Úterý 16. července. Svátek má Luboš.

Černá kniha: Znárodnění, nová měna a cesta k bídě

Zatímco podle vize prezentované na poštovních známkách mělo jít o dva roky práce a dva stupně k blahobytu, ve skutečnosti to byly roky mezi dvěma měnovými reformami, v divné době znárodňování, očerňování a likvidace soukromého vlastnictví.

Po druhé světové válce se Československo vydalo cestou budování socialismu v sovětských šlépějích. V čele společenského žebříčku měli stát manuálně pracující, vedoucí úlohu převzala dělnická třída. Soukromé vlastnictví a podnikání bylo dehonestováno a postupnými kroky likvidováno. Buržoazie byla zlikvidována, kapitál přeměněn na společný majetek a nastoupila šeď průměrnosti.

Dvouletý hospodářský plán

Zákon o dvouletém hospodářském plánu (192/1946 Sb.) tehdy předepsal, kolik tun brambor, luštěnin, pícnin a lecčehos dalšího má být vyprodukováno, a stanovil i plán pro výrobu průmyslovou – namátkou to mělo být 220 tisíc jízdních kol a 15 milionů žárovek.

Sice to mělo být nakročením směrem ke světlým zítřkům, jenže tu stále byl „sektor našeho hospodářství, který po květnu 1945 ušel znárodnění, továrny velké a střední, velkoobchod. Nebyl znárodněn už tenkrát, protože, jak bylo řečeno, nechtěli jsme si vzíti najednou příliš velké sousto“. Soukromokapitalistické podnikání bylo v očích komunistických reformátorů zdrojem nekontrolovatelných zisků, ze kterých boháči nadále vykořisťováním pracujícího lidu bohatli.

Obrázek 1: Zákon o dvouletém hospodářském plánu aneb Díky plánu doženeme a přeženeme, stačí dva roky práce a poskočíme dva stupně k blahobytu.

znarodneni-01

Když se moc plán plnit nedařilo, jako důvod byla prezentována nespolupráce soukromého sektoru: „Jinde se opět nevyráběly takové výrobky, které potřebujeme, nýbrž takové, na nichž se nejvíce vydělává. Na příklad: ve výrobě litiny, kde jsme měli malé soukromé slévárny, které vyráběly tzv. komerční litinu místo odlitků, jež potřebujeme pro kovoprůmysl. To se dělo jen proto, že se na takové výrobě více vydělávalo. Do zahraničí se vyvážely výrobky, které potřebujeme sami doma a naopak zde se často zadržely výrobky, které byly určeny pro vývoz. Jindy se opět vyváželo do zemí, kam se nemělo, a ne tam, kde to zájem našeho zahraničního obchodu vyžadoval. To vše se dělo s hlediska nejvyššího možného zisku bez ohledu na plán.“  

Nedostatky kapitalistického hospodaření

V diskutované době jedno z ministerstev vydalo Černou knihu, ze které výše citujeme a která popisuje zjevy, které se staly zdrojem nesnází, a domnělého kořistnictví a hospodářských zločinů. Vzkaz zní: „Všichni můžeme a budeme v republice dobře živi, budeme-li se spoléhat nikoliv na podvody, nýbrž na svou práci, na svůj přínos pro celek. Očista, ke které má pomoci také tato Černá kniha, je předpoklad, abychom mohli plnit své úkoly, jisti si před kořistnictvím a záškodnictvím.“

Černá kniha popsala zavrženíhodné činy soukromníků, soukromých podniků i politických stran. V jednom pražském obchodním domě třeba „tržby po čtvrté hodině odpoledne šly přímo do jejich kapes a neprocházely pokladnou“. I když za celá leta činil přírůstek na jejich majetku 59 mil. Kč, přiznali jen 14 milionů. A to měli mít zaměstnanci směšně malé platy: „O sociálních vymoženostech se vůbec nedalo hovořit, bylo jim odpíráno právo na svačinu a na polední přestávku a zaměstnanci jedli oběd na schodech.“

V jiné pražské firmě bylo zjištěno, že z „tajné pokladny proplácely se mimořádné odměny, renumerace, dary apod., vesměs bez podpisu příjemců, výlohy spojené s intervencemi, pohoštění atd. Zvláštní odměny zaměstnancům činily 136.000 Kč, přesčasové hodiny a dovolené 293.025 Kč (…)“. Tak to přece dále nejde, „lid má právo rozhodovat o svém osudu. Aby mohl rozhodovat, musí znát pravdu. Musí také mít právo kontroly všeho, co se děje. Je třeba, aby také znal, jak hospodařili kapitalisté v naší zemi, jak rozrušovali naši hospodářskou soustavu a poškozovali nejenom stát, ale každého pracujícího, který s velkým nadšením pomáhal tvořit nové hodnoty, které oni pak rozkrádali.“

