Středa 29. března. Svátek má Taťána.

Když nerosteme, propadáme panice

Náš svět glorifikoval ekonomický růst jako charakteristiku, která nám říká, že všechno je v pořádku a svět je krásný. Pokud rosteme, jsme spokojení. Když stagnujeme, klepeme se strachy. A pokud nastane pokles, vypuká panika. Naše civilizace již neumí snášet cokoliv, co i jenom vzdáleně připomíná snížení ekonomické výkonnosti.

To především vede k tomu, že nejsme ochotni skutečně a důsledně řešit naše hospodářské potíže.

Tištění bankovek bez toho, že tyto peníze mají podklad ve zvýšení produktivity a růstu ekonomické výkonnosti, provozují všechny významné centrální banky na světě. Americký FED tomu říká naprosto geniálně „kvantitativní uvolňování“, jinde mají nádherný výraz „nekonvenční měnová politika“ – ten je oblíbený zvláště v Evropské centrální bance. Ale stejně postupují i v Japonsku a dokonce i v Bank of England. Jako kdyby na problémy vyspělých ekonomik bylo jako lék možné ordinovat další a další tištění různobarevných papírků s jakýmisi nominálními hodnotami.

Těžko říci, jak hromadami peněz zalepit takové problémy, jako je pokles technického náskoku vyspělých ekonomik před zbytkem světa, snížení rozdílů v produktivitě práce mezi špičkou a chvostem a zároveň fakt, že ve vyspělých zemích produktivita roste stejně nebo pomaleji než mzdy, v zemích BRICS a obecně v méně rozvinutých státech je to ale opačně. Produktivita roste rychleji než mzdy, což samozřejmě podporuje konkurenční schopnost. Ve skutečnosti vytištění jakéhokoliv množství peněz nepomůže vyřešit zmíněné reálné potíže vyspělých států ani z té nejmenší části. Spíše vyvolá další ještě méně řešitelné problémy.

Eurozóna a zbytek Evropy (v podstatě bez České republiky) pomalu oslavují konec recese a připravují se na růst ekonomiky. A šéfová Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová varuje před tím, aby centrální banky opustily příliš brzy „nekonvenční měnovou politiku“, což by podle ní mohlo podkopat stabilitu tohoto „křehkého“ růstu. Ale ono to nebude tak žhavé.

Náznaky růstu přicházejí v podstatě především z Německa a z Británie, dále také ze Skandinávie. Nicméně z oblastí, které jsou politicky pevné, stabilní a kde existuje jistá, i když nikoliv rozsáhlá, shoda hlavních politických stran o klíčových otázkách hospodářské politiky. Dobré informace se nyní rodí i ve Španělsku, které uskutečnilo velmi tvrdou rozpočtovou dietu a kde došlo k opravdu razantní změně ekonomických poměrů a vláda dokázala překonat vlny demonstrací. Naopak země nestabilní, s politickými stranami neschopnými vzájemné komunikace, pokračují ve výsledcích spíše špatných a nadále stagnují, popřípadě – jako Česká republika – dále klesají.

Takové období „stále špatně“ zažívá také Francie a není divu, že francouzská šéfová MMF vybízí k dalšímu pokračování nekonvenční měnové politiky, protože Francie nutně potřebuje maskovat fakt, že je hospodářsky dosti vyčerpaná. A není také divu, že právě francouzský prezident Francois Hollande opakuje frázi o konci recese každý den a někdy i dvakrát. Snaží se u svých voličů zahnat strach z toho, že Francie stále více zaostává za zeměmi, které udržely kurz rozpočtových škrtů a stabilizace financí, racionalizace výdajů a konzervativního přístupu k daním.

Každý evropský politik svým voličům někdy slíbil „ekonomický růst a nízkou nezaměstnanost“. A každý jednoho dne došel k tomu, že je sice nutné tyto holuby na střeše slibovat před volbami, ale po nich už jenom obtěžují. Ale vždycky nastane nutnost alespoň markýrovaného plnění slibů. Je tedy potřeba vytisknout nové peníze a za ně postavit další dálnice a železniční koridory. Takový postup umožní ukázat rychlý úspěch – když budeme do ekonomiky pumpovat další a další peníze a vždy se nutně dostaví nějaký růst. Politik podstoupí další zadlužování země raději, než by vysvětloval davům, že situace ekonomiky si vyžaduje razantní řešení. I proto se nám vrací démon kvantitativního uvolňování. A proto jsme ujišťováni, že kráčíme k růstu.

