Pondělí 18. listopadu. Svátek má Romana.

Trochu jiný pohled na mezinárodní arbitráže

Mezinárodní arbitráže většinou provázejí spory o miliardy. Česko v nich přitom nebývá příliš úspěšné. V roce 2013 byla Česká republika podle Konference OSN o obchodu a rozvoji (UNCTAD) nejžalovanější zemí na světě.  Vyplývá to z údajů ohledně žalob podávaných zahraničními investoři na konkrétní země kvůli jejich porušení mezinárodního práva, respektive dohod na ochranu zahraničních investic.

V poslední době se Česká republika cítí silná v kauze Diag Human, která se táhne již osmnáct let. Řadu arbitráží stát již prohrál a nové jsou na obzoru. K mezinárodní arbitráži chce přistoupit Synot Tip senátora Ivo Valenty a spekuluje se také o EMONEY GROUP, vlastníkovi práv k Opencard.

Většina médií se v rámci arbitráží zaměřuje pouze na nemalé částky, které stát buď prohrál, nebo vyhrál. Jak a proč ale vlastně arbitráže vznikají a čím si strany sporu musí projít?

Především je nutné rozlišit arbitráž mezinárodní a domácí. K té přistoupila Škoda Transportation ve sporu s Českými drahami. Rozhodčí soud dal firmě za pravdu a dráhy tak musí zaplatit jednu miliardu korun.

Domácí spory

Na uvedeném příkladu je dobře vidět, že strany mohou svůj spor buď řešit soudní cestou, nebo tzv. rozhodčím řízením. Je samozřejmě nutná dohoda obou stran, většinou uzavřená prostřednictvím tzv. rozhodčí doložky. Rozhodčí řízení nemůže být zahájeno jednostranně. V případě nedohody nezbývá, než vše řešit prostřednictvím příslušných soudů.

Z prohlášení ministra dopravy ve zmíněné kauze by se mohlo zdát, že rozhodčí řízení je pro stát automaticky nevýhodné. To ale není v principu pravda, protože předností rozhodčího řízení je rychlejší průběh, menší důraz na formálnost a větší na materiální stránku rozhodování. Souhrnem také menší náklady na celý průběh sporu.

Rozhodčí řízení jsou poměrně pevnou součástí řešení sporů v celé řadě zemí jak v EU, tak mimo ni. Pro jejich použití je však nezbytná zmíněná dohoda zúčastněných stran.

Mezinárodní spory

Samotné označení „mezinárodní“ je trochu zavádějící, neboť pro mezinárodní subjekty platí stejná pravidla jako pro výše uvedené. Ovšem s určitými výjimkami –  tím zásadním rozdílem jsou arbitráže zahájené na základě smluv o ochraně investic, které byly uzavřeny mezi jednotlivými státy. V případě Česka se jedná například o Německo, USA, Holandsko a další země.

Mezinárodní smlouvy byly uzavírány zejména v devadesátých letech, a to proto, aby se mezinárodní investoři cítili bezpečně v době, kdy nemohli příliš důvěřovat předvídatelnosti právního prostředí tehdy nově se rodícího státu. Uvedené smlouvy mají zajišťovat fyzickým i právnickým osobám pocházejícím ze země, se kterými jsou uzavřeny, spravedlivé zacházení v České republice. Jedná se zejména o přístup ze strany státu. To ovšem nelze zjednodušit jen na vztahy mezi ČR a konkrétním subjektem, týká se to zároveň vztahů mezi daným subjektem a jakýmikoli třetími stranami v ČR, dále pak zásahů státu poškozující práva onoho subjektu nebo naopak absence kroků státu, které mohou někoho poškodit.

Příkladem může být známá arbitráž ČR se CME. Americký majitel TV Nova se dovolával odškodnění, protože nebyla dostatečně chráněna jeho práva jako akcionáře ve společnosti zajišťující vysílání televize Nova.

Podstatné v této věci je zejména to, že stát nikdy nebyl v žádném přímém vztahu se CME, ani s ní neuzavřel žádnou smlouvu, přesto CME mohla využít možností ochrany jejích investic založené na základě smlouvy uzavřené mezi Nizozemím a Českou republikou (respektive ČSFR z roku 1991).

Zde je právě ten podstatný rozdíl – mezinárodní arbitráže jsou umožněny na základě smluv, které uzavřela ČR (či ČSFR) s jiným státem. Ustanovení této smlouvy využívají právnické i fyzické osoby státu, se kterým ČR uzavřela smlouvy bez toho, že by ČR mohla ovlivnit, zdali takovou arbitráž zahájí nebo ne. Pokud ano, může se pouze podřídit znění oné smlouvy a snažit se v zahájené arbitráži uspět. Samozřejmě zbývá také možnost se s druhou stranou dohodnout.

Například smlouva mezi Nizozemím a ČR, uzavřená roku 1991, patřím k těm, které poskytují jednu z nejlepších ochran holandským subjektům ve světě.

Důvodem je především fakt, že smlouva poskytuje poměrně širokou ochranu zaměřenou jak na pohledávky, tak ochranu duševního vlastnictví. Výhodou je zároveň to, že jakékoli ujednání s jiným státem, které poskytuje vyšší ochranu, může být jakýmkoliv subjektem dovoláváno. Zmíněná smlouva se navíc se automaticky prodlužuje každých deset let.

Asi tedy není náhodou, že všechny tři velké arbitráže, které ČR v poslední době prohrála, vedly právě holandské společnosti, jež se dovolaly ochrany dle této smlouvy. Mimochodem jedním ze zažitých omylů je to, že záleží na tom, kdo je vlastníkem poškozené firmy. To je však naprosto nepodstatné – v případě oněch tří arbitráží nebyly konečným vlastníkem holandské společnosti, ale němečtí, američtí, japonští a další investoři.

Arbitráže, které ČR prohrála:

  • Saluka Investments BV[1] – 3,6 mld. Kč
  • CME Czech Republic BV[2] – 10 mld. Kč
  • Eastern Sugar B.V.[3] – 700 mil. Kč

Je tedy zřejmé, že mezinárodní smlouvy o ochraně investic existují proto, aby zajistily, že zájmy konkrétní země (často mylně označované jako veřejný zájem) nepovedou k nespravedlivému chování vůči společnostem, které podnikají v dané zemi. Rozsah ochrany je poměrně široký, neboť má postihnout situace, která nejsou předvídatelné. Z toho důvodu jsou vždy posuzovány mezinárodními arbitry a ne lokálními soudy. Ty totiž mohou být zatíženy zákony vytvořenými na úkor práv či investic konkrétních firem.

Mimochodem stejných výhod využívají společnosti v ČR. Například ČEZ tímto způsobem řeší své problematické investice na Balkáně.



[1] http://www.italaw.com/cases/documents/963

[2] http://www.italaw.com/documents/CME-2003-Final001.pdf

[3] http://www.italaw.com/cases/368

Porušuje Česká republika mezinárodní smlouvy?

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.