Sobota 24. června. Svátek má Jan.

Hledání finančního perpetua mobile

Penze Petr Bukač 14.07.2011 | 16:19 11 komentářů

Reformy důchodového systému a systému veřejného zdravotního pojištění se pohybují v bludném kruhu. Široká veřejnost stále nemá jasnou představu o tom, jak oba systémy fungují, proč je nezbytné je změnit a co jejich změny přinesou. Opozice slibuje, že po volbách reformy přinejmenším zčásti zruší a zavede vlastní model. Trochu to připomíná hledání finančního perpetua mobile.

V průběžném systému se na důchod nespoří

Fatální chybou je především nevysvětlení rozdílu mezi průběžným a fondovým systémem financování. Většina občanů má dojem, že si platbou sociálního a zdravotního pojištění „předplácejí“ své budoucí nároky na výplatu důchodu a čerpání bezplatné zdravotní péče. Vše je obsaženo ve větě, která v různých obměnách zaznívá téměř ve všech diskuzích: „Celý život jsem si platil(a) na důchod /resp. zdravotní péči/, a teď mám jít do důchodu později a dostávat méně /resp. platit u doktora/? To ani náhodou!

Vysvětlení je přitom jednoduché. Průběžné financování funguje tak, že ekonomicky aktivní občané ze svých příjmů odvodem sociálního a zdravotního pojištění přispívají do systémů, z nichž se vyplácejí dávky ekonomicky neaktivním občanům (mj. starobní důchody) a je financováno poskytování zdravotní péče. Vybrané finanční prostředky se po přerozdělení hned spotřebovávají. Současní pracující solidárně financují současné důchodce a nemocné. Žádné své budoucí nároky si tedy plátci do systémů fakticky nepředplácí.

Výhled do budoucna: Vyšší odvody, nižší důchody

Oba systémy, důchodový a veřejného zdravotního pojištění, mají mnoho společného. Jejich hlavním společným rysem je, že jsou založeny na solidaritě – pracujících s důchodci, zdravých s nemocnými. Princip solidarity v těchto systémech ale nestojí jen na altruismu a lásce k bližnímu. Velmi důležitou roli hraje reciprocita, tj. očekávání těch, kteří do systémů přispívají, že z nich budou moci v případě potřeby čerpat. Jinými slovy: pokud se dnes vzdám části svých příjmů ve prospěch jiných, očekávám, že jednou se zase jiní postarají o mě.

Reciprocita průběžně financovaných sociálních systémů je ovšem značně nabourávána demografickým vývojem. V důsledku stárnutí populace totiž počet těch, kteří ze systémů čerpají, roste, zatímco počet těch, kteří do nich přispívají, klesá. V nedeficitním průběžném systému přitom lze přerozdělovat a vyplácet vždy jenom tolik prostředků, kolik do něj vstupuje. Nezbývá tedy než postupně zvyšovat příspěvky plátců a snižovat čerpání příjemců. Je jasné, že ani jedněm se takovýto postup zamlouvat nebude.

Do důchodu později

Jedním z opatření, která mohou přispět k řešení narůstajícího rozporu mezi příjmy a výdaji důchodového systému, je navyšování věku pro přiznání starobního důchodu. Jeho elegance spočívá jednak v tom, že nerovnováhu zmírňuje na příjmové a částečně i na výdajové straně, jednak že se uplatní postupně a v dosti vzdálené budoucnosti, kterou většina lidí příliš neřeší. Krom toho je zde i „spravedlivé“ zdůvodnění prodlužováním délky života. Lidé budou žít déle a doba, po kterou si budou moci užívat důchodu, se jim nezkrátí, ale jen posune.

Otázkou je, nakolik bude zmíněné opatření účinné. Prodlužující se střední délka života (naděje dožití) sice v demografických statistikách vypadá přesvědčivě, ale zároveň neznamená pomalejší stárnutí. Vyšší věk v řadě profesí přinese nižší produktivitu práce a vyšší nemocnost. Zajímavý je v tomto směru například indikátor Eurostatu nazvaný zdravá délka života (Healthy Life Years) vyjadřující průměrný počet zbývajících let života, které osoba v daném věku prožije v dobrém zdraví, tj. bez zdravotního omezení.

Problémem nejsou jen důchody

Negativní demografický vývoj je obvykle zmiňován jen v souvislosti s nezbytností důchodové reformy. Velké riziko ale představuje především pro stabilitu stávajícího systému veřejného zdravotního pojištění, a to na jeho příjmové i výdajové straně. Na rozdíl od systému  sociálního (důchodového) zabezpečení zde nebude problémy činit pokles počtu těch, kteří do systému přispívají, a nárůst počtu těch, kteří z něj čerpají. Dramatický pokles příjmů a nárůst výdajů zdravotním pojišťovnám způsobí změna věkové struktury jejich pojištěnců.