Ve skutečnosti se ale podařilo jenom a pouze zamaskovat pravý stav věcí hromadami nově vytištěných peněz.  To ale znamená, že jednoho dne bude muset přijít opravdové očištění ekonomiky.

Zkrachuje Česká republika?

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

6 komentářů: “Když nerosteme, propadáme panice”

  1. Petr Wagner napsal:

    Muze mi nekdo fundovany vysvetlit jak mohou vedle sebe existovat „statni dluhopisy“ a „kvantitativni uvolnovani“? Prece kdyz si stat (centralni banka) muze vytisknout penize jen tak, tak jaky je duvod pro vydavani statnich dluhopisu?

    • Radek napsal:

      Základem je jakási představa, že centrální banka a vláda jsou dvě nezávislé instituce. A tak zatímco centrální banka (často po dohodě s vládou) tiskne peníze a vrhá je do ekonomiky, vláda vydává dluhopisy (a vrhá je do ekonomiky).

      • chk napsal:

        Když vydává stát dluhopis, je to klasické úvěrování, které může mít význam. V rámci příjmů a výdajů je používá každý stát, je to uplně normální. Krátké dluhové cenné papíry, tzv. pokladniční poukázky, jsou naprosto běžné, protože zabezpečují normální fungování státu v rámci výdajů a příjmů.

        U nákupu dluhopisů centrální bankou jsou rizika taková, že pokud centrální banka toto dělá v neúměrné míře, zvyšuje rozvahu bank. Pokud se ty nové peníze, za které kupuje dluhopisy, dostanou do oběhu, budou způsobovat inflaci. Pokud se bance podaří tyto přebytečné peníze včas stáhnout, nic se neděje. Navíc může ostatním komerčním bankám určovat, kolik z nových peněz může protočit, tedy dát do ekonomiky. A sice stanovením výše povinných rezerv. Čím vyšší rezervy, tím méně peněz pro úvěrování.

        Každopádně ani jeden případ nevede nutně k nějakému fyzickému tištění peněz.

        • Miloslav Šimek napsal:

          Teorie je jedna věc, praxe druhá. Je hodně věcí, které se vymyslely, avšak aplikace do reálného života způsobily spíš více škod než užitku. A to nemluvím o záměrném „nepochopení“. Mimochodem, asi se shodnem, že inflace je dobrá pro vládu. A poslední věc – dogma měřit růst hospodářství přes HDP je … :-) :-)
          Vytěžit opět víc surovin, vyrobit víc tun rudy, hliníku, spotřebovat o něco více MWh energie… vyrobit víc aut než loni… víc víc víc… a víc odpadků, větší znečištění vody, vzduchu… To je výsledek dogma jménem HDP. Země není nafukovací. Třeba to někdo jednou pochopí…

          • Radek napsal:

            Zapomínáte na druhou stránku – víc HDP znamená také víc recyklace, víc investic do životního prostředí… to jen pro vyváženost ;-)

  2. Zavacký napsal:

    Som presvedčený, že Vás neuspokojila ani jedna odpoveď. Vaša otázka je veľmi zaujímavá.Odpoveď naozaj nie je jednoduchá. Poskytnem Vám svoju – heslovitú.

    1.Historické dôvody.
    V histórii málokedy existoval priamy vzťah medzi mocou a peniazmi. Vládcovia si museli mimo daní peniaze požičiavať. Ak sa ich zmocnili, rozmnožovali riedením, dopadlo to zle aj pre ekonomiku aj pre nich.
    2.Právne.
    Aj dnes napr. centr.banku v USA vlastnia súkr.banky. Štát teda nevyrába peniaze sám priamo pre seba. Právne ich vyrába niekto iný.
    3.Psychologické.
    Rozmnožovať peniaze vníma takmer každý ako nelogické zvyšovanie bohatstva.Takže by to nemal robiť ani štát.Napriek tomu sa to deje v celej histórii peňazí.Určitou psychologickou zábranou je práve oddelenie moci od správy peňazí.
    4.(Pseudo)Vedecké.
    Viackrát vznikli teórie, ktoré prehlasovali (prehlasujú), že proces rozmnožovania peňazí ovládli. Štát si teda požičiava takéto peniaze s tým, že ich raz vráti a nedojde k problémom tak, ako mnohokrát v minulosti. Veľký omyl.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *