Čtvrtek 23. listopadu. Svátek má Klement.

První zrada papírových peněz

Jak je možné, že si za císařství mohl prostý selský lid dovolit zapalovat dýmky penězi? A jakou vzácnost dával kmotříček při křtu nemluvňátku do vínku? A kam se poděly na českém území tehdy obíhající stříbrné peníze? Proč o něčem špatném říkáme, že to „stojí za zlámanou grešli“?

Všechny tyto otázky souvisí s první inflační epizodou znehodnocení kupní síly papírových peněz, ke které došlo na našem území. Nápad Marie Terezie (1717–1780) opřít měnu o emisi nekrytých papírových peněz skončil o padesát let později státním bankrotem a měnovou reformou. 

První papírové peníze u nás

Psal se rok 1756 a rakouská vláda hledala zdroj financování války proti Prusku a snaze ve znehodnocení kupní síly měny. Císařský výnos z roku 1762 tak Vídeňské městské bance (Wiener Stadtbanco) povolil na území rakouské monarchie vydávání papírových peněz. Bankocetle (z německého Banco-Zettel), měly být dočasným platidlem a přechodným řešením – předpokládalo se, že po vítězné válce bude následovat měnová reforma, která zajistí nápravu měny. I tak v oběhu zůstaly půl století, až v důsledku jejich inflačního znehodnocení musela nastoupit měnová reforma.

V první emisi bankocetlí byly tyto peníze vydávány v nominální hodnotě pěti, deseti a dvacet pět zlatých guldenů; o nějaký ten rok později se tiskly již bankocetle s nominálními hodnotami padesát, sto i více guldenů. Bankocetle bylo možné investovat do vládních dluhopisů v minimální hodnotě 100 gouldenů nabízejících 5% roční zúročení. Zatímco zpočátku bylo nařízeno, že bankocetle mají tvořit maximálně 1/3  všech finančních aktiv v oběhu, později už vládní moc povolila ½ všech finančních aktiv. Nakonec se limit zrušil úplně.

Jan Pulkrábek ve Zpravodaji Bystřicko I/2012 citoval dobový zápis dokládající, jak mince z drahokovu mizely z oběhu:  „V r. 1843 bylo přemnoho stříbrných peněz, totiž dvacetníků a tolarů mezi lidstvem v oběhu, kteréžto stříbro se v následujících letech vždy víc a více se málilo neb ztrácelo z obchodu, až posléze docela zmizelo z oběhu a jedině bankonotky a i menší papírové peníze, které se od státu ohledem pro drobení a dodání na vyšší bankonoty tlačit nechat musily, v oběhu ostaly. Stříbrný peníz byl zřídka spatřen a cena stříbra tak vystoupila, že za sto zlatých v stříbrných dvacetnících 120, 130 až i 145 zl. v bankonotkách se platit musilo, přec však k dostání nebylo, neb lid papírových peněz málo si vážil; pročež kdo mohl, ten stříbro schovával a ani se s ním prozradit nechtěl, jedině že sem a tam některý kmotříček při křtu je nemluvňátku do vínku daroval jako vzácnost velikou na památku.“
    

Obrázek 1: První papírové peníze na našem území, tzv.bankocetle, vydané v roce 1762. Padělání bylo mnohem jednodušší než zfalšování ražených mincí – k použití bankocetlí panovala nedůvěra, stříbro se schovávalo do slamníků.

bankocetle

Zdroj: google.cz, výsledek vyhledávání „bankocetle“

Následovaly válečné rozbroje císařství s Tureckem, s revoluční Francií a napoleonské války. Výdaje na armádu rostly a s nimi i objem vydaných bankocetlí – peníze se tiskly ve velkém. Deficity veřejných financí a válečné reparace znamenající odliv drahokovu do zahraničí pak vedly k další a další emisi bankocetlí s doprovodnými efekty v podobě cenové inflace. Napoleonské války pak Rakousko na přelomu 18. a 19. století přivedly do finanční krize, kapitál v podobě drahokovu začal prchat mimo území monarchie. V roce 1797 byla zastavena směnitelnost bankocetlí za kov, což byl krok k zavedení jejich nuceného oběhu. Stanovený směnný poměr bankocetlí a mincí z drahokovu v oběhu se udržet nepodařilo, špatné inflační peníze zase jednou vytlačily peníze kvalitnější.  Aby byly obíhající mince doplněny, bylo jako měnového kovu v rostoucí míře použito mědi a jiných náhražek. Vydávány byly měděné grešle – odtud pořekadlo „stojí to za zlámanou grešli“.

