CZK/€ 25.200 +0,18%

CZK/$ 23.143 +0,22%

CZK/£ 29.467 +0,04%

CZK/CHF 26.168 -0,02%

Text: Daniel Kuchta

02. 12. 2009

19 komentářů

Povede zvyšování státního dluhu k bankrotu?

 


 

Česká Bankovní asociace včera prezentovala společně se čtyřmi autory analýzu s názvem Růst státního dluhu – rizika pro ekonomiku, podniky, občany i finanční sektor. Autory analýzy jsou Luděk Niedermayer, bývalý viceguvernér České národní banky (ČNB) a v současnosti vedoucí oddělení Consulting ve společnosti Deloitte, David Marek, hlavní ekonom Patria Finance, Pavel Mertlík, hlavní ekonom Raiffeisenbank a Pavel Sobíšek, hlavní ekonom Unicredit bank.

Problém státního dluhu není žádnou novinkou, ale jak zaznělo na prezentaci, běžní lidé si tento problém začnou uvědomovat až tehdy, když se projeví na fungování jejich zaměstnavatelů a oni se octnou mimo zaměstnání. Do té doby většina lidí spíše poslouchá sliby o tom, co a jakým způsobem nám stát zaplatí, pomůže, ulehčí atd. Již málokdo si uvědomí, že sliby něco stojí a nakonec většinu těch jeho rozházených peněz zaplatíme z vlastní kapsy. Málokdo si pokládá otázku, co nám stát dává vzhledem k tomu, co mu my platíme.

O tom ale zpráva není. Není o nezájmu lidí, ale o nezájmu a neodpovědnosti státu a jeho představitelů. Problém totiž není v samotném dluhu a jeho výši, ale v rychlosti jeho růstu. Až dnes, v době zpomalení ekonomického růstu, je totiž zřejmé, jak krátkozraké bylo v minulých letech nemyslet na snižování schodku státního rozpočtu a vytvořit tak lepší výchozí pozici pro případ recese.

I když ČR není v porovnání s jinými zeměmi výrazně horší, neřešení problémů, jako je penzijní reforma a zdravotní systém společně s nepříznivým demografickým vývojem nejsou dobrým odrazovým pro řešení problémů veřejných financí.

V mínusu od vzniku ČR

Vláda je v deficitu od roku 1994. Od té doby nebyl vládní sektor ani jednou v přebytku a to vede ke zvyšování státního dluhu. Do roku 2003 vládní dluh vzhledem k HDP dosáhl úrovně 30 %, což vydrželo (a to i v letech s rekordním růstem HDP) až do minulého roku. Krizové roky 2009 a 2010 pak povedou k nárůstu až na 40 % HDP.

Ještě předtím, než se autoři analýzy pustili do možných následků případných řešení situace, se podívali na strukturu veřejného dluhu. Zde je asi nutné připomenout jen to, že na výdajové straně je problémem vysoký podíl mandatorních a kvazimandatorních výdajů (nejvíce výdaje na sociální transfery, platby státu do zdravotního pojištění, příspěvky do rozpočtu EU, výdaje Ministerstva obrany a mzdy ve státním sektoru), což omezuje manévrovací schopnost Ministerstva financí a posouvá zodpovědnost na zákonodárnou moc. Ne příliš ideální je rovněž velká citlivost výdajů na ekonomické cykly (měly by být spíše acyklické).

REKLAMA

Další otázkou, kterou je potřeba řešit co nejdříve, jsou dopady stárnutí populace a s tím spojený růst výdajů na důchody a zdravotní péči. Výsledkem je buď nárůst dluhu vůči na 205 % DPH, nebo reformy které si zase vyžádají vysoké transformační náklady.

Problematickou se ukazuje také příjmová strana státního rozpočtu (i přes očekávaná specifika u jednotlivých zemí). Zde se počítá s určitou cykličností, což dokazuje i minulý vývoj. Ve srovnání s EU se pohybuje daňová kvóta v ČR (předpoklad na rok 2009 je 33 %) pod průměrem (vážený průměr kolem 40 %), není však ani zdaleka nejnižší.

Jako příliš vysoké se ukazují daně z příjmu právnických osob (DPPO), jejichž podíl na celkových daních je oproti průměru EU více než dvojnásobný. To bohužel příliš zvyšuje cykličnost příjmů do státního rozpočtu (k září klesl výběr DPPO meziročně kumultivně o 36,3 %, celkově klesl daňový výběr o 9,4 %). Společně s Francií má ČR také nejvyšší podíl příspěvků na sociální pojištění. Podíl majetkových daní je zase oproti průměru EU extrémně nízký. 

