Bez společného rezolučního mechanismu je přitom problematické i spuštění jednotného bankovního dohledu. ECB před jeho startem musí provést tvrdé zátěžové testy a potřebuje mít v ruce jasná pravidla, jak s těmi, co neprojdou sítem, nakládat.
Plán je zhruba takovýto. Problematickou banku identifikuje ECB. Konkrétní opatření navrhne nově zřízený rezoluční výbor. Jeho plán následně musí schválit Evropská komise, a pokud nebude souhlasit, tak Evropská rada. Domácí stát bude mít právo veta, pokud by plán počítal se zapojením domácích daňových prostředků. Sám o sobě je tento mechanismus poměrně složitý. Hlavní problém ale spočívá samozřejmě v tom, kdo bude krýt náklady na sanaci problematických bank.Počítá se s větším zatížením soukromého sektoru – věřitelů (banky budou muset povinně použít k financování část podřízeného dluhu) a akcionářů. Společných veřejných prostředků, které by rozetnuly vazbu mezi národními vládami a bankami, ale zůstává málo.
Počítá se, se zřízením společného rezolučního fondu, který by se měl ale plnit 10 let a bude v něm pouze 50 mld. eur. Velké státy navíc chtějí mít možnost blokovat uvolnění těchto prostředků. Německo také nesouhlasí s tím, aby byl společný rezoluční fond doplněn prostředky z fondu ESM.
Těžko tedy věřit, že takovýto mechanismus rozetne propojení mezi národními bankami a vládami. Pouze záchrana španělského bankovního systému stála zhruba 50 mld. eur.
Jan Bureš
Hlavní ekonom Ery
