Hledání viníků a deštník proti drahotě inflaci stěží porazí

Milton Friedman, americký ekonom a nositel Nobelovy ceny za ekonomii, byl známý svým názorem, že inflace je výsledkem nadměrného množství peněz v oběhu. V knize Svoboda volby čtenář najde mimo jiné příklad inflační epizody z doby dávno minulé, doby komoditních peněz.

Po dvě století byl ve Virginii a sousedních koloniích zákonnou měnou tabák. Těmito komoditními penězi se platilo jídlo, oblečení, stejně jako daně. Anebo jimi ženich vyplatil nevěstu – přinesl „štoček nejlepšího tabáku a vracel se s krásnou a poctivou mladou ženou“. Tabáková měna ovšem skončila inflací.

Jak plantážníci produkovali více a více tabáku, nabídka „peněz“ rostla: „Objevila se inflace, jako vždy, když množství peněz rychle roste rychleji než množství zboží a služeb na trhu,“ popsali manželé Friedmanovi inflační úděl tabákové měny.

Během půl století v koloniální Virginii vzrostly ceny vyjádřené tabákem čtyřicetkrát. Nejvíce nešťastní byli pěstitelé tabáku, za tabák mohli koupit stále méně a méně.

Bezprostřední příčina inflace, inflace je monetárním fenoménem

V knize Svoboda volby zaznívá několik úvah stojících v pozadí cenové nestability. Když množství produkce poroste stejně rychle jako množství peněz, ceny budou stabilní. A když lidé větší část svého bohatství budou uchovávat ve formě peněz, ceny mohou i klesat. A když množství peněz poroste znatelně rychleji než produkce, výsledkem bude vyšší míra inflace.

Za inflaci nemohou marže obchodníků, odbory, které pro zaměstnance vyjednají vyšší mzdy, anebo šejkové, prohlašoval Friedman. Stálou inflaci může jen vyvolat tiskařský lis, který razí bankovky uváděné do oběhu, anebo ti, kteří mají zákonné oprávnění úvěrovat a uvádět do oběhu bezhotovostní peníze. Friedman měl jasno: „…vysoká inflace je vždy a všude monetárním fenoménem.“ A právě to má být nutné k pochopení toho, co je příčinou a co léčením inflace.

^REKLAMA

To, že je toto tvrzení popíráno, je z velké části proto, že snahou zodpovědných je vytvářet kouřovou clonu, kterou se snaží zakrýt vlastní odpovědnost za inflaci. Kouřová clona, odpovědnost, opět úvahy manželů Friedmanových.

Jako příčina inflace 70. let bývá uváděn růst cen ropy. Růst nákladů na energie, a tedy i nákladů na výrobu a distribuci zboží a služeb, byl šok, který se odrazil v nákladech i cenách. K nárůstu nákladů přispěl i růst mezd, začalo se hovořit o mzdově-cenové spirále. Jak rostly ceny, zaměstnanci volali po vyšších mzdách.

Ekonomika rostla, vládla zvýšená poptávka po zboží. Takový růst poptávky vedl ke zvýšení cen. Podle monetarismu ovšem kořenovou příčinou setrvačné a pádivé inflace byla expanzivní peněžní a úvěrová politika, kdy  peněžní zásoba díky uvolněnému úvěrování nepřehlédnutelně rostla. Právě kupní síla spotřebitelů, firem a zadlužujících se vlád vedla k větším útratám, což zase vedlo ke zvýšení cen a tím k zakořeněné inflaci.

Jak roste množství peněz, roste cenová hladina

Inflace je nemoc, která může zničit společnost. Friedmanovi v knize Svoboda volby zmiňují historické epizody hyperinflace, které po první světové válce v Rusku připravily půdu pro komunismus a v Německu pro nacismus. To hyperinflace v Číně po druhé světové válce usnadnila nástup maoismu, variantu marxismu prosazenou čínským vůdcem Mao Ce-tungem. Inflace je o zvyšování množství peněz, jak píší Friedmanovi, během maďarské hyperinflace po druhé světové válce množství peněz rostlo po jeden rok o více než 12 000 procent měsíčně, a ceny rostly ještě rychleji, skoro o 20 000 procent měsíčně.

V knize Svoboda volby opakovaně zaznívá komentář, že „inflace je monetárním fenoménem“. Z historie prý není znám příklad, kdy by stálá inflace trvala déle než po krátká období a nebyla by doprovázena růstem peněžní zásoby. Friedmanovi tvrzení dokládají několika grafy, jak v průběhu 70. let v pěti různých zemích různým tempem rostlo množství peněz na jednotku produktu a ve značné korelaci s tím souběžně rostl i spotřebitelských cenový index.

