Velmi zajímavý názor na příčiny vzniku krize publikoval na svém blogu v roce 2009 profesor Zelený. S mnoha jeho závěry lze více než souhlasit. Podle něj můžeme počátky krize hledat hluboko v minulém století. Neboť součástí Rooseveltovy reakce na „Velkou depresi“ po r. 1929 (která na burze trvala až do r. 1954) bylo založení Fannie Mae (Federal National Mortgage Association) v r. 1938. Cílem této první GSO (government sponsored organization) bylo zpřístupnit bydlení širokým vrstvám Američanů pomocí sekundárního nákupu hypoték z primárních bankovních zdrojů. Jména Fannie Mae a později i Fredie Mac jsou hodna zapamatování.
Aby toho nebylo málo, tak v r. 1977 prosadila Carterova vláda do zákona tzv. Community Reinvestment Act (CRA), který měl pomoci ekonomicky slabým komunitám, jež si nemohly dovolit vlastní bydlení a neměly přístup k půjčkám a hypotékám standardního typu. Následkem toho byly státem podporovány banky, které levnější hypotéky v chudších regionech poskytovaly. Tento mechanismus fungoval za přísné regulace i státního pojištění finančních rizik.
Bohužel však byly tyto regulace, pod heslem větší pomoci sociálně potřebným, odstraněny. Banky byly nuceny uvolnit kritéria a standardy hypoték při nízkých úrokových sazbách (tzv. subprime rates). Strach ze sankcí nutil banky, aby podobné ústupky vyžadovaly i od svých poboček ostatních regionálních úvěrových institucí. Nákaza se začala šířit.
Součástí Clintonovy revize bylo zavedení tzv. sekuritizace hypoték a jejich prodeje jako státem podporovaných obligací (CMO, CDO) investorům domácím i zahraničním. Zástavou byly pozemky a domy, jejichž hodnota historicky pouze stoupala, přičemž nikdo nepředpokládal pokles cen nemovitostí. Zájemců o takto „jištěné“ investice bylo dost, v USA i po celém světě. Přední investiční domy Wall Streetu začaly obchodovat s novými investičními nástroji. Stavební firmy si půjčovaly a stavěly nové domy; banky si půjčovaly a poskytovaly stále levnější úvěry. Spekulativní bublina iracionálního nadšení a ziskuchtivé zaslepenosti se nafoukla téměř přes noc.
Toxické hypotéky vznikaly na běžícím pásu. Nikdo již neverifikoval příjmovou schopnost splácení půjček, hotovost pojistného vkladu nebyla vyžadována, hodnota zástavy nebyla dostatečně zkoumána.
REKLAMA
Finanční krize se po r. 2005 stala nezastavitelnou. Další a další instituce, nespadající ani pod slabé garance CRA, se vrhly na neregulované trhy vydávání, sekuritizace a prodeje toxických hypoték. Lidé bez stálých příjmů a schopnosti splácet dluhy byli vlákáni do nízkoúrokových kontraktů po statisících. Nízký dolar, levné peníze a levné hypotéky přilákaly i zahraniční banky, investory a suverénní fondy.
V r. 2008 spekulativní bublina praskla. Přebytek nových domů, marginálních pozemků a domů v hypotéčních aukcích zaplavily trhy a srazily ceny nemovitostí takřka přes noc. Mnohé nesplacené hypotéky byly vyšší než tržní hodnota nemovitosti. Předčasné vypovídání smluv nabylo kritických rozměrů. Celé globální řetězce prodeje a pojištění investic, založených na toxických hypotékách, spočívaly na iracionálním předpokladu „trvale rostoucích cen nemovitostí“.
Takže pravdu mají v podstatě obě skupiny. Tedy ti co tvrdili, že se jednalo o krizi v důsledku chamtivosti manažerů. Ta hrála při vzniku krize výraznou úlohu, neboť jejich podřízení byli tlačeni ke stále většímu prodeji, který zabezpečil větší ziskovost firem a tím pádem vyšší odměny manažerům. Nicméně zásadní skutečností je trh a prodejní produkt. Pokud politická reprezentace doslova přinutí banky a další finanční instituce prodávat finanční produkty rizikovým skupinám klientů, nebude to trvat dlouho, než to přinese problém. Takže ano, problém je v nedostatečné regulaci. Ovšem je regulace a regulace. Právě uvedený „příkaz“ prodávat rizikovým skupinám, pod praporem sociálna, je příkladem špatné deregulace. Regulace trhu je do určité míry potřeba – jedná se o nastavení podmínek, aby byly pro všechny stejné.
