z velké části za to, že navrhovaná legislativa se účelově týká podniku ČEZ a má zajistit jejich vytěsnění z akcionářské struktury podniku za pro ně poměrně nevýhodných podmínek. I když vláda, včetně premiéra, tvrdí, že navrhované úpravy daného zákona jsou obecné povahy, podstatná část menšinových akcionářů ČEZ míní, že jde ve skutečnosti o „lex ČEZ“, jehož vlastně jediným cílem je usnadnit státu ovládnutí energetického podniku či jeho rozdělení a plné ovládnutí jeho části.

Sněmovní Ústavně právní výbor také dnes již potřetí odložil rozpravu právě nad vládním návrhem úprav zákona o přeměnách obchodních společností. Podle ministerstva spravedlnosti, které novelu zákona předkládá, vládní koalice stále hledá kompromisní východisko.

Vskutku se zdá, že vláda možná už nechce ČEZ – či jeho část – zestátnit. Ostatně už začátkem letošního září premiér Fiala zaskočil nejednoho energetického experta či akcionáře ČEZ. V reakci na celkem nevinný dotaz agentury Reuters překvapivě uvedl – citujme – že nikdy „nemluvil o státním převzetí výroby elektřiny, ale mluvil o tom, že stát musí získat významnější kontrolu nad energetickou infrastrukturou,“ například v podobě již vládou schváleného zakoupení zásobníků na plyn.

Jenže loni v červnu premiér v televizním projevu k národu přiblížil vládní strategii spočívající opravdu právě v převzetí výroby elektřiny, a tím pádem tedy také cenotvorby v oblasti elektřiny. Opět citujme: strategie měla zajistit, „aby stát získal v blízké budoucnosti pod kontrolu celou síť tuzemských klíčových elektráren, tedy vlastní výrobu elektřiny.“

^REKLAMA

V červnu 2022 vláda plánovala dostat pod svoji kontrolu výrobu elektřiny, ale nejpozději od září 2023 je vše nějak jinak.

Tato překvapivá otočka může signalizovat, že vláda se nyní snaží vycouvat ze svého kontroverzního záměru zestátnit podstatnou část výroby elektřiny v ČR, což by fakticky znamenalo získat pod stoprocentní kontrolu podnik ČEZ, resp. alespoň tu jeho část, do níž výroba elektřiny spadá.

Vládní otočce ostatně nasvědčuje i vyjádření Karla Haase, poslance ODS a zpravodaje legislativy označované jako „lex ČEZ“. Ten pro Hospodářské noviny už koncem léta uvedl, že probíhají diskuse ohledně tři variant úprav dané legislativy. Všechny tři přitom znamenají, že by stát neměl možnost ani po přijetí „lex ČEZ“ tento podnik či jeho část převzít na základě souhlasu pouze 75 procent hlasů přítomných na valné hromadě.

Jinými slovy, vláda se zřejmě vskutku zalekla reakce na dosavadní záměr přijít s legislativou umožňující faktické zestátnění výroby elektřiny na základě souhlasu pouze právě 75 procent hlasů přítomných na valné hromadě. Ta by jí sice umožňovala vytěsnit zhruba 30 procent menšinových akcionářů ČEZ za pro ni poměrně výhodných podmínek, rozuměj poměrně levně. Riskovala by ovšem žaloby a třeba i mezinárodní arbitráže, protože mezi menšinovými akcionáři ČEZ jsou například i významné a finančně silné americké fondy.

Navíc, vzhledem k tomu, že se vládě daří „zalepovat“ svůj dluh i bez zestátnění ČEZ, a vzhledem k tomu, že situace na energetických burzách napříč EU se stabilizovala, se podstoupení rizika spjatého se zestátněním ČEZ jeví jako stále méně adekvátní, ba už jako kontraproduktivní. Tlak veřejnosti na snížení cen elektřiny opadá, přičemž ovšem ta samá veřejnost celkem ochotně splácí vládní dluh skrze inflaci, resp. hlavně takzvanou maržovou inflaci, tedy skrze svoji krotkost ve mzdovém vyjednávání.

^REKLAMA

Dramatický loňský nárůst ziskovosti firem jako ČEZ, Agrofert a mnohých dalších, a tím pádem výrazný nárůst příjmů veřejné kasy z dividend či z daní ze zisku firem, odráží právě takzvanou maržovou inflaci. Firmy těžily z mimořádných okolností války, jejichž dopad často ještě ve spolupráci s vládními i opozičními politiky zveličovaly, takže vystrašená veřejnost byla ochotna tolerovat navýšení cen v obchodech citelně nad rámec objektivního růstu nákladů. Navíc si ve svém úleku veřejnost není stále ani nyní s to říci o adekvátní přidání, čímž marže, tím pádem zisky svých zaměstnavatelů dále zvyšuje.

Vždyť podle průzkumu poradenské společnosti PwC z přelomu roku si letos o přidání plánovalo v Česku říci nejméně lidí ze sledované takřka padesátky zemí. Uvážíme-li, že Česko vykazuje jednu z nejvyšších inflací z těchto zemí a má mezi nimi nejpřehřátější trh práce, jedná se o až neuvěřitelný výsledek a přesvědčivé potvrzení – a to v mezinárodním srovnání – bojácnosti Čechů ve mzdovém vyjednávání.

Češi tolerují vysoké marže firem, kterým tak kvůli tomu narůstá zisk, díky němuž – resp. díky daním a dividend z něj – pak vláda „zalepuje“ svůj dluh. Průběžný schodek státního rozpočtu se v posledních měsících vyvíjí poměrně příznivě a vládě se zřejmě letos nakonec vejde do vytyčeného schodku 295 miliard korun. A ratingová agentura Fitch prognózuje od příštího roku stabilizaci deficitu veřejných financí k HDP na řadu let dopředu. Jiná světově významná ratingová agentura, Standard & Poor’s, letos v říjnu potvrdila Česku hodnocení bonity jeho úvěruschopnosti na stupni „AA-“. Agentura dokonce ponechala beze změny i ratingový výhled, který tudíž nadále zůstává „stabilní“. Celkové hodnocení Českého veřejného dluhu v podání Standard & Poor’s tedy zůstává neměnné už od srpna 2011.

Tak proč by Fialova vláda za takových podmínek – a s tak „poslušným“ národem – měla usilovat o získání kontroly nad cenotvorbou elektřiny a zestátněním ČEZ riskovat střet s armádou právníků toho či onoho (nejen) amerického fondu, kteří rozhodně tak tolerantní a krotcí jako česká veřejnost nebudou?

Autor: Lukáš Kovanda, hlavní ekonom, Trinity Bank