Čtvrtek 19. září. Svátek má Zita.

Gernot Griebling: Bankovní unie je dobré řešení

Byznys model mnoha bank v zemích periferie dnes vypadá tak, že jsou refinancovány prostřednictvím levných peněz od ECB a za tyto prostředky pak nakupují dluhopisy země, kde působí. Je tak pro ně jednodušší investovat do poměrně bezpečných vládních dluhopisů, než dávat peníze do ekonomiky prostřednictvím úvěrů společnostem a domácnostem, což ale v dlouhodobém horizontu není udržitelná situace, říká Gernot Griebling, hlavní analytik německé LBBW v rozhovoru pro Investujeme.cz.

Jak se situace v Evropě změnila za poslední rok a půl od posledního rozhovoru pro Investujeme.cz?

Situace se určitě změnila. Když jsem tady byl posledně, na jaře minulého roku, měli jsme velké pochyby o tom, jestli euro vůbec dokáže přežít, nebo se eurozóna rozdělí na několik menších částí. Tyto pochybnosti a nejistota dnes podle mě nejsou vůbec na pořadu dne.

Určitě není všechno tak, jako bychom si to představovali, ale situace a směřování ekonomiky se určitě změnily. Jedním z důvodů jsou kroky ECB, která slíbila, že bude dělat všechno pro to, aby zachovala eurozónu v celku. Pak zde byly záchranné fondy, EFSF a ESM, které prováděly financování zemí, které nebyly schopny financovat své vlastní zájmy na finančních trzích za rozumných podmínek, resp. při rozumných sazbách.

Dosáhli jsme také určitých fundamentálních zlepšení. Jako příklad mohou posloužit deficity běžných účtů. Konkrétně ve Španělsku, kde deficit běžného účtu dosahoval až 10 % HDP, což byl jeden z důvodů nestability, se podařilo snížit tento deficit až na nulu. Nejúspěšnější zemí v tomto měřítku je nicméně Irsko, kterému se podařilo dostat do přebytku.

Tohle jsou tedy podstatná zlepšení, která můžeme v současné době sledovat. Patří mezi ně také snižování mzdových nákladů, čímž se země snaží zvyšovat svou konkurenceschopnost. Konkrétně se to daří v Portugalsku nebo Španělsku, na druhou stranu Francie nebo Itálie na tom v současné době nejsou tak dobře.

Ale určitě se najdou také negativa, která nedovolují ekonomům být úplně v klidu.

Ano, jak jsem zmínil, musím přiznat, že není všechno tak pozitivní. Jedním z nejožehavějších problémů v EU je dnes nezaměstnanost, například ve Španělsku nebo v Řecku, kde se míra nezaměstnanosti pohybuje nad 20% hranicí.

Dalším problémem, s nímž se musíme dnes vypořádat, je veřejný dluh. V Itálii dosahuje až 130 % HDP, v Řecku je to například 170 % HDP, ve Španělsku kolem 100 %. Damoklovým mečem, který visí nad těmito zeměmi z pohledu trhů, je otázka, jestli je tento vývoj dlouhodobě udržitelný. Odpověď je ano, ale pouze v případě, že se zemím podaří opustit teritorium recese a vrátit se k růstu reálného HDP alespoň kolem 2 % ročně, a pak dosáhnout přebytky v primárním rozpočtu. Pak se dá říci, že jde o dlouhodobě udržitelné hodnoty.

Co by se stalo, kdyby se to nepovedlo?

Kdyby se těmto zemím nepodařilo vrátit k růstu, resp. by dosahovaly příliš nízkého růstu, kolem 0,5 % HDP ročně, je těžké garantovat udržitelnost veřejného dluhu. Takže bych to shrnul asi tak, že je vidět určité fundamentální pokroky, ale je ještě mnoho věcí, které je potřeba udělat, abychom mohli říct, že je všechno pod kontrolou.