Lidé v produktivním věku odvádějí do systému veřejného zdravotního pojištění podstatně více, než z něj čerpají. V případě starých lidí je to naopak. Částky, které za osoby bez vlastních příjmů, tedy mj. i za důchodce, zdravotním pojišťovnám odvádí stát, představují jen zlomek výdajů na zdravotní péči o ně. Zvýšení plateb za státní pojištěnce by přineslo navýšení schodku státního rozpočtu a tedy nejspíš i zvýšení daní. Snížení výdajů na zdravotní péči by se jistě odrazilo ve snížení její kvality a dostupnosti. Obojí je politicky neprůchodné.

Cca 80 % z výdajů na zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění připadá na občany, za které hradí pojistné stát. Platby státu za tyto pojištěnce přitom v roce 2008 představovaly jen necelých 23 % příjmů zdravotních pojišťoven. 

Zdroj:
Otevřený dopis ČLK předsedovi vlády a ministrovi financí z 15. 9. 2009

Prosazování reforem je politickou sebevraždou

Zátěž plátců nelze zvyšovat neomezeně. Lidé nejsou včely, aby bez reptání do úmoru pracovali ve prospěch celku. Příliš velké daně a odvody na sociální a zdravotní pojištění  působí nemotivačně, tlumí ekonomickou aktivitu a mohou způsobit její částečný přesun do sféry šedé ekonomiky anebo do zahraničí. Zároveň ale také nelze příliš snižovat důchody a úroveň zdravotní péče. Mimo jiné i proto, že občané v důchodovém a předdůchodovém věku budou tvořit stále početnější skupinu voličů.

Mají-li parametrické změny průběžně financovaných systémů odvrátit jejich budoucí nestabilitu, musí být provedeny včas a s dostatečnou razancí. Nepříjemné je, že prakticky jakákoliv snahy o stabilizaci důchodového systému a systému veřejného zdravotního pojištění, tedy směřující k navýšení jejich příjmů a snížení výdajů, jsou nepopulární a jejich prosazení je krajně obtížné. Pro parlamentní opozici i odbory vždy představují ideální příležitost, jak na kritice reformních opatření získat politické body.

Hledání dodatečných zdrojů

Průběžný systém financování sociálních systémů je ve své stávající podobě neudržitelný a jeho změny obtížné. Pomoci by mohly dodatečné zdroje financování – například vytvoření účelového státního fondu, z něhož by bylo možno v budoucnu čerpat. V Norsku do takového fondu plyne část výnosů z těžby ropy a zemního plynu. V Česku bohužel takové možnosti nemáme. Asi jediným významným zdrojem pro naplnění fondu budoucnosti  se mohly stát privatizační příjmy, kdyby ale nebyly spotřebovány v rámci státního rozpočtu.

Řešením zapeklité situace má být podle vládního návrhu důchodové reformy částečný přechod k fondovému financování a s ním související sjednocení sazeb DPH. Otázkou je, nakolik bude tento krok účinný, když s ním opozice hrubě nesouhlasí. V případě systému veřejného zdravotního pojištění se reformní snahy tak daleko zatím nedostaly. Pouhý náznak, že by do financování zdravotní péče mohly být více zapojeny soukromé zdroje občanů (ostatně jak je tomu ve většině vyspělých zemí), ovšem také vyvolal bouři nesouhlasu.

Fondové financování je velkou neznámou

Zapojení fondového financování vychází z předpokladu, že dodatečným zdrojem budou kapitálové výnosy dosažené investováním prostředků shromažďovaných fondy. Až do finanční krize v roce 2008 o správnosti této teze nikdo příliš nepochyboval. Dnes je tomu ale jinak. Na dlouhodobou výnosnost řady investičních nástrojů, které byly před třemi lety považovány za bezpečné, by si nyní nikdo zodpovědný nevsadil. O tom, jak se situace na finančních a kapitálových trzích bude vyvíjet dál, lze jenom spekulovat.

Dalším, opět poněkud diskutabilním předpokladem úspěšného zapojení fondového financování je garance, že aktiva spravovaná fondy nakonec nezmizí na soukromých účtech v některé exotické zemi nebo třeba po vzoru Maďarska v bezedném státním rozpočtu. Obojí se v Česku rozhodně nedá vyloučit. Nezanedbatelná rizika přináší vyvedení části příspěvků z průběžného systému do fondů, způsob úhrady transformačních nákladů a budoucích provozních nákladů fondové části důchodového systému.

Souhlasíte s "neomezeným" zvyšováním věku odchodu do důchodu?

Nahrávání ... Nahrávání ...

11 komentářů: “Hledání finančního perpetua mobile”

  1. kolja napsal:

    Nejpočetnější věkové skupiny obyvatel v ČR jsou v současnosti 55 – 65 letí (narození po 2. sv válce, nyní již v důchodu nebo těsně před ním) a 30 – 40 letí (jejich děti). Druhá skupina bude hlavním zdrojem příjmů pro průběžný systém v následujících cca 30 letech (pokud je nezasáhne významně dlouhodobá nezaměstnanost). Musí si připravit zdroje na svůj důchod sami, protože nepovili jako celek více dětí a ty děti co se jim narodili nedokáží financovat ze svých příjmů (resp. daní a sociálních odvodů) každý 2 slušné důchody.

