Zvyšování minimální mzdy nic neřeší…

Zvláště, když tentokrát není posun v nejnižší sortě mezd doprovázen obvyklou změnou i v celém systému mezd zaručených, což je jinak standard. Právě ten poslední výjimečný (ne)krok si zaslouží větší pozornost.

Aby to bylo jasnější, je třeba si uvědomit, že normálně se při posunu mzdy minimální pohne také celá pyramida zaručených mezd, což je podle kvalifikace rozdělený systém profesí. A v každé sortě zaměstnání pak má být zaručeno, že kdekoliv v zemi nepobírá zaměstnanec na takovém postu méně, než je pro něj určená zaručená hladina. Občas se to porušuje, mnohdy se to obchází, ale v podstatě to má zajistit, aby s minimální mzdou poskočil nahoru celý systém.

Tak na to tentokrát vláda rezignovala. Minimální mzda je od prvního ledna 17 300 korun (oproti loňským 16 200 Kč, růst je tedy 1100 korun čili 6,8 procenta). Ale zaručené mzdy zůstaly na loňské úrovni. Zda se pohnou nahoru tedy bude věc vyjednávání mezi odbory a zaměstnavateli.

Ostatně ona ta diskuse o minimální mzdě také není tak, že se jednou ráno ministr práce a sociálních věcí probudí, koukne z okna, den se mu líbí, tak zavolá ministru financí a řekne: „Franto, co kdybychom zvýšili minimální mzdu o pětikilo?“ A ten odpoví: „Pepo, neblázni, sluníčko svítí, nebudeme troškaři, přihodíme litr.“

^REKLAMA

Tak takhle to není. Jednají odbory se zaměstnavatelskými a podnikatelskými svazy, dávají svoje návrhy. Odbory nadhodí sumu někde u oběžné dráhy, zaměstnavatelé to naopak drží pěkně při zemi. Logicky se nedohodnou, a tak do věci vstoupí vláda, která nějak rozhodne – obvykle plus mínus vprostředku návrhů, ale trochu blíže zaměstnavatelům. Odboráři křičí, že pracovat za minimální mzdu znamená chudobu (což je tedy principiálně pravda), zaměstnavatelé zase lamentují, že kvůli vyšším nákladům jich mnoho zkrachuje a vzroste nezaměstnanost (to se zatím v podstatě ani jednou nevyplnilo, určitě ne jako trend).

Z principu tedy nutně platí, že nikdo není spokojený a všichni nadávají na vládu.

Inu, nemá to ta vláda snadné. Ale kdyby měla, mohl by tu práci dělat každý.

A teď tedy k otázce: Pomůže zvýšení minimální mzdy něčemu, nebo je to vlastně jedno?

Zvýšení o necelých sedm procent, tedy výrazně méně, než je růst inflace, vlastně pouze kopíruje růst průměrné mzdy. Ostatně je to vidět na grafu. Ve vztahu k průměrné mzdě se mzdové minimum v roce 2022 dostalo na úroveň roku 2020 a setrvá nad 40 procenty. Jinými slovy: I když růst o 1100 korun vypadá dramaticky, tak popravdě se vlastně naprosto nic nestalo. Kodifikace se dostalo vývoji, který už stejně proběhl nebo by proběhl v nejbližší době.

Tváří v tvář tomuto trochu prázdnému kroku si připomeňme hlasy z pravice politické i ekonomické, podle kterých bychom neměli mít minimální mzdu určenou vůbec, protože by měla být nahrazena trhem práce a vyjednáváním o podmínkách smlouvy. Systémově čisté, ale v rámci společností vyspělých zemí trochu nereálné.

Navíc by bylo lepší soustředit se na důležitější věci. Už nějakou dobu minimální mzdu máme (1951) a popravdě ani v socialistické ekonomice a ani v tržním systému po roce 1989 skutečně nemohla a nemůže minimální mzda za systémové chyby české ekonomiky. Nicméně stejně se dá říct, že v podstatě nikdy ničemu nepomáhala – v českém prostředí byla vždy nastavena tak krotce a nízko, že nevytvořila žádný skutečný tlak na růst mezd jako celku. A ani zvýšení od příštího roku nic takového nepřinese.

Takže zaznamenáníhodný je vlastně na celém vládním rozhodnutí jeden skutečně nový detail. Vysloveně člověka při pohledu na graf praští do očí. Vláda Petra Fialy je první středo-pravicovou vládou v našem století, která zvedla poměr minimální mzdy k průměru. Což je zvláště zajímavé vzhledem k tomu, jaké kritice je ze socialistických pozic podrobována.