Co by podle vás měly země, kterých se tyto zmiňované problémy týkají, měly udělat pro to, aby se jejich situace zlepšila, resp. stabilizovala a aby dospěly k požadovanému růstu HDP?

Rozdělil bych to do dvou skupin. První jsou problémy v bankovním sektoru, které bychom neměli podceňovat, zejména v zemích periferie. Jedním z řešení tohoto problému je v současnosti myšlenka bankovní unie. ECB tak převezme dohled nad velkými bankami, přičemž největší výzvou je dnes rozhodnutí, kdo převezme odpovědnost za to, které banky na současnou situaci doplatí, které budou rekapitalizovány a kdo za to všechno zaplatí účet. Podle mě má tato bankovní unie dva hlavní cíle. Prvním cílem je omezit spojení mezi státem a bankovním systémem. Slabé banky je potřeba rekapitalizovat, ozdravit a osamostatnit, abychom se opět neoctili v situaci, jako je Island – malá země s extrémně velkými bankami – nebo v poslední době Kypr. Toto je velmi důležité a je potřeba to udělat pořádně, což ale bude hodně složité.

Druhým cílem je najít způsob, jak ukončit působení bank, které jsou insolventní a nemají kvalitní byznys model, nedosahují požadovaných výsledků a jsou podkapitalizované. Kdybychom pokračovali takovým způsobem, jako doposud, mohlo by se stát, že bychom se dočkali v Evropě podobné situace, jako nastala v Japonsku. Myslím si, že mnoho lidí si uvědomuje, že hrozba ztracené dekády, jako tomu bylo v Japonsku, je velká a je potřeba se takovému scénáři vyhnout.

A je možné vyřešit dnešní problémy způsobem, jakým na to šly skandinávské země? Oni zkrátka nezachraňovali banky, ale zachraňovali bankovní systém a trvání tamních krizí bylo kratší, než tomu bylo ve zmiňovaném Japonsku. Bylo to sice rezolutní řešení, ale fungovalo to, na rozdíl od dneška, kdy se zachraňují banky, které by se mohly nechat zkrachovat.

Ano, souhlasím, že to bylo rychlé řešení, ale je to poměrně složitá otázka, kterou si dnes ekonomové kladou: bylo správným rozhodnutím zachraňovat banky po krizi? Dnes je velmi těžké to hodnotit, ale myslím, že zde je určitý rozdíl mezi bankovními krizemi ve Skandinávii, které jste zmiňoval a krizí, kterou jsme měli v letech 2009 a 2010. Dnešní krize v Eurozóně a Velké Británii je krizí důvěry. Kdybych já byl politikem, nebo centrálním bankéřem, také bych nebyl zastáncem toho, aby padl celý trh. Pokud se podíváme do nedávné historie, tak vidíme, že pouze krach jedné velké investiční banky vedl k tomu, že finanční trhy prakticky úplně zamrzly. Banky nebyly schopné refinancovat samy sebe, společnosti nebyly schopny získat peníze od bank a výsledkem byla prakticky největší recese od konce druhé světové války v Evropě. Pokud by ale došlo ke krachu dalších bank, je těžké říci, jestli by došlo k obnovení důvěry a celého bankovního systému, bylo to hodně velké riziko. Je pravdou, že dnes se naopak snažíme za každou cenu udržet při životě instituce, které nejsou schopny samotné přežít, ale například v USA se regulátor nebál uzavřít více než 500 bank od dob, kdy zkrachovala banka Lehman Brothers. A při pohledu na akciový trh a výnosy amerických bank si musíte všimnout, že banky v USA jsou dnes mnohem silnější, než ty v Evropě.

V USA to tedy jde a v Evropě ne?