Vzhledem k vyrovnávání příjmové a výdajové strany se naskýtá možnost zvyšování daní, to však má svá omezení a rizika. Zvyšování daní totiž snižuje konkurenceschopnost, což platí zejména pro ekonomiku, jakou je ta naše – malá, poměrně nevyspělá ekonomika s vysokou závislostí na zahraničních investicích. V této souvislosti je také potřeba si uvědomit, že právě sousední země na podobné úrovni mají daňové zatížení stejné, nebo nižší, než je u nás.

Kdo bude financovat státní dluh?

Problémem současné situace není ani tak samotný vysoký dluh státu, ale spíše rychlost, jakým se zvyšuje a rizika z toho vyplývající. Jedním z největších rizik do budoucna zůstávají likvidita a udržitelnost státních financí. Pokud bychom počítali roční schodek rozpočtu 150 miliard korun a výši dluhu jeden bilion korun s průměrnou splatností kolem 5 let, bude činit poptávka státu ročně 350 miliard korun, což je skoro jedna miliarda denně.

REKLAMA

Nutnost upisovat nové dluhopisy a zvyšující se nabídka zvyšuje náklady státu, protože bude muset investorům nabídnout vyšší úroky (dojde také ke zvýšení rizikové prémie). Může tak dojít k tomu, že náklady na platby úroků ze státního dluhu mohou vzrůst z 1,2 % HDP na 2 % HDP, což v hodnotách z roku 2009 znamená nárůst ze 42 miliard na 70 miliard korun.

Co se týče financování státního dluhu, je z více než 95 % financován státními dluhopisy. Dvě třetiny dluhopisů drží momentálně domácí finanční instituce (z toho banky 37,1 % a pojišťovny a penzijní fondy 25 %) a zahraniční investoři (27,5 %, polovinu z toho tvoří eurobondy).

Z hlediska příštího vývoje jsou jistotou nákupy dluhopisů ze strany penzijních fondů a pojišťoven, i když růst poptávky z jejich strany se nejspíše zpomalí. Domácnosti jsou sice zajímavou cílovou skupinou pro státní dluhopisy vzhledem k jejich aktivům a podílu na státním dluhu, ale i zdvojnásobení jejich podílu bude mít na celkový objem dluhopisů jen minimální dopad.

A i kdyby se drobní investoři rozhodli investovat do státních dluhopisů, mohlo by to nakonec vést k tomu, že výrazně klesne poptávky po dluhopisech ze strany podílových fondů, které pravděpodobně přijdou o klienty.

Pro stát jsou peníze domácností a jejich podíl na dluhu zajímavé a snaží se toho využít emisí dluhopisů pro občany. Ale nabídnout drobným investorům dluhopis s poměrně nízkým pevným výnosem s velmi dlouhou dobou splatnosti mi od státu přijde trochu nezodpovědné a vypočítavé. Budou to pro stát příliš levné peníze.

REKLAMA

Banky jsou specifickou skupinou a je nutné připomenout, že stát na ně při plánovaných emisích státních dluhopisů skutečně spoléhá. Jejich zdroje ale nejsou neomezené a určitě nepřistoupí k tomu, aby kvůli dluhopisům opomínaly své klienty. I když za určitých okolností i takový scénář je možný, což by však mělo neblahý důsledek na další vývoj ekonomiky, zejména na podnikatelský sektor.

Doplatit mohou zejména firmy

Zvýšení nabídky státních dluhopisů by mohlo vést ke zvýšení úroků a tím i zdražení a nižší dostupnosti úvěrů. Banky totiž mohou přistoupit k tomu, že díky vyšším úrokům ze státních dluhopisů omezí půjčky podnikatelům a firmám. To omezuje jejich investice například do vývoje, což zase může mít vliv na zpomalování ekonomiky, a tak se můžeme pohybovat v zakletém kruhu. Růst nominálních úrokových sazeb v korunách pak může vést také k tomu, že klienti bank budou považovat za levnější půjčovat si v cizích měnách. Jak to může dopadnout, jsme viděli nedávno například v Maďarsku.

Na druhou stranu bude docházet také ke zvyšování úroků v bankách, což může mít pozitivní vliv na úspory obyvatelstva. Negativně pak bude na obyvatele působit pravděpodobné zdražení hypoték.

Existují zde však i další rizika, která mohou mít omezující vliv na poptávku bank po státních dluhopisech a tím zvýšení nákladů ze strany státu. Omezujícím faktorem pro nákup státních dluhopisů ze strany bank mohou být některá regulatorní opatření, která mohou brát v úvahu situaci omezené likvidity na dluhopisovém trhu po vypuknutí krize (čímž se i státní dluhopisy mohly stát rizikovou investicí).