V různých zemích byl růst cen různě strmý, a tomu odpovídal i růst cenové hladiny. Z pěti příkladů uvedených v knize nejvíce inflace úřadovala v Brazílii a nejméně v Německu. Svižnou inflaci zažily Spojené státy, Japonsko a Velká Británie. Doba, kdy měny v různých zemích byly svázány zlatým standardem, skončily a s tím skončila situace, kdy se inflace díky kurzovému režimu importovala.

Právě pětice grafů má být argumentem vyvracejícím, že rozšířená vysvětlení inflace hledající viníky a fackovací panáky se mýlí. V pěti srovnávaných zemích zastávaly odbory vyjednávající o mzdách různý význam. Obchodníci v zemích, kde byla inflace v 70. letech více svižnější, stěží byli chamtivější než obchodníci v zemích, kde byla inflace umírněnější. Friedmanovi byli neúprosní, míra inflace korelovala s mírou růstu peněžní zásoby.

Příčinou vyšší inflace byla monetární politika v té které zemi: „Zatímco Japonsko a Velká Británie vykazovaly roční míru inflace ve výši 30ti procentní nebo ještě více počátkem 70. let, když inflace ve Spojených státech dosahovala asi 10 procent a v Německu byla pod úrovní 5 procent.“

Inflace je prostě světovým fenoménem v tom slova smyslu, že se vyskytuje v mnoha zemích ve stejnou dobu, stejně jako vysoké vládní výdaje a velké vládní deficity.

Vládní deficity a nákladové tlaky jako příčina inflace

Deficity vlády mohou přispět k inflaci, pokud zvyšují množství peněz v oběhu a způsobují nerovnováhu v poptávce a nabídce.

Když vláda utrácí více, než vybere na daních a ostatních příjmech, musí se zadlužovat a vydávat dluhopisy, aby financovala své výdaje. Pokud tyto dluhopisy financuje bankovní systém emisí nových peněz, zvyšuje se množství peněz v oběhu, což přispívá k inflaci. Když peněžní a úvěrová politika umožní, aby banky za nově emitované peníze nakupovaly vládní dluhopisy, je to zdroj inflace.

To růst cen ropy je jednorázový skok s jednorázovým efektem. „Pět let po ropném šoku v roce 1973, se inflace snížila, jak v Německu, tak i v Japonsku,“ poznamenali Friedmanovi. V Německu se inflace snížila ze 7 procent ročně na méně než 5 procent, v Japonsku z více než 30 procent na méně než 5 procent.  Ve Spojených státech byla inflace na vrcholu rok po ropném šoku, kdy činila si 12 procent a snížila se na 5 procent v roce 1976. V roce 1979 vyskočila na 13 procent.

^REKLAMA

Ropné šoky byly v 70. letech dva, první v roce 1973, a druhý v roce 1979. Zasáhly všechny země, a více například Německo a Japonsko, země plně závislé na dovozu ropy. Přesto si v omezování inflace tyto země vedly lépe než Spojené státy, na importu ropy závislé jen z poloviny. A vedly si lépe než Velká Británie, která byla významným producentem ropy.

Ropné šoky podle jednoho pohledu na věc souvisí s inflací v tom smyslu, že náklady na ropu mají výrazný dopad na výrobní náklady a spotřebitelské ceny. Když se cena ropy zvýší, náklady na výrobu a dopravu zboží a služeb se zvyšují. Tyto náklady se nakonec přenášejí na ceny pro spotřebitele, což přispívá k inflaci.

Pohled jiný, odpovídající pohledu Friedmana, tvrdí, že takový šok je jednorázovou záležitostí. Setrvalá a zakořeněná inflace je především peněžním fenoménem. Prostě množství peněz roste rychleji než produkce. Když vládní výdaje rostou a chybná fiskální a monetární politika umožňuje zvýšené vládní výdaje financovat zvýšením množství peněz, výsledkem byla, je a bude inflace a cenová nestabilita.

Friedmanovi ve Svobodě volby neopomenuli zmínit, že financování vládních výdajů zvýšeným množstvím peněz je pro politiky atraktivní. Mohou prospívat svým voličům, aniž by museli hlasovat o vyšších daních. Vyšší výdaje zaplatí „tištění peněz“, výpůjčka od bankovního systému.

