Sobota 24. června. Svátek má Jan.

Dluhy se platit nemusí? aneb „Trvale udržitelný rozvoj“

V souvislosti se zadlužením mnoha států se stále více skloňuje slovo „šetřit“. Slovo šetřit působí na mnoho lidí jako červený hadr na býka, neboť jsou přesvědčeni, že stát je tady od toho, aby nějakým způsobem řídil ekonomiku a napravoval „chyby ekonomických cyklů“. Někdy se tomu říká trvale udržitelný rozvoj.

Myšlenka státních zásahů do ekonomiky přišla poprvé po velké světové krizi (New Deal), která devastovala svět ve třicátých letech minulého století. Jako první přišel s ucelenou ekonomickou teorií „vymazání ekonomických cyklů a trvalého růstu“ John Maynard Keynes. Podle jeho představ, velmi zjednodušeně řečeno, měly vlády v době propadu ekonomiky svými zásahy nahradit výpadek výdajů firem a tím stimulovat ekonomiku k opětovnému růstu.

„Politická elita“ se takového nápadu velmi ráda ujala, neboť jí dával do rukou další moc a oni se stali opětovně důležitějšími.

V politice jsou často obhajovány schodky veřejných rozpočtů „srozumitelnými argumenty“ tak, aby je volič snadno přijal a především jim naprosto uvěřil. Původní Keynesovi myšlenky však zásluhou vylepšení politiků dostaly nový rozměr.

Praxe prováděná politiky mnohdy vede k tomu, že je takto systematicky financována dlouhodobá neschopnost snížit výdaje nebo najít nové příjmy. A tak je schodkové financování i v době, kdy ekonomika roste.

(Pro příklad nemusíme chodit daleko, stačí se podívat na chování tuzemských vlád v době bezprecedentního světového ekonomického růstu, kdy byly státní rozpočty stále schodkové a dokonce nárůst schodků byl vydáván za pokles zadlužení – použit byl „ukazatel“ poměr dluhů k HDP – i když dluhy měřeno v absolutní výši stále v poklidu stoupaly, vlivem růstu HDP opticky vypadalo, jako by byly stále nižší.)

To přináší pak o to větší problémy v době ekonomické recese, jak můžeme být svědky v současnosti. Zadlužení státu dopadne s velkou pravděpodobností tak, že státy zřejmě nezaplatí své půjčky (případně je „zaplatí“ prostřednictvím vysoké inflace – znehodnocení měny) a nesplní sliby, které daly lidem v oblasti zdravotního a sociálního zabezpečení.

Daleko k této situaci v současnosti nemají v Řecku, kde to vypadá, že budou nuceni restrukturalizovat svůj dluh. Pro ilustraci jak taková restrukturalizace v praxi vypadá, se můžeme podívat do Argentiny, která v posledních dvaceti letech minulého století si státní bankrot odbyla dvakrát.

Jak státní dluhy zaplatit? Jednou z možností je změnit chování politiků, ale to je takřka nereálné. V současnosti snad neexistuje stát, který by měl přebytkový rozpočet. Druhou cestou je použití inflace, to však umožní, aby inflace zničila příjmy pracujících a zvedla daně. Jediný způsob, který státy znají, jak zvýšit příliv peněz do rozpočtu, je zvyšování daní, tisknutí dalších peněz (názorný příklad vidíme v tzv. kvantitativním uvolňování v USA) a vypůjčování si dalších peněz, případně nezaplacení účtů. Je ovšem naprosto jasné, že to vyvolá další finanční problémy, jimž by se ovšem dalo vyhnout, kdyby se nejprve řešily předcházející problémy.

Mantrou, především v politických kruzích se stalo přesvědčení, že vývoj HDP je jakousi vizitkou jejich dobré nebo špatné práce. Pokud jsou politické reprezentace vyspělých společností ve své budoucnosti do určité míry závislé na údajích, které statistické systémy poskytují voličům, tedy v dané souvislosti na výsledcích HDP, pak pochopitelně musí dojít k logickému závěru, že je dobré a pro příští volební úspěch do značné míry potřebné, podporovat růst spotřeby domácností, a to bez ohledu na opravdovou zdravost a potřebnost takového růstu.

Ale k čemu si dělat starosti s nějakým dluhem? Nejlépe je, když je tak velký, že se nedá zaplatit. Případně pak poukazovat na jiné státy, které jsou zadluženy ještě více s dovětkem, když mohou oni, proč ne my. To je široce rozšířený omyl mezi lidmi.