Další, kdo může vstoupit do rozhodování domácích bank o koupi státních dluhopisů, jsou mateřské mezinárodní finanční skupiny. Ty mají mnohdy rating lepší než ČR a mohou brát větší nakoupené objemy domácích státních dluhopisů jako koncentrační riziko.

Omezení domácích zdrojů na financování může řešit zájem zahraničních investorů. Zde však může být rizikem emise dluhopisů v zahraniční měně. V tomto případě vstupují do hry dodatečné náklady na zajištění proti měnovému riziku, což by zase vedlo k přesouvání nákladů na ČNB (při zapojení jejích devizových rezerv). V neposlední řadě tak mohou mít zajišťovací operace neblahý vliv na směnný kurz, což může opět negativně působit na ekonomiku. Ta je totiž díky vysokému podílu exportu na vývoji kurzu hodně závislá.

I když z výše uvedeného to zatím nevypadá, že by se česká ekonomika řítila do bankrotové propasti, je jasné, že neřešení fiskální situace může vést v budoucnu k velkým problémům. Pozitivním aspektem této iniciativy, na jejíž základě vznikla zmiňovaná zpráva, je snaha mluvit o problému, o němž se sice zmiňují všechny média, ale řešení se vždy pohybují buď v teoretické rovině, nebo „jsou příliš složitá, aby se dala aplikovat jednoduchou cestou“ apod. Rizikem je ale právě toto odkládání problému do doby, kdy už bude pozdě.

Snaha současné dočasné vlády o redukci schodku státního rozpočtu je tak skutečně jen světlou a krátkodobou výjimkou, která je pravděpodobně daná právě zřejmou dočasností jejího trvání.

Loading

Vstoupit do diskuze 19 komentářů

Zdroj a více informací: CII750.cz



Diskuze k článku

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna, vyžadované informace jsou označeny hvězdičkou.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

 
 
 

 
  • hm

    2 prosince, 2009

    ˇžádný státní krach nehrozí ale buď vysoká inflace s řízeného tisknutí peněz (již se děje) nebo měnová reforma:
    Jak vypadala ta v roce 1953 kdy se také stát zbavil dluhů, úryvek z dnešního článku na penize.cz:
    Číslice 5 přitom v měnové reformě roku 1953 hrála velmi podstatnou roli. Kupříkladu výměna hotovosti na osobu se provedla v poměru 5:1, tedy pět starých korun za jednu novou. Tento kurz ale platil jen pro třísetkorunovou hotovost. Vše nad tři stovky se vyměnilo v poměru 50:1. V poměru 5:1 se například přepočetly i všechny platy, důchody a stipendia. Maloobchodní ceny se stanovily centrálně a byly přibližně pětinové. V poměru 5:1 se přepočítaly vklady na knížkách závodního spoření, spoření žáků a laureátů státních cen.
    Pamatujete si ještě na poslední papírovou pětikorunu?
    Ano
    Ne
    Počet hlasů:8
    Ostatní vklady měly ale daleko horší přepočet, čím byly vyšší, tím dostali střadatelé méně a mnozí o své úspory přišli nenávratně. Špatně dopadli i lidé, kteří si peníze uložili do banky mezi 16. až 30. květnem 1953, i tento kalendářní měsíc má ostatně číslo 5. Poměr pro směnu těchto vložených úspor byl nesmlouvavý – 50:1. Podle odhadů stát měnovou reformou vydělal několik miliard korun a za miliardy korun se zbavil i dluhů.

    Odpovědět

  • alfa

    2 prosince, 2009

    Naprosto s Vámi souhlasím. Ta měnová reforma již byla několikrát na našem území např. v roce 1811 (napoleonské války)za císaře Františka I (tehdy to šlo o 80%- prostě za 100 jste dostali 20 a byl vyhlášen státní bankrot), a dále i během vlády Františka Josefa i když v podstatně menší míře a mohli bychom pokračovat (o ovdobí po třicetileté válce ani nemluvě). No myslím si,že měnová reforma není přijatelná z politických důvodů, ale výraznější inflaci si představit dovedu….zase to odskáčou ti malí a střední- a panu Havlovi jistě důchod budou valorizovat,když má ty zásluhy, že??? A poslancům taky!!!