Je nutné poznamenat, že bez funkčního bankovního systému nejste schopni financovat další rozvoj. Byznys model mnoha bank v zemích periferie dnes vypadá tak, že jsou refinancovány prostřednictvím levných peněz od ECB a za tyto prostředky pak nakupují dluhopisy země, kde působí. Je tak pro ně jednodušší investovat do poměrně bezpečných vládních dluhopisů, než dávat peníze do ekonomiky prostřednictvím úvěrů společnostem a domácnostem, což ale v dlouhodobém horizontu není udržitelná situace. To je dnes podle mého názoru nejzávažnější problém v Evropě.

Velmi důležité pro budoucí rozvoj je pak nutnost udělat v jednotlivých zemích strukturální změny, aby byly trhy více flexibilní a aby bylo opětovně dosaženo konkurenceschopnosti. Dobrým příkladem jsou Portugalsko a Španělsko, kde k tomu pomalu dochází, naopak Francie nebo Itálie na tom stále nejsou dostatečně dobře a například na Německo hodně ztrácejí. Je to v jejich silách, ale neprokazují dostatečnou vůli k tomu, aby se jim to v brzké době podařilo.

A v čem je podle vás problém? Je to v politicích, kteří nejsou schopni dělat nepopulární opatření, nebo je to zkrátka v lidech, kteří jsou, zejména v zemích periferie, příliš pohodlní na to, aby si uvědomili, že je potřeba něco změnit?

Bohužel asi máte pravdu. Musím říct, že jsou zde určité problémy v některých zemích, jako je Itálie, kde je to právě politický problém, resp. problém korupce, která je právě v Itálii poměrně ožehavým tématem a se samotnými lidmi úzce souvisí. Takže politika a korupce jsou nejdůležitějším problémem, který ovlivňuje efektivitu vedení země.

Souhlasím s vámi v tom, že lidé v některých jihoevropských zemích, a teď se nechci nikoho osobně dotknout, mají tendenci zaujímat odmítavý postoj k tlaku, který na ně vyvíjí trh a nutnosti udělat změny. V anglosaských zemích lidé tento tlak a potřebu změn snášejí mnohem lépe, dokáží se lépe přizpůsobit, ale v jihoevropských zemích je spíše tendence zachovat stávající stav a vlastně zabránit rozvoji konkurence. Uvedu můj oblíbený příklad. Transport dvaceti tun zboží ze Soluně do Atén je mnohem dražší, možná až dvojnásobně, než transport dvaceti tun toho samého tovaru z Hamburku do Atén. Jak je to možné, když vzdálenost z Hamburku do Atén je mnohem větší než ze Soluně? Podobné příklady mimochodem můžeme najít také v Itálii. Důvodem je budování překážek vůči soutěži, konkurenci a regulaci. Určité zájmové skupiny se zkrátka snaží dělat překážky za pomoci politiků a korupce, aby mohly vydělávat na mnohem vyšších poplatcích, než by tomu bylo při normálním fungování trhů, a tím se zbavují konkurence.

To ale nemůže trvat věčně?

Samozřejmě to nemůže fungovat dlouhodobě a důsledky pak nese celá společnost. Někdo na tom samozřejmě vydělá, ale celek trpí a to je špatně. Já jsem měl vždy rád úplně jinou mentalitu lidí v zemích, které vstoupily do EU v roce 2004, jako jsou ČR, SR, nebo Polsko. I zde vždy byly určité problémy s korupcí, ale lidé a jejich mentalita je jiná, než v zemích jižní Evropy, kde jsou zkrátka výše zmíněné problémy příliš velké, v dlouhém horizontu to nemůže fungovat a škody jsou příliš velké.

Přesuňme se teď k jinému tématu, které je dnes poměrně hodně diskutované, a tím je bankovní unie.  Podle vás je to jedno z řešení, které může vyřešit problém s bankovním systémem v Evropě. Je možné, že právě tyto rozdíly, které stály za současnými problémy v EU, budou stát i při přijímání bankovní unie? Některé země mohou mít problémy s přijímáním nových regulací apod. 