  2. Honza napsal:

    Myslím, že mělo v článku zaznít i to, že fondový (ani žádný jiný) systém přesouvání peněz na důchody neřeší negativní důsledky špatného demografického vývoje, i když si to spousta ekonomů myslí. V tom ideálním případě, kdy se nic nerozkrade, nevytuneluje, nepřevede na řecké dluhopisy atd… to dopadne v případě fondového systému tak, že budeme mít spoustu nominálně bohatých starců, jenže se o ně nebude mít kdo starat (bude málo mladých), takže velmi stoupne cena lidské práce, takže se ti starci budou mít špatně. V případě průběžného systému zůstane práce levná, ale budou velmi malé důchody (málo mladých bude platit důchodové „pojištění“). Je to prašť jako uhoď. Výhody a nevýhody obou systémů jsou v jiných věcech.

    • Radek napsal:

      Do značné míry máte pravdu. Je tu ale jeden velký rozdíl – průběžný systém je citlivý především na lokální stárnutí populace, kdežto fondový systém je citlivý především na globální stárnutí populace.

      • Honza napsal:

        Podle mě hodně záleží na tom, jak ten fond investuje a jak bude důchodce utrácet. Pokud obojí globálně (např. zahraniční dluhopisy a důchodce bude chtít po vzoru svých německých kolegů létat na Kanáry), tak s Vámi 100% souhlasím. Pokud lokálně (např. fond koupí české dluhopisy a důchodce za to bude chtít koupit nadstandard v pečovateláku), tak je ten fondový systém na lokální stárnutí úplně stejně citlivý, jako ten průběžný.

        • Radek napsal:

          Máte pravdu v té části investic. Ovšem pokud budu mít kupříkladu akcie čínských firem, které vyrábějí, budu si moci dovolit i pečovatelský dům v Česku.

          • Honza napsal:

            Nesouhlasím. Když tu bude milion staroušků s hodnotnými čínskými akciemi a jedna poslední pečovatelka (schválně to říkám v extrému, aby to vyniklo), tak se postará jen o těch cca deset nejbohatších. Těch zbylých 999 990 bude muset utrácet globálně. Nezachrání je ani to, že budou mít „skutečné“ peníze, za které si budo moci dovolit jinde ve světě nakoupit spoustu věcí. Budou muset třeba odletět na stáří do Číny. Nebo svými penězmi přitáhnout mladou generaci z ciziny, ale to už by pak zase nebyla demografická krize.

            • Radek napsal:

              Nevcházím až do takovýchto extrémů. Mířím do ne zcela katastrofické situace, kdy když bude byť jen 20 % produktivního obyvatelstva, může průmysl klidně zůstat v Číně a o penzisty se má kdo postarat (samozřejmě záleží také na znalostní a odbornostní struktuře produktivních, ale to už by bylo spíš na osobní rozmluvu než „chatování“ v diskusi). Těch faktorů, na kterých závisí, je prostě hodně moc :-).

              • Honza napsal:

                No, částečně jste mě přesvědčil. Ale je to taková zvláštní představa: země, kde se nic pořádného nevyrábí, kam se všechno, co jde dovézt, dováží a kde většina pracujících přímo či nepřímo opečovává své starce, a která žije z jejích čínských akcií.

                • Radek napsal:

                  Dá se to srovnat s takovým Lucemburskem ve větším: Lucembursko stojí na finančnictví (jeden obor), jinak se tam „nic pořádného nevyrábí“ a naprostá většina se dováží.

    • chk napsal:

      fondovy system ma mj. za ucel donutit mlade, aby si odkladali alespon cast prostredku na stari, o kterou budou mit mensi duchod nez soucasni duchodci. Aby doslo k udrzeni prubehoveho systemu, bude muset dojit ke snizeni procentuelniho pomeru duchodu k prumerne mzde. Budouci duchod totiz bude doslova jen na preziti. Je totiz velky problem donutit hloupe, line a neprizpusobive, aby mysleli na duchod. Proto byl puvodni navr na povinne sporeni.

      • Honza napsal:

        Jenže právě to spoření (v domácí měně, dluhopisech atd…) na důchod jako pojistka proti selhání průběžného systému v důsledku očekávané demografické krize smysl příliš nemá. jak jsem se snažil vysvětlit ve svém původním příspěvku. Spíš má smysl, aby ten budoucí důchodce se připravil na stáří tak, aby od státu nic moc nepotřeboval. Třeba vlastní bydlení bez velkých pravidelných nákladů, dobře vychované děti, nějaký pravidelný zdroj peněz, který nezničí inflace (napadá mě malá vodní elektrárna) atd. České dluhopisy ve fondu budou bezcenné, pokud ty nebudou mladí pracující lidé, za ty si toho moc nekoupí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.