    Odpovědět

  • Nostradamus

    2 prosince, 2009

    …..a řeky se vylévají z břehů za hromového borcení skal padajících do bezedných jínců sopek…..
    Nechte toho a neplašte lidi

    Odpovědět

  • carlos

    3 prosince, 2009

    a jak konktrétně vidíš řešení Ty…někdo přiletí pravděpodobně z Marsu a zaplatí to ? Panové nahoře by se museli dohodnout na něčem co by pak museli tak 30 let dodržovat….jak je to pravděpodobné zvažte sám…opomenuli to že to podstatné se stejně dohodne ještě o ligu až dvě výš…takže bych to viděl na standardní obětování pravého křídla tj. východ Evropy

    Odpovědět

  • Miloslav Šimek

    2 prosince, 2009

    V zásadě jsou možné pouze dva stavy:
    1) vyrovnání dluhu (=utopie), tak alespoň návrat na přijatelnou hodnotu
    2) další narůstání a s tím spojené důsledky
    Funkci a MOC složeného úroku, zde snad(?) každý ví.
    ad 1) Jen se mluví a mluví a nic nedělá. Ještě jsem neviděl konkrétní plán k naplňování tohoto cíle => bez striktních pravidel se cíle nelze dobrat ani přiblížit
    z toho vychází mnohem pravděpodobnější scénář ad 2). Každý ať se zařídí po svém, podle toho, co mu přijde pravděpodobnější.
    Mimochodem – „nahoře“ nikdo neplánuje ani v budoucnu splatit dluh. Možná jste si všimli rétoriky – mluví se o snížení deficitu státního rozpočtu – tj. stále se uvažuje (a považuje) v pomazaných hlavách o dalším a dalším narůstání, o faktickém snížení st.dluhu ani zmínka…

    Odpovědět

  • Anonym

    3 prosince, 2009

    Politik nikdy nebude resit dlouhodobe problemy. Politik se stara primarne o kratkodoby prospech volicu, protoze potrebuje jejich hlasy.
    Bohuzel takova je realita. A to nejen v CR.
    Resenim by byla pouze uplna zmena systemu moci. Jak presne by takovy system mel byt nastaveny, to nedokazu rict. Nejake ideje by byly, ale to je na diskuzi, do ktere se nema smysl nyni poustet.
    Jan Traxler
    FINEZ Investment Management

    Odpovědět

  • Miloslav Šimek

    4 prosince, 2009

    Souhlas. Už v dějepisu nás učili, že společnost se s dobou vyvíjela, což je naprosto přirozený proces jako všechno (zboží, vztahy, atd.) Takže ani „demokratické uspořádání“ v této podobě jak jej známe nyní není KONEČNÉ.

    Odpovědět

  • petr

    5 prosince, 2009

    bohužel, parlamentní demokracie se minimálně v jednom bodě neliší od jiných v současnosti praktikovaných společenských zřízení – nepřipouští mírumilovnou sebedestrukci s cílem uvolnit místo systému lepšímu. Takže společnost vedená podle zásad demokracie je zase jen společností, kterou čeká dříve či později násilný přerod 🙁

    Odpovědět

  • Otazník

    5 ledna, 2010

    A když si uvědomíte, že něco jako státy existují pouze zlomek doby po kterou existuje lidstvo, tak to se ani nechce domyslet 🙂

    Odpovědět

  • Anonym

    3 prosince, 2009

    Problem vysokeho zadluzeni neni jen problemem CR, ale cele dnesni civilizace.
    Sam o sobe dluh neni spatny. Ale na dluh by se mely resit pouze investice, ne bezne vydaje.
    Kdyz chce napr. stat postavit dalnici a nema na to penize, muze bud nekolik let sporit z dani a pak az postavit dalnici, nebo se rozhodne si pujcit, dalnici postavit hned a z dani postupne splacet dluh. Podobne ma na vyber i ten, kdo si chce koupit treba televizi.
    Ovsem je tu jeden zasadni rozdil. Ta dalnice ma daleko vyssi prinos, zatimco televize je jen zbytecna hracka.
    Bohuzel dnesni civilizace vcetne vladnoucich slozek si pujcuje na spoustu drahych „hracek“, ale zapomina na smysluplne investice.
    USA si tak treba pujcuji pod rouskou „investice do bezpecnosti obyvatel“ na valku v Iraku a Afghanistanu. Pricemz smysluplnosti takove „investice“ uz neveri ani Americani… a to je co rict. ;-))
    Podobnych prikladu je i u nas spousta.
    Jan Traxler
    FINEZ Investment Management

    Odpovědět

  • petr

    5 prosince, 2009

    Ta dálnice, a infrastruktura obecně, budovaná jenom proto, aby se vylepšily makroekonomiské údaje je naprosto stejně zbytečná hračka, jako ta televize; když už jste analyzoval to zadlužené Japonsko, tak si tam zajeďte – mosty vedoucí odnikud nikam uprostřed divočiny a silnice co nikdo nepotřebuje; ale masy budou stále fantazírovat o schopnostech státu se o ně postarat a moudře rozhodovat.