Pokud centrální banka svůj úkol ovlivňovat množství peněz v oběhu jen proklamuje, výsledkem je inflace a všudypřítomné výkyvy. Jak v míře růstu množství peněz, tak výkyvy v úrokových sazbách. „Kam až sahá paměť, vládcové – ať už králové, císařové nebo parlamenty – měli tendenci uchylovat se ke zvyšování množství peněz, aby získali zdroje pro vedení války, stavbu monumentů nebo pro jiné účely. Často tomu podlehli. Kdykoli podlehli, vzápětí následovala inflace.“ 

Friedmanův lék na inflaci

„Inflace je monetární fenomén, který vyplývá z rychlejšího nárůstu množství peněz v oběhu než růstu výroby,“ psali manželé Friedmanovi v roce 1980 v knize Svoboda volby. Devátá kapitola knihy je věnována právě inflaci, nese název „Lék na inflaci“.

„Na inflaci je pouze jeden lék – „nižší míra růstu množství peněz v oběhu“, zní jeden z pěti závěrů kapitoly. Zaznívá také to, že aby se inflace projevila, může to trvat roky. A jeden z pěti závěrů vyslovuje, že se nelze vyhnout nepříjemným vedlejším účinkům léčení inflace.

Pokud by centrální banka udržela přiměřené množství peněz v oběhu, inflace by byla minimalizována. Friedman byl známým kritikem inflace a zastáncem monetarismu. S tím souvisí úvahy a představy, že monetaristická „pravidla“ by stanovila, jakým způsobem se má množství peněz oběhu na základě určených indikátorů zvyšovat nebo snižovat. To by umožnilo vytvořit jasnou a předvídatelnou monetární politiku, která by minimalizovala inflaci.

Friedmanův přístup byl o použití „monetárních pravidel“, která by nahradila diskreční a aktivistická rozhodnutí centrálních bank. Jako lék na inflaci Friedman navrhoval, aby centrální banky pečlivě sledovaly množství peněz v oběhu. Centrální banky se mají ve své  peněžní a úvěrové politice vyhýbat vytváření příliš mnoha peněz, inflaci. Stejně tak se mají vyhýbat přílišnému omezování peněžního oběhu, škrtit růst.

Centrální banky a inflační zkušenosti

Bohatství neurčují peníze, ale vynalézavost ve využití zdrojů, struktura hospodářské a politické organizace. Právě v reakci na inflační zkušenosti 70. let minulého století vznikl úzus, že centrální banky mají pracovat nezávisle na politických vlivech. Ke slovu se dostal monetarismus, alternativa k tradiční keynesiánské teorii, která zdůrazňovala význam vládních zásahů a regulace.

„Zákonné platidlo znamená, že vláda přijme kusy papíru jako protihodnotu na dluhy a daně a že soudy je budou považovat za vyrovnání protihodnoty dluhů vyjádřených v dolarech,“ zaznívá v knize Svoboda volby. Oním kusem papíru se samozřejmě myslí dolarová bankovka, „kus papíru“, který lze vyměnit za jisté množství potravin, oblečení nebo jiného zboží. V české měnové zóně máme bankovky korunové a dnes svou vlastní míru inflace, která v porovnání s jinými zeměmi trhá rekordy.

V inflačních dobách roste oběžná rychlost peněz, jak peníze přestávají být uchovatelem hodnoty, leckdo se snaží získané peníze rychleji vydat za cosi, co lépe uchová hodnotu. Lidé bankovky v platbách přijímají prostě proto, že věří, že stejně je přijmou i další lidé. Lidé peníze drží, pokud věří, že jsou a budou uchovatelem hodnoty. To ale v době dvouciferné inflace až tak neplatí, dnešní inflační zkušenost, ve které tuzemská inflace trhá rekordy, se zcela jistě vepíše do dějin.

V knize manželů Friedmanových zaznívá jako příklad historické inflační zkušenost peripetie s kontinentálním dolarem z 18. století. Šlo o inflační peníze z doby americké války za nezávislost, vedení války bylo financováno inflací – potřebné peníze se prostě natiskly.

Co se týká historických zkušeností s inflací, v češtině máme pořekadlo – „stojí to za zlámanou grešli“. Pochází z konce 18. století, kdy byly obíhající grešle z drahokovu doplněny grešlemi z mědi, kovu levnějšího. Inflace byla, je a bude monetární jev.

ČTĚTE VÍCE O ZLÁMANÝCH GREŠLÍCH