Obrázek 2: Černá kniha kapitalistického hospodaření. V korunách po měnové reformě z roku 1945 stála 25 Kčs (jiné koruny než platily o dekádu dříve i dekádu později), dnes se dá v antikvariátu pořídit za 100 dnešních Kč (opět úplně jiné koruny, než platily dříve).

znarodneni-02

Zdroj: google.cz, výsledek vyhledávání Černá kniha kapitalistického hospodaření

Poválečná měnová reforma

Celou dobu citujeme dnes již poněkud zažloutlou brožurku Černá kniha kapitalistického hospodaření před únorem 1948. Vydalo ji Ministerstvo informaci „ve spolupráci se všemi hospodářskými ministerstvy a jinými vrcholnými hospodářskými institucemi“ v květnu 1948.

Brožura čítající 224 stran tehdy stála 25 Kčs, těch nových korun československých, které nově vznikly po měnové reformě v roce 1945. Staré peníze byly zmrazeny a lidem bylo v nových penězích vyplaceno maximálně 500 Kčs. A právě tato poválečná měnová reforma byla jedním z témat, která byla v době vydání knihy živá.

měnovou reformou „byla spojena i reforma cenová, kterou se zvýšily ceny zboží v průměru třikrát. To znamenalo ovšem velké zhodnocení hmotného majetku a zásob, takže už tenkráte mohli vzniknout noví milionáři. (…) Kapitalisté nevěřili ani novým penězům, ani nové republice, zatajovali zásoby dále, a když je prodávali, tedy jenom s mimořádnými zisky.“

V realitě tak republika po osvobození s těmito tezaurovanými hodnotami nemohla počítat – mentalita kapitalistů se nezměnila: „Nevěděli, co bude s penězi a zásoby zůstaly dále zakopány nebo zazděny. Sem tam za vysoké ceny něco na černo prodali, ale to byly jen zlomky. Čekali na měnovou reformu.“ 

Jinými slovy zatímco hromadění a zatajování zásob v průmyslu i obchodě za okupace mohlo být považováno za vlastenecký čin, ochraňující hodnoty v zájmu republiky, po převratu měly být tyto hodnoty dány na společnou hromádku. Očima studovaného ekonoma poněkud pošetilá představa!

Poslední zúčtování s vykořisťovateli

Nový režim potřeboval očernit všechny ty, kteří byli představiteli středních a vyšších vrstev, a nebyli ochotni převléci kabáty, nebo utéci do emigrace. Přečiny konkrétních kapitalistů a záškodníků jsou popsány detailně a v duchu tehdejší propagandy. Jakýsi pán si dovolil odvézt do zahraničí část svého majetku!

Vedle toho jsou očerňovány nekomunistické politické strany, třeba zveřejněním soukromé korespondence pojednávající o pomoci před konfiskací majetku a znárodněním. Kronikář Bzence změny v tehdejší převratné době zaznamenal takto: „Tyto změny jsou v důsledku nově koncipované cesty národního hospodářství, jež chce pokud možno nejkratší cestou přejít od hospodářství soukromokapitalistického k hospodářství socialistickému. Proto se koncem roku začínají odbourávat všechny překážky, jež stojí v cestě tomuto novému cíli: počíná znárodňování větších podniků Kvalita, firma Strážnický (továrna na nábytek), ale i malých obchodů (Jan Kozina – obchod střiž. zbožím).“

K tomu, že leccos tehdy neprobíhalo v duchu demokratických tradic, pak kronikář Bzence uvádí:  „Hladinu veřejného života rozčeřilo mocně nové pojetí lidové správy, zvláště po únorových událostech, (…) rozpuštěním místního národního výboru a ustavením nového předsedy a nových členů, převážnou většinou ze strany komunistické, do personálního obsazení kulturních a sociálních institucí, družstev apod.“ S nadhledem místní kronikář napsal, jak se na to díval obyčejný řadový člověk: „A jak na to reagují místní občané? Jako na nově přicházející dítě: s radostí, s obavou, s důvěrou i se skepsí.“ 

Kterou cestu považujete za lepší?

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.