Hlavní myšlenkou bankovní unie je přebrání odpovědnosti místním regulátorům a autoritám a předat je evropské centrální bance. Může to pak ulehčit rozhodování při přijímání některých nepopulárních rozhodnutí, které národní banky nemusí být ochotny přijmout. Nemohu vám dát stoprocentní odpověď na to, jestli budou všechny cíle bankovní unie přijaty podle plánu a jsem skeptický v tom, jestli se podaří dosáhnout kompletního oddělení státu a bank, jak jsem o tom mluvil dříve. Ale doufám, že se podaří zmiňované rekapitalizování bank, které mohou fungovat ne pomocí peněz od daňových poplatníků, ale od držitelů dluhopisů a akcionářů. A také uzavření bank, které nemají budoucnost, protože to by v rámci jednotlivých zemí asi nebylo možné.

Je pouze otázkou, jestli to skutečně bude fungovat. Ještě bych se ale vrátil k řešení krize. V USA a některých jiných zemích se to dělá tiskem peněz, v Evropě jsou na pořadu dne spíše úsporná opatření a škrty. Ani jedna možnost se zatím neukázala jako rychlá a efektivní, která má podle vás lepší budoucnost?

Pokud jde o USA, byly zde umožněny strukturální změny, které se v Evropě daří dělat s rozdílnými úspěchy. V USA se také podařilo lépe reagovat na některé specifické problémy. Dobrým příkladem jsou zmiňované banky – v USA již bylo uzavřeno několik stovek bank, přičemž v Evropě tomu tak není. To je určitě dobrý příklad řešení krizové situace v USA, z něhož bychom se mohli v Evropě učit, a USA jsou v tomto směru určitě před námi.

Pokud bych ale měl hodnotit jednání a kroky americké centrální banky, určitě bych nebyl nakloněn stejnému způsobu řešení zde v Evropě. Tisk peněz ze strany centrální banky bude mít v budoucnu nemalé následky, i když dnes není lehké říct, kdy a jak se to projeví. Zatím se zdá, že fungují, protože dolar je stabilní a úrokové sazby jsou nízké, i když zadluženost roste nad 100 % HDP. ECB bych však stejný přístup nedoporučoval.  

Co se týče tisku peněz, někteří ekonomové se obávají, že kromě USA je to velký problém také v Asii, konkrétně v Japonsku, které se nijak nechystá omezovat svou verzi kvantitativního uvolňování, nebo v Číně, kde hrozí splasknutí realitní bubliny. Je možné, že další světová krize přijde z Asie?

Nepopírám, že Asie má své problémy. V Japonsku je to zejména dramatické stárnutí populace a deflace. Nová vláda se snaží bojovat s deflací pomocí opatření centrální banky, přičemž jediným úspěchem může být oslabení jenu, a nemyslím si, že souboj s klesajícími cenami tímto způsobem vyhraje. Myslím si však, že Japonsko nebude mít problém s dluhy, i když jeho veřejný dluh je vyšší, než v Řecku nebo Itálii, protože většina dluhu je doma a země je zároveň také jedním z největších věřitelů a má velké devizové rezervy.

Pokud jde o Čínu, podle mě největším problémem je zde velmi velký objem soukromých dluhů v bankách, zejména když tento objem porovnáme s HDP země. V podobné situaci se nachází také například Kypr nebo Irsko, což je zřejmé také z přiloženého grafu.

gernot-griebling-rozhovor

Zdroj: LBBW

Znamená to, že nové investice a projekty jsou financovány prostřednictvím bank více, než by bylo zdrávo, objem úvěrů vzhledem k HDP a rozvinutosti ekonomiky Číny je příliš vysoký. Podle údajů z grafu by měl být poměr úvěrů k HDP na hlavu kolem 65 %, ale dnes je to 134 %. Problémem v Číně je rovněž poměrně velká netransparentnost, kdy se v mnoha případech nemůžeme spoléhat na údaje, které země poskytuje navenek a je těžké je interpretovat.

Děkuji za rozhovor

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.