Obrázek 2: Měděné grešle vytlačovaly z oběhu stříbrné groše, špatné peníze vytlačily z oběhu peníze dobré – je přece raději schovat stříbrný groš než měděnou grešli.

bankocetle2

Zdroj: google.cz, výsledek vyhledávání „měděná grešle“

Vlivem napoleonských válek se habsburská monarchie natolik finančně vyčerpala, že se císař František I. (1768–1835) snažil děravou pokladnu sanovat poplatky inkasovanými při přepuncování veškerých předmětů z drahých kovů. K nucenému přepuncování došlo na základě patentu ze srpna 1806 platného pro všechny předlitavské země. Opatření nepomohlo a tak v roce 1809 následovalo nařízení k odvodu veškerých stříbrných předmětů, jako byly lžíce, svícny, medaile, apod., mincovním úřadům k roztavení, výměnou za papírové peníze. V roce 1810 již bylo použití bankocetlí ve styku občan – stát zakázáno, daně bylo možné platit jen ve stříbrných mincích.

Státní bankrot a měnová reforma

V roce 1811 rakouské císařství vyhlásilo státní bankrot. Vyšel tzv. Wallisův patent a cena bankocetlí stanovena při výměně za měnu konvenční (tj. stříbro) na pětinu nominální hodnoty – nastoupila devalvace měny. A tak dobový zápis Jiřího Vrbase v pamětní knize Písečné může hovořit o tom, že byl „publicírován patent“, který zrušil císařské bankocetle – „A to v takové tajnosti přišly, že o tom žádný nic nevěděl, ani páni, ani ze sprostného lidu, (…). A od té hodiny ve všech bankocetlech jenom pátý díl platili.“ Kupní síla bankocetlí se vypařila, hodnota bankocetlí byla snížena na pětinu a bankocetle nahrazeny směnnými listy – tzv. šajny – ve směnném poměru 5:1. Ve stejném poměru byly devalvovány i měděné mince. Kronika obce Oldřichov o tom píše takto: „Státní bankrot, který vypuknul po osudném finančním patentu z 20. února 1811, přinesl velkou hospodářskou nouzi. Bankocetle, které tehdy byly v oběhu, byly sníženy na pětinu své původní hodnoty a později vyměněny „výměnné stvrzenky“ (pozdější vídeňská měna). Tisíce lidí přišlo na žebrotu. Následek nešťastného státního bankrotu bylo, že v oběhu nebyly téměř žádné peníze a potraviny nezvykle podražily.“ V pamětech Bludova se píše, že se tradovalo nahromadění tolika „papírových peněz mezi selským lidem, že chasníci jdoucí z trhu si bankocetlemi zapalovali dýmky.“

Vedle toho bylo stanoveno, že všechny starší závazky musejí být spláceny podle hodnoty peněz v době, kdy vznikly, pochopitelně v šajnech. To postihlo zejména chudší společenské vrstvy. Utrpěli všichni, kteří disponovali větší hotovostí, pokud ji v předstihu nevyměnili za cizí měnu, zahraniční obligace, případně neinvestovali do nemovitostí. Nová měna byla opět nekrytá, ale byl vysloven oficiální závazek, že objem náhradních a nových platidel nebude navýšen, a že se jejich hodnota nebude dodatečně upravovat. Bankocetle nahrazovaly také papírové šajny (německy Einlösungsschein); jedny papírové peníze (bankocetle) byly vyměňovány za jiné papírové peníze (šajny). Když nemáme ani tušení, říkáme, že „nemáme ani šajn“. Přitom „šajn“ byl platidlem, které po státním bankrotu způsobeném napoleonskými válkami na počátku devatenáctého století vydalo Rakousko-Uhersko. I když toto platidlo bylo dávno zapomenuto, zbylo nám po něm alespoň sousloví.

Obrázek 3: Jeden rakousko-uherský šajn (z německého Schein = stvrzenka) jako papírové neplnohodnotné a ničím nekryté peníze.

bankocetle3

Zdroj: Darabanth Auction House

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.