Komentář: Evropa – neradostný pohled zdola
Evropa má oproti většině zbytku světa nezanedbatelnou výhodu – jádro EU už je na tom tak špatně, že se jeho situace může jen těžko dál zhoršovat, což platí zejména u dvou tradičně klíčových mocností eurozóny, Francie a Německa.
Francie je jejím nejslabším místem a vzhledem k neutuchajícím politickým problémům a nepříznivé úvěrové dynamice se dá očekávat, že se bude současnou krizí přinejlepším „jakžtakž protloukat“. Obavy o francouzskou fiskální stabilitu jsou už takové, že výnos z 10letých francouzských vládních dluhopisů vystoupal v prvních dnech obchodování letošního roku poprvé v historii nad úroveň 10letých řeckých vládních dluhopisů.
Oproti tomu Německo nabízí po volbách, které se mají konat 23. února, značný potenciál ke zlepšení. Otázkou je, do jaké míry tento potenciál naplní. Pravděpodobný nový kancléř, předseda CDU Friedrich Merz, sliboval snížení daní a nemzdových režijních nákladů korporací a zároveň zahájil debatu o výjimkách z pravidel upravujících použití „dluhové brzy“, která již tradičně brání rozsáhlejším fiskálním stimulům, s výjimkou opravdu mimořádných situací a katastrof, jakou byla například pandemie.
Německo podcenilo investice do své digitální i jiné infrastruktury a jeho převažující průmyslový exportní model založený na těžkém průmyslu má značné problémy. Může za to růst cen energetických vstupů způsobený odklonem od levného ruského zemního plynu, zostřující se přímá konkurence Číny a samozřejmě vyhlídky na Trumpova vysoká cla. Země teď potřebuje růst produktivity (zejména prostřednictvím snížení cen energií), deregulaci, větší investice do infrastruktury a podporu inovací, nikoli snahu udržet za každou cenu v chodu starý rozvrzaný průmyslový model, o což se snažil odcházející kancléř Scholz.
Zejména v počátečních fázích však německý comeback patrně nebude příliš výrazný, protože Merz bude po volbách obtížně hledat koaličního partnera. Druhou nejúspěšnější stranou v německých volbách bude totiž pravděpodobně AfD a mainstreamové strany se politické spolupráce s ní zatím štítí. Spojení s SPD nebo Zelenými by patrně vyústilo v polovičatá opatření a skromnější zlepšení výhledů, nikoli v rozsáhlá nová politická opatření, která by přinesla hospodářský boom.
Opravdovou divokou kartou je pro Evropu možnost vydávat eurobondy za účelem financování rozsáhlých nových investic do národní bezpečnosti na úrovni eurozóny. Zpočátku by šlo asi hlavně o prostředky na obranu, ale časem možná i o investice do zajištění dlouhodobých dodávek levnější energie a lepší transevropské infrastruktury a dodavatelských řetězců. Vůdci eurozóny by si měli nastudovat publikaci Maria Draghiho „The Future of European Competitiveness“ (Budoucnost evropské konkurenceschopnosti), která do značné míry napovídá, čím by se měla Evropa řídit.
Autor: John J. Hardy, hlavní makroekonomický stratég Saxo Bank