Ano, existuje mnoho států, jejichž dluhy jsou mnohem vyšší než v případě České republiky. Ale absolutní výše dluhu není všechno. Z pohledu věřitele je důležité především to, jak jsou země schopny a ochotny své závazky plnit. I když může mít ČR menší zadlužení než např. Japonsko (poměr dluhu k výši HDP je nejvyšší na světě), tak věřitelé budou více věřit, že své závazky splatí Japonsku a ne ČR.

Vraťme se ještě k šetření. Existují jedinci, kteří uznávají (alespoň nějaký pokrok), že se šetřit musí. Ale když má šetření zasáhnout je, ihned je oheň na střeše. Brání se především tím, že by se neměl státní a veřejné rozpočty tolik rozkrádat. S tím se nedá než souhlasit. To by mělo být na prvním místě v každém případě. Otázkou ale zůstává, jak přinutit politiky a s nimi spřátelené podnikatele k tomu, aby tak nečinili? Můžeme si vzít příklad z Číny? Tam jsou za korupci vysoké tresty, přesto se ji nepodařilo vymítit.

Další z možností je snížení prostředků, se kterými by mohli politici hospodařit. Ale proti tomu je zase většina lidí, neboť to znamená ono šetření a snížení daní. Dostáváme se tedy do začarovaného kruhu, ze kterého není úniku. Alespoň v českých podmínkách.

Představa, že můžeme nechat politiky rozhodovat o značných částkách a oni je nebudou rozkrádat, je iluzorní. Politici nejsou nic jiného, než obraz svých voličů. Nejsou o nic lepší ani horší. Chovají se ke svěřeným penězům tak, jak byli naučeni. A když už se objeví v politice někdo, kdo umí peníze spravovat a vydělat, tak voliči dají pro jistotu přednost profesionálnímu odboráři, který slíbí, že se nikde šetřit nebude. Pak je pravděpodobnost jakýchkoli pozitivních změn v limitě se blížící nule.

Budou předčasné volby?

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

7 komentářů: “Dluhy se platit nemusí? aneb „Trvale udržitelný rozvoj“”

  1. pozorovatel napsal:

    je všem jasné, že skrytá inflace u nás již dosahuje kritických hodnot,je jen otázkou času, kdy se zlomí podpora výrobě potravin. Současný tlak na výdaje rodin se zvyšuje a brzy bude na maximu. Vše tak směřuje plnou parou k sociálnímu otřesu, který bude mít podobu pádu vlády a znehodnocení české měny.Bohužel nikdo nemůže předvídat další vývoj, ale myslím, že jednoznačně povede k zavedení eura za dramatických okolností. V každém případě dojde k velkému okradení občanů tohoto státu se všemi důsledky !

  2. bflmpsvz napsal:

    > své závazky splatí Japonsku a ne ČR.

    spíš splatí Japonsko, než Japonsku, ne?

  3. bflmpsvz napsal:

    KenesovY myšlenky!!

  4. Miloslav Šimek napsal:

    Hezký matematický závěr 🙂 Kdybych si měl tipnout na šance naší země, že uteče z dluhové pasti, použil bych stejný výraz.

    Správa majetku (což řízení státu bezesporu je) by se mělo hodnotit po účetní stránce jako ve firmě. S tím rozdílem, že prioritou by nebylo dosahování zisku, od toho je podnikatelský, soukromý sektor, ale udržení nezáporného výsledku. JEDINĚ pak by měli papaláši nárok na odměny nad rámec – třeba průměrné mzdy. Podle výsledku nějaký bonus, záporný výsledek – žádný bonus + finanční odpovědnost za škody.

    Pan Nečas tady předvádí silácké řeči, jak by vláda vymáhala škodu ze stávky do poslední koruny.

    „Pane premiére – vy (vláda) také nám (daňovým poplatníkům) zaplatíte škody, které vzniknou z vašeho jednání co by vlády této země?“ A že těch kauz už je. A nebudeme to házet na někoho neznámého, že? Vláda je jen jedna, kdo, co – to si vyřešte mezi sebou, ale zaplaťte!

    • Radek napsal:

      Nezáporné hospodaření státu -> bonusy. To je dobrý nápad, ovšem v prvé řadě by bylo nutné přejít z „účetnictví“ státního rozpočtu na klasické účetnictví s odpisy. Jinak by se k tomu politici postavili dost možná tak, že by aktuální státní majetek nechali zchátrat a vznikal by místo explicitního státního dluhu implicitní vnitřní dluh.
      (to je jen nástřel)

      • Jan Dvořák napsal:

        Jasně, přejít na klasické podvojné účetnictví podle IAS. To bychom se divili…

        • chk napsal:

          podobny napady bych honzo cekal spis od jinych nez od tebe. ty sam urcite vis, ze to je nesmysl, a jeste vetsi ptakovina je plat podle hospodareni.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.