    Odpovědět

  • Jan Dvořák

    3 prosince, 2009

    Jsem zvědav, kdy a kde dojde k první vynucené restrukturalizaci (pěkný název pro bankrot, že?) dluhů nějaké vyspělé země.
    Pár let je maximum.

    Odpovědět

  • Jan Traxler

    4 prosince, 2009

    Myslim, ze „vyspele zeme“ jsou tak zadluzene, ze by muselo dojit ke „koordinovane restrukturalizaci dluhu“ ve vsech naraz. ;-))
    Myslim, ze to prijde. Ale odhaduji az tak za 15-30 let, az Evropa zazije skutecnou KRIZI v dusledku fatalniho demografickeho vyvoje.
    No i kdyz, mozna i driv. ;-))
    A mozna bude prvni Japonsko.
    http://www.finez.cz/odborne-clanky/detail/regionalni-analyza-japonsko/
    Ale ackoliv maji dnes horsi vyhlidky jak Evropa, neco mi rika (jen intuice), ze oni se s tim vyporadaji lepe.
    Jan Traxler
    FINEZ Investment Management

    Odpovědět

  • petr

    5 prosince, 2009

    Zrovna v té analýze mi přijde otázka zadlužení Japonska dost odfláknutá. Není dluh, jako dluh. Podíváte-li se na strukturu věřitelů Japonska vs. např. evropských států, tak uvidíte nebetyčné rozdíly.

    Odpovědět

  • Jana Šiklová

    25 prosince, 2009

    Děkuji firmě Company Management za příjemně prožité vánoce.
    Dostala jsem se do obtížné situace, uvalili mi exekuci na dům a veškerý majetek. Naštěstí díky milým lidem z Company Management http://company-management.eu/nabidka/ jsem si krátkodobě půjčila 20 000 EUR, dluhy jsem splatila. Jen díky Company MAnagement jsem stihla napéct pečivo, koupit dárky pro moje děti a oslavit vánoční svátky v pohodě a bez dluhů.
    Je to velmi jednoduché, půjčíte si a zároveň investujete trochu peněz na vysoký úrok, investované peníze vám splátí splátky půjčky a vy nic splácet nemusíte.
    Je to naprostá novinka, v Irsku je to už běžné a brzo to bude běžné všude ve světě. Půjčíte si a splácet nemusíte. Buďte mezi prvními, kdo vyzkouší tuhle novinku na trhu. čím více si půjčíte, tím víc vyděláte, tak to prostě je. Z pohodlí domova vyplníte formulář na internetu a Silvestra už můžete slavit bez obav a dluhů s plnou kapsou peněz !! Krásné prožití vánočních svátků přeje Jana Šiklová

    Odpovědět

  • Otazník

    5 ledna, 2010

    Edbussy again?

    Odpovědět

  • Otazník

    5 ledna, 2010

    Miluju sousloví „z pohodlí domova“. Geniální!

    Odpovědět

  • macek

    14 ledna, 2010

    Dobrý den,Hrozně mně zajímá,jak jste dostala rychle peníze.Pokud vím,tak Compana Management je bude vyplácet až v roce 2011.Mají tam lhůtu od půl roku do 4 let a podle jejich zprávy se budou peníze vyplácet až za rok.

    Odpovědět

  • Otazník

    6 ledna, 2010

    Do titulku si dává otázku, je dost dlouhý, ale odpověď na otázku nedává. Není to v zásadě tak, že když si stát půjčí od občanů, tak to je v konečném důsledku tak, že úroky z dluhu vyplácí těm bohatším, protože chudí státní dluhopisy nekupují, a ten úrok je poplatek za půjčení. Pokud si stát půjčuje, aby podpořil chudé, tak to vypadá tak, že na jedné straně se mají bohatší líp, protože mohou zhodnotit své peníze, nebo je aspoň uchránit před inflací, a na druhé straně se chudší momentálně těší vyšší životní úrovni než by měli, kdyby se stát nezadlužil, což přináší velkou výhodu těm, kteří zemřou ještě před počátkem snižování dluhu, protože se nedožijí poklesu životní úrovně. Pro déle žijící je to tak, že v dlouhodobém horizontu přijde moment, kdy se začne splácet dluh a to buť větším výběrem daní, nebo snížením výdajů na chudé, či inflací nebo dokonce krachem měny, a pak záleží na způsobu „platby splátky dluhu“ kdo na to doplatí.

    Odpovědět