Čtvrtek 22. srpna. Svátek má Bohuslav.

Dlouhé strašení Řeckem končí Řeckem

Pět kvartálu poklesu a konce nevidno. Tak dlouho jsme slyšeli o nebezpečí „řeckého modelu“, až jsme se z jiné strany dostali do „řeckého modelu“.

Znovu se ukazuje, že vládní ekonomická politika je možná učebnicově správná nebo spíše je přesnější říci, že je postavená na určité představě zdravých veřejných financí, avšak ve skutečnosti nemá takové výsledky, jaké politici očekávali a v jaké doufali. Což je ovšem fatální neúspěch a všimněme si, že nedosahujeme ani jednoho ze dvou potenciálních cílů, jaké může mít vláda v hospodářské oblasti.

Tím prvním možným cílem je rychlá náprava veřejných financí – ta je zpomalována dlouhodobým poklesem ekonomiky a s tím spojenými výpadky daňových příjmů, což vede ke značnému znehodnocení vládních úsporných opatření. Ta nemají očekávaný dopad na proces stabilizace rozpočtů. Jinými slovy se ekonomika a veřejný finanční systém dostávají do nebezpečné stagnační spirály. Schodky vedou k šetření a úsporám, úspory tlumí ekonomiku, pokles ekonomiky snižuje příjmy a jejich výpadek je nutné vyrovnat dalšími úsporami.

Druhým možným cílem by měl být růst ekonomiky, ke kterému ale nedochází a ke kterému máme stále dál. Pět čtvrtletí poklesu domácího produktu v řadě je tragický výsledek, ale byl by pochopitelný, kdyby stejným marasmem trpělo Německo, Slovensko, Polsko a další důležití obchodní partneři. Ve skutečnosti jsme ale v problémech poněkud osamoceni a držíme „basu“ se zeměmi jako Portugalsko či Španělsko nebo Maďarsko. To není společnost, ve které bychom se měli cítit dobře. Jedni z mála, kteří jsou na tom ještě hůře, jsou Řekové. Jenže tohle vědomí rozveselí jenom blázna.

Podstatná otázka je, proč vládní politika nefunguje. Její primární teze jsou přitom naprosto správné. Žít na dluh nelze, je třeba ozdravit státní finance a rychle je uvést do pořádku, stabilizovat je a začít snižovat dluh. Kabinet premiéra Nečase to vidí tak, že dělá všechny potřebné kroky k naplnění strategické vize a již jsme řekli, že tato vize je v pořádku. Takže problém je v právě v těch krocích. Neboť je jenom málo míst, kam se lze dostat pouze po jedné jediné silnici. Stejně jako se nyní pomalu blížíme směrem k Řecku trasou, která měla podle navigátorů vést naprosto jinam, měli jsme ke správnému cíli evidentně postupovat po nějaké jiné cestě.

Přitom politici nemohou tvrdit, že by k nim nedolehlo varování o tom, že kdesi špatně odbočili. Mnoho lidí soustavně upozorňuje na to, že nečitelná politika, jejíž obrysy se velmi často mění, znepokojuje obyvatelstvo i podnikatelskou sféru, vyvolává nedůvěru a pochybnosti o kompetentnosti. Byrokracie, která se měla podle všech vládních prohlášení mnoha posledních let soustavně snižovat, naopak systematicky roste. Její výkonnost tomu ale neodpovídá, personální obsazení ministerstev je čím dále tím horší. A to nikoliv kvůli špatným platům, ale důvodem je neustálá personální obměna vyvolávaná potřebami dosazovat loajální lidi bez ohledu na odbornost. Aniž bych nějak fandil administrativě v Bruselu, už i tito povětšinou kulantní lidé si oficiálně stěžovali, že například v resortu dopravy byli odstraněni v posledním roce kvalitní úředníci a nahrazeni amatérskými nováčky. Jak se ukázalo na případu ostudného registru vozidel, je na tom zjevně mnoho pravdivého.

Když si ministr bez zkušeností a skutečné kvalifikace přivede svoje lidí, kteří mají jako jedinou kvalifikaci vděk a loajalitu, pak nemůžeme předpokládat kvalitní státní správu. Když jsou úřady plné podobných úředníků, musejí dále a dále bobtnat. Politici žili dlouho v představě, že občané to nevidí, že je jim to jedno. Teď se ukazuje, že není. Voliči se možná nedostavili k volbám, ale hlasují peněženkami, podniky zase zastavováním investic a vyčkáváním, co vlastně bude.

Odbory vyzývají k protestům a stávkám. Jenže ve skutečnosti již generální stávka dávno začala. Je to stávka nejhorší, devastující a ničivá, kterou však nelze rozehnat vodními děly ani slzným plynem. Je to stávka spotřebitelů a investorů, její hlomoz se ozývá z každého koutu země. Kdo nemá klapky na očích a špunty v uších, ten musí být zděšen z její mohutnosti a hlasitosti. Je to sebedestruktivní tsunami rozčarování, ztráty důvěry, nechuti a zarputilého vzteku. Jestli nebude zastaveno, zanechá za sebou zemi v troskách.

Souhlasíte s vládními škrty?

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.